DEV...ELeferno

Zdravím se s usměvavým Tormem, nabízím mu židli a …. židle je u stolu, na stole čistý ubrus, uprostřed mistička a v mističce …. tedy uprostřed mističky …. jeden… ne… půlka buráku!!! Vyděšeně pištím poprvé a obratem zobání doplňuji. Solmyr mě práská, že čím víc se blíží den D, hodina H, minuta M, puls 1, tak jsem čím dál tím hodnější a pokornější. Vrhám na něj pohled myšky, která pochopila, že se pastička zaklapává a ona už neuteče. Mám dovoleno dojíst snídani, pak ještě narychlo mizím ve sprše. Teorii máme již léta načtenou z Eleferna, takže jdeme rovnou … NA MĚ!!!

Úprava křesla pomocí zbourání části verandy se nestihla z důvodů jakéhosi chybějícího materiálu, ale v používání Makrokřesla již máme praxi. Stačí zadní tlapky zastrčit za opěrky a už je ani není třeba příliš vázat. Jejich rozkmit není ani Pánům příliš nebezpečný. Přední tlapky kurtou k opěrkám.

Je to pohodlné – tedy aspoň první hodinu :-D Slibuji, že nebudu kousat, protože si vážím svého nového zoubku. Díky tomu mám volný čeníšek a jsem hubatá – tlapku znehybnit, ne uštípnout…. Torm ujišťuje Solmyra, že je to úplně normální, že do toho kecají všechny subiny. „Jsme otroky svých subinek“ povzdechne.

 Torm mi lepí první elektrodu na pravé prso. Příjemně to střídavě cuká a vrní a vzásadě se mi to pořád líbí, i když Torm různě cvaká a točí, přidává druhou elektrodu, pak je přibližuje … no na ruce se mu radši nedívám, jen občas na jeho potměšilý úsměv. Jsem napnutá jako struna a očekávám zradu.

Torm je na mě zatím hodný a to mě ukolíbává ….  Pak jednu elektrodu přehýbá a upevňuje v krokodýlkovi. Nevěřícně na to koukám: „To vypadá vypečeně!“ Zatím ale netuším, že problém není v hrozivě vypadající zubaté svorce, ale menší ploše elektrody. Jůůů to už začíná být cítit víc … vrhám trochu překvapený pohled na Solmyra a tázavě pípnu: „Íííííí…??“  Vidím mu na očích jak se těší: „Myslíš, že íí? Jo? Už? Ale vždyť se ti ještě nic tak strašnýho neděje … „Pořád ještě věřím tomu, že Torm není nebezpečný dominant, ale starý hodný pán. „No vždyť já si nestěžuju, mně se to líbí. Zatím nejhorší bylo sednout si do toho studenýho křesla.“„No dobřéé…“ „ Jóóóó, řekla sis o to sama!“. Páníčkové si notují, Torm mi lepí elektrody na obě bradavky.

Nic… nic ….nic…to je divnej pocit….  něco cítím, ale nějak nevím, co vlastně, možná že nic a jen pracují nervy a tak moc se bojím…. JAU!! … že by to nebyly nervy…. Jaujaujau…..ííííííííí……. ne nejsou to nervy, to mi cosi tluče do bradavek – pomalu, ale čím dál tím zřetelněji. Už nejsem pohodlně opřená, předkláním se, jakobych si myslela, že to pomůže. Nepomůže. Drží to.  

 „Tak už vím, jak se cítilo to futro, když ho ohlodávala myš ….“ „Tebe ohlodává myš?“

„No kdyby jedna!! Dvě!! Každá jedno!“ křečovitě se směju, zatím pěsti a znovu se předkláním. Drží to.

Torm ubírá a já se oklepávám a nabírám dech. Ne na dlouho. Torm mění různé programy, frekvence, vyměňuje generátory. Snažím se moc nepištět, ale jsem moc čitelná. Oči mám pevně sevřené, občas ohlodávám dolní ret, předkláním se, zatínám pěsti, drtím područku, občas mrskám nohama.  . Vždycky, když už to vypadá, že to bude lepší a že si oddechnu, zase mě to nutí svíjet se jak jen mi kurty dovolí. Páníčkové si ze mě dělají legraci, což mě nutí se smát.

Kurty chřupají…„Nechoď nikam, ještě to není všechno.“… Vypnutý záklon, rychlý předklon. „Tys ten krásnej výraz nestihnul vyfotit? Nevadí, tak ještě jednou …..“ Jaúúúúúúú. „Šmarjá co prožívá ta krysa, když šlápne na tu elektrickou pastičku?“ „No ta na to leze tlapkama, to je jiný. Ale dá se to vyzkoušet, to se taky dělá – v chodidlech je spoustu citlivých míst….“ Néééééééé.  Nejde to se smát a trpět zároveň …. To je ještě horší než jenom trpět. Opatrně sleduji dráty – vedou ode mě do krabičky v Tormově ruce. Torm je od mě kousíček po pravé ruce. Stačí se zapřít levou nohou a zatočit na křesle. Jo to je plán!! Když na mě budou moc zlí, tak se prostě zatočím, dráty se namotají na opěradlo a osvobodí to moje trpící bradavky. Proč jen je mučí tak dlouho…

Vypadá to, že Tormovi se mě zželelo a ubírá. Rychle se vydýchat, než si to rozmyslí. „Můžu pro tebe něco udělat?“ ptá se skoro až mazlivě, „ Jestli jo, tak řekni…“ Jéžiš to je otázka jako kdyby tady předchozí půl hodinu vůbec nebyl! „Třeba zalepíš Solmyrovi pusu?“ Jaúúúúúúúúú!! Konec vydýchávání, ani jsem se nestačila pokochat představou, jaká by byla sranda odtrhávat stříbrnou pásku z fousů. A další kolo ….  Žádný přestávání, klidně si hrajte, dokud se nevybijou baterky! Jsem myš, jsem Pišta! Žádnej vystresovanej potkan, kterej by strachem chcípnul …..  Evidentně zvenčí na takovéhle předsevzetí nevypadám…

„Hele to já nedělám, to dělá ta krabička sama, já ji jen držím.“ No to je tedy polehčující okolnost.

„Hezký, viď?“ ujišťuje se Solmyr, že se mi to taky líbí.

Nevím jak mně, ale jemu jiskřičky v očích hrajou. Torm ukazuje Solmyrovi hodnoty na krabičce.

„Počkej, já na to nevidím, musím si dojít pro druhý brejle..“

Torm si myslí, že můj drahý Pán a Vládce jen sáhne a přehodí sklíčka na nose, tak hodnoty drží…. Jenže já jsem na elechatu nekecala!!!! Jauuuu! Když už se to zdá i Tormovi dlouho, tak trochu ubírá. „Už je mám!!“ Jaúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú Opravdu to bylo před chvílí tolik?? Nebo Torm schválně ještě přidal?

„Už jsem si myslel, že tě budeme muset na chvíli odvázat, abys mi je našla.“

No totak!  To by bylo pěkně sadistický, protože by se mi zpátky už nechtělo. Přece to nemůže být pořád tak hnusný. Přece bude nějaká odměna. Aspoň malá. Malinká. Malinkatá. Nepatrná. Jaujaujau. Ne, netrpím. Užívám si. Jaujaujau. Při návratu z předklonu vyplazuju jazyk na fotícího Solmyra. Snad nepoznal, že jsem si ho málem ukousla.

Torm mi sundavá elektrody z bradavek a lepí jednu těsně nad pysky. Bojím, bojíííííííím. Ale potichu. V očekávané hrůze si užívám mazlivé pulzování a vrnění. Další dvě elektrody. Rychle užívat. Krásné vrnění mě nutí se vypínat a nadzvedávat prdelku. Moc to nejde, ale to prohnutí pomáhá…. Ťuk, ťuk, ťuk. Není to nepříjemné, ale vyrušilo mě to. A zase vrnění. Mám zakloněnou hlavu, zavřené oči a nepokrytě si užívám.

Mám chuť říct tu starou známou větu „opovaž se přestat!“ ale moc dobře si pamatuju, jak dopadla moje žádost o zalepení Solmyrovy pusy. Vrním taky a snažím se zachytit celým tělem každou jiskříčku. Juknu aspoň po očku na Torma. Stálý úsměv, ale asi ho to baví víc, když je ve mně viditelně více života.

 „To máš nějakej hezkej program!“ zcela nesubinkovsky chválím.

„Kdepak, to je ruční práce. Chceš si to zkusit? Co já se tady vlastně namáhám…“ Nabízí mi krabičku, jenže já mám tlapky přivázané a telepatii neovládám. Krabičku dostává do ruky Solmyr. Íííííí !! To není tak hezký!! Snaží se, ale nemá praxi. Tak z toho odměna nekouká. Navíc čas utíká. Torm využívá chvíle, kdy má volné ruce a připravuje další překvapení z kufříku. Solmyr pokládá krabičku na zem a zúčastňuje se příprav. Proč tam nenechal to vrnění? Sadista. Ťuk ťuk ťuk…Dále… houbeles… nikdo nepřichází. Ťuk ťuk ťuk.

Vypnout, sundat elektrody. Na závěr si Páníčkové chtějí dopřát trochu hluku. Byla jsem moc dlouho potichu. Klobouček s fialovými jiskřičkami nevypadá zas až tak nebezpečně. Na první pohled. Cvak. Zapnutí zásuvky. Bzzzzzzzzzzzz. Jéžiš ono to vydává zvuk jak svářečka!! A píchá to!

Výměna kloboučku za placičku, aby se Solmyrovi lépe fotilo. Proč mluvili o hluku? Vždyť je VW tak oblíbená hračka, tak snad …. íííííííííííííííííííííííííííí……. Torm mi placičkou objíždí levé prso kolem dokola. Uvažuju, jestli si je jistý, že to není rozbruška, protože mám pocit, že mi ho uřezává. íííííííííííííííííííí ………chytá mě za bradavku, trochu ji povytahuje a přejíždí po dvorci. jaaauuuuíííííííííjaaauíííííííííí Tak prso uříznuté evidentně nemám, to bych zcela logicky už tu bradavku necítila….

Torm se s mučícím nástrojem přesunuje a kousek dál, ale bradavka jako by si toho nevšimla a píchá to v ní pořád dál ….ííí…íííííííí…..ííííííííííííííííííííííííííí. Přejíždí mi kolem poštěváčku a po pyscích. Kdybych to uměla jako v těch kreslených seriálech, odskákala bych i s křeslem do vedlejší místnosti. Tady mi pomůže jen když vyhoří transformátor. Teď to nepíchá, ale jen hřeje…. placičku mám připlácnutou celou plochou v rozkroku. Otevírám oči, snažím se z Tormovy tváře vyčíst, co se bude dít. Nevím, jak se zrovna tvářím já, Torm se stále tajemně usmívá.

Solmyra ticho znejistí. „Co je tohle za taktiku?“

Nespouštím z Torma oči: „Moje nebo Tormova?“

Torm se usmívá: „Já nic, já si jenom hraju.“

„Teď to hřeje, tak nevím, co se bude díííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííít.“

„Tak to by stačilo, abychom tě nepřismahli. To poznáš večer nebo zítra. Kdyžtak si dej náplast s polštářkem a nechat odeznít.“

Solmyr mi osvobozuje tlapky a pouští mě z pastičky. Aúú.Aúúú. Vždyť už měl být konec …. jenže vyvrácené nožičky (jak dlouho? hodinu a půl? netuším…) protestují proti změně polohy. Teď jste měli fotit ten výraz bolesti!

 Jsem spokojená, bylo to krásný. Loučíme se s Tormem, nevím jak nejvíc a nejlíp mu poděkovat, co se sluší a patří na vděčnou subinku. Měla bych chuť mu skočit kolem krku. Tak aspoň pusu na tvář. Ahoj a díky moc za skvělé zážitky. Opravdu jsem si užila a i když to tak z mého líčení nemusí vypadat, zopakování se neobráním. Jen k tomu VW jsem zatím citový vztah moc nezískala. Ale třeba to ještě časem přehodnotím….. Nikdy neříkám nikdy…..