Menu
Spokojeni?
Tak jsem se konečně dočkala! Nakonec to vyšlo úplně jindy, jinde a jinak J A většinou když se moc neplánuje, tak to vyjde skvěle.
Nejdřív mě Pánové – tedy ten můj a Torm - různě děsili na elechatu. Nejpřestřásanějším tématem byla předpokládaná zvuková intenzita. Padl návrh na přivázání jiné subinky do druhého křesla, abych měla s kým závodit. Z toho sešlo kvůli nedostatku dostupných kolegyň. Další dobrý nápad byl přivézt někoho, kdo by řezáním dřeva na cirkulárce dělal zvukovou clonu. Nevím proč sešlo z tohoto nápadu – možná pro nedostatek masochistů dobrovolně podstupujících nebezpečí nekonsensuální krvavé praktiky. Čím víc jsem se bála, tím víc jsem se těšila…. nebo obráceně..? Já se bojím strašně ráda J Můj Pán a Vládce leckdy kontroluje, jestli se bojím dostatečně – prý když se hezky bojím, tak je to hmatatelné a z určitého pohledu i viditelné……
Když už jsem si pomalu myslela, že zůstanu hertzem nedotčena, byl najednou termín domluvený téměř ze dne na den. V pondělí při cestě na jedno zcela neúchylné školení mi v kapse zabzučela sms od Torma: „Zitrek by sel, nekdy po osmé a do jedenácti J“. Obratem volám novinku Solmyrovi, který se již od neděle snaží přetvořit Makrokřeslo na gynkřeslo. Během dopoledne mi přicházejí další informace z komunikace mezi Solmyrem a Tormem, takže mezi zaokrouhlováním DPH a DPH ze zaokrouhlení přemýšlím o tom, jestli jsou dobré nebo špatné ….. třeba ta, že dvacetikilový interdyn Torm nebere, jen nějaké generátory, že prý mi snad ty tři hodiny budou stačit (Torm), že nejspíš bude stačit deset minut (Solmyr)… Nakonec přichází doporučení, že bych si měla Torma předcházet a koupit jeho oblíbené pivo – prý v supermarketu nebo u jakékoliv pumpy. Zbytek školení už nevnímám, interkomunitární plnění už mají smůlu, musejí okolo mě jen proplout. Supermarket, supermarket … které po cestě domů vlastně mám… moc jich není, tak pro jistotu namířím do Tesca, které mám právě nejblíž. Cestou z Karláku na Národní se málem utopím a představuju si, jak by to bylo fajn, kdyby vedle mě najednou zastavilo černé auto s černými skly ….. a hlavně vyhřívanou sedačkou… Jsem promočená na kost a to správné pivo nemám… sedám na tramvaj a jedu na Žižkov vyzvednout sviště ze školy a auto z parkoviště.
(tady malá neúchylná vsuvka – naši svišťové zatím netuší, co jsou jejich rodičové zač – tedy aspoň si to myslíme. To co vědí je to, že chodíme do milé společnosti, do „klubu“ nesmějí děti a máme tam kamarády, ve kterých se již podle jmen či avatarů obstojně orientují. Delší pojednání by bylo na samostatný článek)
Svišť dostává za úkol přepsat si na papírek název piva a u každé benzínky, kde zastavím vyskočit a zjistit, jestli ho mají.
Proč sháníme pivo?
Pro kamaráda, má tohle zrovna rád.
Z klubu?
Jo, z klubu.
Pro Torma?
:-o …. pro Torma.
On k nám přijede?
No, možná se staví, pojede okolo…
Nechápu, jak se zrovna trefil, ale je spokojený, Torm se mu na fotce líbí. U čtvrté pumpy začíná pochybovat, že taková značka vůbec existuje. Poslední zastávka u poslední benzínky na cestě k domovu. Z dálky vidím vztyčený palec. Hurááá, máme ho!
Po nedobrovolné koupeli jsem zmrzlá jako preclík, takže upouštím od ušlechtilého úmyslu zavděčit se Páníčkům štrůdlem a po horké sprše se zavrtávám do peřin. Červíčka ohlodávajícího moje svědomí zaháním tím, že rady spřízněných duší říkají – hlavně je nekrmit, jinak si budou všímat jídla a ne tebe!
Ráno mi ještě v posteli dochází, že je to průšvih….Kde budeme? V ložnici? Málo místa, málo světla, nezašité ponožky, rozebraná lampička … jediná pozitivní věc jsou dva provazy visící ze stěn nad postelí. V kuchyni? Místa dost, po posledních stavebních úpravách neumyté okno a hlavně zima. Brrr. Té mám po včerejšku dost. Svišťův pokoj… Teplo, světlo, místo … joooo to je ono. Ještě potmě to okouknu … učebnice po stole, oblečení pod ním, CD okolo počítače …. to půjde…Po rozednění mi to tak již nepřipadá …
Přípravy nabíhají na obrátkách – Solmyr škádlí kotel, abych nezmrzla, já se snažím zcivilizovat náš stavbou procházející příbytek.Zběsile poletuju po domě jak tajfun Bětuška. Ve třičtrtě na osm Solmyr vyjíždí naším autem ven a dělá na dvoře místo pro Torma. Já jsem hotová … ovšem jinak, než jsem si představovala. Jsem zralá jít si znovu lehnout. Poslední pohled … HA!! Šroubek na zemi! A další! Lezu po čtyřech a sbírám – kde se jich tu sakra tolik vzalo …. jeden bych pochopila, ale tohle … to by se mohlo brát jako mnou spáchaný atentát, zejména poté, co jsem vymyslela to přepadení Torma s napínáčkem….. Tak snad tu žádný nezbyl…. Stříbrné auto vjíždí na dvůr…. V rychlosti ze sebe strhávám propocené triko a vklouzávám do krátkých červených šatečků. Snad se budou k těm modrým proužkům na stehně hodit….