DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

No, rozkřiklo se to rychle, samozřejmě, a hned ráno se ke mně mezi půlkami první pary z Úvodu do oboru přitočil Kosťa Švecov.

„Máš už nějaké plány na zítřek?“

„Ne úplně, myslel jsem, že vezmu Natašku někam do kina, ale ještě marodí.“

„No, tak už plán máš, alespoň na dopoledne. Teda, jestli máš pro strach uděláno.“

„To zní zajímavě. Povídej. Vypadá to, žes něco vymyslel.“

„Nina kudy chodí, tudy vypráví o mašince a dost lidí by si to taky chtělo postavit. A furt tam máš ty germaniové výkoňáky. Ruslana napadlo, že bychom zítra mohli zajet do Ljuberců, seznámit tě s pár lidmi a ukázat ti, jak se opatřují lepší součástky.“

„Opatřují?“

„No, podívej, sám jsi viděl, jak funguje oficiální obchod, že. Ale je spousta lidí, kteří mají přístup k lepšímu materiálu a malé platy. A umějí ty díly opatřit a pak je prodat, z ruky do ruky, samozřejmě, že ne přes pult. Legální to pochopitelně není, to je ti asi jasné, že.“

„Předpokládám, že tohle máte ošéfované.“

„Záleží na tom, jak na to koukat. Ta burza je ohromná a koná se pravidelně a zatím neznám nikoho, kdo by za to šel sedět. Jo, čas od času je tam šťára, ale to se většinou ví předem. Myslím, že to milice kryšuje a dal bych za to klidně i malíček na levé ruce. Jako že těch pár seržantů pochůzkářů bere dost peněz úplatného za to, že koukají jinam.“

„Rozumím. Mám mít pro strach uděláno kvůli pár úplatným poldům?“

„No. Takhle – víš, co je špana?“

„Galérka? Lidi, živící se mimo rámec zákonných norem?“

„Kurva, ty ale znáš slova… Ne, v tomhle jsi se netrefil, i když za slovo galérka máš ohromné tlusté plus. Špana jsou mladí lumpenproletáři, bez vzdělání, bez životní perspektivy. Zmlátí tě do bezvědomí jen tak pro zábavu, protože jsi pro ně zkurvený brejlatec. Poprosí tě o cígo a když jim nabídneš krabičku, přerazí ti ruku olověnou trubkou.“

„Nepochybně milí lidé. Souvisí to nějak s burzou?“

„S burzou úplně ne, ale Ljubercy jsou jich plné, mají tam něco jako centrálu. Ono tam bezpečno není ani ve dne, no a v noci tam nejezdí ani milice. A bojí se jich i byčové, což už je co říct. Asi nevíš, kdo je byč, že?“

„Náhodou vím, byvšij čelověk. Propuštěný mukl.“

„Já žasnu. No, kdybys chtěl, pár jich znám. Možná by ses chtěl naučit dalších pár slovíček z argotu. Ботать по фене. Myslím, že by tě to bavilo.“

„Rozhodně jo. Ale to asi není na pořadu dne. Nějak mám pocit, že mi ve dni chybí tak tři hodiny navíc.“

„Když budeš míň šoustat, získáš času hafo. Žertuju, samozřejmě. Tak sjedeme tam zítra? Prachy máš?“

„Podle toho, co to bude stát. Bral jsem stýpko.“

„To bude zlatý. Počítám, že tam necháme… no, deset, dvanáct rublů. My ti to pak s klukama samozřejmě vrátíme, ale teď jsme dost švorc, stýpko je až patnáctého. Můžeme se takhle domluvit?“

„Bez problémů. Kdy je potřeba vyrazit? Je to daleko?“

Měli bychom vyjet tak v sedm, ono je to vlastně předměstí Moskvy, jede se pantografem. V sedm dole na lavičce? A vezmi si nejhorší oblečení, co máš. Tohle je moc fajnový, vyčníval bys. Nebo se radši večer zastav, něco ti půjčím.

„Jo, budu s tím počítat. Asi bude lepší, když si moc peněz brát nebudu, co?“

To je rozumné. Dvacka v drobných bude až až. Dej si je do víc míst.“

 

Vrtalo mi to hlavou celý den. Ten měsíc a kousek v SSSR jsem se zatím pohyboval v rámci zákonných aktivit, tohle už ovšem bylo opravdu hodně blízko čáře, za kterou se mi úplně nechtělo. Z druhé strany ale bylo docela lákavé opatřit si přístup k lepším součástkám a podívat se mimo širší městské centrum Moskvy, které už jsem si trochu osvojil. Jak jsem tak zvažoval pro i proti, začala ta pro nabývat mírné převahy. Přes hubu od chuligánů dostat nemusím a pokud by byly problémy s poldy, asi mě za návštěvu nelegální burzy do kutuzky nezavřou. Později mi sice došlo, že v té úvaze bylo pár děr velikosti důlní jámy, ty konsekvence jsem ale tehdy samozřejmě neznal. Večer jsem se zastavil u Konstantina pro ošoupané manšestráky a vytahaný olezlý svetr a nafasoval jsem i jakousi bejzbolku s nápisem Таллинский машиностроительный трест. Když jsem to na sebe zkusmo oblékl, začal jsem fakt vypadat jak sovětský proletář.

 

S klukama jsem se sešel ráno dole u laviček. Službu na vachtě měla bába Nasťa a nestačil jsem se divit, jaký ty ženské mají postřeh.

„Dobré ráno, babi Nasťo! Vezměte si cukrátko.“

„Dobré ráno, Čechu. Děkuju, ráda. Vyrážíš do přírody, takhle brzy?“

„Tak nějak.“

„Oblíkl ses prakticky. Tak si to užij, bude hezky.“

Hm. Jsem nenápadný, jak slon v knihkupectví, řekl jsem si pro sebe. Kluci už kouřili venku.

„Hele, dobrý. Takhle zapadneš. Přidáme do kroku, ať stihnem pantograf v půl. Další jede až v osm. Máš pro strach uděláno?“

„Obvykle docela jo. Dneska – zatím nevím. Čekáme problémy?“

„Nejspíš ne. Dojdeme to pěšky nebo riskneme tramvaj? Je neděle, může i nejet.“

„Jdeme pěšky, okysličíme mozek.“

 

Na platformu Novaja jsme došli tak akorát a Ruslan koupil tři zpáteční lístky. Pantograf byl prakticky prázdný, ve vagóně sedělo jen pár rodinek s dětmi, dle košíků zjevně houbařů, dva tři mžourající dělníci, jedoucí z noční směny a skupinka jakýchsi středoškoláků s kytarami. Ti vypadali, že také jedou do opravdové přírody. Pantograf se dal do nečekaně rychlého pohybu a za okny se míhaly skoro apokalyptické scenérie průmyslových okrajů Moskvy, přerušené občas kratičkou zastávkou. Na tehdejší konečné metra v Novogirjejevu se ale vagón poměrně zaplnil dílem lidmi s kufry, směřujícími pravděpodobně na letiště Vnukovo, převážně pak ale vojáky v modrých leteckých uniformách. O těch mi až později došlo, že jejich cílem byla asi letecká základna Žukovskij. No, a na další zastávce ve Vychinu vlezli do vagónu milicionáři. Osm kusů. Ruslan si zhnuseně odplivnul.

„Kurva, šťára. Tvař se nenápadně.“

„Máme problém?“

„Spíš ne, to bude spíš rutina. Ale tvař se nenápadně.“

Seděli jsme dost vepředu. Poldové se rozdělili do dvojic, každá brala jednu stranu, půlka zepředu, půlka odzadu. Došli k nám. S dovolením to nechám rusky.

«Здравствуйте, граждане. Проверка документов. Предъявте ваши паспорта и прописку. Так, Милан Зденкович кто?»

«Это я.»

«По русски понимаете?»

«Конечно.»

Ten s jednou páskou předal můj pas tomu s hvězdičkami a cosi mu v něm ukázal prstem. Ten pozvedl obočí, ne moc, ale vidět to bylo.

«Лейтенант Сиборов. Вот, Милан Зденкович, всё в порядке. Эти молодые люди с вами?»

«Точнее будет сказано, это я с ними. Коллеги по институту обещали показать мне Люберцы. Мне интересно.»

«Интересные у вас интересы, Милан Зденкович. Ну чтож, счастливого вам пути, товарищи. Извините, что побеспокоили.»

Vrátil mi pas a co bylo nejzajímavější, do občanek kluků ani nenahlídnul. U všech ostatních Rusů je ale kontrolovali dost podrobně. Otočil jsem se ke Kosťovi.

„Co to, kurva, bylo?“

Šťára. Ale divná. Všimnul sis, co ten staršina tomu poručíkovi ukazoval ve tvém pase?“

„Jo, máš pravdu. Podíváme se.“

Na té stránce, co jsem měl vízum АВ служебная, byla dole nad číslem stránky kratičká řádka nenápadných teček černohnědým dokumentačním inkoustem. Vím jistě, že ty tečky tam nebyly, když jsem pas přebíral, takže mi je tam museli doplnit, když jsem teď dával pas na páté oddělení kvůli té pomvědí smlouvě. Ukázal jsem to klukům.

„Netušíte, co to je?“

„Ani bohovi. Tohle je první zahraniční pas, který vidím. To tam nemá být?“

Rozhodně to tam nebylo, když mi vystavovali vízum.“

Kosťa zádumčivě listoval pasem.

„Hele, tady je fajfka. Stejný inkoust.“

Fakt že jo, na poslední stránce, mrňavé odfajfknutí.

No, ať je to, co je to, na milici to nějak funguje. V životě jsem neslyšel poldu takhle zdvořile mluvit. Natož, aby mne oslovil tovarišč. Hele, jsme tu, vystupujem.“

No, tak hnusné místo aby člověk opravdu pohledal. Moskva těch let sice nebyla etalonem Edenu na Zemi, ovšem oproti tomu, nač padl zrak po vylezení z pantografu by se o podobném příměru uvažovat dalo. Na zaplivaném nástupišti, pokrytém šlupkami od rozlouskaných slunečnicových semínek a vajgly, stála nízká přízemní budova nádraží se zamřížovanými okny a na nástupišti samotném postávaly typy, jaké by člověk očekával spíš kdesi v hloubi Dálného Východu či Sibiře. Za řiďounkými stromy prosvítaly olezlé paneláky a pětipatrové chruščovky, na kterých se nedal nalézt snad ani jediný dodržený pravý úhel. Pobíhala tam spousta toulavých psů, pokrytých strupy, s chumáči srsti se zjevnými příznaky prašiviny. Na konci nástupiště stál kiosek a u něj postávala skupina alkonautů, pojídajících jakési párky, zapečené do těsta a rozlévajících sprostou třírublovou vodku „na trojich“. Na opačném konci nástupiště postával vyžraný staršina milicionář s mastnými vlasy, vylézajícími zpod obří brigadýrky s dýnkem, zvícím menšího polního letiště a opaskem, spuštěným někam je koulím. Pravděpodobně se ten rok už umyl, ale muselo to být dost dávno. Bezostyšně se zuřivě drápal v řiti. Přes koleje stálo ještě jedno nástupiště, neméně zasrané a olezlé. Z něj chcal do kolejí jakýsi roboš v montérkách. Stál tam další kiosek, tam prodávali pivo a nejspíš i cigára.

Prošli jsme kolem těch ožralů u stánku. Ty párky, co v tom kiosku prodávaly, vypadaly nechutně organicky, jako něco, co uřízli vězňům a zlehka ovařili. Vylezli jsme na náměstíčko před nádražím. To bylo obestavěné jakýmisi dřevěnými přízemními budovami, v nichž se – alespoň dle křivých vývěsek soudě – nacházely prodejny domácích potřeb, potravin a ryb. O rybách pochybností být nemohlo, protože intenzivně smrděly do dáli. Vlevo se nad kolejemi tyčil nahrbený silniční most, po kterém přecházela bába v uniformě VOCHR, s puškou na řemeni. Ruslan se zastavil.

„Jak chceš být známý?“

„Promiň? Nechytám se.“

„Jak ti tu mají říkat. Tady se na občanská jména nehraje. Zvol si nějakou přezdívku.“

„Asi Torm.“

„Torm. Dobře. Budeš si pamatovat cestu?“

„Asi jo, proč?“

„Kdyby se něco semlelo a museli jsme zdrhat, můžeme se ztratit nebo tak něco. Neber ohledy, vrať se sám. Když to jen trochu půjde, neper se, tady tahají finky rychle a umějí s nimi. Kdo zdrhne, přežije. Nejspíš.“

„No prima. Pěkný to tu je… Takhle vypadají všechny předměstí?“

„Tohle je z těch horších. Ale nejhorší určitě není, takové Těkstilščiki nebo Ivanovo jsou ještě horší. Tady je klasická špana, ale tam jsou stáda nadržených svobodných ženských. Jo, fakt. A nenech se tím zmást, ty se tam na těch ubytovnách rvou na život a na smrt, i pro píčoviny. Frustrace a zvyky z lágrů. Někdy tě tam vezmu, je to poučné, ale vezmeme sebou jednoho chlápka, co se vyzná. Hele, jdem, zakecali jsme se. Tamhle, jak je ten parčík.“

Parčík byl na druhé straně ulice, nesoucí hrdý název Iniciativní. Už z dálky byla vidět hromada chlápků v dlouhých kabátech a bundách a když se přišlo blíž, i jejich zboží, vyložených na kusech nedbale urvaného kartónu. No, bylo tam toho požehnaně. Od osciloskopů a měřidel přes nářadí, díly, součástky a jakési moduly až ke spojovacímu materiálu a nařezaným deskám duralu a cuprexcartu. Oči přecházely. Cenovky tam samozřejmě chyběly. Ruslan se zastavil u pána v zelené nepromokavé bundě a podal si s ním ruku.

„Ahoj, Hlavo. Rád tě vidím. Tohle je náš nový kámoš, říká si Torm. Spolužák. Ručím za něj. Je to Čechoslovák a dobrý bastlíř.“

Chlápek se docela přátelsky usmál a natáhnul ruku.

„Já jsem Hlava. Ahoj, Torme, ahoj, Zrzavej, ahoj, Pašíku, rád vás vidím. Tak co potřebujete?“

Slova se ujal Konstantin.

„Určitě KT812, libovolný index. Mnoho. Máš?“

„Mnoho je dneska kolik? Mám pár áček a nějaká déčka.“

„Tak tucet bychom potřebovali.“

„Dáte třicet za kus? Jsou vybírané, mají klejmo.“

„Dáme.“

„Co chcete dál?“

„Logaritmické potenciometry. Někde kolem padesáti kilo, když bude pětadvacet nebo sto, taky dobře.“

„Šoupáky nebo otočné?“

„Máš na výběr?“

„V padesátkách jo.“

„Torme?“

„Radši otočné.“

„Mám čtyři. Postačí? Další bych mohl mít za týden. Po čtyřiceti.“

„Berem všechny čtyři. Tak, teď dvojité lineární, taky padesát kilo.“

„Jasně. Ale jsou za sedmdesát. Kolik jich chcete?“

„Taky čtyři. Máš?“

„Možná i víc, měl jsem teď pár úspěšných akcí.“

„Čtyři teď postačí. Pakeťáky máš? Jedno patro, alespoň čtyři polohy.“

„Vůbec žádný. Ale počkej, zeptáme se.“

Otočil se k chlápkovi, který stál kousek dál.

„Plešoune, pojď sem na chvíli, něco potřebujeme.“

„Ahoj, chlapi. Povídej, Hlavo, třeba to mám.“

„Pakeťáky, jednou krát alespoň čtyři.“

„Jednou šest. Ale mají zarážky.“

„Co za ně?“

„Dáte padíka? Jsou pájený, nejsou fungl.“

„Pětačtyřicet? Chceme čtyři.“

„No tak jo.“

„Přines. Na, rubl osmdesát.“

„Dík, hned jsem zpátky.“

Hlava se spokojeně ušklíbnul.

„Tak co dál, kluci?“

„To bylo to nejžhavější, co jsme potřebovali. Máš něco zajímavého?“

«Měl bych KT909, v géčku. S klejmem. Po rublu. Radioamatéříš, Torme?“

„Licenci mám, ale nestavím. Ale znám někoho, kdo staví a je hodně dobrej.“

„Znáš volačku?“

„Skoro soused, Pavel. OK1AIY.“

No, jo, ty jseš vlastně Čechoslovák. Ta čepička mě furt mate. Hele, co kdybychom spolu udělali kšeft? U vás jsou k mání svítivky, že? A určitě i dost jiných věcí. Jak se koukáš na barter? Prachy má leckdo, ale zboží málokdo, che.“

A to by asi šlo. Ten kámoš Pavel shodou okolností dělá ve fabrice, kde ty svítivky vyrábějí, má přístup i k nekondičním, to jsou většinou vzhledovky, ale svítí pěkně. A zrovna ty devětsetdevítky by ocenil, pracuje na VKV. A taky v milimetrovém pásmu.“

„Palcové přepínače bys uměl?“

„Myslíš takové ty z řady TS? Jak mají čísílka a přepínací růžici? Ty u nás k mání jsou. Ale asi to chce bližší specifikaci, mají různé kódování. A dělají se v různé barvě.“

„Jo, rozumím. Zjistím, po čem bude poptávka. Počkej, zeptáme se Plešouna.“

Ten mezitím dorazil a dal Kosťovi kornout, smotaný z hnědého balicího papíru.

„Poslyš, Plešatej, tady Torm je z ČSSR. Uměl by zajímavý věci. Palcáky. Co ty na to?“

„Beru hned. Jakýkoliv. Rozumnou cenu respektuju.“

„Asi se domluvíme. Možná spíš na barteru. Teď na svátky poletím domů a něco bych dovezl.“

„A FRB bys uměl?“

„Zelené ano, modré moc k sehnání nejsou. Kolik pinů?“

„Jakékoliv. Za ně tu můžeš mít cokoliv. Přivez. Škodnej nebudeš.“

„Domluveno.“

Zaplatili jsme Hlavovi a ten odběhl k tunelu pod tratí k zaparkovanému žigulu, odkud nám donesl ty součástky. Spolu s nimi mi do ruky strčil zavařený pytlík z tlustého igelitu, kterým prosvítaly další součástky.

„Na, drž, to je pro tebe. Budou se ti hodit. Mix nejpotřebnějších věcí.“

„Tak to určitě ocením. Co za něj?“

„To je prezent. Říkej tomu třeba záloha na ty svítivky.“

„Tak díky, to je milé. Hele, chlapi, tak mě napadlo, byl by tu zájem o pistolové páječky?“

„Jo, to jsem viděl, ve vašem Amatérském rádiu. Nikdy jsem tím nepájel, ale vypadá to dobře. Dovez nějakou, uvidíme.“

Rozešli jsme se jako kámoši. S Kosťou a Ruslanem jsme ještě prošli kolem vystavené nabídky, bylo toho k mání a vidění fakt hodně. Zaujal mne krásný lampový osciloskop S-1-19Б, zjevná kopie tektronixe, s výměnnými šuplíky časovky a zesilovačů. Ruslan si toho všimnul.

„Líbil by se ti takový?“

„Ten by mi doma v dílně hodně slušel.“

„Tak s tím se odtud tahat nebudeme, a taky by asi byl dražší, než fakticky stojí. Tyhle věci odprodává fakulta, mám na to kontakt. Hele, kluci, přidáme do kroku, za chvíli nám to jede. Dneska je to nečekaně klidné, tak to nebudeme pokoušet.“

K pantografu jsme museli nedůstojně zrychlit krok. Električka byla liduprázdná. Vyžraný polda na nástupišti se přesunul ke kiosku s pivem a z okénka jsem viděl, jak leje do řepy kalnou tekutinu ze skleněného květináče a otírá si zpocenou proplešinu mezi věnečkem umaštěných vlasů.

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 122 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 122

Nejnovější uživatelé

  • orius
  • anri
  • Patryck
  • Sopa11
  • jaroslav.dolezal