DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

A poslední para v pátek byly laboratorky z TOE, tedy teoretických základů elektrotechniky. Ten předmět jako takový se mi moc líbil, ale začínalo to být čím dál, tím těžší, jak jsem začal narážet na meze svých stávajících zkušeností, získaných bastlením. A hlavně bylo potřeba používat matematický aparát, který jen pár dní předtím byl na přednáškách z matematické analýzy. To bylo na knop. Laborky ovšem byly jiné kafe, tam se měřilo na reálných obvodech, tam jsem byl doma. Na pátek na mne vyšlo cvičení na metodu smyčkových proudů, pěkné téma, i když metodik, který ho stavěl, byl taky dost úchyl. Tím spíš, že v brožurce k tomuhle cvičení bylo těch smyček jen pět a v reálném zadání patnáct. Jo, čtete správně, za normálních okolností by to vedlo na soustavu patnácti lineárních rovnic. Tedy, pokud jste si nevšimli, že jsou tam ekvipotenciální uzly. Já si ale všímal jiných věcí a na velké soustavy rovnic jsem měl TI-59, koupenou před maturitou za peníze, vydělané ve ŽĎASu za automat na návrh plošných spojů.

Ta jiná věc vlastně byla jen jedna, ovšem velmi komplexní. TOE jsem obvykle dělal s Jurou Bělikovem nebo soudružkou studentkou, tu ale oklátila jakási chřipka a ležela doma. Jurka se někde zakecal a místo něj si ke mně sedla Olina. Tedy, sedla… Stoupla si za mne a hodila mi přes rameno plavý pramen vlasů.

„Můžu?“

„Ty můžeš skoro všechno.“

„Já bych chtěla dvě věci. Viď, že můžu chtít dvě věci?“

„Pokud je to to, co myslím, tak možná i tři, když mi ho mezitím vezmeš na regeneraci do pusy.“

„Prasáku! To pak taky, ale myslela jsem na něco jiného.“

„Povídej.“

„Tuhle lábu. Chci s tebou dělat tuhle lábu. Koukám na to zadání a jsem úplně nahraná. Možná bych i něco naměřila, ale nemám šanci to pak obhájit. Viď, že s tebou můžu dělat tuhle lábu?“

Přimáčkla mi prsa do zátylku a rukou mi prohrábla fousy. Lidi kolem se docela nepokrytě bavili a já vlastně taky. Chvilku jsem zvažoval, jestli jí v rámci předehry nestrčit přední tlapu pod zelenou manšestrovou sukni, zvítězil ale zdravý rozum. To by se bývalo mohlo zvrtnout. Termín „amoralnoje pověděnije“ bude zmiňován ještě často.

„Lábu. Dobře. A ta druhá věc?“

„Viď, že mi dnes večer uděláš to, co jsi dělal Nině?“

„Opravit kliku u dveří?“

Vyprskla smíchy.

„Nedělej nechápavého. Elektrický orgasmus bych od tebe chtěla. Jako měla Ninka.“

„Ale jo. Ale takhle – ono to nefunguje stoprocentně, nemusí se to povést, napoprvé zvlášť. Ninka je na šáhnutí, tam to bylo jednoduché, ale každá jste jiná a reagujete jinak. Takže, jak říkám, netěš se nějak úplně moc, abys pak třeba nebyla zklamaná, jo?“

„Slibuju, že se nebudu těšit úplně moc, abych pak třeba nebyla zklamaná, dobře. Ale ty bys mě bez orgasmu určitě nenechal, viď?“

„To jistě ne. Mohl bych ti třeba přes kočičku naplácat pravítkem, to je taky docela účinné.“

Přisedla si ke mně a chytla mě za ruku.

„Fakt? Jako fakt fakt? To přece musí bolet?!“

„Bolí. Což je v podstatě i cílem. Hele, neměli bychom se dát do té laborky? Bude půl páté…“

„Asi chci, abys… abys mi naplácal přes kočičku pravítkem. Ale opatrně. Dneska večer? Prosím. Prosím prosím. Po neděli se mnou nic nebude.“

„Co tam máme zítra ráno? Věnnikova, že jo? A pak matan. To je dobré, žádné nervy. Co třeba v osm večer?“

„V devět? Chci si ještě umýt hlavu. A navonět se.“

„Vždyť sama voníš moc hezky.“

„Prasák jseš, víš o tom?“

„Vím. A jsem na to hrd a pyšen.“

„Jo. A teď mi řekni, kde ses naučil tahle slova? Ty neznají čtyři pětiny rodilých Rusů.“

„Snažím se číst i beletrii. Maxim mi teď dal ke čtení výbornou věc, od Strugackých, jmenuje se to Pondělí začíná v sobotu, řvu u toho smíchy.“

„Jaké to je, číst v cizím jazyce? To musí být hrozně těžké?“

„Je. Zvlášť ze začátku. Pak si zvykneš, ale občas se fakt zasekneš, když vidíš větu, znáš v ní vlastně všechna slova, až třeba na jedno, dvě, ale celek ti prostě smysl nedává.“

„Jseš dobrej. Jako bez legrace. Je českoslovenština hodně podobná ruštině?“

„Čeština a slovenština. Ony jsou to dva jazyky. A liší se mezi sebou, asi jako… ruština a ukrajinština? Spíš ruština a běloruština. Československy mluví jen náš prezident a pár partajních činovníků.“

„Pšššt. Dost si pouštíš pusu na špacír. Řekni mi něco československy. Promiň, česecky?“

„Česky.“

Odhrnul jsem jí pramínek vlasů z ucha a pošeptal jsem jí:

„Máš krásné blond vlasy a hezky voníš skořicí, když jsi vzrušená. Chci tě ošukat!“

„Ani slovo. Vlastně jo, bylo tam корицей? Ale to spíš odhaduju. Zajímavý jazyk, trošku jako polština. Řekl jsi mi nějakou lichotku?“

Přeložil jsem jí to.

„Prasáku. Lichotit teda umíš. Fakt ti voním skořicí?“

„Já myslím, že nejen mně.“

„Nejsem taková. Jsem vybíravá. Neroztáhnu nohy jen tak někomu. Vlastně skoro nikomu.“

„Tak to nebylo myšlené. Myšlené to bylo tak, že je to tvoje přirozená vůně. A líbí se mi. Líbíš se mi.“

„Snažíš se úplně mi promočit kalhotky, co? Budeme dneska něco měřit?“

„Ale jo, v podstatě máme zapojeno. Metodika je postavená na tom, že v každé smyčce je navíc jeden vysoce přesný jednoohmový odpor, a ten má vyvedené oba konce. Takže nemusíme měřit proud a ty obvody vždycky rozpojovat pro ampérmetr, ale stačí měřit napětí na tom odporu. Ohmův zákon. Po nás se chce, abychom ty proudy spočítali analyticky a následně výsledek porovnali s tím, co naměříme v reálu. Za reál budeme považovat průměry z celkem pěti měření, takže se asi počítá, že máme odhalit systematickou chybu ze změny faktického odporu se zahříváním těch fyzických rezistorů.“

„Jasně, rozumím. Umíš krásně a srozumitelně vysvětlovat. Takže budeme doma řešit soustavu patnácti rovnic? A kdy se budeme milovat?“

„Až to spočítáme.“

„Mám teda začít měřit?“

„Jo, já budu zapisovat. Počkej. Hele, tady je zajímavá věc. Když si to schéma rozkreslíme jinak, možná si usnadníme práci, počkej, já to namaluju. Tahle a tahle dvojice uzlů má stejný potenciál. Takže ona to fakticky není jedna obří soustava proudů, ale tři menší. To půjde řešit líp. Dobrý chyták. Kdybys na to tu velkou sestavu napsala, povede to na to, že tam budou lineárně závislé rovnice. Kontrola podle Frobeniovy věty by to asi odhalila, ale kdo by ty hodnosti počítal.“

„Ty jseš tak šikovnej! Jak to děláš, že si to všechno pamatuješ?“

„Mám docela slušnou eidetickou paměť. Ale cena za to je, že si špatně pamatuju lid a jména.“

„Eidetickou?“

„Obrazovou. Eidolón je řecky obraz. Odtud je, mimochodem, i slovo idol, vyobrazení.“

„Pokud jsi měl chtěl ohromit, právě se ti to povedlo. Ale ne, bez legrace, zírám, co všechno nevíš. Měl jsi dobré učitele?“

„Určitě ano, naprostou většinu. Jistě, jeden dva blbci - vlastně blbky - se našly, ale v globálu si rozhodně nemůžu stěžovat. A taky mám vynikajícího dědečka a babičky. A naši mi od mala kupovali dobré knížky.“

„To je hezké. Hodně čteš, viď?“

„Hodně a rád. Tam, co žiju, tam máme takový stánek s novinami a časopisy, prodávala tam paní mého řídícího učitele ze základky. Tak tam jsem k ní chodil a půjčoval si z pultu časopisy, občas jsem za ni zaskočil, když si potřebovala skočit na nákup a tak. Víš co, hodně časopisů mi předplatili naši, ale některé se předplatit pořádně nedají a taky to není úplně levná záležitost.“

„Nějaké československé časopisy jsem viděla. Nějaké 100+1 a obrázkové. Moc hezké, na dobrém papíře, pěkné fotky.“

„Něco mají v institutu v tom kiosku v přízemí. A teď jsem si něco donesl z ambasády, vlastně z aerolinek, mám to na pokoji. Ukážu. Tohle byla třetí nebo čtvrtá sada měření? Furt se zakecávám.“

„Čtvrtá. Dobře se posloucháš. Říkal jsi tam, co bydlím… Kde to je?“

„Na sovětské poměry kousek od Prahy, nějakých sto třicet kilometrů. Ale u nás už je to u hranic, s Polskem. Ty hory na severu, Krkonoše se to jmenuje.“

„Jé. Je tam sníh i v létě?“

„No, ta nejvyšší hora se sice jmenuje Sněžka, ale má jen šestnáct set metrů. Na Slovensku mají hory vyšší, i s tím sněhem v létě, ale to je opačný konec republiky.“

„Lyžuješ?“

„Rád a hodně. Jeden vlek mám hned nad domem, kde bydlím a další pár set metrů od něj. Jo. Sníh máme tak od konce listopadu do začátku dubna.“

„Tam bych se někdy chtěla kouknout. U nás ve Voroněži je to se sněhem špatné. Sice v zimě napadne, ale jezdí se spíš na běžkách. Obdivuju lidi, co umí na horských lyžích, hrozně ráda se na to v televizi koukám. Prosím tě, podrbal bys mě na zádech? Tam, co mám zapínání od podprsenky.“

„Tady?“

„Jo, to je ono. Ještě.“

„Ještě někde?“

„To by tady nešlo, cizinče.“

„Asi ne. Nechci skončit před soudružským soudem za amoralnoje pověděnije. No, vypadá to, že máme hotovo. Mám to zrovna zkusit přepočítat?“

„To nestihneme, za chvíli je šest.“

„Ty soustavy jsou lineární, to sjedu na kalkulačce za moment.“

„Uch ty… Tvoje kalkulačka umí řešit soustavy? Ukaž!“

„Má na to vestavěný program, v téhle knihovně na modulu. Zadáš řád soustavy, matici po řádcích a na konec vektor pravých částí. Teď se hlavně neuklepnout. Tak, a zmáčkneme Run. Chvíli to potrvá. Dáš mi pusu?“

„Přímo tady? Leda tak na nos, jo?“

Cestou domů jsem se zastavil v obchodě, přezdívaném Tři schůdky a měl jsem štěstí, měli na sovětské (ale i globální) poměry vynikající víno Kagor. Ono je to tedy spíš mešní víno a pravověrný sovětský ožrala s ním opovrhoval, protože na rozdíl od „portvejnu“ nebylo alhoholizované. A navíc v půllitrové lahvi stálo ještě o chlup víc, než ta barmatucha, prodávaná v sedmičkách, přezdívaných „hasičáky“. Vzal jsem zrovna tři s tím, že vezmu jako prezent taky Isajevovým a doplnil jsem to o nějaké brambůrky, tvrdý sýr a hořčici. Z posledních dvou komponent, doplněných žloutky, spoustou pepře a majonézou jsem chtěl udělat babiččinu vaječnou pomazánku podle Šroubka, kterou děda Gottlieb označoval jako protiimpotenční, když chtěl babičku pozlobit. Vedle v elektrotovarech jsem dokoupil dvě ploché baterky a napadlo mě poprosit, jestli nemají nějaké na vyhození, že bych si z nich vytahal uhlíky a kontakty. Prodavač v hlubokém důchodovém věku mi jich dal celou krabičku a byl rád, že je nemusí vyhazovat. A když už jsem byl v nakupování,doběhnul jsem do domácích potřeb pro kolíčky na prádlo a odporně modré pravítko, protlačené formou, dle všeho z galalitu.

Pomazánka se mi docela povedla. Udělal jsem pár plněných vajíček a zbytek jsem namazal na jednohubky. Sýr jsem ani zdaleka nesdělal všechen, co zbylo, jsem nakrájel na kostičky a ty jsem obalil v koření, jaké mi přišlo pod ruku. Rozložené na talířích a proložené kolečky paprik to vypadalo dost slušně. Do blbníčku jsem si poznamenal, že musím koupit nějaké chrumľavosti a oříšky nebo alespoň mandle. Skočil jsem se opláchnout a byly tři čtvrti na devět. Na dveře se ozvalo zaklepání. Šel jsem otevřít, ale byl to Ruslan Borodin. Uviděl nachystaný stůl a pobaveně se zašklebil.

„My už jsme si začínali myslet, že si to rozdáte přímo v laborce na pultu. Vrkali jste, jak dva holoubci.“

„Příležitost se nesmí nechat projít kolem, příležitost se musí chytit za pačesy!“

„No jistě. Zezadu. Omotat kolem ruky. A přitáhnout. Prosím tě, nemáš kružítko, nebo alespoň tuhu? Mně moje odešlo.“

„Ale jo, moment… Kam jsem to kreslení zabordelil... Tumáš.“

„Dík. Užijte si to!“

 

Olja dorazila za minutu na to. S načesanými a nafoukanými vlasy, zabalená do jakési hazuky až po paty. A svítícíma očima, ve kterých toho bylo poměrně dost kočičího. Vůbec toho v ní bylo hodně kočičího.
„Nejdu pozdě?“

„Jsi jak švýcarské hodinky. Je akorát devět.“

„Já zamknu, jo? Kluci jsou fajn, ale asi bych nechtěla, aby si přišli půjčit sůl, až budeme v nejlepším.“

„Jasně, cvakni zámkem. Dáš si víno?“

„Jé, Kagor. Kdes ho sehnal? A odkud víš, že mám ráda Kagor?“

„Ve Schůdkách. Ale to byla spíš taková intuitivní koupě, zaujala mne ta viněta. A nechtěl jsem tu parodii na portské, co se tu pije. Ochutnej jednohubky.“

„To je hezký. A dobrý. A pikantní. Jseš muž mnoha talentů.“

„To je recept mojí babičky. Ještě z dob, kdy Československo nebylo socialistické. S dědou měli hotel a babička měla na starosti restauraci. Dodnes vaří výborně.“

„To vypadá na veliký příběh. Budeš mi to někdy vyprávět? Kolik vůbec je babičce?“

„Jednaosmdesát. A je – tfuj, tfuj, tfuj – pořád docela fit. Jo, povím ti to, ale to je na dýl a ten příběh má hodně ošklivá místa. Zkus ten sýr.“

„Pepřem jsi nešetřil, je to fakt pikantní. Ráda ostrý. Co je tohle za koření?“

„Grilovací směs. Pepř, sladká a ostrá paprika, sůl a takové ty bobule, co je neumím pojmenovat rusky. Gin se z nich dělá. Česky je to jalovec.“

„Gin, říkáš… Možževelnik?“

„Asi jo, fakt nevím. Tohle je problém, když si chceš povídat o něčem komplikovanějším, než je škola a chybí ti ta rozšířená slovní zásoba.“

„Zase z druhé strany, odkud bys asi tak věděl, jak je rusky… jedlovec jsi říkal?“

„Jalovec. Juniperus communis, pokud mne paměť nešálí. Jo, té pomazánce říkává děda protiimpotenční.“

„Dědeček asi taky bude srandista, viď?“

„Veliký. Oni se s babičkou fakt hledali. Nastav sklínku, doleju ti. Tohle je fakt dobré víno, a to sladká úplně nemusím.“

„Brácha je vinař.“

„Myslel jsem, že jsi z Voroněže.“

„To je pravda, ale brácha bydlí v Gruzii, teda vlastně spíš v Osetii, ve Cchinvali. Oženil se s Gruzínkou.“

„Asi jen tuším, kde to je. Nahoře nad Tbilisi?“

„Jo, tam. Asi sto kilometrů. Je tam nádherně. A mají tam dobré víno. Tak jo, čin-čin!“

„Na zdraví.“

„To je jako na zdarovje, že jo?“

„Ano.“

„Ono by se asi dalo zvyknout. Ale čeština je o dost tvrdší na vyslovování a pak tam slyším spoustu sykavek. Počkej, už mi nedolévej, nechci být opilá. Až po lásce, jo?“

„Přání dámy by husarovi mělo být rozkazem, říkával poručík Rževskij.“

„Tohle už je fakt divný… Tys někdy předtím žil v SSSR?“

„Ne, proč? Měl bych? Nechytám se…“

„No, třeba že znáš husarské anekdoty a cituješ z nich k místu.“

„Vtipy si bohudík pamatuju dost dobře, na rozdíl od lidí. Svlečeš se?“

„Svleč si mě.“

„Tak pojď blíž. A tohle je tedy moc hezké prádlo, řeknu ti.“

„To mi tatínek přivezl z Itálie z kongresu. Líbí se ti? Líbím se ti?“

„Je to svůdné. Víš co, ty máš i tak dlouhé nohy a ty vykrojené kalhotky ti je ještě prodlužují.“

„Lichotníku. Na tu elektřinu bych asi měla být nahá, že?“

„Rozhodně!“

„No tak jo, poručíku. Rozepnete Nataše Rostové podprsenku?“

„Hm. Nataša Rostová by měla mít spíš korset k rozšněrování… Otoč se. Hopla, kůzlátka, pojďte se proběhnout!“

„Vtipný chlapi jsou nebezpečný. Směješ se, směješ a najednou jsi v jeho posteli s jeho pérem v puse. Hele, máš hodně něžné tlapky, to je hezkýýý… Uff! Jej… počkej, nech mě popadnout dech. To nemůžeš… takhle… Myslela jsem, že na to pouštění elektriky do bradavek bude nějaká mašinka.“

„Však taky bude.“

„A tohle tedy bylo co?“

„Palec. A ukazováček. Takhle.“

„Íííííí. To je dobrýýý. Ještě, prosím. Tu druhou.“

„Tímhle tempem skončíme na podlaze v misionářské poloze a za tři minuty bude po všem. Dej ruce do týla.“

„Takhle?“

„Ano. A vykoz se mi.“

„Och! Takhle? Počkej! Co chceš dělat s těmi kolíčky???“

„A co myslíš?“

„Ty mi je chceš dát na bradavky?!“

„A chceš, abych ti ty kolíčky dal na bradavky? Řekni si.“

„Já nevím… Asi chci… Určitě chci… Bude to bolet?“

„Nejspíš ano, ale ne moc.“

„Opatrně, prosím. Jsou citlivé. Au… Auuu… Hele, to není tak strašný. Podívej, jak se mi dudlíčky našponovaly. Mám něco dělat?“

„Zatím ne. Teda jo. Sundej si kalhotky.“

„Nevadí, že ti poslintám židli?“

„Ukaž… No pane jo. Tak si sedni na ten ručník za tebou.“

„Tedy, vy ale umíte dámu rozdělat, poručíku! Co bude dál?“

Natáhl jsem se na polici pro krabičku a narychlo naimprovizované elektrody z těch výmětových baterek.

„Teď si zkusíš, jestli je elektřina vůbec pro tebe. Levou tlapku nebo pravou?“

„Tuhle. Co mám dělat?“

„Jen přitlač ukazovák a prostředník a pak mi řekneš, až to bude moc.“

„Zajímavý pocit. Ťuká mi to do prstů. Rychle mi to ťuká do prstů. Teď to brní. Hřeje to?“

„Ne, to je jen fantómový vjem. Ještě dobrý?“

„Dobrý. Můžeš přidat. Tak, stop, au. To už bylo moc.“

„Tak já si udělám značku. Co bradavky?“

„Citlivé.“

„Netrnou ti?“

„Ne, asi ne.“

„Teď to bude bolet, až ty kolíčky sundám. Zatni zuby.“

„Jauvajs! Oho ho. Umíte zvláštní věci, poručíku!“

„To za moment přejde.“

„Už přešlo.“

„A teď na tu pravou zkusíme elektřinu. Takhle ze stran, ty elektrody dám pod kolíček, jen ho takhle pojistím sirkou, aby se tak moc nesvíral. Dobrý?“

„Uhu. Bojím se.“

„Nemáš čeho. Tři, dva, jedna… Pajechali.“

„Och… To je krásný. Ježíšmarjá, to je nádherný. Můžeš víc?“

„Víc silně nebo víc rychle?“

„Rychleji. Tak. Tak. Trošičku na síle…“

Natáhnul jsem volnou levačku a pohladil jí kožíšek. Na to, že jsme se pohybovali někde na začátku povinné sestavy už dýchala hodně přerývaně a celkový dojem ukazoval na hodně a dobře rozdělanou holku. Roztáhla kolena a sesedla si na samotný krajíček židle, abych to měl pohodlnější.

„Líbí se ti to?“

„Hrozně. Chtěla bych tě cítit uvnitř.“

„Takhle prstem?“

„Prstem zatím dobrý. A dáš mi tam nějaké elektrody? Na tom prsu je to moc vzrušující. Bude to dole taky tak dobrý?“

„Nejspíš bude. Už hned teď?“

„Jo. Ale asi dlouho nevydržím, číča mi brní i bez elektřiny.“

„Tak pojď do postele.“

„Ty se nesvlečeš?“

„Svleču.“
„Och, poručíku, co to z vás tak mocně trčí? To je pro mě?“

„Až za chvíli. Roztáhni nohy. Jako na gyndě.“

„To už jsem od tebe slyšela. Odkud víš, jak to vypadá na gyndě?“

„Kamarádka studuje medicínu. A její máma je taky gynekoložka.“

„Jo tak… Takhle, pane doktore? A to je taky dobrý, na doktora jsem si už dlouho nehrála. Co mi budete dělat?“

„Jednu elektrodu dáme takhle naplocho na poštěváček a tuhle ze sifonové bombičky dáme dovnitř.“

„Ooooch. Počkej, opatrně, nebo se ti udělám i bez elektřiny. Ne, nehýbej s ní! Pššššt, opatrně! To bylo o fous!“

V podstatě to byl easy job, stačilo sledovat, kdy jí začínají zajíždět zorničky pod horní víčka. Vodil jsem si ji na hranici orgasmu skoro deset minut a bezproudé pauzy jsem prokládal ožužláváním bradavek a šeptáním blbůstek do ouška, vykukujícího mezi plavými a teď už i docela zplihlými vlasy. Nakonec to už začalo připomínat trápení zvířat a ten poslední náběh jsem nechal proběhnout do finále. Hodně dobrého finále, několikaminutového, s kopáním a docela hlasitým křikem. Nakonec se vydýchala.

„Jsem šťastná.“

„Takhle nějak sis to představovala?“

„Horší. Myslela jsem, že budu prostě mít orgasmus. Pár cuknutí a konec. Ale mohlo mi to dojít, že s tebou je to jiný, už minule s Lenkou. Umíš ženský udělat dobře. Ježíšmarjá, ještě mi brní…. Vypnul jsi to vůbec?“

„Jasně.“

Sáhla si do klína.

„No to je strašný, jak jsem ublemtaná. Ne, nedívej se mi tam, stydím se. NE! Tohle NE!“

„Ale jo.“

„To je hrozné… Měly bych umřít studem. Ty máš normálně kočičí jazyk. Výš… Jo tam, TAM. Táááááááám! Už. Užžžžžž… UŽ!“

„Hele, když mi takhle stehny zmáčkneš uši, tak tě prostě neslyším.“

„Promiň, to samo… Budu si dávat příště pozor. Naleješ nám ještě víno? Prosím.“

„Jasně. Tvoje je ta sklínka vlevo, viď. Tumáš.“

„Šplouch. Vyschlo mi v krku. Neklepal někdo?“

„Máš pravdu. Kouknu se.“

Byl to Jurka.

„No to je dost, už klepu pět minut. Jste v pořádku?“

„Jo, blbneme s Oljou.“

„Tak to přeslechnout fakt nešlo. Poslyš, co kdybych si sem dal židli a stolek a vybíral vstupné? Teda vslyšné. Ale proč jdu - Marinka je z toho celá divoká, nemáš gumičku?“

„A to víš, že mám. Jednu? Dvě? Nebo tři?“

„Radši dvě. Co dlužím?“

„Šoustej na zdraví. Příště něco vysomruju zase já.“

„Jsi grand a důstojník. Dík.“

„Kdyby bylo zač. Užij si to.“

Olja seděla na posteli v tureckém sedu se zkříženýma nohama a ulizovala víno.

„Jak ti mám udělat dobře?“

„Sedneš si mi tou rozpálenou kočičkou na péro a ojedeš mě?“

„Jé, to bude hezký. A můžu takhle, jak jsi, na židli? Ještě jsem nikdy nešukala na židli.“

„No tak jo, pojď.“

***

„Já se přece jen skočím opláchnout, jestli ti to nevadí. Půjčíš mi šlauch?“

„Tak to já půjdu taky. Je půl jedenácté, v umývárně nikdo nebude a když jo, vyhodíme ho.“

„Koukám, že pro rozhodnutí daleko nechodíš. Můžu si půjčit tvou košili?“

„Jasně. Ale bude ti krátká.“

„A to mi nevadí. Mám přehřáto. Vezmi mýdlo, prosím.“

„Šampón taky?“

„Ne, měla bych mokré vlasy. Šampón ne.“

V umývárně si myl dlouhé vlasy Vadim Petrenko z katedry vysokých napětí. A koukal dost vyjeveně.

„Vadiku, slečna se bude mýt. Koukej jinam.“

„To asi nesvedu!“

„Oli, chceš počkat, až Vadim vypadne?“

„Asi ne… Ono mne neubude.“

Pověsila tu moji flanelku na kličku od okna a pustila po sobě vodu s hadice.

„To je krása, to jsem potřebovala. Strašně jsem se přehřála. Pojď, namočím tě taky. Namydlíš mi záda?“

„Hele, vy dva, jestli chcete šoustat přímo tady, tak já vám pohlídám dveře. Jen si spláchnu vlasy.“

„Dík, Vadime, půjdeme radši zase na pokoj.“

„Nemáš zač. Užijte si to, já padám. Nechtěl bych být za křena. Dobrou.“

„Dobrou, Vadime. Mili, nevadí, že ti tu košili namočím, když si ji teď obleču?“

„V pohodě. Stejně půjde do prádla. Zítra si chci vzít nějakou lehčí, má být horko.“

„Když tu teď nikdo není… Nastav péro.“

Sesunula se na kolena.

„Chutnáš mejdlem. A tepe ti v něm. Cítím tvůj tep. Můžu sevřít ruku?“

„Jasně. To je příjemný!“

„Hmmmm.“

„Počkej, nedivoč. Mám na krajíčku.“

„Jak si řekneš. Asi chci, aby ses vystříkal do mě. Pojďme na pokoj.“

Jen vstala, otevřely se dveře a dovnitř s veselým hvízdáním vlezl Jura. S ručníkem přes rameno a holením v ruce.

„Boha jeho, vy jste i tady?“

„Nájdětě nás na každom kilometri, odťilto až na kraj světa!“

Olja vyprskla. Jura chvíli konsternovaně koukal a pak mu to došlo.

„U vás to taky ukazovali? Strašná kravina. Nenechte se rušit, přijdu později.“

„My už mizíme. Gumičky stačily?“

„Odhadli jsme to dobře. Marinka už usnula. Mezi námi – Olino, neposlouchej! – naštěstí.“

 

Vrátili jsme se na pokoj.

„Chceš nalít?“

„Jo, buď tak hodnej. Děkuju. No, tak před čtvrt rokem by mě rozhodně nenapadlo, že budu na koleji popíjet nahatá drahý víno s cizincem a nebudu se ani trochu stydět říct mu, že ho chci ojet. Vypadá takhle ten pád do morálního bahna zkaženého Západu, co nás s ním strašili v Pionýru? Teda ještě by u toho měly být drogy a prostituce, co si pamatuju.“

„Drogy jsou blbý nápad. A prostituce… Když budeš dobrá, dám ti rubl.“

„A když budu fakt hodně hodně dobrá?“

„Rubl dvacet?“

„Rubl pade a podruhé ti ho vyhoním rukou a budu se zblízka koukat, jak ti stříká. A ty mě u toho budeš mazlit na poštěváčku, jo? Ty jo… co to vůbec říkám?“

„Původně jsi říkala, že na židli.“

„Máš pravdu, sedni si. Jo. A jak si nasednu já? Čelem k tobě? Nebo zády?“

„Čelem, samozřejmě, ať se můžem líbat. A ať ti můžu okusovat bradavky.“

„A nedáš mi na ně zase ty kolíčky? To bylo hezký.“

„Jsou za tebou. Tak pojď. Neboj se, v klidu úplně dosedni.“

„O-o-ohhhh. To je hezký.“

„Když se nebudeš moc nadzvedávat, tak bych chvíli vydržet mohl.“

„A když se nadzvedávat budu? Takhle, přes hlavičku?“

„Tak se ti udělám za moment… Počkej, kruci, nedivoč… Chci si to užít.“

„Dobře, nebudu. Takhle je to dobrý?“

„Pěkný! Počkej, ty kolíčky ti přece jen sundáme, překážejí.“

„JAUVAJSSS!“

„A jsou dole. Zakloň se trošku.“

„Ježíšmarjá, to je hezký. Ještě mi je olizuj. Ohhhh. Mili, já už taky asi brzy budu. Můžu?“

„Do rána daleko, můžeme dát další číslo. Tak jo, pojď.“

Trvalo to nějakých patnáct, možná dvacet štychů a asi jsme vzbudili půlku patra.

„No ten teda byl… Takhle když mám nohy od sebe, je to zase úplně jiné. Cítil jsi, jak se mi svírá kočička?“

„To si piš. Jak peristaltické čerpadlo.“

„Jako CO???“

„Peristaltické. Čerpadlo. To je druh čerpadla, které čerpá vlnivým pohybem pružného článku. Vlnivým ve smyslu postupného svírání a uvolňování.“

„To si asi nechci představovat. Pojďme do pelíšku. Jé, koukej, jak ze mě tečeš. Podáš mi ručník?“

„Tumáš. Co plánuješ dál?“

„Postavíme ti ho a já ti ho vyhoním rukou. A budu se pozorně koukat, jak to vypadá, když už už budeš stříkat. Asi bych si u toho měla dělat poznámky a náčrty, ale to by asi rušilo, že? Ne, takhle ne, lehni si prosím obráceně. Můžu ho vzít do pusy?“

„Samozřejmě.“

„Už nechutnáš mejdlem. A heleme se, vojáček už je zase v pozoru. Čest práci, soudruzi vojáci!“

„Zdravja želaju, tavarišč oficer!“

„Tebe taky člověk nezastihne nepřipraveného. Máš odpověď na všechno? Úplně úplně na všechno všecičko?“

„Tak to jistě ne.“

„Nevěřím ti. Když ležím takhle, máš to pohodlný?“

„Skrč tu levou nohu. A kousek se posuň blíž, takhle mi chybí tak pět centimetrů ruky. Jo, to je dobrý, takhle. Kde chceš mazlit kočičku?“

„Všude. Na poštěváčku. Uvnitř. Na lupínkách. Všude. Jéé, to je legrační, jak mne taháš za chloupky!“

„Voníš skořicí. Hodně. Intenzivně.“

„Hmm. Čím mi to voníš ty? Chlapem, asi… Hezky mi voníš. Co kdybych ho vzala takhle opatrně mezi zuby?“

„Když neskousneš…“

„To by byla škoda. Líbí? Cítila jsem, jak ti v něm škublo.“

„Na žaludu je to hodně citlivé. Tahle část zejména.“

„Ukaž ukaž? Tady?“

„Jooo.“

„To si musím zapamatovat. Tady jsi říkal?“

„Pšššt! Opatrně! Nedivoč!“

„Chci divočit. Tady jsi říkal? Takhle? Nebo takhle? Nebo snad takhle?“

„Pomalu, kruciš. Udělám se ti.“

„A co mám říkat já, když mi takhle mneš knoflíček? Stěží se ovládám. Víš co, pojď. Můžeš ještě silněji. A-a-a-a-ahhhhh! Pojď, stříkej! Stříkej! Jóóó!“

„Tohle bylo moc hezký. Máš šikovný tlapky.“

„Ty taky. Moc. Kolik je hodin, vůbec?“

„Bude půlnoc. Za… jo, za pět minut.“

„A tak poručík Rževskij a Nataša Rostova projebali večer. Můžu dneska spát u tebe?“

„Myslíš, že v tom případě usneme?“

„Já určitě. Mám úplně vymazáno v hlavě.“

„Chrápu.“

„To je hodně mužný projev. Chrápej. A já ti k tomu budu příst.“

No, usnuli jsme prakticky okamžitě, večer byl vcelku náročný.

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 50 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 50

Nejnovější uživatelé

  • Frfafel
  • PragueMate
  • 5Z28BA7 Thank you for signing up - it was amazing and delightful, wishing you all the best and much success. www.apple.com dsaqwrqw
  • Jiří
  • 11591159altara