DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Pondělí bylo dnem hutných přednášek, tedy s výjimkou poslední dvojhodiny, zasvěcené modle socialistické vědy, historii Komunistické Strany Sovětského Svazu. Dvojhodiny obecně nenáviděné, protože po šesti hodinách přednášek z fyziky, chemie a semináře z matematické analýzy měl člověk hlavu, jak pátrací balón a touhu zalézt pod stůl a zoufale výt. Dost jsem proto ocenil, když se u mne v poledne u stolku ve spodním bufetu zastavil Pavel Pavlovič.

„Nechte si chutnat, Milane.“

„Díky, Pavle Pavloviči. Čemu vděčím?“

„Věřím, že jsem poslem dobrých zpráv. Nebo alespoň dílčím případem, poslem dobré zprávy. Nemáte-li již, ovšem, na podvečer jiné a důležitější plány.“

„Můj podvečer bude zahrnovat Věru Alexandrovnu Cicoň a historii KPSS, poté lehkou večeři a pak jsem plánoval návštěvu knihovny. Alespoň jsem si to do této chvíle myslel.“

„Dovolil bych si do vašeho programu vnést drobné korektivy. Věra Alexandrovna vás jistě na své přednášce postrádat nebude a tento můj dojem už podložil šéf dozajista hmotným argumentem v podobě řádně orazítkované a náležitě podepsaného interního sdělení. Ergo, blíže k věci, potřeboval bych, abyste se po čtvrté zastavil dole u mne, potřebujeme ještě s Nikolajem Josifovičem něco probrat. Neobtěžujeme vás, doufám, nad společensky únosnou míru? Téma se vám dozajista zalíbí.“

Anikejevova leningradština byla místy opravdu náročná. Zkusil jsem to podobně.

„To je pro mne vskutku dobrá zpráva, Pavle Pavloviči. Ve čtyři deset bych mohl být na fakultě, musím to přeběhnout z emka.“

„Čas není naším pánem, Milane. Nedovolte mu, aby vás ovládal. Rádi s Nikolajem Josifovičem chvíli počkáme. Budeme se těšit. Promiňte, že jsem vás zdržel od jídla.“

Seminář jsem tak nějak spíš přetrpěl. Tři křivkové integrály jsem spočítal do sešitu a na ten čtvrtý jsem raději šel k tabuli, protože jsem si s ním moc rady nevěděl. Jak se ukázalo, Viktor Pavlovič na tom byl podobně a poslední půlhodinu pary zabralo rozebírání, kde je bota. Bota byla v typografii, protože v brožurce metodiky vypadla h z označení hyperbolických funkcí. Pak to už začalo dávat smysl. Otřepal jsem si křídu z prstů a vyrazil jsem na fakultu. Bylo tři čtvrtě na čtyři.

 

Anikejev se Zelenochatem seděli dole v akváriu a popíjeli čaj se zavařeninou. Když jsem zašel dovnitř, byli uprostřed jakéhosi sporu. Nikolaj Josifovič se zvednul a podal mi ruku.

„Dobré odpoledne. Díky, že sis udělal čas. Rozsuď nás – přeme se tu s Pavlem, jestli byl Franz Kršišik Čech nebo Rakušák?“

„Dobré odpoledne. Ten čas jste mi zařídili vy, pánové, a velmi za to děkuji. No, a co se inženýra Křižíka týká, máte pravdu oba, každý půlku. Křižík byl Čech, nicméně půlku života prožil v Rakousko-Uhersku, byť převážně v českých zemích.“

„Ale no vidíš, Rakousko-Uhersko. Na to jsme, Pavle, zapomněli. Dáš si s námi čaj, Milane? A vezmi si vareňje, ořechové jsi určitě nikdy v životě neochutnal. Manželčina specialita.“

„To je ze zelených ořechů? Vynikající věc. Vaše paní musí být výborná kuchařka.“

„Vyřídím. Bude ráda. Tak pojďme na to. Pořád držím v hlavě, jak jsi minulý týden říkal, že by ses pokusil o nějaký grafický výstup. To byl nějaký exprompt, nebo to máš vymyšlené? Hrozně by nám to pomohlo, to by byla obrovská přidaná hodnota k tomu, co tu děláme. Nejen pro Gosplan, jsou i další zákazníci. Že jo, Pavle?“

„Nepochybně. Víte co, Milane, naše výstupy čtou nejenom inženýři, čtou je i – a teď, jak to zformulovat, abych se někoho nedotknul – osoby z řad kapitánů naší industrie a jejich stranických vedoucích, které – při vší úctě k jejich nelehké práci – jsou spíše nepochybně dobrými vedoucími, nežli v energetice a vědách obecně pojato zběhlými specialisty.“

Bez ohledu na obsah té věty a korektní tón, kterým byla pronesena, jízlivá sžíravost z ní jen čišela.

„Rozumím, pochopil jsem.“

„Ten kluk je fakt dobrej, Pavle.“

„Říkám to pořád, Nikolaji. Tak co, Milane, jak to vidíte?“

„Nějaké nápady mám v hlavě. Odladit to asi můžu… dejte mi chvilku… na naší 4/20, s tou si docela rozumím. Akorát bych ji potřeboval do jednoúlohového režimu. To asi přes den nepůjde, co? Dalo by se nějak udělat,že bych třeba chodil brzy ráno?“

„Brzy ráno je v kolik, Milane? Zákoník práce je nepochybně věc důležitá a měli bychom se na něj ohlížet, nicméně ve věcech takovéhoto významu považujmež jeho hlas za hlas poradní.“

„Řekněme na šestou, Pavle Pavloviči? A do osmi. Rád bych se před školou stihnul najíst.“

„Na šestou to bude v pohodě. Abys pochopil, Milane, občas děláme i něco pro oboronku, převážně v noci, a na to dopusk nemáš. A asi ani mít nebudeš. Pavle, probereš to se Zemskovem? Škoda, že tu není.“

„Jo, proberu. Ale není u toho prakticky žádný zádrhel. Milan mašinu zná, když na to přijde, umí si udělat i IPL, kam potřebuje, systémáka nepotřebuje, operátorky taky ne, jen mu vystavíme kartičku a věc bude vyřízena k všeobecnému uspokojení. Tak. Takže – pojďme si promluvit o technikáliích. Dokázal byste, Milane, v pár větách shrnout gros vašeho nápadu? Či lépe řečeno – nebuďte, prosím, úplně stručný.“

„Pokusím se. Ale ještě je to syrové, nepodpořené praxí. Máme tu řetězovku se 132 tiskovými pozicemi. To je příjemně blízko ke 128, dvě na sedmou, což není málo. A ty dvě na sedmou jsou z druhé strany blízko ke stovce, jako ke stovce procent.“

„Promiňte, Milane. Začínám tušit, kam míříte. To je velký nápad. Promiňte, že jsem vás přerušil, pokračujte, prosím.“

„Ta úvaha směřuje k tomu, že bychom si jeden ten každý výstupní parametr nějakým zkusmým během s nízkou přesností ocenili a nalezené meze prohlásili za sto procent. Nebo za plus a mínus sto procent s tím, že diskretizační krok zobrazení budou dvě procenta, stejně je to pseudografika, ne exaktní výstup. A do tohohle rámce potom v každém kroku časového rozvoje dopočítáme tiskovou pozici každého parametru a můžeme tak postupně získat grafy v rámci přechodového procesu.“

„Sakra. Promiňte, pánové, to mi ulétlo. To je vskutku dobrý nápad. Chápu vás tedy správně, Milane, že v rámci délky papíru budeme mít jakoby časovou osu a v rámci šířky pole možných hodnot? Jakýsi… jak bych to vyjádřil… diskrétní oscilograf?“

„A to je dobrý příměr, Pavle Pavloviči. V podstatě ano. Sice neobyčejně hrubý zobrazovač, ale pro představu o charakteru děje by to mohlo stačit.“

„Jsem unesen, bez nadsázky. Rozlet vaší technické mysli je mocný, a neberte to, prosím, jako pustý kompliment, myslím to zcela vážně. Co ty na to, Nikolaji?“

„Pokud to klapne, Pavle, bude to trhák. A taky nejméně jeden, dva fakt pěkné články a možná i referát na konferenci. To mluvím o naší prezentaci, ergo i o penězích. Přínos ke kvalitě výstupů by byl prostě gigantický. Milane, už máš podepsanou tu smlouvu?“

„Mám, Nikolaji Josifoviči. Ve čtvrtek jsem se stavěl na děkanátu.“

„Pokud nám tenhle nápad klapne, rozhodně bychom do té smlouvy ještě sáhli. Tam bude vyčíslitelný přínos, v tom nás šéf podpoří. Kdy se do toho dáš?“

„Zítra máme DSZ, tak si zkusím udělat nějakou přípravu v terminálovém režimu a zkusil bych třeba vyjet sinusovku. Jo, vidíte – Pavle Pavloviči, podepíšete mi žádanku na papír vy, když tu Igor Zemskov není? Asi ho spotřebuju dost.“

„Bez rozmýšlení, Milane. Mohu pro vás zařídit ještě něco? Vzpomínejte, prosím.“

„To je asi všechno, co mě napadá. I když… Uměli byste mi opatřit cívku pásky? Ty štítky jsou fakt otravné.“

„Pavle?“

„Mělo mne to samotného napadnout. Bez řečí. Páska bude. Zamyslím se… Ve čtvrtek? Dal bych z vlastních zásob, ale nemám, fakt nemám.“

„To nehoří, Pavle Pavloviči. Umím žít bez ní, tím spíš, pokud se bavíme o třech dnech. Pokud by to vyšlo, zkusil bych to pak zkompilovat jako nějaký SYSLIB, třeba SYS1.GRAPHLIB, aby to šlo používat standardně.“

„Pojďme po dílčích krocích. Na kolikátou ráno přijdeš?“

„Tak na osmou. Jen si tu zaberu nějaký terminál, aby mi ho zítra někdo nesebral.“

„Sedni si k operátorskému u mašiny, co se budeš handrkovat o displej.“

„Tak víte co, Nikolaji Josifoviči, když si sednete tamhle k tomu u okna, vidíte holkám naproti pod stolem pod sukně. A občas je, na co se kouknout.“

V úterý jsem se do toho dal hned z rána, i když se mi úplně moc vstávat nechtělo. Večer předtím jsem se učil dost dlouho, abych dohnal resty a spánkový deficit byl docela znát. Zahnal jsem ho čajem magorákem, sestaveným ze směsi ostré skoro černé zavarky a vřelé vody jedna ku jedné a doplnil jsem tu tekutinu cukrem až do stavu, kdy se cukr přestal rozpouštět. Při konzumaci jsem úplně cítil, jak se mi vydělávají sliznice. Ale zabralo to. V horním bufetu jsem sežral nějaké buterbrody a rozšoupnul jsem se, utratil jsem ještě dvaadvacet kopějek za žloutkový ekler, který tam moc nemívali. Narvaný cukrem, teinem a taninem jsem zapadnul za terminál, který na mne po zapnutí docela přátelsky zamrkal krvavými očičky. A přišla krize. V hlavě jsem měl totálně vyhoukáno a absolutně jsem netušil, odkud začít. Zrak mi padl na polici s dokumentací, takže jsem začal s manuálem od tiskárny.

Manuál poměrně podrobně popisoval mazací místa a druhy používaných maziv, těch bylo řádově stejně, jako na mazání parní lokomotivy, zmiňoval napínací síly asi tří stovek různých pružin a způsoby jejich kontroly, vysvětloval plány celkem čtyř stupňů technické kontroly od denní až po GO a důrazně varoval před zasouváním předmětů do běžícího stroje. Hmmm. Sáhnul jsem po vedlejší brožuře. Ta už byla lepší a bez ohledu na to, že byla označená jako Dodatek B, obsahovala fakticky operátorskou příručku. Poznamenal jsem si nastavení přepínačů pod servisním víčkem, které se do budoucna mohlo hodit a pár užitečných kombinací tlačítek, ale o programování tiskárny tu nebylo nic. Označení dodatku jako B ovšem zakládalo předpoklad, že někde bude Dodatek A a že bude dobré najít ho. V polici nebyl a ve skříni s méně často potřebnou dokumentací taky ne. Už jsem to chtěl vzdát s tím, že se zeptám operátorek, až přijdou do práce, ale zrak mi padl na stolek s kytkami u okna. Jedna jeho noha byla podložená Dodatkem A. Vytáhnul jsem ho ven a do boty se mi přitom vylila slušná dávka vody z misky, ve které stál květináč s jakousi rostlinou. S čvachtající nohou jsem se vrátil k terminálu.

Tiskárna skutečně nějaké servisní a služební kódy podporovala a ty kódy bylo dokonce relativně slušně v dodatku popsány. Ovšem má – poměrně naivní – představa o existenci čehosi jako WriteXY nebo alespoň WriteX se ukázala jako lichá. Došel jsem k závěru, že tohle mi práci neusnadní a vystačit si budu muset s fortranskými prostředky. Programování s využitím FORMAT konvence se všemi jejími špeky mne zatím úspěšně míjelo, ale nebylo zbytí. Vzal jsem si učebnici a vyfutroval ji cihlou manuálu k fortranu. Po čtvrthodině čtení mne potěšila existence formátovacího klíče nX, nepatrně, ale opravdu jen trošičku suplujícího očekávané a hledané WriteX a abych se alespoň kousek pohnul dopředu, napsal jsem si kratičký prográmek na tisk dvou period sinusovky. Jen tak, abych viděl, jak výstup vypadá a měl jsem případně co ukázat Pavlovi Pavlovičovi. Zkompilovalo se to bez potíží a fakt že jo, tiskárna mi vyjela čtyři nečekaně dobře vypadající vlnky, poskládané z hvězdiček. Rozhodl jsem se, že půjdu cestou postupných kroků a že tedy přidám osy. Zatím bez popisek.

Copak osa Y – na tiskárně vodorovná - to byl čajíček. Použil jsem intuitivně se nabízející mínusítka pro čáru a pluska pro značky a ještě před nimi jsem si připravil řádek popisků ke značkám. Pro jistotu jsem se ještě podíval do manuálu k tiskárně, jaké znaky vůbec na řetězu jsou k dispozici a výsledek mne moc nepotěšil. Svislítko tam nebylo, to bude muset nahradit velké I. Ony všechny znaky na řetězu byly velké, což rozhodování trochu ulehčovalo, ale nezjednodušovalo. Pustil jsem se do osy X a ouha, narazil jsem na první problém. Vlastně dva problémy. První byl jednodušší – při rozhodování, co tisknout v případě, že se na dané pozici řádku sejde víc znaků najednou. Tedy zatím osa a průběh, s ohledem do budoucna i jiné kombinace průsečíků. No a pak ten druhý problém. Jak, krucinál, formovat řádek tiskového výstupu, když pořadí znaků (a znaku osy) není pevně dané a jak to nakonec převést do korektního FORMATu. Zažral jsem se do toho a najednou bylo jedenáct. Kolem se válely sjetiny a od terminálů kolem na mne nechápavě zírali třeťáci, kteří měli nějakou laboratorku z řízení soustav a kterým jsem podle všeho pěkně užíral strojový čas. Oknem do akvária svítilo sluníčko a zábavně holce u terminálu naproti nasvětlovalo rozkrok s malinově červenými kalhotkami pod šedou plisovanou sukní. Trochu, jako pátrací reflektor. Ještě bych se koukal, ale do akvária pootevřenými dveřmi nahlédnul Anikejev. Když mě viděl za terminálem, otevřel dveře úplně a zašel za mnou.

„Nevstávejte, prosím, Milane. Vidím, že jste v plné práci. Nevyruším vás nadlouho, ale zvědavost mi nedává klidu, promiňte zvědavému muži. Daří se? Mohu být tak smělý a předpokládat, že toto zde je výsledek vaší dnešní práce?“

„Je to tak, Pavle Pavloviči Ale je to syrové, to, co máte v ruce, to je jen testovací výstup. Ta úloha má poměrně dost algoritmických špeků, víc, než jsem čekal. Ale méně, než jsem se obával.“

„Líbí se mi váš přístup. Už tohle vypadá… velmi hezky, ano. Vskutku, to bude hodnotné dílo. Ale vy máte něco na srdci, jak vidím. Povídejte.“

„Potřeboval bych znát váš názor, Pavle Pavloviči. Budeme narážet na situace, podobné této zde, na této sjetině. V jedné pozici se potkávají dva znaky a pro to zamýšlené použití jich bude moci být až tucet, pokud mne paměť neklame. Myslíte, že bude lepší tisknout v tomto případě nějaký speciání a jen k tomu účelu vyhrazený symbol, třeba hash křížek, nebo ty parametry nějak priorizovat a tisknout do té pozice symbol parametru s nejvyšší vahou?“

„Dobrá otázka. Dalo by moc práce udělat to priorizační pole? Víte, Milane, ten výstup bude číst specialista, který se v tom jednom konkrétním případě zaměřuje jen na jeden, dva grafy z celé té rodiny a nepochybně bychom mu usnadnili jeho práci, když ten jeho graf bude, řečeno obrazně, zcela nahoře, jestli mi rozumíte?“

„Rozumím. Z toho ovšem vyplývá, že vlastně nepotřebujeme celé pole priorit, ale stačí jen vstupem zadané označení parametru, jehož graf má přebít ty ostatní. A můžu to napsat tak, že pokud tento vstup nebude zadán, bude se tam tisknout ten speciální znak.“

„Vynikající. Diskuse s vámi jsou vskutku plodné. Vidíte věci v jejich komplexitě, to je u vědce cenná schopnost. Ostatně u inženýra rovněž. Nebudu již déle zdržovat, nerad bych narušil běh a rozlet vaší mysli. Bylo by možné, abych si tento a tento výstup odnesl? Samozřejmě, pokud je ke své práci dále nepotřebujte. Ukážu je doktorovi Zelenochatovi a vzal bych je i poradu k děkanovi. Valentin Andrejevič se o to velmi zajímá, Nikolaj mu o tom včera vyprávěl.“

„Jsou vaše, Pavle Pavloviči. Ale opět zdůrazňuji, to je syrová práce, k dokonalosti to má ještě hrozně daleko.“

„Jste nemístně skromný, Milane. Vidíme tu srozumitelně popsané osy a s ohledem na míru diskretizace velmi názorně vykreslený sinusový průběh. Už toto je hmatatelný a nebál bych se toho slova – zdařilý – výstup vaší práce, hodný prezentace. Asi jste o tom večer po naší debatě nahoře hodně přemýšlel, že?“

„Řečeno popravdě, ležel jsem spíš v poznámkách k TOE a fyzice. K tomuhle jsem se pořádně dostal až dneska ráno.“

„O to víc je to hodno obdivu. Ať se vám daří, mne čekají mé ani zdaleka tak zajímavé povinnosti. Nashledanou, Milane.“

Myslel jsem, že ještě něco udělám, ale došel mi ajfr. Sluneční hledáček se o jednu tabulku posunul a slečna v malinových kalhotkách si mezitím pohodlně překřížila nohy v kotnících, s kulatými kolínky od sebe. Chvíli jsem přemýšlel, jestli ví o tom, že se jí dívám pod sukni, ale za terminálem se tvářila roztomile nevinně a bylo vidět, že nad čímsi zuřivě přemýšlí. Posbíral jsem si věci, naházel jsem do koše ten svinčík, který jsem při odlaďování vyprodukoval a vyrazil jsem na oběd.

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 302 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 302

Nejnovější uživatelé

  • ae21ae
  • Kejmil
  • Didier
  • Frfafel
  • PragueMate