Rostoucí popularita violet wandů mezi úchylstvem přivádí k tomu, že se na scéně objevují exempláře z nejtemnějších hloubek vetešnictví, bazarů a bleších trhů, případně výrobky, vylovené kdesi na půdách a v hloubích pozůstalostí. Kromě nepopiratelného technického kouzla mají nezřídka tyto předměty i nezanedbatelný škodlivý potenciál, daný jejich stářím, technickým stavem a mnohdy i amatérskými opravami. Dvé takovýchto výrobků se mi dostalo do ruky nedávno - na příkladě prvého z nich bych rád dokumentoval některé nejčastější problémy, vznikající kolem violet wandů (dále jen v-w) s vibrujícím kontaktem.
Prvním a klasickým problémem je přívodní šňůra. Ve dvacátých letech (ze kterých přístroj pochází) nebyla standardizace přípojných míst na straně spotřebiče na dnešní úrovni, takže přípojka síťové šńůry vyvolává v oku libovolného držitele osvědčení dle vyhl. 50 mrazení v zádech. Šňůra sama je pak v opředeném gumovém provedení, s vodiči, pamatujícími živého následníka habsburského trůnu Ferdinanda de Este. Stav zástrčky je kupodivu akceptovatelný, přívodka jako celek nefunkční. Samo uchycení vodičů pod válcovité "matice" a selektor provozního napětí jsou zajímavou ukázkou poválečné konstrukční školy :-) Oprava je v tomto případě kompromisem mezi dodržením autentického vzhledu a bezpečností - flexošňůra s opředením a spájená oka pod matice, znemožňující alespoň částečně uvolnění živého vodiče. Možnost nebezpečného dotyku ovšem zůstává. Specialitou je i možnost provozu jednotky na 115 V, daná přesunutím přívodky do druhé pozice, chráněné navlékacím "kolíčkem". Mimochodem, bez něj je na vývodu velmi živé a velmi tvrdé napětí cca 96 V.
Místo druhé - přerušovač. Wagnerovo kladívko je realizováno plochou fosforbronzovou pružinou, předepjatou další absurdní maticí a regulačním šroubem, vytaženým na panel zařízení jako hrubý regulátor výkonu. Kontakty přerušovače jsou opatřeny návary z neidentifikovaného kovu, pravděpodobně wolframu - jiskření je díky absenci filtračního kondenzátoru brutální, ovšem jejich opal je neočekávaně nízký. Kladívko bylo rozvážené, čerstvé stopy po čelistech kleští ovšem svědčily o snaze po opravě. Vyváženo, opraveno, při stejné příležitosti očištěno i jádro elektromagnetu, z nepochopitelného důvodu plné železných pilin a jakéhosi polovodivého prachu.
Po seřízení kladívka přístrojek ožil, alespoň na budící straně - otáčením regleru se podařilo kladívko rozběhnout, dokonce do frekvence, relativně blízké pracovním 33 Hz. Na straně Teslova transformátoru ale napětí žádné, absorpční kroužek ukazuje nulu. První podezření padlo raději na přívodní šňůru a ladicí kondenzátor, rozebírání TT je vždy sázkou do loterie.
Ladicí kondenzátor (technicky přesnější bude dolaďovací kondenzátor) byl již měněn - nové "provedení" je klasickou úlitbou bohům a kompromisem cena/funkcionalita. Jde o složeniny ze čtyř klasických svitkových kondenzátorů, umožňujícím dosáhnout požadované provozního pevnosti při zachování malých rozměrů a rozumné ceny. Tangens delta v konstrukci tohoto typu nikoho nezajímá a prostoru po původních asfaltem zalitých svitcích je přemnoho, takže náhradní řešení bylo umístěno samonosně. Kapacita i přívodní vodič kupodivu byly funkční, nezbývá, než hledat problém v TT.
Popisovaná konstrukce je poněkud specifická v tom, že jemná regulace je na straně TT - provedení mne velmi zajímalo, takže při rozhodnutí pokračovat v opravě i na "neopravitelné" straně" mělo i svůj subjektivní důvod. Samotná "regulace" pak už příliš nepřekvapila - neznámý konstruktér vyšel z myšlenky řízení pomocí změny vazby, dosažené pohybem budící cívky po sekundáru TT, otázku přívodů však vyřešil velmi specificky - dvěma mosaznými "sběrničkami". Ty se poněkud bezcílně krčily dole u základny TT, zatímco budící cívka pojížděla kdesi na opačném konci sejmuté rukojeti. Přiznám se, že v prvé chvíli jsem zcela nepochopil účel oněch osamocených sběrniček, považoval jsem je za jakýsi obskurní druh magnetického tlumení a dlouho jsem přemýšlel, proč, probůh, autor konstrukce zvolil mosaz. Až při při propískávání šňůry a hledání konce budícího vinutí mi došlo, že budící cívka není navinuta na jádře TT, ale schovává se mi v rukojeti.
Problém se neznámý rekonstruktér snažil vyřešit připájením sběrniček k vývodům cívky, ovšem s ohledem na plochu kontaktu (zbroušený šroub) a materiál korpusu cívky (jakýsi svérázný termoplast) byla tato snaha odsouzena k životu krátkému, neradostnému ... Uvidíme, jaký osud potká mnou zvolenou technologii opravy připájením přívodních vodičů :-) Po nasazení budiče a zapnutí přístrojku se již objevilo vn vf pole a jiskřivka se po přiblížení k živému konci TT příjemně rozzářila.