DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

„Telefon, zvedněte to někdo!“, mumlala v polospánku. Zvonění neustávalo. Pomalu se posadila na posteli, spustila nohy na studenou podlahu a sbírala síly k přesunu do předsíně, odkud zvonění přicházelo. Hlava jí třeštila, každý krok působil bolest.

„ Jako by mě někdo zkopal,“ zhodnotila tiše svůj stav a šourala se s námahou po bytě.                
„ Prosím“ ozvala se zastřeným hlasem do telefonu.

„Alessandra?“ ozval se přísný mužský hlas

Sevřela pevně sluchátko, opřela se čelem o studenou zeď a potichu knikla: „Ano, to jsem já.“

„No nazdar! Jak to, že už druhý den nejsi v práci?“ zaburácel telefon

„Druhý den?“ zašeptala s udiveným úlekem v hlase.

„Jo, druhý den. Co je s tebou, máš kocovinu nebo co? Nemůžeš se přece po flámu vykašlat na práci. A jak to, že vůbec piješ? Potřebuješ další výchovnou lekci? Ta poslední ti nestačila? Vždyť si málem umřela na otravu alkoholem,“ křičel na ní hlasem plným vzteku a obav.

Je zase naštvaný. Dnes na to nemám sílu. Není mi dobře, nohy mám jak z vaty, v krku knedlík, nemůžu polknout. Chci se vrátit do postele a spát. Neměla jsem vstávat. Je mi zima.

„Já, já jsem asi nemocná“, zahuhlala. Bolest jí zbavovala hlasu.

„Jak asi? Co je ti? Něco tě bolí? Bylas u doktora?“ stupňoval naléhavost otázek.

U doktora! U toho podnikového sviňáka, který každou holku svlékne do půl těla, i když tam přijde s bolestí kotníku! Tam už nikdy nepůjdu. Tahle zkušenost mi stačila, děkuji. V mozku jí divoce víří vzpomínky na chlupaté ruce starého doktora, které jí ohmatávaly prsa a bolestivě mnuly bradavky. Zatočila se jí hlava a zvednul žaludek. „Ne, já nechci jít k doktorovi. Chci spát. Bolí mě v krku. Přijdu zítra,“ otočila se do místnosti a odkládala telefon do vidlice. Barevná kola na koberci se roztočila do divokého víru, který ji vtahoval stále blíž. Poslední co vnímala, byl jeho křik ze sluchátka spadlého na zem.

„Ali, ty musíš k doktorovi. Alessandro! Ozvi se! Sandro! Do prdele!“ Tiše zaprosila: „ Prosím, chci ticho, chci teplo, chci klid, chci maminku.“ Ze sluchátka se ozývalo rychlé tu, tu, tu. Potom jí pohltila úlevná tma. Probral jí ostrý zvuk zvonku a silné bušení na dveře.

„Ali, otevři! Okamžitě otevři ty dveře nebo je vyrazím! Slyšíš? Otevři! Ksakru, já vím, že jsi doma. Otevři!“ ozývalo se z chodby.

„Kde se tu vzal?“ věděla, že se musí posbírat a snažila se ze všech sil vstát. Musí mu otevřít rychle, je schopný zburcovat celý barák. „Už jdu“, snažila se zavolat, ale bolestí jí selhal hlas. Chytla se telefonní poličky a pokusila se vstát. Zakopla o spadlý telefon a zamotala se do šňůry, s výkřikem spadla zpátky na zem.

„Kruci, co to se mnou je? Nemám sílu se zvednout“, po kolenou se plazila ke dveřím bytu, zabrala za kliku, ale dveře nepovolily. Hluk na chodbě utichnul.

„Jsi v pořádku? Otevři, prosím,“ zašeptal hlasem plným obav.

„Je zamčeno, nevím, kde jsou klíče.“ Plačtivý tón v jejím hlase ho donutil ke klidu a racionálnímu uvažování. Byl rád, že s ním mluví, že je živá.

„Kam dáváte klíče, holčičko?“, mluvil k ní jak k malému dítěti.

„Na háček vedle dveří, “ špitla potichu. „ Nejsou tam, nevidím je“ snažila se zavolat, ale bolest jí umožnila pouze tichý chrapot.

„Kdy jsi měla klíče naposledy, odmykala si, když jsi přišla domů?“ směroval jí vlídně, „podívej se do tašky. Víš, kde ji máš?“

„Asi v pokoji, kde jinde“ mluvila k sobě a plazila se po čtyřech do svého pokoje. S úsilím vysypala tašku a klíče zazvonily o parkety. „Musím se zvednout, přece se před ním nebudu plazit po kolenou,“ opřela se o psací stůl, pomalu se zvedla na nohy. Tělo jí zalil studený pot, před očima měla černo. „Jdi a otevři mu, nesmíš omdlít, je schopnej ty dveře opravdu vyrazit!“ domlouvala si cestou do předsíně, odkud se opět ozývalo jeho nervózní volání.

„ Ali, mluv na mě!“

Strčila klíč do zámku a odemkla dveře. Vpadl do nich a strhnul jí do náruče. Cítila, jak se jí opět podlamují kolena, tentokrát úlevou, že je s ní. Věděla, že dá věci do pořádku, že je s ním v bezpečí. Jeho pevné obětí ji uchránilo od dalšího pádu v bezvědomí.

„Kde máš pokoj?“ houknul na ní.

„Tam,“ ukázala mu rukou cestu a on jí s lehkostí uložil do její postele a přikryl dekou až k bradě.

„Jsi celá studená, musíš se zahřát. Kde máte kuchyň? Uvařím ti čaj. Jedlas něco?“ starostivě na ní hleděl. „Vypadáš příšerně! Co tě bolí? Můžeš mluvit?“ hladil jí po tváři a starostlivě rentgenoval očima. Pozorovala ho horečnatým pohledem a pokusila se o úsměv, který selhal. Po tvářích se jí začaly koulet velké slzy. Přikryla si oči loktem, nechtěla, aby jí viděl plakat. Bála se ukázat svoji slabost a bezmoc. „Neplakej a řekni mi, co je špatně. Kde jsou vaši?“ naléhal vlídně.

„Strašně mě bolí v krku, nemůžu polykat, myslím, že mám angínu,“ šeptala bolestně, „ máma je na dovolené a Anton v práci.“

„Kdo je Anton,“ zarazil se s podezřením v oku.

„Nevlastní otec. Ráno odešel do práce. Je mi hrozná zima,“ začala jí otřásat zimnice. Zuby jí drkotaly hlasitě o sebe. Snažila se zkousnout rty, aby chvění sanic zastavila.

Se starostlivým povzdechem jí pevně zabalil do deky a odkráčel hledat kuchyň. Prošel moderně zařízeným obývacím pokojem a vešel do kuchyně. Na stole naskládané špinavé nádobí, za dveřmi sporák a malá kuchyňská linka s dřezem. Vpravo spíž s lednicí. Očima hledal čaj. Nikde ho neviděl. V lednici našel starý citron, k jídlu nic. Nechtěl se víc probírat cizí kuchyní. Natočil do konvice vodu a dal jí vařit. Vrátil se zpátky a mlčky pozoroval, jak těžce dýchá. Odhrnul jí zpocené vlasy z čela.

„Kde máte čaj? Kam ho dáváte?“ šeptal. Cítila, jak voní kolínskou. Chtěla ho obejmout zavřít oči a spát.

„My normální čaj nemáme, jenom šípkový, na kamnech v obýváku. Je hnusnej. Otec ho tam vaří od podzimu do jara. Nechci ho pít,“ zachraptěla rozhodně.

„Musíš pít, uvařím ti něco,“ pohladil jí hřbetem ruky po tváři a prstem přejel po jejích okoralých rtech. „Hajej, nikam nechoď, jsem tu hned,“ usmál se na ní.

„Myslím, že tentokrát nikam nepůjdu, počkám,“ pokusila se o vtip a hned zavřela oči, aby v nich neviděl přemáhanou bolest.

„Hodná holka,“ brouknul a vrátil se do kuchyně. „Jak tady můžou mít takovej bordel, všude docela naklizeno a kuchyň jako zlej sen. To nádobí je práce na celej den. Proč to neumejou hned? Mají na to lidi nebo co?“ nevěřícně kroutil hlavou a hledal čistý hrnek. Odměřil do něj několik lžiček cukru, zalil horkou vodou a nakonec přidal šťávu z celého citronu. Pečlivě setřel linku, opláchnul, utřel a uklidil lžičku a lis na citrony.

„Pojď, posadíme tě,“ podepřel jí ramena a naskládal jí pod záda polštáře. „Pij“, poručil jí mírně a podržel šálek u rtů. „Pomalu, je to hodně teplé.“ S účastí v očích sledoval, jak přemáhá bolest při každém doušku.

„Je to dobré, ale bolí to,“ zasténala. „To už stačí,“ odvrátila hlavu.

„Zkusíme to za chvíli. Pít musíš, teď si odpočiň!“ Nemohl v klidu snést ten pohled na její bolestí zmučenou tvář. Musel něco dělat. „ Musím sehnat doktora, tohle není obyčejná angína. Musí rychle dostat antibiotika. Jinak skončí v nemocnici. Ten její otčím je asi pěkný ignorant a matka ji tady s ním nechá. Copak ona je dospělá?“ rozlíceně si mručel pro sebe. Šel se uklidnit do předsíně. Sebral ze země telefon a uklidil ho na poličku. Nahlédl do skříně a vyndal cestovní tašku. V pokoji otevřel skříň a začal do tašky skládat její oblečení.

„Kde máš spodní prádlo?“ ignoroval její zmatený pohled, „půjdeš ke mně. Tady nemůžeš zůstat. Máš tu hroznou zimu a nechci přemýšlet o tom, co jíš, když jsi tady sama. Proto jsi tak strašně hubená.“

„Já nemůžu jít k tobě, Anton bude mít kecy, “ namítla s obavami.

„Ať to zkusí zakázat, byl bych zvědavej, čím by začal. Pojď, ještě se napiješ, než to úplně vystydne v týhle ledárně.“

„Nechci už pít, nemám žízeň. Bolí mě to,“ zašeptala.

„Vím, že tě to bolí, ale ty jsi statečná holka, alespoň půl hrnku. Pojď, budu tě držet. Koukej se mi do očí a pij!“ Zavěsila se pohledem do jeho očí a namáhavě polkla doušek čaje.

„Ještě tři, budeme počítat. Jeden., dobře. Dva., výborná práce, statečná holka. Tři, no klid, ne, žádné zvracení, hezky dýchej, tak, to je ono, hodná,“ položil jí zpátky na polštář.

„Musíme k doktorovi, tohle samo nepřejde. Od kdy tě bolí v tom krku?“ vzal jí za ruce a zahříval je v dlaních.

„V sobotu mně začalo bolet v krku a je mi pořád hůř. Každý večer si říkám, ráno bude líp, ale není,“ svezla se vysíleně zpátky do postele. Zachumlala se pod peřinu. Chtěla zavřít oči a spát. Cítila na sobě jeho nesouhlasný upřený pohled. „K doktorovi nejdu, je to hnusnej chlap. Dělá holkám schválně bolest. Půjdu tam až s mámou,“ zašeptala odmítavě a brada se jí třásla od potlačovaného pláče.

„Dnes je úterý, proč si nezavolala?“ sledoval jí pohledem plným potlačované zlosti.

„Komu? Brácha je na vojně, stejně by mi nemohl pomoct, nebydlí u nás. Žije s tátou a já s tátou nikdy žádný kontakt neměla.“ Ustrašeně sledovala, jak mu tvrdne pohled. S hlasitým hrdelním mručením se zvednul z její postele.

„Prosím, nekřič, nezlob se“, lítostivě zaprosila.

„Ne, nebudu křičet, zlobím se, ale nebudu křičet. Ty víš, kam jsi měla zavolat, říkal jsem ti to nejmíň stokrát. Telefon vám funguje. Bál jsem se, že ….,“ vyčítal jí hlasem hrozivě tichým. Zatnul pevně ruce v pěst, otočil svůj pohled k oknu a zhluboka nabral dech do plic.

„Už ti zase cuká sanice, děsíš mě,“ pípla. Otočil se k ní a pomalu vydechl. Zahleděl se do jejích horečkou rozšířených očí. Nechtěl, aby se bála, měl rád respekt, ne strach. Svaly v obličeji mu povolily. Nesmím jí děsit, mohla by zase začít vzdorovat a na to teď není vhodná doba. Musím ji vzít k doktorovi, pryč z téhle ledárny. K sobě. Uklidňoval se v duchu.

„Proč je tu taková zima?“ přitáhl studený elektrický radiátor k posteli a hledal zásuvku.

„Ne, nepouštěj to. Nechci se o tom s otcem zase hádat. Smím to zapínat jen večer, když jsou velké mrazy. Normálně topíme v kamnech v obýváku, neměla jsem sílu jít zatopit, moc to neumím,“ vysvětlovala mu pokorně s omluvou v hlase. Nevěřícně na ní hleděl. Hlavou mu proběhlo několik jadrných nadávek, které by rád seslal na hlavu chlapa, který nechá nemocnou holku v ledovém bytě. Ne, nemůže na to myslet, nesnáší tu představu, jak tu leží odkázaná jenom sama na sebe. „Dcery se mají nosit na rukou kreténe, zoceluj své syny, jestli nějaké máš,“ zabrumlal pro sebe.

„Pojď, převlíkneme tě,“ odkryl deku a pomalu jí posadil. „Zvedni ruce“, vyzval jí vlídně a přetáhnul jí propocené tričko přes hlavu. Zachvěla se zimou. Rychle jí oblékl spodní košilku a mikinu s kapucí. Choval se k ní jako k malému dítěti. Ignoroval její rozpaky z chvilkové nahoty. Snažila se mu vycházet tělem vstříc, ale je moc unavená. Nakonec jen trpělivě pozoruje, jak jí zručně obléká čisté kalhotky a natahuje džíny. Vytáhnul jí je nad kolena a pokračoval ponožkami. Nedělá to poprvé. Kde ty zkušenosti získal? Ne, teď na to nebudu myslet, nemám na odpor sílu.

„Takhle mě oblékala máma, když jsem byla malá,“ posteskla si.

„Já vím, mě moje taky. Jaké máš boty?“ pohladil jí hřbetem ruky po tváři.

„Botasky. V předsíni,“ ukázala směrem k polici s botami. Zvedala se na nohy, aby si pro ně došla, ale stažené kalhoty jí zarazily v pohybu.

„Seď, přinesu je!“ Cestou z předsíně s nesouhlasným  povzdechem rozvazoval na jejích botách tkaničky, „tak pojď, jedna noha… šup, druhá noha…, zavážeme a je to. Stoupni si,“ podepřel jí v podpaží a postavil na nohy. Sklonil se a vytáhnul jí kalhotky a džíny přes zadek.

„Nezapínej mi to, chce se mi čůrat,“ pošeptala mu stydlivě.

„Dojdeš tam sama nebo tě mám odnést?“ otázal se věcně.

„Půjdu sama,“ zachraptěla pobouřeně. Přece mě neponese na záchod. Nejsem malá, tohle zvládnu sama. Rozčilením jí zčervenaly tváře. Odhodlaně vykročila a snažila se potlačit třes v nohách. Když vysíleně vzala za kliku toalety, cítila v zádech jeho pohled.

„Dveře nech otevřené,“ přikázal jí nekompromisně. Hodila po něm nesouhlasně pohledem. Jak to myslí? Bude se na mě dívat? To se nevyčůrám!

„Nebudu se dívat,“ odpálil její pochyby s pobaveným úsměvem, „jenom nechci, aby tě tahali hasiči nebo sousedi s nahým zadkem ze záchodu, kdyby ses opět ráčila odebrat do mdlob.“ Slyšela, jak odchází do pokoje, nechala pootevřené dveře a usedla na studené prkýnko.

„Aau,“ vykřikla s první kapkou moči, když jí podbřiškem projela příšerná bolest. Opřela si hlavu o loket ruky, kterou svírala přilehlé umyvadlo, snažila se přerušit močení a hlasitě naříkala.

„Co se děje!?“, prudce rozevřel dveře.

„Jdi pryč, jdi pryč!“ zasípala zoufale. „Nechci, abys mě tak viděl. Aau, jdi pryč!“ kousla se do rtů, aby potlačila další výkřik.

„Ty víš, že nikam nepůjdu“, přidřepnul před ní, chytil jí za hlavu a otočil k sobě. „Podívej se na mě,“ držel jí obličej v obou dlaních a zadíval se jí pevně do očí. „Chytni se mě a čůrej, stydět se budeš potom, teď se na to vykašli. Pořádně mě zmáčkni, já to vydržím.“ Opřela si rozpálené čelo o jeho hrudník a pevně sevřela jeho paže. Cítil, jak se mu její nehty zarývají do kůže. Slyšel přerušovaný proud její moče. Pocítila úlevu, s vyprázdněním bolest ustávala, byla snesitelnější. Povolila stisk a ucítila ve vlasech jeho pomalý výdech a letmý polibek. Po zádech jí stékal pramínek studeného potu.

„Už je to dobré, budu v pořádku, nech mě tady, prosím,“ odstrkovala ho od sebe. Styděla se, že jí viděl čůrat. Chtěla se utřít, opláchnout, potřebovala soukromí. Chtěla se ztratit.

„Počkám v předsíni,“ brouknul a tiše odešel.

V předsíni se opřel zády o zeď a zvolna z plic vypustil vzduch. „To má z toho šoustání ve sněhu,“ zabručel si pro sebe. Před očima se mu rozjel film vzpomínek z maškarního plesu na okraji Prahy minulý týden. Poprvé od léta. Přerušil s ní milostný kontakt, když odmítla jeho nabídku na společné bydlení.

Požádal jí o tanec. Nedotančili ani na první skladbu. Obou se jich zmocnila touha, tak silná, že se ztratili do sadu za hospodou a tam se milovali ve sněhu. Položil pod ní jenom svoje sako. Sama si rychlostí blesku sundala kalhotky a vyhrnula šaty. Klekla si na čtyři a nastavila se mu. Nezaváhal ani vteřinu a ztopořeným penisem pronikl hluboko do pochvy. Její výkřik se prohnal mezi ovocnými stromy. Neměli čas ani sílu na pomalou předehru. On prudce přirážel a ona mu vlastním tělem hladově vycházela vstříc. V posledním záblesku sebeovládání nabral do dlaní sníh a přitisknul jí ho zespoda do rozkroku. Zchladil sebe i jí. Vyjekla překvapením a zamrzla v pohybech.

„To strašně studí, zbláznil ses,“ ohradila se hlasitě a snažila se ho ze sebe setřást.

„Ani se nehni,“ zavelel chraptivě a několik bolestivých plácnutí dlaní přes mrznoucí zadek jí přesvědčilo. Poslušně se snažila nevnímat palčivou bolest, kterou jí zmrzlý sníh způsoboval mezi rozevřenými stydkými pysky. Bolest poštěváčku, zduřelém vzrušením, jí brala dech.

„Dej to pryč, prosím,“ kňučela plačtivě, „strašně to bolí, počůrám se.“

„Zkus to a seřežu tě,“ vyhrožoval, ale sníh zahodil. Začal jí plácat přes vulvu. Pomalu a pravidelně jí zasazoval jeden úder za druhým. Cítil, jak se více a více podává bolesti, kterou jí jeho ruka způsobovala. Začala proti němu opět pomalu přirážet.

„To je ono, hezky se otevři a pěkně zvolna si ho tam zarážej. Nikam nespěchej. Cítíš jak je v tobě hluboko? Stejskalo se ti viď. Mému ptákovi se také po tvé kundě stýskalo. Cítíš, jak do ní pasuje. Máš ji šitou na moji míru,“ šeptal horečně a pevně jí stisknul obě půlky. Cítil, že už svojí touhu nedokáže ovládnout. Nemohl jí déle vycházet vstříc, rychle vytáhnul penis a vystříkal své semeno vedle ní do sněhu.

„Ne, ještě ne,“ ozvala se Eli zoufale a zklamaně. Nevybitá touha jí zkroutila tělo. Opřená o lokty si sedla si na paty a prudce oddychovala.

„Lehni si na záda,“ zachraptěl a ona ihned uposlechla. Další útok touhy mu rozevřel její stehna a on ji hladil celou dlaní shora dolů a zpět. Rukama si objala pokrčená kolena a roztáhla je do stran, aby uvolnila klín jeho laskání. Spokojeně zamručel, kleknul si mezi její nohy a její zdvižený zadek opřel o svá kolena. Palcem zajel na okraj pochvy, vzrušeně zakňourala, počkal, až si zvykne a lehce zakroužil. Větším zdvižením zadku mu vycházela vstříc.

„Žádný spěch,“ mírnil jí tiše. „Jsi krásně mokrá,“ zvlhlým prstem jí zajel mezi stydké pysky a přejel přes poštěváček. Druhou rukou zabránil jejímu instinktivnímu sevření stehen. „Ne, ne,“ zašeptal. Studené dlaně položil na její třísla, palci rozevřel stydké pysky a laskal jí jazykem. Vždy, když se dotknul poštěváčku, nová vlna vzrušení jí projela tělem. Stále hlasitěji sténala. Opakoval dráždění, ve stále rychlejších intervalech, vnímal její zrychlený dech, napínající se tělo. Na chvíli v dráždění ustal a pak silně stisknul klitoris svými rty. Vykřikla a tělo se jí roztřáslo v prudké vlně orgasmu. Vnořeným prstem v ní kroužil, dokud její orgasmické stahy zcela nedozněly.

„Panebože, co to bylo?“ vydechla ohromeně, když se jí trochu zklidnil dech.

„To byl tvůj orgasmus, princezno a soudím, že první od chvíle co jsme se naposledy viděli. Miluju to tvoje nádherný, poslušný tělo,“ liboval si a hladil jí po břiše. Chvíli trvalo, než jim ledový vzduch připomněl, kde jsou.

„No nazdar! To jsem teda pěkně posral. Uhnal jsem jí angínu a zánět močáku,“ bouchnul dlaní do zdi.

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 216 uživatelů
nickcarter online 0
Členů: 1 / Hostí: 215

Nejnovější uživatelé

  • Gradan
  • Fantomas095
  • HonzaTroll
  • Ulicnik78
  • Luie78