DEV...ELeferno

         Dívčí výchovná škola  (5. část)      

    

    Je téměř poledne a já se s novinami v rukách pomalu přesunuji na oběd. Dopoledne jsem si dělal přípravu na hodinu a teď si trochu odfrknu, odpočinu si a podívám se, co se děje ve světě. 

    Areál je tady hezký a přírodu mám rád, ale nechci ztratit přehled. Zrovna jsem vyrazil ze svého bytu, pomalu směřuji k jídelně na oběd. Ze začteného zadumání mne vytrhl hlas za mnou: "No nazdár, Marku, tebe jsem dlouho neviděl! Nějak se míjíme…" 

    Byl to Radek, vytrhl mne ze čtení. Otočil se na něj: "Ahoj, jak je?" 

    "Ale jo jde, to. Co bys čekal, v ráji…" pronesl ironicky. "Hele večer budeme hrát poker, nechceš se přidat? Obsluha je zajištěna," dodal a mně bylo jasné, jak to myslí. 

    "Ale, jo proč ne, beztak není co dělat. Hele, jdu na oběd, přidáš se?"

    "Ne díky, spěchám na hodinu. Tak v sedm ve společenské místnosti" doléhalo ke mně jeho vzdalující se hlaholení. 

    Byl krásný teplý den, okolo stály hloučky dívek a bavily se, některé kamsi spěchaly a jiné jen tak postávaly a bavily se. Znovu jsem se zabral do novin a pomalu se šoural k jídelně. 

    

    V půlce cesty jsem se zastavil. Něco se změnilo. Krásným a klidným dnem se nesl vzdálený, povzbuzující hromadný křik. Zbystřil jsem sluch. Ozývalo se to z blízké budovy učeben v přízemí, kde měly třídy druhačky. Šel jsem blíž a zjistil, že mají pozavíraná všechna okna, aby křik nebyl moc slyšet. Nahlédl jsem oknem a zjistil, že se dvě studentky rvou jak psi. 

    Složil jsem noviny a spěchal dovnitř. Opatrně jsem vešel do třídy. Dívky byly tak zabrané do toho, co se dělo, že si mě ani nevšimly. Neváhal jsem a zařval: "Co se to tu děje?" Ale marně, ani můj mohutný hlas tu skoro nebyl slyšet. Nejbližší pochopily, co se děje a začaly ustupovat, jenže já zavřel dveře a zamkl. 

    Prodral jsem se davem. Vší silou jsem chytil obě dívky a roztrhl je od sebe. Nepomohlo to, jakoby si mě ani nevšimly. Byl jsem v ráži a na nic nečekal. Lisk-lisk, sedly dvě silné facky po tvářích dívek. 

    Ostatní utichly a zpozorněly. "Tak znovu, co se to tu děje?" hřímal jsem. "Vy dvě zůstaňte tady, ostatní do lavic a fofrem, nebudu to opakovat?" řval jsem na všechny a dívky pochopily, že je zle a začaly kvapně sedat na svá místa. 

    "Pane učiteli, pane učiteli" začalo se ozývat z více stran. 

    "Ticho bude. Od nikoho nechci slyšet jedinou hlásku! Budete mluvit, až když budete tázány!" řval jsem. 

    Holky pochopily a třída najednou utichla. "Vy dvě, každá do jednoho rohu, kleknout, ruce za hlavu a budete jako pěny! Nejdřív vyřídím třídu a pak Vás dvě!" zavelel jsem. Dívky rychle pochopily a klekly si každá do jednoho rohu, jak měly.

    "Takže co máte teď a kde je učitel?" 

    "Prosím, my teď máme hodinu volno a pak máme přírodopis" ozvalo se z davu. 

    "Je mi momentálně jedno co tu ty dvě řešily, ale vy, místo abyste roztrhly, tak jste je ještě povzbuzovaly. …kdy máte mít tělocvik?" 

    "Prosím, ve tři hodiny, asi budeme mít Vás."

    "Asi určitě, když jsem jediný, kdo tělocvik učí," ušklíbl jsem se. "Vzhledem k tomu, že se neznáme, napravíme to na tělocviku," povídám spiklenecky. "A teď vypadněte, do další hodiny vás nechci vidět uvnitř. Venku je hezky, tak se provětráte a zchladnete. Já si zatím proberu tyhle dvě." 

    Odemkl jsem a dívky odcházely ven. Když odcházela poslední, zavolal jsem: "Zavři za sebou." 

    Osaměli jsme ve ztichlé učebně, jen obě provinilé v koutech tiše natahovaly. Sedl jsem si za katedrou a povídám: "Tak pojďte sem." 

    Holky se zvedly a šli za mnou. "Teď se Vás budu ptát, budete mi odpovídat pravdivě a jednotlivě podle toho, kterou oslovím. Nepřejte si mě, jak si budete skákat do řeči, nebo se překřikovat! Jak se jmenujete?" 

    "Prosím, Polánková Markéta" 

    "Já jsem, prosím, Ravcová Adéla" 

    "No výborně, jak vám to jde. Takže Polánková, nejdřív chci slyšet od Vás, co se tu stalo, povídejte," vybídl jsem první a začal naslouchat. 

    "Prosím, Ravcová se na mě vrhnula, když jsem jí řekla, že nejsem lesba a nechci s ní nic mít, vona mi už dřív vyhrožovala, že mě vojede, že si ze mě udělá děvku." 

    "To není pravda!" vykřikla Ravcová. 

    "Ticho bude! Co jsem říkal o tom skákání do řeči?!" zařval jsem. "Ravcová a teď ty, povídej." 

    "Prosím, když vona se strašně maluje a já si z ní dělala srandu. Říkala jsem jí, že vypadá jak děvka. Ale ne že jsem lesba, nebo že s ní něco chci mít. No a dneska na mě vyrukovala s tím, že už jsem něco měla s půlkou holek od nás." 

    "No podívejme, jak se nám děvčátka vybarvují, jedna lepší než druhá," pronesl jsem sarkasticky. "Nebudu řešit co je a není pravda. Pravdou zůstává, že jste se tu pěkně porvaly. Je mi jasné, že vás nemůžeme uhlídat, ale lesby tu tolerovat nebudu. Jednak jste na tohle dost mladé a pak si to necháte, až odsud budete odcházet!" 

    "Prosím ona si začala!" 

    "Ne, to ona si začala!" 

    Ani jsem se nevzpamatoval a holky byly zas v sobě. Lisk-lisk, dívkám zčervenaly tváře. "Tak to ne, mě štvát nebudete!" Sáhnul jsem do kapsy pro univerzální klíč ke skříňkám s nástroji. Odemkl ji a vytáhl obojky s vodítky a rákosku. Obojky na krk, do jedné ruky jsem pevně chytil obě vodítka a do druhé rákosku. 

    "Tak a teď na čtyři a půjdete se mnou a nechci slyšet jediné špitnutí!" Dívky plné vzteku, s červenými tvářemi, potupně klekly na zem. Měly krásná těla a oběma se najednou krásně vyhoupla prsa, dosud schovaná. 

    "Tak a jdeme!" zavelel jsem a táhl dívky budovou ven. Dívky se pomalu šouraly po žlutém školním linoleu. Na chodbě vykukovala děvčata z ostatních tříd a čekala, co bude. Za námi se pomalu utvořil nenápadný průvod, který nás následoval. 

    

    Vyvedl jsem dívky před budovu, mezi zbytek jejich třídy. Všechny ztichly. Holky na čtyřech pomalu vylezly na beton před budovou. " 

    Zakleknul jsem, přitáhl jsem si Polánkovou a silou přehnul přes koleno. Zvedl jsem jí na záda volnou sukýnku školního stejnokroje, po rvačce notně zválenou a objevily se sněhobílé kalhotky.

    "Tak ty nebudeš poslouchat? Budeš se rvát?!" Rákoska létala vzduchem jedna radost, na zadku se začaly objevovat výrazné pruhy. Polánková brečela a křičela na celé kolo. Házela sebou, ale to jí nepomohlo. Druhou rukou jsem ji pevně držel. 

Svalil jsem na zem Polánkovou a přitáhnul si Ravcovou. Snažila se dávat si na zadek ruku, ale na to jsem nehleděl. Stačilo pár ran přes ruku a dala ji pryč. Ravcová tolik nevyváděla, ale i tak sebou pěkně kroutila. Když jsem byl spokojený se svým dílem, chytil jsem jejich vodítka a táhl k nejbližšímu stromu. Vybral jsem vyšší a pevnější větev a k té jim oběma přivázal ruce. Holky sebou trochu mrskaly, ale věděly, co je čeká, kdyby utekly.

    Byl to nádherný pohled. Dvě krásná, mladá tělíčka, přivázaná k jednomu bodu. Jejich šminky rozmazané pláčem, zadky hrály snad víc barvami, než duha. 

    A teď to, co jsem původně zamýšlel. Strom byl poblíž nároží, kde visela zahradní hadice. Holky na mě chvíli koukaly a nevěděly, co je čeká. Udělal jsem pár kroků, vzal konec hadice a otočil kohoutkem. 

    "Tak holčičky a teď Vás pěkně zchladíme a umyjeme" zasmál jsem se škodolibě. Vytryskl proud studené vody a já hezky směroval hadici na holky, od shora až dolů. Holky křičely, jakoby dostávaly bičem. Všichni okolo na to koukali. Holky z jejich třídy stály v hloučku a tiše sledovaly, co se děje. Holky jsem pořádně osprchoval a zavřel kohoutek. Sluníčko svítilo a bylo krásné letní poledne. Připomnělo mi to, že je čas oběda a že jsem chtěl pojíst. 

    Odvázal jsem holky a povídám: "Nepřejte si mě, jestli se na sebe jenom špatně podíváte. A teď se sbalíte a půjdete se na pokoj osušit a převléct. A fofrem zpátky, počkám tu na Vás.“ Odepnul jsem je od přivázaných vodítek. Holky se otočily, že vyrazí.

    "Stát! To budete chodit po baráku takhle? Vždyť z Vás teče voda. Svléknout!  Do naha!" Dívky se vyděsily a tiše špitly: "Tady přede všemi, pane učiteli?" 

    "No samozřejmě, co si myslíte? A už bez řečí. Nezdržujte, mám hlad. A když mám hlad, jsem dosti nervózní a mohla by mi ujet ruka."

    Dívky se evidentně styděly až do země, a pomaloučku, nesměle ze sebe sundávaly zbytky mokrých šatů. 

    "Tak co bude, nějak se s tím loudáte! Rvát se ve škole umíte, ale svléknout před ostatníma ne?" Popostrčil jsem je. Dívky trochu zrychlily, za chvíli stály přede mnou jen v rouše Evině. "No výborně a teď to převlečení. A fofrem!" 

    Pochopily a vyrazily k ubytovně. Vzal jsem rákosku a vydal jsem se k holkám z jejich třídy. "Tak holky, my si to probereme v tělocviku. A teď fofrem do třídy!" Pomalu se hrnuly do budovy a já šel za nimi. 

    Ve třídě jsem uklidil rákosku a zamknul skříň. "Dívky, bude tady klid a ty dvě necháte na pokoji. Běda, jak jim budete něco vyčítat, nebo jim něco provedete. Ony už svůj trest dostaly.“

     Otočil jsem se na podpatku a vyrazil před budovu. Převlečené provinilkyně právě přibíhaly. "Tak do třídy," rozloučil jsem se s nimi a nabral směr do jídelny.

    

    Jídelna byla poloprázdná a dívky, které tam byly, v klidu dojídaly své obědy. Vzal jsem si tác, příbory, jídlo a sedl za stůl. V půlce mě vyrušila Andrea, naše stíhačka: 

    "Slyšela jsem, že jste dnes dělal pořádek ve II.C?" 

    "Samozřejmě," odpověděl jsem chladně. 

    "Výborně kolego, jsem ráda, že je tu někdo iniciativní. Jen to před ostatními přiliš neukazujte. Naše metody jsou takovým… veřejným tajemstvím," dodala s úsměvem a přisedla si ke mně se svým obědem. 

    "Díky. Hele pokud ti to nevadí, rád bych v klidu pojedl a pak si můžem popovídat."  

    Andrea zavrtěla hlavou: "V pořádku, v podstatě není o čem. Jak se ti tu líbí?"

    "Zabydluju se." Andrea byla hezká ženská, ale přeci jen její post ředitelky, i když jsme si tykali, mě odrazoval od nějakého kamarádíčkování a držel jsem si zatím odstup.

    "Odpoledne mám s nimi ještě tělocvik, takže proberu se zbytkem třídy jejich přístup k tomu, co se stalo." 

    Andrea jen souhlasně kývla a zbytek oběda už jsme si dojedli v klidu. Vzpomenul jsem si na Terezku a řekl jsem si, že bych se za ní mohl po obědě zastavit. Už se mi nějaký čas neozvala. 

    Z jídelny jsme vyrazili s Andreou zároveň. Rozloučili jsme se s tím, že jde učit a já se těšil, že budu mít prostor a čas pro Terezku. Dorazil jsem až ke dveřím kanceláře a zaklepal. 

    "Dále!" ozval se Terezčin hlas. 

    "Ahoj Terezko, jak se dnes máš?" zeptal jsem se. 

    "Dobrý den, pane učiteli. Mám se dobře," nasadila Terezka oficiální tón. 

    "Copak se stalo, ty už mě neznáš?" 

    "Jak to myslíte, pane učiteli? Známe se přece od chvíle, co nás představila paní ředitelka." 

    Přestávalo se mi to líbit. Zamračil jsem se a podíval na Terezu. Ta jako by mimoděk ukázala na zavřené dveře ředitelky. "Aha, je tu paní ředitelka?" zeptal jsem se. 

    Tereza souhlasně kývla. Já ale vím, že Andrea učí jinde! 

    "To se mi hodí, potřebuji s ní něco probrat, můžu dál?" Tereza vyskočila jako píchlá jehlou: "Ne, to nejde, pane učiteli. Paní ředitelka má teď důležité jednání a nepřeje si být rušena!" 

    Bylo mi to jasné, něco se děje. Tereza zatlouká. Myslel jsem, že se jí u mě líbilo. Věřil jsem jí! Bylo to citové, tohle mě zarazilo. Nedal jsem ale na sobě nic znát. Otočil jsem se a pomalu odcházel, na odchodu jsem ještě prohodil směrem k Terezce: "Tak já přijdu později."

    

    Nějak mě přešla nálada. Vyrazil jsem k sobě, připravit se na hodinu tělocviku. Celou cestu jsem přemýšlel, co to do té Terezky vjelo. Udělal jsem jí snad něco? Ublížil jsem jí nějak? Tyhle otázky se mi jako o překot honily hlavou a stále se vracely.

    Tři čtvrtě na tři, problesklo mi hlavou. Rychle jsem odehnal myšlenky a věnoval se povinnostem. Převlékl jsem se a spěchal na tělocvik. Přišel jsem 5 minut před začátkem hodiny, dívky už dávno stály ledabyle v řadě a čekaly na zvonění. Povídaly si, ale i tak na nich byl vidět neklid. 

    Postavil jsem se před ně a počkal, až zazvoní. Dívky zpozorněly. Dozněl zvonek a dívky ztichly. 

    "Nemáte stát v pozoru a čekat? Zvonilo!" Zvedl jsem hlas a ten se rozléhal celou halou. Do holek jako by píchnul, najednou byly všechny hezky v pozoru a čekaly. 

    "Takže dívky, abyste věděly, tak vaše dnešní extempore se mi vůbec nelíbilo a nebudu ho tolerovat ani v budoucnu. Nemyslím teď ty dvě, to se mi také nelíbilo, ovšem přistoupily k tomu rázněji a řešily to po svém. Mám namysli celou třídu, jejich přístup. Místo, abyste ty dvě včas roztrhly nebo jim to rozmluvily, tak jste je vlastně povzbuzovaly. A to je vlastně schvalování něčeho špatného, takže jste nepřímo spoluvinicemi. Dneska proto bude tělocvik velmi neobvyklý."

    "Nech si ty kecy…" ozvalo se mezi dívkami. 

    "Tak to ne, vy děvky!!! Budete držet zobák?!!" rozčílil jsem se. "Sundat veškeré oblečení až na boty a půjdeme cvičit ven! …aspoň si ho nepropotíte a opálíte se," dodal jsem odhodlaně. 

    Dívky se zvláštně dívaly a nechtěly věřit tomu, co po nich chci. 

    "Tak co bude!? Vypadám snad, že žertuju!? Zeptejte se Ravcové a Polánkové, jak se jim líbily moje vtipy!" dodal jsem sarkasticky. 

    Pochopily a pomalu se začaly svlékat. Na jejich krásná, mladá, pružná tělíčka byl nádherný pohled. A mezi nimi byly zvlášťě výrazné dva zadky, na kterých jasně rákoska udělala své. A tyto dvě majitelky zadků vypadaly mezi ostatními 13 děvčaty nejpokorněji. 

    "Svlečené? No výborně, tak poklusem před halu, tam se opět seřadíte." Bylo až spodivem, jak některé dívky dokázaly být drzé, ale přitom se styděly každá stejně. 

    Dívky vyběhly a já se krokem vydal za nimi jako poslední. Než jsem dorazil, stály už všechny v řadě, v pozoru a čekaly, co bude. Za halou bylo udělané travnaté hřiště, tráva byla čerstvě posekaná a příjemně voněla. Celý trávník byl nádherný. 

    Dívky stály na okraji hřiště. 

    "Ravcová a Polánková vystupte a udělejte 2 kroky vpřed!" zavelel jsem a dívky poslechly. "Jelikož už jste své dostaly, budete mít ode mne jiné úkoly. Nebudu Vás nutit do toho, abyste spolu mluvily, ale běda vámv jak na sebe jenom sáhnete. Teď si kleknete támhle do rohu hřiště, čelem k nám, abych na vás dobře viděl. Budete klečet vzpřímeně a nebudete sedět na patách. Ruce budete držet za hlavou a budete zticha. Dopadá tam stín, tak na vás nebude přímo svítit slunce. Važte si toho." 

    Dívky pochopily, co jsem chtěl a o pět metrů dál od nás klekly a pozorovaly, co bude.

    "Takže holky, začneme menším protažením a zahřátím. Rozestupte se do 3 řad, udělejte si kolem sebe prostor, protáhneme se, budu předcvičovat." Holky poslechly a tak deset minut jsme cvičili. 

    "Takže, teď si dáte tři kolečka kolem hřiště a abyste měly motivaci, tak poslední tři z vás dostanou rákoskou. Třetí od konce dostane deset, druhá dvacet a ta poslední dostane padesát. Seřaďte se na startu!" Dívek se zmocnila panika, ale už věděly, že nemluvím do větru. 

    "Takže tři, …dva, …jedna… START!" zařval jsem a dívky vyběhly. Jedno kolo mělo dvě stě metrů, takže holky čekalo přes půl kilometru.

    "Ravcová, Polánková, pojďte sem!" zavolal jsem na klečící dívky, které se už notně na svých místech vrtěly. "Poběžíte za panem správcem, že vás posílám. Že pěkně prosím, že bych potřeboval půjčit šestero důtek a sedm rákosek. Nikde se neflákejte a fofrem!" 

    Dívky pochopily a vyrazily. Mezitím zbytek třídy dobíhal už druhé kolo. Zálibně jsem se díval na ta krásná tělíčka plná estrogenu a v hloubi srdce se tetelila moje sadistická dušička, když si představovala, co ty dívky čeká. 

    A už jsou v půlce třetího kola. Dívky, s vidinou odměny, která čeká na poslední, neskutečně zabraly. 

    "Nu podívejme se, co dokáže Damoklův meč," pomyslil jsem si a postavil se na okraj startovní čáry. Celý okruh byl příjemně travnatý a nebyl na něm jediný kamínek. Správce byl na něj a svoji práci dostatečně hrdý a věděl, že práci odvedl vynikající. Dívky už se ke mně blížily. Utíkaly jako o život.

    Počkal jsem u kraje a zapamatoval si poslední tři. 

    "Tak se, děvčata, vydýcháme, odpočineme si, za chvíli budeme pokračovat. A kterápak nešťastnice byla poslední?" zažertoval jsem. Dívka se nesměle přihlásila. 

    "Jméno?" zeptal jsem se nahlas. 

    "Prosím, Šerová" kuňkla tiše. 

    Dobře jsem ji slyšel, ale přesto jsem opáčil: "Cože? Nebylo slyšet? Tak o přestávkách řvete jak na lesy a teď to nejde? Jméno! A nahlas!" 

    "Šerová, prosím." Zaznělo už hlasitě. 

    "No vidíš, že to jde. Jak to, že jsi doběhla poslední?" 

    "Prosím, já se snažila, ale prostě to nešlo. Taky jsme s holkama přiběhly skoro současně." 

    "Skoro, se nepočítá, holčičko. Ale máš u mě dvě malé plus. To první za to, že ses přihlásila, když jsem se ptal a to druhé za snahu při běhu." 

    

    Zahledl jsem v dálce dívky, jak se vracejí od správce. 

    "Takže ty tři si tady hezky kleknou vedle sebe na všechny čtyři. Ostatní už jsou vydýchané tak do řady, budete se dívat, co čeká na opozdilce." Dívky neochotně poslechly, byla na nic vidět zvědavost. Mezitím přiběhla Ravcová s Polánkovou. 

    "Tady mi to všechno položte a zpátky na své místo!" rozkázal jsem rezolutně a ukázal do rohu hřiště. Obě poslechly a poodešly klečet na svá původní místa. 

    Vybral jsem si na zemi jednu z nejtlustších rákosek a otočil se nazpět k dívkám. Nešťastnice, stojící na čtyřech čekaly, co bude. 

    "Takhle ne dívky, ještě to spravíme. Hlavu na zem, ruce před sebe a pořádně vystrčit zadek! A fofrem!" 

    Dívky udělaly, jak jsem řekl a jejich bělostné zadečky nádherně trčely. Udělal jsem dva kroky a postavil se k poslední nešťastnici. "Tak kolik bylo slíbené za poslední místo?" zeptal jsem se chladně. 

    "Prosím… padesát!“ zazněl už známý hlas. 

    "Dobrá, tak za to jedno malá plus ti deset odpustím. Ale těch 40 si budeš hezky počítat. Jestli se spleteš, začneme odznovu. Jestli zapomeneš, začneme odznovu. Jasné?" 

    "Ano pane učiteli." Napřáhl jsem se, první rána dopadla. Věděl jsem, že i 40 je moc, takže jsem dívku šetřil. Ale i tak, při třiceti bylo slyšet jak pláče -- rajská hudba mým uším. A přes ten pláč se ozývalo počítání. 

    "Třicet devět… čtyřicet…" Protáhnul jsem si ruku. 

    "Postav se!" Dívčin zadek byl celý rudý, její oči uslzené. 

    "Na, vysmrkej se a utři si obličej." Podával jsem jí svůj čistý kapesník. Udiveně se na mě podívala, ale poslechla. Mezitím co přestala brečet a utírala si slzy povídám: "A teď to druhé plus, ale budeš to mít jako Danajský dar. Tady máš rákosku a těm dvěma dáš na zadek ty. Postup znáš, ale musí to být opravdu pořádně. Jak to budeš flákat, dostaneš dvakrát tolik, co jsi už dostala!" 

    

    Šerová rychle pochopila. Moc se jí do toho nechtělo, ale když jsem ji popostrčil, docela se do toho vžila. Její pohyby byly neobratné a její údery nepřesné, ovšem udělaly své. Oba zadečky se krásně červenaly výraznými pruhy. Šerová se mi líbila, byla vyšší štíhlá, tipoval jsem jí tak 20 roků, prsa měla na svůj věk nádherná, řekl bych tak trojky. Když občas neměla vlasy hozené za zády, ale přes ramena, tak akorát jí zakrývaly bradavky. Její zadeček nebyl moc velký, ale ani malý, prostě tak akorát. Sice o něco větší, na to, jak byla štíhlá, ale zato krásně kulatý. 

    Tohle mi pár vteřin proběhlo hlavou, ale pak jsem si řekl, že mám přece Terezku. Byla luxusní a hlavně, když byla u mě, věděl jsem konečně, proč dělám to, co dělám. Věděl jsem, že to někdo ocení. Ocení, že nejsem jen tyran nebo magor, ale chlap, na kterého je spoleh a který ji bude chránit a náležitě o ni pečovat. Při této myšlence mi bylo moc hezky, jenomže pak jsem si vzpomněl, jak se ke mně chovala dnes ráno. Byla odtažitá a lhala mi. Ale proč? To moji radost zkalilo. 

    Vytrhl jsem se ze svých myšlenek. "Tak dívky, teď utvoříte dvojce a proberem konečně to vaše dnešní antré! Šerová, ty ne, přidej se k těm dvěma támhle. A budete zticha!" 

    Poslechla. 

    „Takže dívky, udělejte si mezi sebou rozestupy na dva velké kroky, jedna ze dvojce si klekne na čtyři, tak, jak jste to viděly před chvílí. Ty dvě, co už dnes dostaly, budou stát a klekne si ze dvojice ta druhá." 

    "Ale prooooč?" ozval se znuděný hlas. 

    "Protože jsem to řekl a fofrem!!!" zařval jsem rozzlobeně, až se to vrátilo ozvěnou. Dívky okamžitě udělaly, co bylo třeba. 

    "Tak a vy co stojíte, vy si tady každá vezmete jedny důtky, postavíte se ke své polovičce a pořádně jí zmalujete zadek. Budu to počítat, bude to dvacet ran a jestli to budete flákat, dostanete ode mě rákoskou a to pořádně!!!" řval jsem rozzlobeně. 

    Dívky neochotně poslechly. Šest dívčích zadečků nádherně trčelo a jejich kundy byly krásně dostupné, jenom si vybrat. 

    "Jedna!?" řval jsem a holky nesměle začaly. 

    "No co to je? Říkal jsem, že to nebudete flákat!? Nezkoušejte moji trpělivost, ještě pořád jsem k vám mírný!" 

    "To jistě." ozvalo se posměšně. 

    "Kdo to byl? Tak co bude?" řval jsem jak smyslů zbavený. "Buď se dotyčná přihlásí, nebo všechny dostanete dvojnásobek?" 

    "Prosím, Dorfová!“ ozvalo se vedle mě. 

    "Dorfová ke mně a fofrem!!!" Dívka se laxním krokem začala šourat ke mně. "Ty jsi Dorfová?" ptal jsem se, když přišla blíž. 

    "Jo, no a co jako?" ptala se provokativně. A to už jsem se neudržel. Vztek co byl ve mně, musel ven. Plesk! Moje ruka dopadla na tvář a dívka málem spadla na zem, jak zavrávorala. 

    "Tak to si, holčičko, podruhé nedovoluj! Mazej zpátky a už bez zbytečných řečí!"  Tohle opravdu nečekala a bylo vidět, že je pár vteřin mimo. Pak vyrazila zpátky. Pak jsem se otočil na tu, co ji práskla: "Tos byla ty, že?" ptal jsem se sladce jako by nic. Dívka se pyšně nadmula a vydechla: "Ano prosím" Zaklekl jsem a dělal, že zavazuju tkaničku. Napřímil jsem se a sladce povídám: "Pojď blíž..." 

    Něco vytušila, ale udělala dva nesmělé krůčky, až jsem ji měl na dosah. Chytil jsem ji rukama a v mžiku přehnul přes zakleknuté koleno. "Tak ty budeš bonzovat? Bonzáctví z duše nesnáším." Plácat jsem ji po zadku rukou jako malou holčičku. Zadek se začal barvit. Přestal jsem, až když mě začala brnět ruka. 

    "Vrať se na místo! A teď pokračujeme. A už bez řečí a pořádně!" rozkázal jsem znovu a začal počítat. 

    Klečící dívky sebou šily a stojící dívky je nesměle odměňovaly. 

    "Dvacéééét…!" Všechny dívky si evidentně vydechly. Myslely, že už to mají za sebou. "Tak, dámy a teď výměna!" oznámil jsem suše a holky okamžitě zděšeně pochopily. "Tak co bude, mám Vám zase pomoct?!" popostrčil jsem je. "Tak, holky, uvědomte si, že pořád platí, že jak to budete flákat, seřežu vás já. A taky si uvědomte, že teď máte jedinečnou příležitost, vrátit jim to, co jste dostaly." Otočil jsem se ke stojícím dívkám a ty pochopily. 

    "Jedna…, dva…" začal jsem počítat. Dívky okamžitě přestaly posmrkávat a vrhly se s chutí do díla. Jenže to ještě netušily, co je čeká. A s touto psychologií jsem počítal. Věděl jsem, že jim to vrátí a že se přestanou ostýchat. 

    "Dvacéééét!" zaznělo a holky si opět oddechly a už čekaly konec. 

    "No copak, copak? Kde to jsme?!" prohodil jsem žertovně. "Stříííídááát" zakřičel jsem a holky pochopily. 

    Všechny ty krásné zadečky konečně dostávaly tu správnou barvu. "Tak, dámy, výměna nástrojů. Tady nechejte důtky a každá si vezměte rákosku!" oznámil jsem suše. Davem to zašumělo, dívky věděly, že rákoska je jiná kadence, než důtky. "Tak pojďme, pojďme, nemám na Vás celý den!" 

    Dívky neochotně poslechly. "Takže opět to bude dvacet a jelikož už víte, co vás čeká, pohlídám si vás. Budu chodit mezi vámi a jak uvidím, že to flákáte, tak vás srovnám." A tak se i stalo. Hned, jak jsem začal počítat, narazil jsem na jednu, která to záměrně kazila. Na nic jsem nečekal, postavil se za ni a při každém čísle dostala ode mě rákoskou taky. Byl to zajímavý pohled, jak se holky takhle hromadně trestaly. Nakonec se ještě jednou vyměnily a dílo bylo dokonáno. 

    "No, podívejme se, jak nám to hezky vyšlo, za chvíli bude zvonit" mrknul jsem na hodinky. "Rákosky dejte tady na hromadu a pamatujte si, že jsem férový a pokud budete vycházet vy se mnou, budu vycházet i já s vámi. Pokud ne, už víte, co vás čeká." Dívky zlomeně poslouchaly, hladily si červené, pruhované prdelky. 

    "A teď mazejte do sprch a chraň vás ruka Páně, abyste zas něco vyvedly! Ravcová a Polánková, mazejte do sprch taky. Šerová mi pomůže a půjdeme to vrátit panu správci." Holky se začaly loudat do sprch a já osaměl se Šerovou . Vvydali jsme se ke správci. "Jak se jmenujete jménem?" 

    "Prosím Anna." 

    "Tak Aničko, to "prosím" si nech. A pověz mi, jak ses sem vlastně dostala?" Z jejích očí jsem četl, že do této školy tak docela nepatřila. 

    "Mně umřel táta a když se máma znovu vdala, tak můj otčím mě tam nechtěl. Začal mi házet klacky pod nohy a mámě namluvil, že jsem neposlušná, že na výchovu nebudou stačit a že mě má dát do nějaký školy." 

    "Aničko, pochopila jsi trochu můj učitelský přístup?" 

    "Ano pane učiteli, vím, že jsme zlobivé, že na nás musíte být přísný a že si to zasloužíme." 

    Bylo mi té dívky líto. Další zlomena duše, odložená od rodičů. Ale už jsem nic neřekl. Vrátili jsme nástroje a já ji poslal do sprch. Sám jsem se vyrazil  osprchovat a převléct k sobě.