DEV...ELeferno

 

    Byla už pomalu tma, školské prostranství osvětlovaly venkovní lampy, které byly všude, ale i tak bylo spousta temnějších zákoutí. Les pomalu spal a jen sem tam se ozval výr, nebo jiné noční zvíře. Světla v budovách prozrazovala, že uvnitř je ještě ruch. Občas nějaká dívčí postava proběhla mezi budovami, když některá z dívek měla hlad, zaběhla do jídelny.

    Do tohoto posvátného ticha vrzly dveře a zpoza nich se objevily dvě postavy. 

    První, mužská, šla v čele. V ruce nesla nějaké šaty a ve druhé držela vodítko, na kterém byla přivázaná postava druhá, ženská, následující tu první po čtyrech.

    I běžný pozorovatel by zdálky poznal, že ženská postava je celá nahá. Prsa se jí při každém krůčku výrazně houpala a její delší vlasy vlály mírně v nočním vánku.

    „Tak pojďme Terezko, ať mi nenachladneš,“ zavelel mužský hlas. 

    Terezka souhlasně tlumeně zaštěkala jako pejsek a pomalu následovala svého psovoda. Obě postavy zamířily k ubytovně kantorů. Než tam došly, vyšla ze dveří jiná mužská postava a krátký oheň od zápalky nasvědčoval, že si zapálila cigaretu. Když viděl blížící se postavy, zbystřil a počkal až budou na doslech. 

 

 

    Byl to Radek. „Ale, ale, copak si to vedeš?“ zeptal se. 

    „Vidíš, ne? Mám novou fenečku“ a naznačil jsem k Terezce. 

    „Hezká. A umí i něco?“ 

    „Pevně věřím, že ano. Její dřívější paní ji dost cepovala.“ 

    „Tak to vyzkoušíme,“ odvětil Radek, přikrčil se k zemi, zvedl klacek a hodil ho do dálky. 

    „Aport, Terezko!“ Ale Terezka nic. „Nějak neposlouchá,“ odvětil a podíval se na mě. 

    A mně to docvaklo. „Ale poslouchá, ale ne každého. Proto má pána, ne?“ 

    Tereza sledovala ten rozhovor a dělala, jako by se nechumelilo. Odepnul jsem ji z vodítka a zvedl další klacek. „Terezko! Aport!“ zavelel jsem. 

    Terezka vyrazila a za chvíli už vítězoslavně nesla v zubech klacík. 

    „Výborně. Hodná“ pochválil jsem ji a pohladil. „Tak a teď tady pánovi dáš pac, aby viděl, že jsi slušně vychovaná.“ Terezka poslechla a Radek ochotně podal ruku. 

    „Hele, my půjdem, ještě mě čeká šichta doma,“ řekl jsem a zamířil do budovy. „Terezko, k noze!“ 

    Tereza mě poslušně následovala. 

 

 

    Přišli jsme do mého nového bytu. Odložil jsem všechny Tereziny věci a sedl si do pohodlného křesla. 

    „Terezko, pojď sem“ zavolal jsem přátelsky. Tereza, stále ještě po čtyřech přicupitala. „Terezko, už žádného pejska, teď chci tebe. Pojď a sedni si.“ Ukázal jsem jí na koleno. 

    Nahá, krásná Tereza si nedůvěřivě sedla. „Terezko, chci, aby sis pamatovala, že se mnou se nemáš nikdy čeho bát. Sice můžeš ode mne dostat trest, ale vždy budeš v bezpečí.“ 

    Tereza se na mě nedůvěřivě dívala. V jejím obličeji i na jejím těle bylo vidět, že s ní zacházeli opravdu tvrdě. Ředitelka se s ní asi moc nemazala. 

    „Pověz mi Terezko, proč jsi odsud neodešla? Už jsi přece dost stará a samostatná.“ 

    „Pane, když já se venku bojím. Tady mám alespoň práci a když můžu, kamarádím se s dívkami, mám tady i kamarádky.“ 

    „A co paní ředitelka?“ 

    „Paní ředitelka je na mě přísná, ale já vím, že si to zasloužím. Paní ředitelka říká, že jsem moc zlobivá a zasloužím si to. Dneska jsem neměla urovnané tužky na stole a tak mě musela potrestat. Ale s Vámi je to jiné, vy ikdyž mne trestáte, jste na mě hodný.“ 

    To mi vyrazilo dech. Že je ředitelka až takový magor bych neřekl. 

    „Tak víš co, Terezko? Já zkusím domluvit s paní ředitelkou, abych tě mohl trestat namísto ní, souhlasíš?“ 

    „Jak chcete Pane, je to na Vás a paní ředitelce, ale byla bych ráda,“ odvětila Tereza a stydlivě sklopila oči. 

    Začala se trochu třást chladem. Neváhal jsem ani chvíli a sáhl na pohovku, kde byla úhledně složená deka. V mžiku jsem ji rozprostřel a Terezu do ní zabalil. 

    „Terezko a co sex, máš nějakého přítele?“ zeptal jsem se otevřeně. 

    Tereza se zarděla ještě víc. „Jsem čubkou paní ředitelky, ta si se mnou dělá, co chce a občas musím být poslušná některému z místních mužů, podle toho, jak má paní ředitelka chuť. Jednou jsem dokonce moc zlobila, tak paní ředitelka nechala nastoupit celou školu a před nimi mě bičovala. A pak mě všichni muži přede všemi šukali.“ 

    „To jsi musela asi hodně zlobit?“ 

    „Určitě ano Pane, paní ředitelka neměla připravenou kávu a když jsem jí řekla, že dělám jinou práci co mi zadala, tak se na mě rozzlobila, že jsem drzá.“ 

    „A to je všechno?“ Zeptal jsem se s údivem. 

    „Ano, já sem moc zlobivá čubka paní ředitelky a zasloužila jsem si to.“ 

    Neřekl jsem nic, ale myslel jsem si svoje. „Terezko, měla jsi vůbec někdy někoho, nebo něco ráda?“ 

    „Tomu nerozumím Pane, dělám jen to, co chce paní ředitelka.“ Bylo mi jí líto.

    „Jak často se koupeš?“ 

    „Nekoupu se pane, jen se občas sprchuji. Paní ředitelka říká, že je to luxus, který není pro mě.“ 

    „Terezko, co budeme dělat u mě, zůstane jen mezi námi, neřekneš to ani Paní ředitelce. A kdyby se ptala, klidně odpověz, že to máš od mě zakázané. Ano?“ 

    „Ano Pane.“ 

    „Tak, Terezko, a teď k dnešku. Já nejsem paní ředitelka a naopak jsem byl s tebou velmi spokojen, proto si zasloužíš velkou odměnu.“ 

    „Jak jste se mnou mohl být spokojen, když jste mě trestal?“ 

    „Prostě byl a pamatuj si, že se mnou nebudeš debatovat o mých rozhodnutích!“ řekl jsem trochu přísněji. 

    „Ano Pane, promiňte, jak chcete,“ odpověděla Tereza pokorně. 

    „Nebo snad nechceš odměnu?“ 

    „Ráda bych Pane.“ 

    To mě potěšilo, Terezčina dušička nebyla tak zlomená. Pochopil jsem, že jen potřebuje správného lékaře. „Tak Terezko, tady si pěkně lehni na pohovku, zakryj se a počkej na mě.“ Tereza udělala, jak jsem jí řekl a já odešel do koupelny napustit vanu, přidal jsem pěnu a zapálil svíčky.

 

 

    Když jsem se za čtvrt hodinky vrátil, Tereza spokojeně oddychovala. Byla unavená a usnula. Jemně jsem ji pohladil po tváři zavolal na ni, jako bych budil malé děvčátko. 

    „Terezko, vzbuď se...“

    Tereza okamžitě zbystřila a vystrašeně vyjekla: „Promiňte Pane, já usnula. Nebijte mě prosím.“ 

    „Proč bych tě bil, když jsem ti slíbil odměnu?“ 

    Sundal jsem jí obojek a pomalu z ní stáhl deku. Nedůvěřivě na mě hleděla a v jejích očích byly stále ještě vidět obavy. Měla opravdu skvostné tělo, byla nádherná, to se musí uznat. 

    Vzal jsem ji do náruče. „Chyť se mě pevně kolem krku!“ zašeptal jsem a Tereza poslechla.

    Pomalu jsem ji nesl do koupelny. „Tak tady je tvá odměna.“ 

    Tereza pochopila. „Ne pane, to nesmím, nezasloužím si to, není to pro mě…!“

    „Terezko, copak jsme si řekli o tom odmlouvání?“ zazněl můj výhružnější tón. Pomalu jsem Terezu uložil do vany. 

    Najednou z ní byla malá holčička. Začala foukat do pěny a hrát si. A já se k ní přikrčil, hladil ji po vlasech a hrál si s ní.

    „Terezko, to bude další věc kterou chci, aby sis pamatovala. U mě když budeš hodná, nebudeš jen trestána, ale budeš dostávat i odměny.“ Tereza přikývla, že rozumí. 

    „Pane moc děkuji, je to moc krásné.“ 

    „To jsem rád, zasloužíš si to.“ 

    Nevěděla však, že to myslím nejen za ten dnešek, ale za všechno, co musela snášet. Za tyranskou ředitelku, která si z ní udělala onuci a děvku. Ne, tohle už se nebude opakovat: dokud jsem naživu, bude mít Tereza svého anděla strážného.

    

(pokračování)