DEV...ELeferno

(...)  Druhá žákyně se začala svlékat. Byla hezká, štíhlá, ale její prsa byla větší, alespoň čtyřky. I tak byla moc hezky tvarovaná. Věděla, že ji čeká něco obdobného a oproti svojí kolegyni ani neprotestovala. Věděla, že je to zbytečné.
    "Lehni si na záda na stůl. Jak se jmenuješ?"
    "Prosím, Manová" špitla.
    Holka vypadala na stole nádherně, málem bych na ni skočil i před ostatními. "Uklidni se, je to přece tvá žačka," napomenul jsem se v duchu. Sáhl jsem do skříňky a vytáhl krásné důtky.(...)

Dívčí výchovná škola (2. část)

 
    Cesta byla upravena, zřejmě se tu jezdilo často. Chvíli jsme jeli lesem a mně se otevíral pohled na ten krásný areál uprostřed ničeho. Vypadalo to jak nějaká zbohatlická škola v Americe. Kolem areálu byla vysoká zeď, a jak jsem si všiml později, s ostnatým drátem.
    "Tohle je fakt škola, nebo vězení?" pomyslel jsem si. Přijeli jsme až k velké těžké kovové bráně. Radek sáhl po ovladači a otevřel bránu. Pomalu jsme vjížděli na parkoviště a brána se za námi sama zavřela. Bylo poledne a když jsem vystoupil, zavoněl mi les, oběd z blízké jídelny a ucítil jsem takový ten školní klid.
   
    Vyšla k nám starší, ale slušně zachovalá čtyřicítka, s trochu odměřeným pohledem. Byla to vyšší, štíhlá ženská, docela udržovaná.
    "Dobrý den, já jsem Máčková, ředitelka," prohlásila dotyčná a podala mi ruku.
    "Těší mne, Pejn" odpověděl jsem a přijal podanou ruku. Ředitelce se slastně blýsklo v očích, asi jsem jí byl sympatický, i když to nedala moc na sobě znát.
    "Pane kolego, děkuji, už si kolegu Pejna přeberu. Vraťte se prosím ke svým povinnostem," ohlédla se na Radka. "Pojďte, prosím, za mnou. Sedneme si ještě na chvíli ke mně do kanceláře a pak Vás tady provedu," otočila se zpátky ke mně.
    Vyrazili jsme do blízké budovy. "Paní ředitelko, to jste tady školu postavili jen tak, uprostřed lesa? Proč vlastně není třeba na okraji nějakého města?" ptal jsem se cestou.
    "Víte kolego, škola je záměrně daleko od civilizace, aby dívky nechtěly utíkat a mohly se soustředit na učení. Tadyten areál jsme nebudovali, jen jsme ho opravili, zrekonstruovali a postavili další potřebné budovy. Je to bývalý zámek. Můj bývalý manžel měl rád historii, proto taky zde vidíte, že jsme se historický vzhled budov snažili zachovat," odpověděla mi trochu suše ředitelka.
   
    Přišli jsme do kanceláře, seděla tam asi nějaká sekretářka. Koukala do počítače, kolem sebe spoustu papírů. "To je moje osobní asistentka, stará se tady o administrativu. Terezo, to je pan Pejn, bude tady učit," otočila se ředitelka na asistentku. Opět jsme si podali ruce.
    Tereza byla fakt kus. Tipoval bych jí kolem 25, dlouhé blond vlasy a nádherná figura. Když jsem jí podával ruku, bylo poznat, že je nějak nesmělá, ale nepřikládal jsem tomu důležitost.
    "Terezo, buďte tak laskava, udělejte nám dvě kávy… pán Pejn si jistě dá?" vyrušila mne z myšlenek ředitelka a já jen přikývnul. Vstoupili jsme do vedlejší místnosti. Hned od pohledu bylo vidět, že se jedná o honosnou kancelář. Ředitelka si evidentně potrpěla na vysokou úroveň.
    "Prosím posaďte se," vybídla mne. "Tak pane kolego, předpokládám, že něco Vám už řekl kolega Voko. Jsme prestižní škola a přísně dbáme na výchovu našich žákyň. Rodiče nám platí za to, že převychováme jejich dcery na hodné a poslušné. U nás je prioritou hlavně výchova a potom samozřejmě znalosti. A z tohoto důvodu používáme velmi neobvyklé metody, které jsou však velmi účinné. Dosahujeme výborných výsledků. Vzhledem k našim metodám je však škola soukromá a velmi uzavřená. Rodiče o metodách ví a tím, že svou dceru vloží do našich rukou, s nimi i souhlasí. Očekávám od Vás, že se tomu přizpůsobíte. Ostatně Váš životopis svědčí o tom, že s našimi metodami nebudete mít problémy. Pokud byste něco potřeboval, můžete se na mě kdykoli obrátit. Pokud budete potřebovat nějaké vybavení nebo pomůcky, zařídí  Vám to moje asistentka. Náš pan správce, Ivan Hrubý, jezdí pravidelně do města nakupovat, pokud budete chtít něco pořídit soukromě, můžete požádat jeho, případně s ním jet ve svém volnu a vyřídit si sám, co bude potřeba." Seděl jsem jak přikovaný a poslouchal výklad ředitelky. V tom někdo zaklepal.
    "Tady je to kafe paní ředitelko." řekla Tereza tiše a nesla tác. Položila jej na stůl a když odcházela, všiml jsem si, jak se na ni ředitelka se zájmem podívala.
    "Terezo, nezapomeňte, že odpoledne máme spolu ještě nějaké jednání," zavolala ředitelka mezi zavírající se dveře.
    "Ano, paní ředitelko, vím o tom," zaslechl jsem ještě a zase jsme s ředitelkou osaměli.
    Byla odměřená, ale evidentně v dobré náladě a asi jsem jí byl sympatický. Začali jsme se bavit o tom, jak škola vznikla, o politice a probrali jsme u kafe vše možné, až se mě zeptala na soukromý život. Tak jsem jí vyklopil, jak to se mnou je, ona se na mě s ještě větším zájmem podívala a řekla větu, kterou si budu pamatovat: "Nebojte se, tady strádat nebudete."
    Dopili jsme kafe a vydali se po areálu. Ředitelka mi dala přístupovou kartu, která fungovala místo klíče k zámkům. Nakonec mě zavedla do mého učitelskému bytu. Byla to zařízená, prostorná místnost a vedle stejně prostorná koupelna.
    "Tak pane kolego, to bude Vaše bydlení. Trochu si odpočiňte, vybalte si a za půl hodinky přijďte do sborovny. Seznámím Vás s ostatními. Pokud máte hlad, klidně si zajděte do jídelny, kuchařky Vám něco k snědku dají."
    "Děkuji, přijdu," odpověděl jsem a uvelebil se v pohodlném křesle. "Vypadá to tu dost fajn, doufám, že tady vydržím," řekl jsem si. Pokoj byl opravdu velký, byl v přízemí a vybavený. Měl jsem tam počítač, takový ten bezdrátový telefon a také tam už na mě čekaly moje věci, které jsem posílal.
    Bylo vedro, převlékl jsem se do něčeho sportovnějšího a vyrazil do jídelny, trochu jsem pojedl a poté rovnou do sborovny.
    
    Ve sborovně byly slyšet nadšené hlasy. "Milado, tos měla vidět, jak jsem včera seřezal jednu, co prohlásila, že matika ji nezajímá. A to ještě buede mít večerní fušku!" zahlaholil radostně mužský hlas.
    "To já Davide, dopoledne zmalovala rákoskou jednu, co mi řekla, že jsem kráva," byl slyšet pronikavý ženský hlas.
    Slušně jsem zaklepal a vstoupil: "Dobrý den já jsem …"
    "Pejn. My víme, vítej u nás," skočil mi do řeči neznámý muž a srdečně mi podával ruku. "Já jsem nějaký David Krejz."
    "A já jsem Milada Bladynová" otočila se na mě druhá kolegyně.
    "Já učím matiku a Milada děják. Co ty?" ptá se David.
    "Já mám občanku a tělák."
    "Kamaráde tak to ti závidím. V těláku uvidíš, jak ti holky poslouchaly v občance," zasmál se David brunátně a byla z toho cítit špetka humoru a velká dávka škodolibosti.
    "Ostatní buď učí, mají dozor, nebo mají volno. Tak jsme tu teď jen my," povídá s úsměvem Milada.
    "Nic se neděje, poznáme se později," odpověděl jsem.
    Otevřely se dveře a vstoupil Radek. "Koukám, že už ses zabydlel," zaslechl jsem ode dveří.
    "Jsem ráda, že se seznamujete," ozvalo se za Radkem a do sborovny vstupovala ředitelka.
    "Ano paní, ředitelko. Myslím, že se mi tu bude líbit," odpověděl jsem pochvalně.
    Ředitelka zasedla do čela stolu a začala probírat běžné denní věci. Trvalo to tak dvacet minut a já vstřebával, co vše se probíralo a jak to tady vlastně chodí. "Pojďte se mnou pane kolego, za chvíli máte výuku ve 4.B," povídá mi ředitelka. Šel jsem poslušně za ní a v duchu si říkal, že na svůj věk je dost slušná kost.
    Vešli jsme do útulné učebny, kde sedělo 10 hezkých slečen ve stejnokrojích. Měly na sobě sukně trochu nad kolena a upnutou košilku. Nová tvář v nich vyvolala evidentně příjemný úžas. Vím, že nejsem žádný krasavec, ale že bych se jim tolik líbil?
    "Dobrý den!" řekly holky sborově, když jsme vstoupili do dveří.
    "Posaďte se. Tohle je nový pan učitel Pejn, bude u nás učit občanskou výchovu a tělocvik," povídá ředitelka. Ještě se otočila na mě: "Nikam kolego nespěchejte. Učivo, co již žákyně probíraly, naleznete v třídnici. Hlavně pevnou ruku!"  Otočila se na podpatku a odcházela.
    Neváhal jsem a začal. "Tak dívky, zopakujeme si, co jste probíraly minule," řekl jsem přátelským tónem. Za ředitelkou klaply dveře a od dívek se ozvalo: "Občanka je průda, fešáku, to si nech pro děcka."
    "Cože!? Ticho bude!" zařval jsem a chystal se pokračovat, když tu najednou do dveří vletěla ředitelka, asi zaslechla za dveřmi, co se před chvílí událo.
    "Roubková !!! To mě mohlo napadnout. Pojď k tabuli a fofrem!" zařvala celá rozlícená. "Kolego, u nás si nesmíte brát servítky," řekla už trochu mírněji ke mně. Dotyčná se pomalou šourala dopředu a já nechápal soucitné pohledy ostatních dívek.
    "Svléknout!" rozkázala.
    "Coooožéééé ?" vypadlo z překvapené Roubkové.
    Plesk! Ředitelka na nic nečekala a holce přiletěla facka. "Tak bude to?!“
    „Ano, paní ředitelko," odvětila žákyně podstatně mírněji a začala se nesměle svlékat.
     Zastavila se u spodního prádla, dál se jí moc nechtělo. Fascinovaně jsem na to hleděl. Holka měla prořízlou pusu, ale nádherné, mladé tělo.
    "Do naha, dělej. Nemám na práci jenom tebe!“ zaznělo opět přísným tónem. Holka, ač nerada, poslechla. Stála tady přede všemi, jak ji pán Bůh stvořil. "Pane kolego, ona je tu nová a Vy taky. Alespoň si rovnou vyzkoušíte naše metody. Za Vámi je skříň, vyberte si nástroj."
    Udělal jsem pár kroků a otevřel skříňku. Oči mi zasvítily nadšením. Jako bych dostal dlouho očekávaný dárek. Skrývala spoustu spankových nástrojů a já v tu chvíli pochopil, nebo spíše konečně uvěřil.
   
    Neváhal jsem ani chvilku a sáhl po tenké, dlouhé rákosce.
    "Výborná volba kolego, zdá se, že praxi máte," zasmála se ředitelka a já jen souhlasně kývl.
    Byl jsem jak v transu a přebral vedení: "Lehni si břichem na stůl!" otočil jsem se na Roubkovou. "Paní kolegyně, buďte tak laskava, chyťte ji za ruce." Požádal jsem ředitelku a ta pochopila. Obešla učitelský stůl z druhé strany a chytila pevně holku za ruce. Ležela břichem na stole s nataženýma rukama.
    "Nohy od sebe a pořádně!" zavelel jsem. Holka poslechla. " Co myslíte kolegyně, dvacet bude stačit?" zeptal jsem se kolegiálně.
    "Pokud ji nebudete šetřit, tak jistě."
    Na víc jsem nečekal. Rozmáchl jsem se a první rána dopadla na ten krásný mladý zadeček. "Auuuuuuu…!" zařvala holka. Ale já nedbal. A znovu. Začala sebou mrskat.
    "Stůj klidně, nebo dostaneš dalších dvacet!" rozkřikl jsem se a pokračoval. Ředitelka držela pevně a zadek slečny začal pomalu hrát všemi barvami. Při každém zásahu křičela čím dál víc a začala brečet. Ale už sebou nemrskala.
    "Počítat bude kdo!?" vstoupila mi do toho ředitelka.
    "Deset…" ozvalo se vzlykavě.
    Plesk! "…jedenáct…" a tak to šlo až do dvaceti.
    Zadek byl slušně zmalovaný a ředitelka jí pustila ruce. "Výborně kolego, teď jsem přesvědčena, že k nám opravdu zapadnete. Dál už to jistě zvládnete sám," dodala s úsměvem a odcházela.
    Roubková se začala oblékat. "A to ti dovolil kdo!?" otočil jsem se na ni. Přestala a čekala, co bude.
    "Ty!" ukázal jsem na holku v první lavici. "Proč ses jí smála? Nedělej, že nevíš, o čem mluvím!" pokračoval jsem přísně. "Je to tvá spolužačka a ty s ní máš táhnout za jeden provaz! Pojď sem a svléknout!" přikázal jsem. "A ty, běž si položit šaty na lavici a támhle si klekneš do rohu. A běda ti, jak si sáhneš na zadek. Budeš mít čas na to, abys zpytovala svědomí a přemýšlela o tom, cos udělala!" otočil jsem se na Roubkovou.
    Druhá žákyně se začala svlékat. Byla hezká, štíhlá, ale její prsa byla větší, alespoň čtyřky. I tak byla moc hezky tvarovaná. Věděla, že ji čeká něco obdobného a oproti svojí kolegyni ani neprotestovala. Věděla, že je to zbytečné.
    "Lehni si na záda na stůl. Jak se jmenuješ?"
    "Prosím, Manová" špitla.
    Holka vypadala na stole nádherně, málem bych na ni skočil i před ostatními. "Uklidni se, je to přece tvá žačka," napomenul jsem se v duchu. Sáhl jsem do skříňky a vytáhl krásné důtky.
    "Tak holčičko, ty to budeš mít za čtyřicet," řekl jsem kantorsky. Holka se zděsila, ale držela. "Pokrč nohy a polož je na stůl. A dej je pořádně od sebe" přikázal jsem.
    Její kunda mi byla plně dostupná a její kozy se nádherně tyčily. Ostatní holky na to koukaly jako na něco, co vidí denně, ale neodvážily se věnovat se něčemu jinému.
    "Tak dvacet kozy a dvacet kunda. Hezky počítej." řekl jsem chladně. Manová poslechla a já ji důtkami nešetřil. Nejdřív kozy. Ty jsem pěkně střídal, jednu a druhou.
    Holka tolik nekřičela, ale přeci jen vždycky vyjekla. Byla ale statečná.
    Pak jsem přešel na její kundu. Byla hezky vyholená, takže důtky začaly hlasitě pleskat. To už se neudržela a začaly jí téct slzy. "Čtyřicet" zaznělo mezi slzami.
    "Utři ten stůl a můžeš si jít sednout. Ale oblečeš se, až skončí hodina!" přikázal jsem a holka poslechla.
    Dál už hodina pokračovala jako obvykle. Roubková v koutě nevydržela pořád vzpřímeně klečet, takže se občas pokusila sednout si na paty, ale jen se dotkla zadku, hned zas vyletěla. Zazvonilo, ale holky se ani nepohly. Věděly, že pustit je musím já.
    "Tak, všechny ostatní můžete jít. Vy dvě se oblečte a ještě tu počkejte."
    Dívky odcházely a já začal uklízet věci. Opřel jsem se o stůl a otočil se k čekajícím dívkám:
    "Holky, vím, že jsem tu nový, ale už jste poznaly, že si servítky taky neberu. Co nesnáším víc než drzost, je neférovost. Teď si pěkně podáte ruce. Nebudu Vám kecat do toho, jestli máte spolu kamarádit, nebo ne. Ale nepřejte si mě, jestli zjistím, že si vzájemně děláte naschvály. A teď běžte." Holky poslechly a tiše odcházely. Vzal jsem si věci, zamkl učebnu a zamířil do sborovny.
    
    Na chodbě jsem potkal Radka. "Slyšel jsem, že ses u nás pěkně zabydlel?" otočil se na mě tázavě.
    "Docela jo. Hele, jak jsem tam měl ty nahé holky, měl jsem chuť si s nima i užít," řekl jsem trochu nadneseně.
    "Hele, tresty před ostatníma nejsou problém. Ale tohle si vyřizuj třeba v kabinetě, nebo u sebe v rámci soukromého doučování," řekl Radek klidně a já zůstal jako opařený.
    "To ji jako můžu znásilnit?" zeptal jsem se už se zájmem.
    "Hele to samozřejmě ne, ale říkejme tomu třeba výchovná lekce. Jde jen o to, že ji nesmíš dostat do jináče a nesmíš jí trvale ublížit. Navíc jaké metody používáš u sebe, nebo v kabinetu, je tvá věc."
    "A co na to ředitelka?" vypadlo ze mě.
    "Ta to oficiálně neschvaluje, ale neoficiálně není proti. Je to pěkná mrcha. Co myslíš, že dělá s tou svojí micinkou, co ji má za asistentku?" usmál se na mě Radek.
    "No je docela hezká a zdála se mi nějaká poslušná. Ale co s ní dělá stíhačka, to nevím," odpověděl jsem.
    "Poslušná? Kamaráde, to není její osobní asistentka, ale otrokyně. Jenom před ostatníma je asistentkou. A to si ještě občas stíhačka zavolá večer do mučírny někoho od nás do trojky," zasmál se Radek.
    "Hm, zajímavá představa," potvrdil jsem mu.
    Pomalu jsme kráčeli oba ke sborovně a vykládali co a jak. Když jsme vešli do sborovny, byly tam další dvě mi neznámé ženy. Jedna starší, řekl bych jí tak 50 a druhá mladá, něco málo přes dvacet. Ale nebyla jako ty puberťačky, které jsem měl před chvílí na krku. Tahle vyrostla do krásy, byla i pěkně vyvinutá. Ale stejně mi na ní něco nesedlo, vypadala nějaká odměřeně, povýšeně.
    Když jsme vstoupili do sborovny, otočily se na nás a Radek se ujmul slova a představil nás. "Tohle je Marek Pejn, náš nový kolega. Učí občanku a tělák. A toto je Petra a Radana" naznačil nejdřív ke starší a pak k mladší. Podali jsme si ruce a holky pokračovaly v rozhovoru. Mladší Radana byla evidentně rozrušená a mluvila trochu naštvaně.
    "Představ si, v I.B mě holka tak vytočila, že jsem ji zfackovala a ještě ji přidala bičem na holou."
    "Ta dnešní mládež si ničeho neváží a tyhle rozmazlený holčičky potřebují pořádně srovnat. Za našich let si děti všeho vážily a učitelé měli přirozený respekt," pokračovala druhá. Mrknul jsem na rozpis, zjistil, že zbytek dne mám volno a vydal jsem se k sobě do pokoje. Po cestě jsem něco málo posvačil v jídelně, protože se mi ozval žaludek.
    
    Bylo něco po šesté večerní, když mi někdo nesměle zaklepal na dveře. Zrovna jsem měl rozečtenu knížku a to klepání, i když slabé, mě vtrhlo opět do reality. "Dále," řekl jsem. Vstoupila Tereza - asistentka.
    "Dobrý večer pane učiteli. Paní ředitelka mě posílá, jestli byste mohl přijít se mnou do mučírny."
    "Ale jistěže," odložil jsem knížku a vydal se za Terezou. Po cestě jsem se snažil navázat rozhovor, ale Tereza byla nějak zamlklá.
    Přišli jsme do hlavní budovy a zamířili do sklepa. Když jsme vstoupili do velkých kovaných dveří, naskytl se mi zajímavý pohled. Vstoupili jsme do krásné prostorné mučírny, bylo tady snad všechno a celkově to připomínalo středověk.
    "Moc hezké," pronesl jsem. Na straně bylo několik velkých prostorných dřevěných lavic a na nich už netrpělivě čekala ředitelka.
    "Pane kolego, chtěla jsem Vám to tady ukázat a taky Vám dopřát i to potěšení seznámit se blíže s mojí asistentkou," začala ředitelka. "Nechcete si tykat? Učitelský sbor je tady velká rodina." Podala mi ruku.
    "Moc rád, já jsem Marek," odpověděl jsem a s ulehčením jí rukou potřásl.
    "Já Andrea, moc mě těší Marku… zdá se, že Tereza ti  nic neřekla?!" otočila se rozzlobeně na Terezu, která stála vedle a styděla se jako malá školačka.
    "Měla se ti nabídnout jako hračka. Navíc si měla vzít vodítko a přivést tě sem hezky po čtyrech," povídá vytočená ředitelka. Až teď jsem si všiml, že Andrea neměla na sobě své běžné šaty, ale přiléhavý latexový obleček a držela bičík.
    "No, to je na pováženou," přisadil jsem si.
    "Co tak koukáš, čubo! Svléknout a na kolena!" rozkázala Andrea a Tereza poslechla. Andrea byla evidentně žena činu a tak Tereza před námi za chvíli klečela nahá. Byla nádherná, její prsa se vyjímala na jejím přirozeně krásném těle. Místy bylo vidět, že už i leccos zažila.
    "Ty děvko jedna malá, tak tys neudělala, co jsem řekla? Na čtyři a dělej!" rozkřikla se Andrea. Tereza bleskem poslechla a ředitelka ji začala mydlit po zadku hlava nehlava. Tereza křičela, ale ředitelka neustala. Nechtěl jsem ji do toho vstupovat, ale Terezy mi bylo líto. Zadek už měla dost fialový.
    "Dost, Andreo…" chytil jsem ji pevně ruku. Andrea se na mě zlostně a tázavě podívala. Začal jsem smírněji: "Víš, dávám přednost rafinovanému mučení. Ne bezduchému mlácení. Nezlob se."
    "Jasný, to chápu," uklidnila se Andrea. "Ostatně nechám to na tobě. Přeci jen ochudila tebe, když nesplnila, jak tě má přivést.“
    Tereza ležela na zemi, téměř v bezvědomí. Vzal jsem ji to náručí svýma pevnýma rukama a nesl ji na lavici. "Víš, takhle nesmíš paní ředitelku zlobit. Pak se nemůžeš divit, že tě potrestá," začal jsem otcovským tónem. Zahlédl jsem gynekologické křeslo a změnil směr k němu. Položil jsem ji do něj.
    Andrea si sedla zpátky na lavici. "Víš co, nechám to na tobě, budu se chvíli dívat," pronesla.
    Ale já se věnoval Tereze. Přivázal jsem ji v křesle, nohy jí zasadil do připravených držáků a upevnil řemínky. Ruce jsem jí dal dozadu tak, že přečuhovaly za hlavou přes křeslo. Tam byly taky připravené řemínky, takže Tereza byla teď hezky natažená a přivázaná. S hezky vyšpulenou kundou a nohama od sebe. Dívala se na to trochu překvapeně, trochu vzrušeně a trochu s úlevou. Zdá se, že Andrea ji dala pěkně zabrat.
    "Kde najdu další pomůcky?" otočil jsem se na Andreu.
    "Tamhle ve skříni" odpověděla Andrea a sledovala, co se bude dít.
    Vybavení bylo opravdu velké. Připnul jsem Tereze na pysky japonské skřipce. Vyjekla bolestí, ale přivázaná byla pevně. Skřipce jsem pak za šňůrky přivázal k jejím palcům na nohách, takže když si Tereza chtěla protáhnout nohy, nebo jen pohnout palcem, hezky si za skřipce a pysky zatahala. Na bradavky jsem dal skřipce taky, ovšem ty jsem provázkem spojil k sobě tak, aby tam bylo dostatečné prověšení. Za tento provázek jsem dal malou karabinku. Na té byl přivázaný další provázek, který jsem protáhnul očkem ve stropě. Na konec provázku jsem přidal už velkou karabinu, která vše dostatečně zatížila, takže nyní směřovaly Tereziny kozy pěkně nahoru a ještě byly natažené. Na velkou karabinu, jsem pak začal postupně zavěšovat malá závaží.
    Tereza křičela bolestí. Hrábnul jsem rukou do její roztažené kundičky a začal jí dráždit prsty. Tereza byla jak smyslů zbavená, začala sebou víc škubat, jenže to zapracovaly skřipce. Bolest se míchala s nadržeností.
    Ve skříni jsem zahlédl vibrátor. Strčil jsem jí ho do kundy a zapnul na plné obrátky. Pak už jsem ho jen přidržoval a střídavě dráždil klitoris.
    "Moc zajímavé Marku, ale půjdu si po svém. Tereza musí být v 9 v práci. Do té doby je tvá," vstoupila do toho Andrea.
    "Díky," odpověděl jsem kolegiálně a vrátil se k Tereze. Bolest a slast se stupňovaly. A Tereza začala víc řvát slastí než bolestí. Dívala se úpěnlivě na mě, ale z toho pohledu bylo vidět, že nechce přestat, ale že je vděčná a že chce pokračovat.
    Uvolnil jsem jí skřipce na bradavkách, vzal lano a podvázal jí prsa. Upevnil jsem vibrátor, aby nevypadával a abych se o něj nemusel starat. Vzal jsem kolíčky na prádlo a začal je připínat dokola na prsa. Dal jsem si záležet a všechny kolíčky na každém prsu provázal k sobě provázkem. Vypnul jsem vibrátor a Tereza začala trochu odpočívat. Povolil jsem jí ruce, aby si mohla trochu sednout, s rukama stále zdviženýma za hlavou. Pak jsem dva konce provázků upevnil zase za palce u nohou. Byla trochu v polosedě, v pololeže. Věděl jsem, že to dlouho nevydrží a lehne si. Ale na to byly provázky správně napnuté. Sednout si pořádně taky nemohla, protože ruce svázané k sobě a přivázané nad hlavou ke křeslu tolik volnosti nedovolovaly. Zapnul jsem vibrátor na plné obrátky a pak už jen se sadistickým zájmem sledoval, kdy se Tereza položí.
    Držela, pochopila moc dobře, co ji čeká, jenže do toho ještě vibrátor a ten svoji práci odváděl perfektně. Tereza byla napnutá, jenom se uvolnit. Pak už to nevydržela a škubla sebou v křesle. Kolíčky vyletěly a Tereza zařvala jako poraněné zvíře. Za chvíli už ale ležela na křesle a slastně oddechovala. Nedal jsem jí pokoj. Odepnul jsem skřipce, vzal krátké důtky a začal střídavě trestat její kozy a kundu. Byla pěkně mimo.
    "Hm, nějak moc řveš," zapřemýšlel jsem nahlas a sáhnul po roubíku. Tereza s roubíkem, přivázaná ke gynekologickému křeslu si užívala, co to šlo. Nechal jsem ji tak dalších 15 minut. A podle toho, co jsem viděl, měla snad 3 nebo 4 orgasmy. Byla úplně vyčerpaná, když se na mě prosebně začala dívat a já pochopil.
    Vypnul jsem vibrátor a začal ji odvazovat. Ležela na křesle úplně vyčerpaná, unavená, ale její obličej naznačoval pocit spokojenosti. Nechal jsem ji vydechnout a dal jsem jí napít. Blížila se osmá hodina.
    "Tak Terezko, vyrazíme ke mně. A hezky mi vynahradíš, co po tobě chtěla Paní Andrea. Podej si vodítko a obojek" zavelel jsem.
    
(pokračování)