DEV...ELeferno

Reportáž z iževského cyklu - tentokrát mají čtenáři unikátní možnost (která se již asi nebude opakovat) přečíst si rozhovor s obětí. Text z diktafonu byl hodně zkrácen, proto místy mohou být patrné švy.

VSTÁT !

Ano, pane.

VEN !

Ano, pane.

SEDNOUT !

Ano, pane.

Dobře. Jak se jmenuješ ?

Ještě nemám jméno. pane. Zasloužím potrestání, ale nemohu vám vyhovět, pane.

Tak jinak - jak jsi se jmenovala ?

Olga {bíííp}, pane.

Odkud pocházíš ?

Z {bíííp}, pane.

Neznám.

To je na Jižním Uralu, pane. Chemičky, fabrika na hnojiva, velikánkský nádraží.

Pověz mi o sobě !

Nerozumím vám, pane, zasloužím si potrestání.

Kolik je ti let ?

Dvacet jedna, pane.

Jaké máš vzdělání ?

Osm let školy, pane. Pak učňovský středisko, obor kadeřnice.

Co jsi dělala potom ?

Po vyučení jsem nastoupila do kadeřnictví, pane. Na Sverdlovově třídě, přímo proti partkomu. Soudružky si ke mně chodily na trvalou. Jsem dobrá kadeřnice, pane.

A dál ?

Předloni to začalo bejt špatný, pane, k moci se v oblasti dostali demokrati a a partkom zrušili. Před volbama sice přijel sám soudruh Zjuganov, ale nebylo to nic platný. Magistrát prodal celej dům bance a ta oficínu zrušila. Já jsem šla na podporu, kadeřnici nikdo nepotřeboval, lidi u nás nemaj peníze.

Pokračuj.

Pak jsem našla ten inzerát, pane.

Jaký inzerát ?

Ňáká filmová společnost hledala vlásenkářku nebo parukářku, pane. Jela jsem kvůli tomu do Tuly a vzali mne. Takovej příjemnej pán a paní tam byli, pán mluvil trochu rusky a eště tam měli tlumočníka. Vyptávali se mne na spoustu věcí a pak mne vzali. Byli na mne moc hodný, ještě se mne ptali, jestli mam kde bydlet, když jsem až z Uralu.

Co bylo dál ?

Odstěhovala jsem se do Tuly, na ubytovnu, pane. Voni tam točili nějakej historickej film, spousta paruk tam hrála, já to moc neuměla, ale naučila jsem se to, vono se to musí hrozně moc pudrovat, aby se ty vlasy nelepily dohromady, jak se ty herci pod těma reflektorama potěj. Líbilo se mi to, platili mi jednou týdně to, co jsem dřív dostávala za měsíc. Holky na svobodárce byly taky docela fajn až na jednu, ta šlapala a scházely se u ní diuný existence.

Dost !

Promiňte, pane, zasloužím potrestání.

Odpovídej na otázky. Máš rodiče ?

Ano pane, mám maminku. Promiňte, pane, nemám rodiče, patřím pouze pánovi, který se mnou naloží, jak uzná za vhodné.

Jak dlouho jsi pracovala pro ty filmaře, co bylo dál ?

Než mne unesli, pane. Loni na podzim sem si všimla, že před ubytovnou každou chvíli stojí takovej velkej černej džíp. Já jsem si myslela, že to je nějakej amant té bljadě z přízemí, a pak jsem ten auťák taky vídala ve městě, někdy stál i před ateliérem.

Jak a kdy tě unesli ?

Šly jsme s holkama na tanečky, pane a tam si ke mě přisedl nějakej cizinec, lámal ruštinu, vobjednal mi pití a řikal, že študuje v Moskvě - jak to říkal, andropologii ? Asi jo. Vobjednával mi pití a pak už si to moc nepamatuju. Probudila jsem se tady.

Víš kde jsi ?

Ano, pane. Tady dostanu nové jméno a prodají mne pánovi, kterýmu budu dál úplně patřit. Pane, vy mne koupíte ?

Bez otázek ! Jenom odpovídat ! Víš, v jakém jsi městě ?

Zasloužím potrestání, pane, nevím. Poučíte mne ?

Ne.

Prosím o prominutí, pane.

Pokračuj.

Probudila jsem se přivázaná k rozporkám. Strašně mne bolelo celé tělo a byla mi zima. Všude byla tma a z té tmy se ozýval nářek, že všech stran. Vlasy jsem měla přivázané vzadu, nemohla jsem se ani pohnout, ani otočit hlavou. Křičela jsem, volala jsem o pomoc.

Dál.

Pak se rozsvítilo světlo, pane. Odhrnul se závěs a přišel takovej drobnej Korejec v brejlích. Postavil se přede mne a prohlížel si mne. Celou. Bral mne do ruky. Měřil mne nějakou studenou věcí a všechno si zapisoval. Prosila jsem ho, ať mne vodváže a pustí, že mu udělám všechno, vo co si řekne, jenom ať mi neubližuje a von se smál a pak mi dal roubík. Pak přišel ten druhej.

Kdo ?

Cvičitel, pane. Velkej, holohlavej. A ten Korejec mu řek, ať začne hned. Von si vzal důtky a začal mne šlehat. Přes prsa, přes břicho, přes rozkrok. Vší silou. Chtěla jsem vyplivnout ten roubík, abych mohla řvát, ale nešlo to, ani jsem nemohla popadnout dech. Pak jsem asi vomdlela. Když jsem votevřela voči, cvrčela ze mne voda a byla mi ještě větší zima, měla jsem husí kůži. Oni si přinesli takovej kotlík s uhlím a v něm měli nějaký železný věci. Já jsem zavřela voči, ale ten Korejec mě štípnul do bradavky, ať se dívám. Rozpálili v tom uhlí šídlo, ten velkej mi zmáčknul prso a propálili mi tím šídlem ze strany bradavku. A pak druhou. A pak pysky na číče. Vždycky to šídlo rozpálili do červena. Do těch vypálenejch děr mi dali tyhle kroužky. Pak do těch kroužků dali lanka a natáhli je klikou. Ten Korejec mi vyndal roubík a šli pryč. Strašně to bolelo, křičela jsem, ale nikdo si toho nevšímal. Všude kolem ječely nějaký ženský a bylo cítit spálený maso, zvedal se mi žaludek, myslela jsem si, že jsem v pekle.

Co dál ?

Až za dlouho se ten Korejec vrátil, pane. Odmotal ty lanka a vodvázal mě. Za jeden ten kroužek mne vodvedl do takový vykachlíkovaný umývárny, dal mi kartáč a mýdlo a musela jsem se vydrhnout. Přišel nějakej felčar a dal mi klystýr. Taky mi namazal ty propálené díry nějakou mastí, pálilo to tak strašně, že jsem se počůrala. Z hadice mne polili skoro vařící vodou a voholili mi číču. Pak mne ten Korejec vodvedl zpátky a přidělal mi prsa ke stěně cely.

Jak ?

Tam jsou u pasu takový kroužky, k nim, pane. Pak mi přinesl jídlo a vodu. Jíst jsem nemohla, ale vodu jsem vylemtala, měla jsem strašnou žízeň. Hrozně jsem si chtěla lehnout, ale nešlo to, ani narovnat jsem se nemohla. Nakonec jsem si klekla ke stěně a vopřela jsem se o ni, brečela jsem bolestí, hrozně mě všechno bolelo. Pak jsem nejspíš usnula, protože mě probudila hrozná bolest v bradavkách, svezla jsem se po zdi a skoro jsem na nich visela. Světlo nesvítilo, ale ticho nebylo, kňučení, steny a takové pravidelné zvuky jako vod nějakého stroje. V taktu s nima někdo lapal po dechu. Až do rána. Ráno přišel ten velkej cvičitel, voddělal mi prsa a řek, že mám deset minut. Odemknul mi v cele záchod a vodešel. To samý jsem slyšela z vedlejší cely a pak z další. Pak se zastavila ta mašina a něco spadlo. Vyčůrala jsem se a umyla jsem si ty popáleniny, než se cvičitel vrátil. Vrátil se s Korejcem. Ten vodemknul tu skleněnou skříň v cele a vytáhnul z ní nějaký barevný kabely. Svázali mi ruce za zádama a pak mi ještě stáhli lokty úplně k sobě. Ten Korejec ty kabely přidělal ke kroužkům a ten velkej mu zatím donesl židli. Pak zašrouboval do podlahy takovou velikou tyč a na ni mne navlíknul, mohla jsem stát jen na špičkách. Jeden ten kabel přidělal k tý tyči a sednul si na tu židli. V ruce měl takovou krabičku s knoflíkama. Pak mi začal vysvětlovat pravidla.

Jaká pravidla ?

Pravidla chování, pane. Nesmím se dívat nikomu do vočí, vždy se musím dívat buď půl metru před sebe do země, nebo na pánův úd. Nic jiného neexistuje. Nesmím mluvit, pokud nejsem tázána. Nikdy nesmím mít nohy u sebe, ani ve spánku. Nikdy nesmím mít ruce před tělem, pokud je nemám spoutány, musím je mít sepnuty za zády. Vždy za všech okolností musím poslouchat pána. Jsem jeho majetkem, sama o sobě nejsem nic. Pokud pán rozhodne, že budu mít tu čest soutěžit za něj, musím se snažit získat pro pána co nejlepší umístění. Pokud pán sezná, že ho mohu uspokojit, musím se všemi silami snažit a poslechnout všech jeho pokynů, i těch, které nevyslovil. Pane, těch pravidel je mnoho, mám je přednést všechny ?

Ne. Už jsi soutěžila ?

Ne, pane, ale cvičitel mi už nechává votevřenej závěs v kleci.

Předtím jsi ho neměla otevřený ?

Ne, pane, jenom jsem slyšela pány a paní, jak se bavěj a ten příšernej nářek. A pod závěsem jsem viděla krev.

Jak tě připravují ?

Učej mne snášet bolest, pane.

Jak ?

Mučej mne, pane. Ta skříň v cele je plná příšernejch věcí. Pouštěj do mne elektřinu, bijou mne vším, co si jen umíte představit, pane, pálej mne, vrážej do mne jehly i horší věci, věšej mne za celé tělo. O všem si vedou přesný záznamy. Ale já nechci, aby mne zabili, já vydržím mnoho. Koupíte si mne, pane ?

Co ještě umíš ?

Dokážu pána uspokojit pusou, rukou, číčou, zadkem, vlasama, řasama, prsama, podpaždím, chodidlama, stehnama, jak si pán vzpomene. Pane ?

Mluv.

Pane, vy nemáte vlastního mazlíka. Vždycky na někoho sázíte, ale vlastního mazlíka nemáte. Kupte si mne. Vydělám vám spoustu peněz. Už půl roku mne nikdo nenechal tak dlouho mluvit. Moc mluvím ... Zasloužím potrestání, pane.

Zasloužíš. Jak tě cvičili na uspokojení pána ?

Dlouho, pořád mne cvičej, každej den. V tý místnosti za pódiem je na to takovej stroj. Tam mne přivážou, našroubujou na to nějakej nástavec, pokaždý jinej a spustěj to, čím dál hloub a rychlejc. Když se udělám, dostanu šoky a přestanou to mazat, pak to hrozně dře. Na knoflíček to stříká horkou a ledovou vodu, na střídačku. Někdy mě taky přivázou vestoje, daj mi rozporku a musím v číče držet závaží. Když mi vypadne, tak spadne na vypínač a tluče to, dokud někdo nepřijde. Dávaj mi vožužlávat takovou gumovou napodobeninu a když to moc zmáčknu nebo dělám něco špatně, dostávám šoky do knoflíčku. Občas na tu šoustací mašinu daj takovej nástavec s pichlákama na jednom konci a nějakým vypínačem na tom konci, co přijde dovnitř. To mě přivážou vkleče, daj mi to dovnitř a pustěj to. Musím rychle mrskat bokama a uhejbat před těma pichlákama. A když by mi to vyklouzlo, vono to nevyklouzne, tam je ten vypínač a já dostanu příšernou ránu.

Čeho se bojíš nejvíc ?

Elektrošoků, pane. Už vod základního výcviku, na všechno cvičitel používá elektrošoky. Hrozně se bojím elektřiny. Když mne učili pravidla, měla jsem ty dráty na těle pořád. Vzbudili mne v noci a ptali se na pravidla. Když jsem se přeřekla, dostala jsem ránu. Když jsem ho cvičiteli špatně vymrkala řasama, dával mi šoky třeba hodinu. Má na to takovou rukavici s kovovejma drápama, z nich šlehaj jiskry. Nebo mi třeba zapíchnou jehlu takhle zespodu do prsa, tady, podívejte, pane, a pouštěj mi elektřinu až dovnitř, myslím si, že umřu. Taky mi do číči dávaj takovou ježatou kuličku na celou noc a ta dává takové rány, že se nedá spát. Strašně se bojím, že něco udělám špatně. Jedna holka cvičitele kousla. Oni ji pak vytáhli z kobky na pódium a roztáhli nám závěsy, abysme to viděly. Natáhli jí prsa na desku a pak ji přes ně bili rákoskama, až na maso. Pak ji pověsili za nohy a mezi takovejma zubatejma železama jí pomalu rozmačkali pysky a knoflíček. Pane, tak strašně ještě žádná neřvala, jak ty šrouby utahovali. Pak přišel boss, ať už ji nechaj, že ji dá v sobotu do spotřeby. Tak ji sundali, doktor jí píchnul nějakou injekci, ale vona pak brzo umřela, asi jak ji cvičitel praštil do hlavy. Pro ni lepší.

Co bych chtěla ze všeho nejvíc ?

Aby si mne koupil pán, kterej mi nebude dávat šoky a nebude mne pálit. Vostatní snesu, pane. Snesu, když mne bičujou, snesu, když do mne strkaj ten velikej rozevírač, i ty přísavky se daj vydržet. Rychle mi mizej modřiny, dobře se mi hojí kůže, jsem silná, podívejte ... .

Ruce !

Promiňte, pane. Zasloužím potrestání.

Lokty dozadu !

Ano, pane.

Tak. Jaké přísavky ?

Musíme mít vodolný bradavky, pane. Třikrát týdně mi cvičitel sundá kroužky, přiváže mne k pryčně nebo mě nasadí na tyč a dá mi přísavky na prsa. Mám už ty cecíky jak kráva, vodsává to vždycky tak dlouho, dokud nejde krev. S knoflíčkem to samý. Pak to sundá a šlehá mne důtkama, přes ty vopuchlý věci. Ještě horší je, když přijde pan Jogan, ten s sebou nosí v kapse takovej koženej futrál a v něm má všeljaký jehly, háčky a kleštičky. Rozloží mi to před vočima a pak si vybírá. S jedním prsem si vydrží hrát hodiny. Takovým zahnutým háčkem se mi rejpe v bradavce, až najde to místo, kde to bolí nejvíc, a tam s ním pak točí. Ta bolest jde až na záda, pane. Taky rád vráží jehly takhle ze strany nebo zespoda, jako za cecík. Ta jehla se rozšiřuje a má na sobě takový jako vroubkování, když s ní votáčí, běhaj mi ve vočích jiskry.. Předtím mi to prso vytáhne za bradavku nahoru, aby se nemusel vohejbat. Když mne začínali cvičit, tak mi vohnuli nohu, pod kolenem mi provlíkli řetízek a ten mi přidělali ke kroužkům na prsou. Na tu druhou nohu mne postavili a nechali mne stát, jenom vlasy mi přivázali ke stropu. Tady ten kroužek jsem si vytrhla, tak mi propálili díru napříč, podívejte, pane.

RUCE !

Promiňte, pane.

A dál ?

Promiňte pane, zasloužím potrestání.

Nohy.

Promiňte pane, zasloužím potrestání.

Dál od sebe.

Ano, pane.

Ještě dál.

Ano, pane.

To máš šitý ?

Ano, pane.

Od čeho ?

Zapomněla jsem na pravidlo a nechala nohy u sebe, pane. Cvičitel mne pověsil za nohu a na pysky mi dal závaží, takovej ten válec. Pak do něj začal lejt vodu, abych si to dlouho pamatovala a roztrhnul mně. Felčar mi to takhle sešil. Už si na to pravidlo budu pamatovat, pane.

Jaký je doktor ?

Zlej, pane. Když někde moc krvácím, tak to šije zaživa. Přímo nepříčetnej je, když mám krámy. Píchá mně pod kůži do prsou nějaký injekce, vždycky to strašně napuchne a pálí, jako žihadlo vod vosy, ale mnohem víc. Někdy přijdou s panem Joganem a dělaj se mnou, říkaj tomu experimenty. Tamhle na pódiu maj křeslo, jako je u ženskýho doktora, tam mně přivázali a hrabali se ve mně, pane.

Popiš to.

Bolelo to, pane, jako všechno, co mně tu dělaj. To do mně strčili takou tu železnou věc, co se s ní votvírá číča, roztáhli mi ji, jak to nejvíc šlo, přinesli si takovej silnej reflektor na stojánku a postavili ho, aby jim svítil dovnitř. Pak pan Jogan přivez ten šokovej přístroj, co má na vozejku, dal si ho k ruce a začal do mne strkat takovou lesklou trubku, až na konec, a ani tam nepřestal a tlačil ji do čípku. Hrozně to bolelo, ale oni si nevšímali, jak ječím a na tu trubku nasadili větší a tu vnitřní vytáhli. Pak ještě větší a nakonec ještě jednu. Do ní pak strkal takovou tyčku s drátem a s kuličkou na konci a s tou mi jezdil vevnitř. Mockrát jsem vomdlela, škubalo mně to v břiše, jako kdyby se mi trhaly střeva. Pan Jogan s doktorem si kreslili na tabuli nějaký obrázky, vypadalo to jako mapa, co nám vykládal učitel na civilní vobranu a psali k nim čísílka. Pak mně převrátili hlavou dolů a z takovýho skleněnýho válce s čárkama do tý trubky lili nějakou fialovou vodu, pane. Felčar pak vzal takovej nástroj, s dlouhou tyčkou, na konci měl vočka jako nůžky, strčil ho do mně a von těma vočkama cvaknul. Strašně to vevnitř zabolelo a když to vytáh, tak na konci tý tyčky byl kousek mýho masa. Von ho dal do zkumavky a udělal mi to zas, a pak ještě jednou. Řikal, že študenti budou mít čerstvý reparáty.

Neříkal preparáty ?

Možná jo, nevim, pane, prosím za prominutí.

Co bylo dál ?

Pak mne překlopili zpátky, vylili ze mně tu fialovou vodu a vytáhli tu poslední trubku. Myslela jsem, že už je konec, ale felčar si přines nějaký barevný lahvičky, z každý nabral do injekce a vždycky mně píchnul do pysku, pokaždý ale do jinýho místa. Až pak mně dali zpátky do cely, ale ruce mě svázali za zádama, abych se nemohla drbat, strašně to svrbělo a napuchlo to. Felčar přišel druhej den a takovým jako kružítkem ty vopuchliny měřil a psal si to do notesu.

PANE.

Promiňte, pane, zasloužím potrestání.

Odcházím.

Ano, pane. Pane ?

Mluv.

Pane, koupíte si mne ?

Mlč. VSTÁT.

Ano... , ano pane.

DOVNITŘ.

Ano, pane.

Dobře. KLEKNOUT. V sobotu si na tebe vsadím.