DEV...ELeferno

Kdyby má paměťová jednotka nevolala usilovně po apgrejdu, považoval bych se za pamětníka. Takhle si vzpomínám jenom na to, že historicky první setkání s Riderem jsem absolvoval v pražském klubu Botanica, kamo sezval každého, kdo v té době na netu tvořil něco, co zavánělo sadomasochismem v jakékoliv podobě, a s empatií a sociální vstřícností jemu vlastní přítomným sdělil, že nikdo z nich to pořádně neumí a odteďka to bude dělat on.

V průběhu následujících pěti let dokázal on a jeho projekt ledacos:

několikrát se pěkně vybarvit při změnách image, stát se nejnavštěvovanějším českým a jedním z nejnavštěvovanějších světových eroticky orientovaných obrázkových webů a při té příležitosti přetížit kapacitu providerovy linky, která věru nebyla malá, kompletně zrušit galerie a přesto nezaniknout, polaškovat s e-shopem a především - přežít pět let s funkčním projektem a pravidelně aktualizovanými stránkami.

Jaksi vedle toho stihl Rider stát se za tu dobu osobou "prostorově výraznější a sociálně složitější" než většina české populace, čímsi údajně významným v programování, hercem několika nezapomenutelných rolí a oficiálně veřejnoprávní televizí vyhlášeným úchylem. Abych nezapomněl, přestože nechci být ani osobní, ani patetický - také mým přítelem, s nímž sice ne vždy souhlasím, ale stále a velmi si ho vážím.

Oslavu úspěšně dovršené pětiletky pojal ve stejném stylu jako cokoliv jiného, s důsledným nerespektováním cizích zkušeností a "dobře míněných" rad a připomínek. Vyplatilo se to: na seznamu přihlášených se tentokrát objevila jména (resp. nicky), které v naprosté většině neznám. Obec čtenářů víceméně seriózního periodika o BDSM je zjevně širší než obec "těch, kteří spolu mluvíme" v diskusních auditoriích a scházíváme se na již obligátních srazech.

Kdyžtě jsem se tedy konečně prokousal úvodem, plácáním po ramenou a ostouzením Ridera, vracím se k tomu, o čem jsem chtěl psát původně, totiž k mým subjektivním dojmům z průběhu narozeninové sešlosti:

Úvodní řeč a vystoupení cizokrajných hostů jsem prošvihl, zaměstnán děním u vstupu a flirtováním s Aničkou, půvabnou a milou dívkou ve věku mé dcery.

Kromě půvabu, konverzační schopnosti a inteligence oplývá Anička také značnou mírou škodolibosti a sebevražednými tendencemi, jak se zjistilo později. Utrpěnou újmu mi plně vynahradil Selit, přinesší století starou příručku o sebeochraně, nepostradatelnou to knihu pro každého, jak o ní praví její nadtitul. Namísto Riderova projevu tudíž osazenstvo u vchodu poslouchalo, že "dlužno zmíniti se o jednom - totiž o tělesném trestu, při kterém děti vyplácejí se metlou neb rákoskou přes zadní část těla. Trestu takového nemělo by se vůbec užívati. Šleháním dráždí se čivy v okolí pohlavních ústrojů, trestané dítě pak pociťuje smyslné rozechvění, při kterém někdy i pyj se ztopoří. Dítě mnohdy schválně něco vyvede, jen aby bylo takto trestáno; zapomíná přitom na bolest, ničeho si nedělá z hanby, dychtivě očekává chvíli, až opojující cit se dostaví. Zřejmo, že takové dráždění snadno může svésti k onanii."

Netroufám si spekulovat, nakolik citované poučení mohlo ovlivnit následující dění, a omezím se na fakta: zatímco v sále se odehrávala ukázka rituálu Roissy, nám přinesl Kairon ukázat roztomilou ohlávku s gumovým udidlem do huby a oslíma ušima, v tu chvíli ještě navlečenou na polystyrenové hlavě.

Anička vzápětí směrem ke mně pronesla osudovou větu: "Co bych musela udělat, aby sis tohle vzal na sebe?"

Představa to byla natolik obludná, že jsem první výkop v licitaci vedl směrem, o němž jsem správně předpokládal, že bude odmítnut. Zaujal mne ovšem důvod odmítnutí - že prý je to nuda. No, jak pro koho. Abych absurdní debatu ukončil naprosto nesmyslným a nesplnitelným požadavkem, předložil jsem alternativu: pětadvacet na holou, veřejně, rákoskou a v nejlepším duchu "příběhů z ředitelny". Nehodlám tajit, že Aniččin okamžitý souhlas mne přiměl k hlubokému zamyšlení: skrývala dosud přede mnou svůj nezměrný masochismus? Tuší vůbec, o čem mluví? Dá se z toho vycouvat? Později se ukázalo, že b) je správně.

Odpoutal jsem se od šatny, dal si panáka, u stánku SignD opucoval ohlávku a uzdu od prachu (když už to vypadá, že si to budu dávat do huby...) a průběžně jsem se ujišťoval, že si to Anička nerozmyslela. Některé její reakce mne, pravda, poněkud znepokojovaly: když jsem se zeptal, jestli chce na lavici jenom ležet, aby mohla kdykoliv utéct, a nebo zda chce být přivázaná, aby se necukala, bezelstně se otázala, zda si myslím, že se bude cukat. Rozhodla se pro uvázání, šel jsem tedy najít bondážistu a důkladněji si prohlédnout ohlávku.

V první chvíli to vypadalo, že na srazu úchylů ostudně neseženeme ani delší tkaničky do bot, naštěstí Soptík nezklamal, přiznal se k výbavě v autě a zeptal se, jestli toho provazu potřebujeme sto, dvě stě nebo tři sta metrů.

Než vše připravil, vzplály ohně a nastalo peklo.

Skupina Hell provozuje věci, kterým nerozumím, ale o nichž musím prohlásit, že působí nesmírně sugestivně. Nevím, jestli to má něco společného se sadomasochismem - asi ano - v každém případě mne jejich vystoupení - ohně, hudba, jehly projíždějící kůží - pomalu dostávalo do transu a k chuti zkusit, zda a kolik bych toho v podobně vybuzené atmosféře vydržel já.

Považuji se za člověka racionálního, vzhledem k věku již víceméně vybouřeného a podle všeho, co o sobě vím, nikoliv masochistického, ale do toho, co se odehrávalo před mýma očima, jsem bez zábran spadl. Zpátky do reality mne přivedla Trinity, rozhodnuvší se, že její zadnice je pro diváky přitažlivější než vystoupení pekelníků. Pokřikování nepomohlo a ve chvíli, kdy jsem se zvedal vyhodit ji, mne předběhl Max a vzal mi tak příležitost předvést něco z toho, co se stává kameramanům, kteří si myslí, že diváci jsou na vystoupení jenom proto, aby ho zaplatili a umožnili jim natočit ho.

Trinity se nakonec přece jen přesunula překážet pro změnu někomu jinému, ale kouzlo bylo pryč. Odkryla mi výhled na penis, v tom okamžiku propichovaný řeznickým hákem. Se sugestivním pocitem bolesti v podbřišku jsem se odsunul zpátky do šatny zkontrolovat, zda si to Anička nerozmyslela. Výsledkem dotazu byl výběr rákosky od XDoma ze stánku Rebel.

Po zbylý čas jsem pravděpodobně hovořil s různými lidmi, něco pil a zkusmo pošvihával rákoskou. Asi. Jako správný trémista jsem měl v puse sucho a v hlavě pusto a jen jsem doufal, že s "rozsvícením červené" to půjde jako vždycky, můzy se na poslední chvíli dostaví a hlava se bude divit, co to pusa povídá.

Rider nás vyzval na pódium, slyším se říkat cosi o důvodech neplánovaného vystoupení. Nehodlám diváky bavit, ale zneužít coby veřejnost naší sázky, což jim také sděluji. Soudnost mi naštěstí nedovolila vzít si od Ridera nabízený mikrofon, takže mohu jen doufat, že otevřenými okny na ulici nejsem slyšet zcela srozumitelně.

Soptíka nechtěně urážím, když po pravdě konstatuji, že bondáž mi připadá stejně vzrušující jako pozorování schnoucího laku, a Aničku zřejmě příliš neuklidňuje mé přání, aby měla pevně přivázané ruce a já neriskoval, že jí zlomím prsty. Ještě chybička se vloudila, se svázanýma rukama si těžko stáhne kalhoty, lehá si proto na lavici a kalhoty stahuji já. Mám u toho nepatřičný pocit incestu.

Při první ráně mi zmizelo obecenstvo, sál, reflektory a zbyla jen dívka, bojující sama se sebou. Ví, že to může kdykoliv ukončit. Při druhé ráně se objevila první krev, při desáté přemýšlím, jak to se ctí ukončit. Mám hlubokou jistotu, že Anička je rozhodnuta vydržet klasických pětadvacet.

Nevím, kde jistotu beru, ale z celé naší interakce mám pocit velmi intenzivní neverbální komunikace a něčeho, co by se asi dalo nazvat absolutním soustředěním a popsat jako vnímání přijímající rovnoměrně dojmy nejen moje, ale nás obou. Při patnácté ráně vidím cosi letět. Nenápadně prohlížím rákosku, jestli se netřepí. Anička sebou cuká, kroutí se, jen hlas má klidný. Po pětadvacáté ráně končí. Sál a lidé v něm se pomalu vrací zpátky. Když odvázaná Anička s úsměvem vstane a otočí se zadkem k lidem, propuká frenetický potlesk.

Asi bylo štěstí, že inscenace výprasku byla tak velmi nedivadelní: na vyvýšeném pódiu se odehrávalo cosi, čeho detaily byly viditelné jen z ptačí perspektivy. Anička má zadek opravdu rozsekaný a protože má světlou, jemnou pleť a zadek ještě neotlučený, z potrhaných vlásečnic prosakuje krev. Druhé štěstí je, že sama nevidí, jak dopadla.

Anička poprávu přijímá gratulace, i ode mne. Já sám už na gratulace odpovídám velmi nesrozumitelně, anžto přes gumové udidlo v hubě. Je pozoruhodně nepříjemné a nepohodlné a pocit, že jsem středem pozornosti, mne přes veškerý můj exhibicionismus tentokrát žádným uspokojením nenaplňuje, zvláště pak v okamžiku, kdy se, stále ještě s oslíma ušima, presentuji na pódiu coby jeden ze spolupachatelů vzápětí premiérovaného filmu.

Anička ještě velmi statečně snáší desinfekci zadku v zákulisí za pomoci jednoho z aktérů Hell, který jí skládá asi největší poklonu sdělením o všeobecné shodě členů jejich skupiny, že proti tomu, co ona právě vydržela, se mohou jít se svým propichováním ukazovat tak leda na dobročinná vystoupení v mateřských školách, a pak už jí Webster pomáhá ze schodů a odvádí do domácího ošetřování. Anička třímá zkrvavenou rákosku jak královské žezlo.

Účastníci narozenin, tentokrát aniž by to tušili, zůstávají stále účastníky experimentu, pro změnu filmového: ačkoliv film je presentován jako spankingový, padne v něm první rána na zadek v 58. minutě příběhu. Přesto existují tací, kteří se po celou dobu dívají. Film dokonce zaujal i chodce na ulici, to když se otevřenými okny nesl nářek vražděných neviňátek, nevtíravě smíšený s tlumeným hovorem těch, kteří před sledováním filmu dali přednost přátelskému rozhovoru.

Dlužno ještě zmínit obsluhující personál, jenž zvolil pro tuto akci rozumnou kombinaci: obsluha pouze na baru a placení ihned. Zaslechl jsem stížnosti na rychlost obsluhy, osobně jsem při volbě dostatečné hlasitosti objednávky nikdy nenarazil na neochotu, snad jen v okamžiku, kdy se ozval srdcervoucí řev filmového výprasku, byla obsluha poněkud strnulejší v pohybech a reakcích. Už jen z doslechu vím, že i to pominulo a že některé úchylné módní doplňky si v závěru večera obsluha nakonec osobně vyzkoušela.

Narozeninový večírek podle mého názoru přesně odpovídal jak Riderovi, tak jeho projektu: nabídl k ukázání to, co se líbí jemu samému; nebylo toho nijak moc, ovšem bylo to profesionální; okamžitá inspirace a blesková improvizace přinesla něco, co by se nepovedlo připravit ani při dlouhém plánování, a konečně - nebylo to nic speciálně přitažlivého pro úchyláckou elitu, nýbrž víceméně bežný večírek víceméně běžných lidí. Kdyby se sešli kaktusáři, dá se předpokládat, že zahraniční účastníci by se pochlubili s kaktusy, které se u nás běžně nepěstují, pár lidí by předvedlo obzláště rafinované metody přesazování kaktusů a někdo, komu zrovna v květináči nedopatřením rozkvetlo cosi, co se povede jen jednou za sto let, by se s tím určitě nadšeně chlubil celý šťastný, že se to povedlo zrovna k takovémuhle výročí.

Rider usilovně pracuje svým projektem na tom, aby BDSM pozitivita byla tupou veřejností vnímána pokud možno stejně "kontroverzně" jako kaktusářství, ku kterémužto bohulibému cíli mu do další pětiletky soudružsky přeji mnoho pracovních úspěchů.