DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Asi to nebylo nutné, ale na fakultu jsme namísto normální trasy do vestibulu, po hlavním schodišti do prvního patra a hlavní chodbou, vylezli po zadních schodech budovy B do patra čtvrtého, tam přešli do budovy G a zase po zadních schodech sešli dolů na katedru, prakticky před nástěnku s rozvrhy učeben. Nikolaj Josifovič se na moment zastavil a rozhlédl se.

„Taky si připadáš, jak v blbé knížce?“

„Berete mi to z pusy, šéfe. Ale ten požární poplach byl opravdový a Kac asi nebyl tak klidný a v pohodě, jak se snažil ukazovat.“

„Máš pravdu. No tak jo, jdeme na to. Čekají na nás.“

Soudružka Chvorostová v sekretariátu akorát nalévala kafe do obřích kafáčů s logem MEI. Přátelsky se na nás usmála.
„Dobrý večer, soudruzi, běžte dál, už na vás netrpělivě čekají. Vám čaj, doktore Zelenochate, že? Pro vás asi kávu, Milane Zdeňkoviči?“

„To budete moc hodná, Anno Borisovno. Tři lžičky cukru, prosím.“

„Přinesu vám to za chviličku.“

U Věnnikova by se do vzduchu dala zatnout sekerka a na ni pověsit mincíř. Hulil dokonce i docent Strojev, do kterého bych to asi nikdy neřekl. Přetékající popelníky byly zaplněné poměrně zajímavou směsí sovětských a dovozových cigaret, děkan kouřil papirosy. Pavel Pavlovič akorát od zapalovače připaloval dlouhou Javu Utkinovi, který měl zavázaný prostředník na pravačce a moc mu to nešlo. Vytáhnul jsem zbytky Marlbor v už dost pomačkané krabičce z Ruzyně.

„Dobrý večer, vážení. Netušil jsem, že porada bude v opiovém doupěti. Dáte si se mnou někdo Ameriku?“

Anikejev se rozesmál.

„Já si nabídnu, mohu-li. Humor je kořením našich životů a já děkuji za okořenění dnešního večera.“

„Není zač. Buďte zdráv, Petře Markoviči. Co jste vyváděl s rukou?“

„Ahoj, Milane. Samozřejmě bych rád tvrdil, že se mi to stalo při hrátkách s mojí ženou, ale realita je nudnější. Nějaký chuligán mi včera podrazil na náledí nohy a blbě jsem upadl. No, pojďme k věci. Vidím na vás, že něco spočítaného máme. Promiň, máš, my jsme jen statisti.“

„Ale blbost. Nebýt těch teoretických podkladů, asi bych ještě dělal ověřovací běhy na konvergenci. Jo, mám všechno, jen u pátého režimu mi došel papír, takže na grafu pár milisekund simulace chybí.“

„Na ty sere pes. Ukaž mi to. No ty vole, to je paráda. Z tabulek by to takhle krásně vidět nebylo, koukni, Vladimíre.“

Strojev si ten svazek přitáhnul k sobě.

„Je to tak, jsou tam krásně vidět regulační působky, všechny tři. Jasně, už takhle koukám, že je tam moc proporcionální složky na škrcení průtoku, ale jak říkáš. Sere pes. Za mě palec nahoru.“

„Někdo další?“

Děkan zvednul ruku.
„Já bych měl… Za prvé, pokud nikdo další nemá něco k výsledkům, nechám je rozkreslit na velké whatmany, stejně, jako ty předchozí. Kresličky s tím počítají. A za druhé, měli bychom si teď stanovit taktiku a strategii na zítřek, i když představy mají – kromě Milana, samozřejmě – asi všichni. Petře Markoviči, ujmeš se toho? Hodně podrobně, abychom mladého kolegu dostali do obrazu. Já zadám to kreslení, omluvte mě.“

„Jasně, Valentine, rád. Milane, kdybys cokoliv potřeboval vyjasnit, ptej se hned. Je dost dobře možné, že se tam zaměří na tebe. Čím líp budeš mít nabito, tím líp.“

„Nějaká jednodušší práce by pro mne nebyla? Asi by mě bavilo odebírat jed na kobří farmě.“

„Znamenám si. No tak jo. Oč jde. Na tom jednání zítra budou představitelé všech stran a skupin, téměř, zdůrazňuji téměř všech skupin, zaangažovaných v projektu, o kterém tu mluvíme. Stručně to pro Milana shrnu. Za odbornou stranu budou přítomní zástupci Minenerga, Minmaše a Misnsredmaše, za – řekněme – finanční stránku věci tam bude někdo z Minfinu, nevíme kdo a není to nijak důležité, bude tam do počtu, pak tam máme lidi z IVT, Energoprojektu a z Akademie ti důležití jsou a dle všeho budou na naší straně a zbývají protivníci. Část jich bude ode mne z Gosplanu, bohužel. Pak máme mocné starce ze Starého náměstí a pozor, Milane, nenech se tím idiomem zmást, můžou mezi nimi klidně být i mladí, odborně podkovaní kluci jako jsi ty. Ti soudruzi tam hloupí nejsou, i když žijí – a v téhle společnosti to říct můžu – v kleci, kterou si sami svařili ze svých a pochopitelně i poděděných dogmat. No a pak je tam Mossovět jako správce a vlastník infrastruktury města a také městského rozpočtu. Ti proti nám půjdou také, okolí Ižorské ulice už je skoro zelená zóna a umím si představit, že mnozí soudruzi by tam mnohem raději, než elektrárnu – nota bene experimentální – viděli jiné objekty. Například dům dětí a mládeže, že? S mladými deváťačkami a komsomolkami. No, to jsem odbočil. Zatím dobrý, Milane?“

„Ta hadí farma by byla lepší.“

„Hele, to je dobrý idiom. To budu používat. Hadů tam bude dost, v různých délkách, barvách a míře otravnosti. Jed jim odebírat nemusíš. Jo, než zapomenu, možná tam za Minsredmaš bude Slavský. To je ministr osobně. Možná tě to bude táhnout skamarádit se s ním, je vynikající psycholog a lidsky milej chlápek, ale fakt by to nebyl dobrý nápad. Teda, pokud nechceš skončit jako luxusně placený specialista v jaščiku kdesi na Urale, rozumíš mi, že.“

„Slavský. Budu si to pamatovat.“

„Tak jo, popojedeme. My jako MEI fungujeme fakticky jako odborný garant pro IVTAN, ostatně to kdysi bylo naše odloučené odborné pracoviště. Teď je to rozehrané tak, že IVT má projekt, který moc chce a nás používá jako beranidlo k jeho protlačení – copak, Milane?“

„Petře Markoviči, IVT a IVTAN – to je jedna entita nebo dvě?“

„Jedna. S těmi neustálými reorganizacemi se to mění a nikdo neví, co zrovna platí. IVTAN je jedno slovo, Í VÉ TÉ tři, takže každý to říká, jak mu to jde líp do huby.“

„Dík.“

„Fajn. Co nás čeká – bude nějaký úvod, možná si vezmou slovo vedoucí těch skupin - alespoň někteří – a pak bude na nás, abychom přednesli naše expertní stanovisko. Promiňte, chlapi. Na vás, a vaše expertní stanovisko. Vidím to takhle. Hlavní slovo bude mít Nikolaj. Měl bys to pojednat bez emocí, jako kdybys četl referát o těžbě dřeva v Magadanu pro místní střední školu. Pavel a Voloďa budou hrát hodnýho a zlýho, to pro vás, kluci, nebude žádný problém, co? Pavel se zaměří na přínosy projektu pro lidstvo a zářnou budoucnost našeho zřízení, Vladimír bude tepat retrogrády a tmáře. Milane, na tobě bude, abys zahrál takového toho mladého vědce v brejličkách, co je totálně nad věcí a kromě jeho vědy ho víc nezajímá. Odpovídej suše, neboj se odborných termínů a klidně do toho dej i trochu pohrdání, jako že těm troubům musíš vysvětlovat tak očividné věci. Jo, k těm odborným věcem… Měj na zřeteli, že tam bude dost vlčáků, co se tě pokusí nachytat na švestkách, bacha na to. Tancuj tam, co jsi silný v kramflecích. Kdyby bylo zle, můžeš zkusit sehrát nepochopení, jsi přece jen cizinec, ale moc ti to věřit nebudou, na to mluvíš kurva moc dobře. No, a pro Valentina Andrejeviče bude všechno tam probíhající zdržování od jeho náročného denního programu. Počítám, Valentine, že si vezmeš nějaký sešit a budeš si něco počítat, že jo?“

„Tak nějak, Petře. Díky za ten souhrn, byl naprosto perfektní. Milane, máte nějaké otázky?“

„Asi ne, Valentine Andrejeviči. Ještě to má jeden aspekt…“

„Ano, vím, co chcete říct. Jsem informován. To by tady asi mělo zaznít nahlas. Pánové, kolem toho projektu se v poslední době odehrávají věci, které hraničí s trestnou činností skupiny osob. Orgány jsem informoval a angažuje se v tom i naše interní bezpečnostní služba. Na výpočetce dneska někdo vyvolal falešný požární poplach a minulý týden jsme zjistili, že kdosi nám manipuloval s podklady. Dávejte, prosím, pozor na svou fyzickou bezpečnost. Nežertuji.“

Utkin prudce zvedl hlavu od poznámek.

„Počkej, Valentine… Myslíš, že ten chuligán… No kurva. To mi nedošlo. Chlapi, dávejte na sebe pozor. Milane, nechceš radši jet se mnou? Byt mám dost velký.“

„Dík za nabídku, Petře Markoviči, už jste… moment… jo třetí. Cením si toho. Už jsem si něco vymyslel, nemějte starosti. To, co mám vymyšlené, je sichrfest. A není to v Lefortovu.“

„Jak myslíš. Asi tuším. No tak jo, zítra začínáme v půl jedné. Propustky na vás budou čekat na vrátnici.“

 

 

***

Na chodbě před děkanátem bylo poměrně živo. Někde už začaly klasifikované zápočty před zkouškovým a tak se před nástěnkami začaly dělat skupiny těch šikovnějších, kteří si povinná penza věcí k odevzdání nenechali na poslední chvíli. V učebně D-224 přijímala zápočty z algoritmizace docentka Krasnová a měla tam docela živo. Naproti, stranou od hloučku zájemců, stál Oleg a valil do hlavy klíny jakési dlouhovlasé černovlásce z druháku. Mávnul jsem na něj. Zareagoval okamžitě a zařval na mne svým tuřím hlasem:

„No kde jsi? To je dost, Zinajda Prokofjevna už na nás čeká naproti na výpočetce. Pohni, máme zpoždění!“

Půlka chodby se na něj otočila. Oleg cosi načmáral černovlásce na lístek papíru – tipnul jsem si, že svůj telefon – a natáhnul ke mně ruku.

„Čau. Jsi fertig?“

„Jo, teď jsme skončili.“

„Víš všechno, cos potřeboval?“

„To asi ne, ale můžeme vypadnout. Kudy?“

„Pojďme horem, třeba se někdo chytne. Nějaké tipy mám.“

Vydali jsme se hlavní chodbou a pak doprava k hornímu bufetu. Na rohu posedával na parapetu před učebnou G-201 chlápek v placaté čepici a rozepnuté větrovce. Na študáka úplně nevypadal, i když v ruce žmoulal nějaký tlustý sešit. Střídavě otáčel hlavu do jedné i do druhé chodby. Oleg si ho všimnul taky a změnil téma.

„… no, a teď je teda potřeba probrat to s Merzlovou, kvůli přerozdělení strojového času. Hele, měli bysme přidat do kroku, ona by se taky mohla naštvat a odjet domů, už je dost pozdě. Tohle musíme vyřešit ještě dnes. Ja to vidíš?“

„Zinajda počká. Ale máš recht, přidáme do kroku. Ještě potřebuju dokoupit chleba a vůbec, dneska se dost těším, až se natáhnu s knížkou.“

Přidali jsme do kroku a před bufetem jsme odbočili na hlavní schodiště. V mezipatře ale Oleg uhnul do dveří vedle obřích vrat velké auly. Za nimi byla krátká technická chodba, zarovnaná rudě čalouněnými židlemi a jakýmisi smotanými transparenty. Chodba končila schodištěm, po kterém jsme seběhli na dvůr mezi bloky A, B a V. Taxík stál vedle hromady bordelu, vyneseného z jakési laboratoře při její modernizaci. Ta halda měla možná dva metry do výšky a přehrabovala se v ní skupinka študáků, hledajících ještě použitelné věci.

„No tak jo, kámo. Vypadá to, že jsme čistí, i když jinak je kolem nezdravě rušno. Sedej, jedem. Máš toho na koleji hodně – myslím tím časově?“

„Nahoru, pět minut, dolů. Potřebuju jen vzít dárky pro Isajevovy a oblek na zítra. Jo, a jeden sešit.“

„Radši skočím s tebou, pokud nejsi proti.“

„Naopak.“

Projeli jsme nákladní branou vedle vjezdu na školní TEC, Oleg uhnul doprava k Domu kultury a hned za ním doleva do parčíku za bloky 10. Za blokem 10G stála dodávka s oranžovými majáčky a s nápisem Havarijní služba. Hned za ní modrobílý policejní žigul. Oleg mi tím směrem ukázal.

„Copak nám to tam asi milicajti s kanálníkama řeší? A heleme se, koukni tamhle. Víc doleva, ten ožrala.“

„Co je s ním? Je nalitej, jak prase.“

„Myslíš? Jo, kymácí se, ale blbě. Opilec se nejdřív vychýlí a až pak se to snaží vyeliminovat nohou. A co dělá tenhle soudruh?“

„Fakt že jo.“

„Amatéři. Tipnul bych si, že má za úkol vyvolat hádku. Přiběhnou milicajti a zrovna budou mít po ruce i důvěryhodné svědky z řad pracujících, kteří dosvědčí, že jsi sovětského občana napadl a hrubě urážel, možná, že jsi přitom dokonce i hanobil sovětské zřízení. No nic, tuhle kartu zvedat nebudeme. Radši zastavím proti šestce. Jo. Za tebou je na sedadle moje bunda, vezmi si ji. A jdem, nebudeme to protahovat.“

 

Na koleji se nic zajímavého neodehrávalo. Kývli jsme babce Aně, ve třetím patře jsem plácnul přes zadek Evelýnu a nahoře jsem si rychle posbíral potřebné věci. Převlékl jsem se do obleku, jednu košili, náhradní trenky a ponožky jsem složil do kufříku a byl jsem nachystaný. Když jsem zamykal dveře, strčil mi Oleg do ruky váleček béžové plastelíny.

„Udělej si plombu. Ne, blíž k pantům. To je ono. A padáme. Počkej, po těchhle schodech ne, proběhneme to rýsovnou na holčičí půlku.“

Věci mi Oleg hodil do kufru a z kampusu vyjel ven zadem, kolem profylaktoria a školní polikliniky. Na konci Lefortovského valu hodil blinkr doprava, pak ale páčku přehodil a uhnul nalevo.

„Něco mě napadlo, to za tu chvilku zdržení stojí.“

„Touhle přehlídkou komanduješ ty.“

„Mně se fakt líbí tvůj smysl pro humor. U vás překládají Ilfa a Petrova?“

„Netuším. To mi půjčila Lenka.“

„Klobouk dolů. Nějak si neumím představit, že bych četl beletrii v cizím originálu… Podívej, čerti se tu žení.“

Na trávníčku před administrativním korpusem to vypadalo, jako na staveništi, alespoň co do poštu furgonů a dodávek. Na rohu, před vchodem na výpočetku, parkoval další milicionářský žigul, tentokrát s nápisem DPS.

„Vypadá to, že se nechali nachytat. Zinajda Prokofjevna bude asi překvapená. Je zajímavé, čím si ochočili uniformovaný. No nic, jedem.“

 

Do Medvedkova nám to trvalo skoro hodinu, město bylo při večerní špičce řádně ucpané. Po cestě Oleg několikrát objel dokola náhodně vybraný kvartál a v podstatě nespouštěl oči ze zpětného zrcátka. Došlo mi, že tenhle vůz má fakt velká zpětná zrcátka.

„Tak jsme tu. Jak to bude zítra?“

„Před půl jednou musím být na Gosplanu, radši o chlup blíž k poledni.“

„Rozumím. Budeš mít hodně věcí?“

„Ne, pojedu nalehko. Tenhle kufřík s poznámkami.“

„Jo. V půl jedenácté tě budu čekat na recepci. Hele, pověz mi, jak se cítíš?“

„Divně. Moc adrenalinu. Na jednu stranu se bojím, na druhou stranu mě to tak nějak… vytáčí.“

„Dobře vystihnuto. K boji připraven. To je ta nejlepší z možných verzí. Dost lidí, co znám, by tu dělala hadr na podlahu a vzlykala do rukávu. No, třeba si hospodář ten zákaz verbovky někdy rozmyslí. Tak padej, ať jsi zítra v kondici. I když nepochybuju, že Natálie Leonidovna se o to postará prvotřídně. Jo, pochval jí účes, šplhneš si.“

 

„Dcero, tvůj rytíř bez bázně a hany je tu! A má všechny končetiny! Ahoj, Milane. Ukaž se… jo, dobrý.“

„Dobrý večer, Leo. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsem tady. Venku se čerti žení.“

„To mi došlo. Dojeli jste bez problémů?“

„Jo, městem to šlo, u když je dost provoz. Ovšem kolem školy se mi to nelíbilo. Dík za obstarání chůvičky, sám bych se v tom asi dost ošklivě plácal. Prosím tě, Leo, naleješ mi nějakého panáka?“

„Jasně. Ale nestůj mezi dveřma, pojď dál. Chceš vodku nebo nějaké civilizovanější pití? Jídlo bude hned. Naty, kde jseš? Dej vařit ty pelmeně.“

„K pelmeňům asi patří vodka. Ale do malé sklínky, poslední, co bych na zítřek potřeboval, je ožrat se.“

Natálka vystrčila hlavu z pokojíka.

„Počkej, tati, nejsem oblečená. Ahoj, Mili. Měla jsem o tebe strach. Hned jsem u vás. Teda, pokud nevadí, že budu bez podprsenky, rozbilo se mi zapínátko.“

„To přežijeme. Hlavně dej vařit ty pelmeně, máma bude doma za chvíli a my máme hlad. Hodně pelmeňů. S čím je budeš, Milane?“

„Ufff… s octem a hořčicí?“

„Tak to se připojím. Totiž… víš... nějak nám došla zakysanka, na jednu porci by to sice dalo, ale Marta je s hořčicí nerada. Otevřeme si zrovna pivo?“

Пиво без водки — деньги на ветер!“

„Vždyť to už nalejvám. Naty, dáš si s náma?“

„Už letím.“

„To tak jo, Milane, na tvůj zítřejší Erfolg!“

„Dík, Leone, budu to hodně potřebovat. Doprdele, kurva, omluvte mou francouzštinu, do čeho jsem se to nechal navézt!“

 

***

„Jsem doma, rodino!“

„Ahoj, ženo má nejdražší. Koukej, kdo přijel na návštěvu!“

„Jé, Milan. To už je úterý?“

„Ahoj, Marto. Vsučil jsem se dneska, mám nějaké problém a Leo byl tak hodný, že mi s tím pomáhá.“

„A já nemám nic uvařeného. Mohla bych rychle udělat nějaké medailónky, ale musím dát rozmrazit panenku. Proč jsi mi nezavolal, Ljoňo?“

„Bylo to dost narychlo. A s Milanem jsme se dohodli, že si dá pelmeně. Že jo?“

„Jasně. Marto, pelmeně budou fajn. Od rána jsem seděl u počítače s šesti oschlými buterbrody, takže hlady šilhám.“

„A už jsi je dal alespoň ohřát, Leonide? Že nemáme smetanu, doufám víš?“

„Hned je budu dávat na stůl. A neboj se, jednu porci tam máš, my s Milanem budeme s hořčicí a octem a dcera si je dá s máslem.“

„Dcera si je taky dá s octem a s hořčicí. Dolejete mi někdo pivo, pánové?“

„Jemnostslečna dcera si zjevně myslí, že feudalismus neskončil s říjnovou revolucí. Já ti naleju a ty přineseš na stůl. Milane, ještě pivo?“

„Jo, rád. Mám vyprahlo. Jo, počkejte, lidi, něco pro vás mám.“

Došel jsem si pro kufřík a vybalil jsem dárky.

„Nedohodli jsme se, jestli chceš ty rámečky kovové nebo plastové a tam, co jsem je kupoval je měli takhle půlkou. Vyzkoušej, které budou lepší a ty příště vezmu. Stačí takhle tucet?“

„Určitě jo, díky moc. Koukni na to Marto, tohle je totálně jiná kvalita. A dokonce jsou i v kontejnerku na ukládání. To je paráda. Jseš hodnej. Díky.“

„Kdyby bylo zač. Jo, tadyhle mě napadlo, že bys třeba chtěl zkusit dýmku, tahle mi k tobě tak docela pasovala. A tabák na ozkoušení k ní.“

„Ukaž. Tohle už jsem chtěl dávno zkusit. Ta je hodně elegantní… Co vy na to, ženské?“

„Víš co, tati, vypadáš jako britský gentleman. Mili má pravdu, dává ti šmrnc. Že si po večeři s Milim nacpete? Mě ten tabák hrozně voní.“

„Jasně, že ji musím vyzkoušet. Jen mi to musíš ukázat, co jsem v Německu okoukal, jsou tam nějaké potřebné dovednosti.“

„Jasně, Leo, nic složitého to není. A tohle je pro tebe, Marto.“

„No počkej, co blbneš, chtěla jsem jen ty punčocháče. To je český granát?“

„Taková blbůstka. Koukal jsem, že nosíš blůzy, tak mě napadlo, že by ti to na řetízku slušelo.“

„Počkej, to je fakt stříbro… Neměl sis dělat škodu. Ljoňo, ten kluk má fakt vkus. A ty punčocháče jsou taky luxusní. Můžu tě líbnout?“

Ukázal jsem na Natálku.

„To podléhá schválení.“

„Naty, můžu tvého milence políbít?“

„Pokud to bude ve vší zbývající počestnosti, které jsi ještě schopná… Tati, Mili, kolik vám mám naložit?“

„Mně třicet.“

„Mili?“

„Asi taky třicet. Kolik jsi toho dal vařit, Leo?“

„Dva veletucty. Nebo tak nějak. Říkal jsem si, že budeš mít hlad. A jsou dost malé. Babička dělávala větší. No tak jo, dobrou chuť, dáme se do toho.“

 

Pelmeně byly vynikající a nakonec jsem jich dal pětačtyřicet. V kombinaci s pivem a dvěma panáky vodky se svět začal jevit v poněkud přátelštějších barvách. Leonid sršel vtipy, ale po jídle zvážněl.

„Dobrý to bylo. Teď poslouchejte. Ženské, vy si běžte pustit televizi a můžete i dost nahlas. A my dáme chlapský rozhovor, v duchu nejlepších sovětských tradic v kuchyni a s puštěnou vodou.“

„Tak nám pak řekněte, chlapi.“

„Jo. Nebude to nijak dlouhé.“

Leo opravdu tu vodu pustil.

„Běrežonovo bog běrežot. Víš, co se děje?“

„Něco mi vysvětlili na katedře a něco Oleg. Ale úplně moudrý z toho nejsem.“

„Byl by div, kdybys byl. Tohle sice není moje téma, fyzice ani energetice nerozumím, co by se za nehet vešlo, ale rozumím tomu, že se tu hraje o vliv. Jedna skupina má věc, drahou věc, schopnou nejspíš změnit celý pohled na výrobu elektřiny a té druhé se to nelíbí, protože – a teď dávej pozor – někteří z nich elektřinu vyrábí a berou za to pěkné peníze, další sedí na penězích, které by radši použili jinde, ještě jiný se nelíbí způsob, jak ten projekt vzniká a nakonec jsou tam ti, kteří jsou proti novotám principiálně.“

„Zatím to pasuje do toho obrázku, co jsem si udělal. Ale promiň, skočil jsem ti do řeči.“

„Nic se neděje. No, tak vaši úhlavní soudruzi měli nějakou naději, že se jako expertní skupina postavíte na jejich stranu a svou odbornou autoritou jim to pomůžete pohřbít. K čemuž nedošlo, jak jsem pochopil. A někomu to může připadat tak, že jsi k tomu v uvozovkách neúspěchu přispěl.“

„A to se mi fakt nelíbí.“

„Jistěže. Není to nijak pohodlná pozice. Ale zkusím tě uklidnit. Tohle není rok 36 a šéfem není Genrich Jagoda. No, vlastně, podnik ani tohleto téma nijak zvlášť nezajímá, tohle je na úrovni politických intrik a potenciál ohrožení státní bezpečnosti tu není, nebo alespoň není nijak hrozivý. Takže zpátky k věci, o kejhák ti nejde. Oni se snažili a snaží překazit vytvoření a přednesení té vaší zprávy a mezi náma, dělají to docela amatérsky, naštěstí. Má to jeden zajímavý aspekt – někomu s mossovětu se podařilo udělat kanál do moskevské milice, asi se to neobešlo bez podpory Starého náměstí, na každý pád se mi to moc nelíbí a asi dám podnět kolegům, kteří to mají v gesci, aby se na to koukli. Na každý pád – a věř starému oficírovi bezpečnosti – až zítra ta zpráva bude přednesená, situace se dost uklidní, tak na půl roku, možná i víc. Ale udělal jsi dobře, že jsi se zdejchnul z dohledu, počítám, že bys jinak asi seděl někde na oddělení a čekal, až tě nejdřív zítra ztotožní. Nejspíš bys tam chytil i nějaké blechy nebo štěnice. I když, z druhé strany, asi by ses tam potkal i s nějakými zajímavými existencemi. Ale to asi oželíš.“

„To si piš.“

„Taky si myslím. A teď ještě jedna věc. Je dost dobře možné, že o tvém talentu už vědí na sredmaši. Víš, co to je, že?“

„Ministerstvo středního průmyslu?“

„Přesně tak. Umím si představit, že ti zkusí hodit lano. Dokonce to považuji za velice pravděpodobné. Pokud nejsi o moc víc zažraný vědec, než mi připadáš, na tvém místě bych se jim vyhýbal, jak čert kříži.“

„Utkin mi něco v tom smyslu naznačoval.“

„Petr Markovič je veliký lišák a mocný technokrat. Toho se drž. Umí spoustu věcí, které by se ti někdy mohly hodit. Hele, pověz mi – uklidnil jsem tě?“

„Docela jo. Bráno kriticky, samozřejmě chci uvěřit tomu, co jsi mi říkal, takže nějaké zkreslení tam bude, ale znělo to logicky a vnitřně konzistentně.“

„Bravo, mladý muži. Podívat se na svoje myšlenky z odstupu není dáno každému. Na co by ses ještě chtěl zeptat?“

„Jestli můžu dostat ještě panáka.“

„Bravo podruhé. Tím bych považoval chlapský rozhovor za skončený. Jdem za ženskýma.“

„Ještě moment… co ta voda?“

„Sovětská tradice, dokonce až z dob Jagodových. Nikdy nevíš.“

„Jo, rozuměl jsem.“

***

„Už tu televizi můžete vypnout. Nebo alespoň ztišit. Co to dávají?“

„Zprávy z polí. Kolchozníci opět překročili plán v pšenici a žitě.“

„No tak jo. To je nepochybně dobře a nepochybně na tom má nemalou zásluhu i Státní plánovací komise, která jim správně naplánovala počty podložek M32x0.5 do kombajnů.“

„Prosím tě, Leo, netvrdil jsi, že technice nerozumíš?“

„Taky že nerozumím. Tak co si dáme? Kafe už takhle na noc asi ne. Co Rižský balzámek?“

„Jsem pro. Snad se to s tou vodkou moc nepohádá.“

„Neměl by, spíš ti to žaludek uklidní. A je dobrý jak na trávení, tak na nervy. Marto, postaráš se o to, prosím?“

„Jasně. Chcete to do broušených skleniček nebo do babiččiných stopek?“

„Dej babiččiny. Ne, že bych byl pověrčivý, ale vždycky, když jsem si s nimi na něco ťuknul, tak mi to vyšlo.“

„Tohle je hodně staré sklo. A hodně pěkné sklo.“

„Máš pravdu, Mili, pamatuje cara. Babička pocházela z Borisova, to je v Bělorusku, v Minské oblasti, a pracovala jako brusička a návrhářka. Tohle brousila ona, když jí bylo devatenáct. No tak jo, na tvůj zítřejší úspěch!“

„Dík. Budu to dost potřebovat.“

„Jsi nervózní?“

„Jsem, Marto. Jak zablešenej pes.“

„Nechceš na to něco? Mám tu eleuterokok, ten asi ale nech na ráno a teď bych ti asi doporučila tyhle chmelové prášky. Skoro čistý lupulinový komplex. Teda, pokud ti nevadí, že místo šoustání s mou dcerou budeš spát, jak nemluvně.“

„To asi přežiju. Šoustali jsme včera. Neutlumí mě to moc?“

„Jeden ten prášek bude akorát. Kolik vážíš? Sedmdesát?“

„Nějak tak, možná o chlup víc.“

„Tak jeden bude akorát.“

„Kurva, to je to hořký!“

„Klidně ho zapij pivem. Hele, pánové, nenacpete si dýmky?“

Leonid vyskočil z křesla.

„A to je nápad. Mili, musíš mi to ukázat. Někde jsem četl, že se dýmka musí nějak zakuřovat. Nic mi to neříká.“

„To je jednoduché, Leo. Komora je z… sakra,jak se rusky řekne vřesovec? Эрика?

„Já žasnu nad tvou slovní zásobou.“

„Takže z vřesovce, a ten se musí vypálit, aby se na něm udělal tvrdá slupka z uhlíku a místo tabáku ti nedoutnala fajka. To je proces na dýl, musíš kouřit fakt pomalu.“

„Rozumím. Tohle je na čištění, že? A k čemu jsou ty papírky?“

„Na čištění a trambování tabáku, aby ti hořel rovnoměrně. To potřebuješ, když si budeš nacpávat tabák do hlavičky naboso. Ale pro začátečníka nebo lenocha jsou ty papírky. S nimi dýmku fakticky nijak moc čistit nemusíš. Hele, dělej to po mně. Počkej, vezmi si tabák ode mne, nenačínej svoje balení. Tak. Takhle vezmeš dva štipce, položíš je doprostřed papírku a teď z toho takhle uděláš pytlíček.“

„Nějak takhle?“

„ Jo, to je ono. Teď ho zakroutíš a pozor, dáš ho do hlavičky tím zkroucením dolů. Trochu víc přimáčkni, aby ti kolem nešel falešný vzduch. Tak. Teď si vezmi to dusátko, vyklop si jehlu a shora ten pytlíček propíchni. Ne úplně skrz, jen do půlky. Zkus si popotáhnout, jak to jde.“

„Docela dobře.“

„Fajn. To je celé, teď to přes tu dírku normálně zapal, nijak mocně tahat nemusíš, ať nedýcháš fosfor ze sirky.“

„Hele, Mili, to je dobrý. To je fakt dobrý. Úplně jiný šmak, než ty havana. Tohles mi udělal velkou radost. Taky vám to tak voní, ženský?“

„Moc, tati. A vypadáš s tím tak jako hodně chlapácky. Že jo, mami?“

„Hmmmm. Velmi chlapácky.“

Ten výraz Marty Maximovny stál dost za to.

„Nedáme si partičku kanasty? Mili, Ljoňo?“

„Ty, Marto, za mne asi ne. Měl jsem náročný den a zítra to asi nebude o nic lepší. Půjdu do hajan."

„Jasně. Jak to ráno provedeme? V kolik musíš jet?“

„Oleg tu bude na půl jedenáctou a měl bych se dát trochu do fazóny. Ale nejspíš můžu počkat dole na recepci.“

„To je přece blbost. Naty, jdeš ráno do školy?“

„Ne, máme DSZ.“

„Tak co tu řešíme? Já teda ráno operuju, takže vypadnu brzy, ale připravím vám jídlo. Co ty, Ljoňo?“

„Já radši počkám doma, jestli všechno proběhne bez příhod, v práci mám poradu až pozdě odpoledne. A budu čekat na telefon, jak to dopadlo, služba bude mít instrukce. Hele, Marto, myslíš, že by Milimu byly moje košile?“

„Ty z doby před deseti kilogramy určitě. A já vím, kde jsou. Počkejte chvíli, kluci, to je dobrý nápad.“

Chvíle trvala nejméně deset minut. Pak se Marta vynořila z jakéhosi kumbálu s hromadou košil na ramínkách.

„Kolik máš u krku, Mili?“

„Dvaačtyřicet.“

„No to je paráda. Hele, zkus si tuhle.“

Košile mi sedla, jak ulitá. Šel jsem se na sebe podívat do zrcadla.

„Tak ta musela stát majlant. Ta bavlna má fakt dlouhatánská vlákna. A ruční šití.“

„Jo, sluší ti. Marto, vyndáš Milimu ten károvaný oblek, ať si ho zkusí?“

„No počkej, Leo, to zas neblbni.“

„Zanech řečí, mladý muži. Když už máme shodou okolností podobný konfekční rozměr, byť s deltou v čase, je potřeba toho využít. Jako ne že by tvůj oblek od maturity byl nějak špatný, chraň bůh, ale tenhle je přeci jen o chlup lepší. Zvlášť s mohérem. Zkus si ho. Ti chlápci zítra budou taky oblečení poměrně slušně. Přinejmenším někteří z nich.“

„Jako by byl šitý na mě.“

„Je tvůj.“

„Uffff… rozmlouvat ti to je asi zbytečné, co? Tak velké díky.“

„Fakt nemáš zač. Ženské ti ho přežehlí, ta košile asi taky potřebuje a hodí se k němu tahle kravata. Tu ti teda jen půjčím, ta mi taky nosí štěstí. Ráno se najíme, dáš si ten eleuterokok a bodře a vesele vyrazíš do střetu se zajímavými zástupci sovětské flóry a fauny. Mně možná do zítřka kolegové zjistí, s kým se tam potkáš, takže pokud to klapne, udělal bych ti ještě u snídaně nalejvárnu. Ale už teď je docela jasné, že se tam přijde podívat Jefim Pavlovič, je teď v Moskvě.“

„Jefim Pavlovič je ministr ze Sredmaše?“

„Šikovnej kluk, orientuješ se a dokonce jsi správně neuvedl ani příjmení. Bacha na něj.“

„Doktor Zelenochat mě taky varoval. Nač si mám dávat bacha?“

„Sredmaš má neohraničené zdroje na nákup lidí. A pořizuje si jen ty nejlepší. Ale asi nechceš být tím nejlepším v… ve… ale no co, třeba v Krasnojarsku-35, nebo v které prdeli světa. No, koukám, že se ti pěkně klíží očička. Plav do brlohu. Naty, ať tě ani nenapadne zkoušet ho ojet. Voják má jít do bitvy nadržený a vzteklý!“

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 420 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 420

Nejnovější uživatelé

  • Didier
  • Frfafel
  • PragueMate
  • 5Z28BA7 Thank you for signing up - it was amazing and delightful, wishing you all the best and much success. www.apple.com dsaqwrqw
  • Jiří