DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

„Čumáčku, vstávej. Čeká tě tvůj veliký projekt!“

„Grrr… Mrrrrrouuurrrrrr!“

„Vstávej, povídám! Ne, tam ne, celej vstávej!“

„Kolik je hodin?“

„Půl osmé.“

„Boha jeho, vždyť je ještě tma. Alespoň rozsviť!“

„Už je to lepší? Teda, ty jsi tedy dneska chrápal… Co tvoje nálada?“

„Hele, sličná agentko, zlepšila se.“

„Takhle mi neříkej. Ani ze srandy ne. Není to dobrý nápad. Co nám udělám k snídani, čumáčku?“

„Promiň, už nebudu. Pár vajíček na pánev? Mohl by tam být špek.“

„Je ho tu, jak vráně na ocas. Ale jo, přidám cibulku. Tři vejce? Jak moc máš hlad?“

„Docela dost, naposled jsem měl v letadle pečeni.“

„Tak tam rozklepnu čtyři na tebe, dvě pro mne a bude po vejcích. Nevstávej, přinesu ti to do postele.“

„To mezitím zase usnu.“

„Tak zkus neusnout.“

Snídaně byla bohatýrská a padl na ni i zbytek másla z ledničky, kterým Naty mocně natřela tousty z toho sprostého batonu, který nějak záhadně přežil celý týden, aniž by zplesnivěl. Pavouky z hlavy se mi povedlo vyhnat čerstvým vzduchem z otevřeného okna, za kterým se mezitím začínalo viditelně rozednívat do docela hezkého rána. Vítr se za noc utišil a dole na ulici jiskřil ještě čistě bílý sníh. Čaj jsme si vzali ke stolu. Naty seděla naproti na židli, se zkříženýma nohama, a proti svému zvyku byla zticha.

„O čem dumáš, krásná vílo?“

„Koukám se na tebe. Když se zamyslíš, tak úplně opustíš realitu. Víš, že už minutu sedíš s hrníčkem na půli cesty od pusy na stůl?“

„Fakt že jo. Vrtá mi hlavou, co Utkin tak najednou chce…“

„Co chce, co chce… Nic o tom nevím, ale blíží se konec roku, uzávěrky, vyúčtovávání… Výsledky bude chtít, co jiného. Nedělej si z toho hlavu. Počkej, nech to bejt, já to umeju. Připrav si věci, ať nic nezapomeneš.“

Sníh pod nohama cestou na katedru krásně skřípal. Moc stop v ně ještě nebylo, do školy jsme vyrazili poměrně brzy. Před námi nedávno projel nějaký cvok na kole a nechal za sebou dva hady propletených otisků plášťů, jejichž trajektorie nasvědčovala tomu, že byl ožralý, jak Dán. Další dvojice stop ukazovala na metařský dvojkolák a kolem bloku 10G nedávno projel taxík nebo sanitka s ohřebovanými plášti. Šatny v institutu byly zatím zavřené, takže jsme po schodech vylezli v zimním, já ve větrovce, Natálka v krátkém kožíšku, ve kterém byla na letišti. Když jsme zahýbali ke katedře, vyběhnul z bufetu doktor Zelenochat.

„Tak jsi přiletěl! Dobré ráno, Natálie Leonidovno! Prominete starému muži, když vám vašeho mladého člověka odvleče k sobě do nory?“

„Dobré ráno, Nikolaji Josifoviči. Není-li vyhnutí, tak samozřejmě prominu. Vrátíte mi ho v pořádku?“

„Samozřejmě, slečno!“

„Tak já si ještě skočím zatelefonovat a pak si dám nějaký ekler. Pánové, hezký den, ať se vám daří!“

„I vám, slečno. Milane, pojďme, čeká na nás děkan.“

 

Kromě děkana na nás čekali i Strojev s Anikejevem a taky Frolová. Věnnikovův dlouhý jednací stůl byl zarovnaný výkresy, schématy a plachtami výpočtů, mezi kterými stála polorozpitá kafe a sklenice s čajem. Uprostřed ve skleněné míse ležela hromada bonbónů v barevných papírkách. Sáhl jsem do žebradla a doplnil jsem tam hrst svých. Věnnikov se skly tlustých brýlí zasmál.

„Mládenec zapadne. Buďte zdráv, Milane, jsme rádi, že jste nepodlehl volání Sirén a že jste se k nám vrátil. Pojďme, prosím, k věci, velmi nás tlačí čas. Nikolaji, asi nejdřív ty.“

Zelenochat vstal.

„Takže, vážení… Dorazila k nám naléhavá prosba, říkejme tomu tak, od našich partnerů z gosplanu, ohledně všem nám známého projektu, na němž participujeme. Ta… prosba… se týká dílčích závěrů studie a výroku – předběžného výroku, to zdůrazňuji – realizovatelnosti projektu. Myslím, že po teoretické stránce jsme vyzbrojení velmi dobře a že jsme připravení náš výrok argumentovaně vysvětlit a ustát i v případné oponentuře. Promiň, Pavle?“

„Asi bys měl říct, že to jednání bude na Ochotnom rjadu a že bude zítra, náš mladý kolega to ještě neví. Promiň, že jsem ti do toho vstoupil, považoval jsem za potřebné, aby to zaznělo.“

„Jo, díky faktickou připomínku, Pavle. Takže, po teoretické stránce máme nabito docela dobře. Co jsme asi podcenili, je prezentační stránka. Na té oponentuře budou vlčáci, jak ze Staré ploščadi, tak od tradicionalistů. Ti první tématu nijak hluboce nerozumí, ti druzí bohužel až moc. Valentine?“

„S dovolením ti do toho taky vstoupím. A řeknu to natvrdo. Myslíte, Milane, že nám do zítřka svedete vyjet osm klíčových režimů? Myslím v tom vašem grafickém výstupu. Holky kresličky by to měly stihnout překreslit na velký formát, ale ty výstupy si samozřejmě povezete sebou. No, vidíte, já to říkám, jako kdybyste už souhlasil s tím, že tam pojedete s námi – to v žádném případě není vaše povinnost a nikdo z nás není oprávněný to po vás vyžadovat. Přesto – prosím vás o to!“

„Ohledně té prosby – ano. Ohledně těch režimů – to nebude úplně lehké. Ten termín je, předpokládám, nezměnitelný?“

„Bohužel. Tyhle karty nerozdáváme my. Ale trochu vás uklidním. Světlana Borisovna vám zajistí všechno potřebné, i když tedy budete muset oželet přednášku docenta Safonova. Je to tak, Světlano?“

„Je. A strojový čas taky.“

„Výborně. Ta druhá dobrá zpráva je, že skupina Pavla Pavloviče ty režimy předpočítala analyticky a docela pěkně konvergují. Asi bychom to dokázali odprezentovat i tak, ale všichni zde považujeme za taktičtější, aby ten výsledek byl podpořen počítačovým výstupem, tím oponentům sebereme vítr z plachet. Vy se usmíváte, Milane.“

„Promiňte, Valentine Andrejeviči, nedalo mi to. Jistě víte, že z počítače vypadne to, co pro něj připravíte. Gold in, gold out. Garbage in, garbage out. Takže důležitá je ta analytická příprava.“

„To víte vy, to víme my tady. Mocní starci se ale EVM na jedné straně bojí, na straně druhé jim bezvýhradně věří. Pavle Pavloviči?“

„Nechal jsem to spočítat oběma svým aspirantům a sám jsem udělal kontrolní analýzu. Milane, vůbec z toho nemusíš mít obavy, vyšlo nám to stejně ve všech třech případech. Asi bych se neměl dopouštět tak kategorických výroků, vědci to nepřísluší, ale za tohle dám na špalek když ne hlavu, tak některý z údů rozhodně. Včetně onoho údu. Promiň, Světlano.“

„Tak to bylo přesvědčivé. V kolik tam máme být?“

Zelenochat radostně vyskočil.

„Takže jedeš?“

„Jak je to o tom kastrolu?“

„On je fakt dobrej. Díky. Začíná to zítra v jednu, pojedeme naším autem. Ty, Valentin Andrejevič, Vladimír Andrejevič, Pavel Pavlovič a já. V jedenáct bychom se měli potkat tady, uděláme štábní poradu, pokud by se něco podělalo a tak. Uměl bys odhadnou, kdy budeš mít výstupy, za předpokladu zdárného průběhu?“

„Bude devět… Kdybych se do toho dal za půl hodiny… Osm režimů, dobře konvergujících… Večer, mezi sedmou a osmou. Čeká se, že zítra budu mluvit?“

„Bohužel ano. Ježíšmarjá, promiň, to sem řekl blbě. Bohužel ne proto, že bys neuměl mluvit, tím spíš k věci, o to strach nemám. Ale pořád nejsem šťastný z toho, že tě bereme mezi vlčáky. Bude to dost stres. Promiň, fakt jsem se tě nechtěl dotknout.“

„V pohodě, šéfe. Ptal jsem se proto, že pokud mám mluvit, asi bych nerad pracoval přes noc. Technicky vzato bychom mohli operovat s nějakým časovým polštářem na jeden režim, brzy ráno, třeba od šesti. Světlano Borisovno? Pavle Pavloviči?“

„Uvažujeme stejně. Trochu jsem s tím počítal a dal jsem žádanku ještě zítra od pěti do desíti. Když to nevyužiješ, Zinajda se jen zaraduje. Kacovi jsem to už říkal. Jo, prý se mu dost líbíš. Dal mi k lepšímu, jak jsi jeho lidi vypekl, když jsi schoval ty podklady ty víš kam.“

Strojev, který do té doby něco zuřivě počítal ve skicáku, zvednul oči.

„To mě zajímá, Pavle. Není to tajné?“

„Teď už ne, Vláďo. Představ si, mládenec si ty podklady uložil do skříně vzduchotechniky. Do police pro provozní deník.“

Strojev uznale pokýval, zvednul palec a vrátil se ke svým výpočtům. Chvilku jsem přemýšlel, co ještě potřebuju vědět a stále mi vycházelo, že jsem se toho dozvěděl o moc víc, než jsem vědět potřeboval a chtěl. Vlastně ne zcela.

„Včera jsem měl na vachtě vzkaz od Utkina, že mne zítra čeká. Mám se s ním nějak spojit?“

„To asi není potřeba, Valentin Andrejevič s ním už ráno mluvil. A je dost pravděpodobné, že Petr Markovič zítra přijede sem, ještě před poradou. Počkej, napadlo mě, když říkáš, že bys po sedmé mohl mít hotovo – nepozveme Petra Markoviče spíš na večer? Než necháme ty grafy překreslit na velký formát… Jak to vidíš Pavle?“

„Rozhodně. Já za Milanem skočím na sál… počkej, v kolik? V pět odpoledne?“

„To bych mohl mít šest režimů nebo špatnou zprávu. I když tu bych asi měl i dřív. Jo, pátá bude v pořádku. Tak asi vím vše potřebné. Jdu na to. Jsou to tyhle desky, předpokládám?“

„Zlomte vaz, Milane. Všem děkuji za účast a aktivní přístup. Nezbývá, než abychom si drželi palce. Poradu končím.“

 

***

Cestou na sál jsem se zastavil v horním bufetu, nabrat si nějaké jídlo a dát si nějaký zákusek. Soudružka studentka v poklidu seděla za stolečkem a soukala do sebe žloutkovanilkový ekler. Dle množství talířků soudě, nebyl jediný. Položil jsem si vedle ní žebradlo, že si taky skočím něco ulovit.
„Sedni si, přinesu ti to sama. Nač máš chuť?“

„Na tebe.“

„Tady ne. Chci dostudovat. Ale kompliment se započítává.“

„Tak asi taky dva ty eklery. Jsou čerstvé? A kafe.“

„Ty moje byly výborné, před chvílí je dovezli. Hned jsem tu.“

„Jo, prosím tě, vem mi pár buterbrodů, dneska to mám bez oběda.“

„Jak si přeješ, můj pane a vládče. Se sýrem nebo se salámem?“

„Tři a tři, prosím. Máš drobné?“

„Plnou kapsu.“

 

„Vaše objednávka, pane.“

„Díky. Dneska to bude asi dost náročné.“

„Počkej, tipnu si… Musíš narychlo na zítřek dodělat něco, čemu bych určitě nerozuměla?“

„Tak nějak.“

„Přes noc?“

„Nerad bych. Zítra to budeme prezentovat, potřebuju být fit.“

„Tak to já pojedu domů. Mám říct našim, že zítra přijedeš na večeři?“

„Pokud mne tam, co pojedeme, nesežerou, bylo by to prima. Mám nějaké ty věci a pár dárků.“

„Moc rádi tě uvidí. Teď jsem si volala s tátou, ptal se, jestli jsi doletěl v pořádku, mám pozdravovat.“

„Díky. Taky ho rád uvidím. No tak jo, nastav čenich, dám ti pusu a já jdu na to.“

„Uhmmm. Dávej na sebe pozor. A ни пуха, ни пера!

К чёрту.

 

Na výpočetce bylo boží dopuštění. Světlana Borisovna to s poctivostí přípravy zjevně poněkud přehnala, protože oboustranně prosklená chodba mezi sály 1045 a 1033 byla zarovnaná štaflemi a balíky jakýchsi dek, kterými šestice mužů v montérkách zavěšovala prosklení k pětačtyřicítkám. Okénko pro příjem studentských zadání v dávkovém režimu bylo zavřené a kolem něj reptala tlupa študáků, pro které to byl asi docela průšvih. Strčil jsem do dveří do sálu a proti mně se zhmotnil zhruba půldruhometrákový humanoid. Sahal jsem mu tak po podbradek. Napřáhnul proti mně ruku.

„Sem se nesmí!“

„Rozumím. To ale asi bude problém, měl bych tu dneska pracovat.“

„Sem se nesmí, povídám. Jdi pryč.“

Za humanoidovými zády se protáhnul Kac.

„Jemeljo, soudruh tady bude dneska celý den pracovat. To je ten soudruh, co ho máš hlídat! Ahoj, Milane. Promiň. On je silný, ale silně se odlišuje od pticy Govorun.“

„Ahoj, Borisi. Co to je, proboha? Bude válka?“

„Snad ne. Přišel befel, tak jsem nechal vystavit zesílená opatření. Blbinec, co?“

„Hele, tohle přece nemůžeme, zrušit dávkové běhy… Víš, kolika lidem to udělá průser?“

„To si piš, že vím, a nedělám to rád. Ale Světlana Borisovna požadovala maximální ochranu a to je perimetr přes okna a venkovní dveře. Nic nenadělám.“

„Já to asi změnit nemůžu, že?“

„Bohužel.“

„Ach jo. No, co naděláme. Povíš mi ještě něco, co bych měl vědět?“

„Instrukce jsi četl, zástěny jsme ti rozestavili, štítky si dáš sám, to my nesmíme vědět. Na záchod si dojdeš, jídlo koukám máš, to je chytrý, a kdybys snad nějak naléhavě potřeboval ven – tím myslím mimo perimetr – zavolej mi vnitřním. Tím normálním, ne tím automatickým. Dojdu s tebou. Kdyby se cokoliv chrulo, hned mačkej tlačítko. A víš co, já ti to přece jen řeknu. Předevčírem jsme tu nachytali študáka z večerního, jak se sháněl po tvých podkladech. Byl teda naivní, jak první křesťani, prý jsi mu je tady nechal a že je naléhavě potřebuje. Tak bacha.“

„Ale no kurva. Umíš potěšit. Co je ten chlap zač?“

„Nějaký mistr údržby z Mosgorsovětu, zvyšuje si třetím semestrem kvalifikaci.“

„To nedává smysl.“

„Že? Neptám se, to teď bude jen poznámka – počítáš parametry letu na Měsíc?“

„Ty jsou profláknuté, Borisi. Něco jiného. Ale zjevně to zajímá i jiné lidi, než je zadavatel. Prosím tě, co tadyhle soudruh… Jemelja?“

„Soudruh bude sedět tady za touhle širmočkou a hlídat. Ty se asi nudit nebudeš, ale i kdyby ses nudit začal, moc s ním nepokecáš. A pokud ses ptal na dopusk podle článku patnáct, tak ho má. Ale mezi námi, kdyby ho neměl, jedno. Rozumíš, viď?“

„Netušil jsem, že zaměstnáváš i golemy.“

„Fakt se mi líbí tvůj smysl pro humor.“

„Dědictví předků. A hele, kde je Zinajda? Kde jsou všichni?“

„Musíš mít dobré předky. Bral bych takové. Zinajda vyhlásila úklid ve skladech a předala mi žezlo s tím, že o tomhle ona nic znát nechce. Prej si umíš poradit, o čemž já vůbec nepochybuju. Až skončíme, musím jí zavolat. Ty už jseš nervózní, co? Tak já mizím. Kombinace od trezoru si pamatuješ?“

„Pamatuju. Dík, Borisi.“

„Nemáš zač. Kdyby něco, mačkej tlačítko.“

 

Co se dalo dělat, pozapínal jsem napájení a než zdroje naběhly, vytočil jsem na trezorku 6-74-15-75-22-76 a vyndal jsem si ven své poklady podkladů. Vypadaly netknutě a páska taky. Založil jsem pásku do páskovodu a přitom jsem si vzpomněl, že jsem nedal lejblíky a nasadil jsem je. Procesor levé mašiny na mne přátelsky zamrkal panelem. Na karuselech jsem nastavil výchozí adresu pro IPL v SVS režimu a ťuknul jsem do tlačítka RUN. Panel probliknul a běhové tlačítko se mi zeleně podsvítilo. Consul, nahrazující konzoli, přátelsky zaskřehotal a vyplivnul řádku

IEE136I TIME=09.46.46 DATE=79.319

Zapnul jsem pravou mašinu a než naběhla, sednul jsem si ke konzoli.

 

D C

*IEE706I 0F2 TYPE=2271 STATUS=ONLINE

*IEE706I 0F7 TYPE=7030 STATUS=OFFLINE

V 0F7,ON

*IEF281I 0F7 NOW ONLINE

V 0F7,A

*IEF450I 0F7 ACTIVE

D U

*IEF451I 008 TYPE=6020 STATUS=OFFLINE

*IEF451I 0F7 TYPE=7030 STATUS=A

*IEF451I 132 TYPE=5061 STATUS=LOADED

*IEF451I 133 TYPE=5061 STATUS=OFFLINE

M 132,VOL=(SL,L61.MAGDA),USE=PRIVATE

*IEF403I MOUNT STARTED TIME=09.48.17

*IEF234E R 132 L61.MAGDA MOUNT

*IEE301I 132 COMMAND ACCEPTED

S RDR,132

*IEF403I RDR STARTED TIME=09.49.02

*IEF236I ALLOC. FOR RDR 132

*IEF237I 132 ALLOCATED FOR IEFRDER

*IEA000A 132,INT REQ,02,0200,0400,,,RDR

 

No jasně, páskovod není aktivní. Zmáčknul jsem na něm klávesu ONLINE.

 

R 000 A

*IEA001A 132,R

S INIT.GOSPLAN

*IEF429I INITIATOR INIT ´GOSPLAN´ WAITING FOR WORK

V INIT.GOSPLAN G(1,2,3)

*IEF430I I.GOSPLAN IS RUNNING

 

Pro jistotu jsem si pustil první tři z předchozích úloh, jen pro ujištění, že se mi nic nehrabalo v datech. Zatímco se počítala první úloha, přilinkoval jsem pravou mašinu a rychle jsem doeditoval těch nových osm úloh, které vypadly z Anikejevovy skupiny. Kluci si dali záležet, namísto obvyklých aspirantských škrábanic byly podklady napsané krásným, řekl bych až šablonovým písmem. Udělal jsem si poznámku, že je nesmím zapomenout před děkanem pochválit. Editaci jsem dodělal docela rychle, ještě předtím, než doběhla první úloha. Už jsem v tom získal docela slušnou zběhlost. Ty dva další joby jsem z plánovače zrušil a namísto nich jsem poslal do zpracování těch osm nových. Pohled na hodinky mi ukázal, že časově to vychází velmi slušně. Nechal jsem stroje pracovat a pustil jsem se do chlebíčků, které mi soudružka studentka ulovila v bufetu.

 

***

Chvíli po tom, co doběhla úloha pod číslem 4, se v rohu pod stropem rozdrnčel zvonek. I když označení zvonek je notně eufemistické. Četl jsem si v manuálech, s nohama na stole, a málem jsem se převrátil na židli na záda. Tu jednotku museli vymontovat z křižníku nebo možná ledoborce, kravál to byl neskutečný. Vyskočil jsem na nohy a dost vyděšeně jsem zíral, co se to děje. Pak se k drnčení zvonku přidal přerývaný zvuk bzučáku a v jeho taktu se nade dveřmi rozblikalo rudé tablo Požár. Obrovitý Jemelja nečekaně hbitě vyskočil ze své židle, kde do té doby nehybně seděl s pohledem, zaostřeným tak metr před sebe, a vyběhnul na chodbu. Vykouknul jsem za ním – žádný kouř, tím méně plameny vidět nebyly. Radši jsem se rozhlídnul, kde jsou hasicí přístroje, těm jsem dřív žádnou pozornost nevěnoval, a docela mne uklidnilo, když jsem si uvědomil, že dvojici sněhových flašek s CO2 mám přímo za zády na docela praktickém vozíku. Další hasičáky – už menší – visely na zdech za jednotkami zdrojů a vzduchotechniky. Navětřil jsem, ale kromě charakteristického zápachu ohřáté elektroniky ve vzduchu nebylo nic. Sáhnul jsem do police pro čtvrtou Přílohu a dohledal jsem si Požární poplach. Bylo tam dost věcí o činnostech při zjištění a lokalizaci zahoření, méně už o dění při poplachu, vyhlášeném signály. V podstatě jen dva odstavce. První požadoval odstavení techniky a vypnutí napájení, druhý součinnost při hasebních pracech. Nelíbilo se mi to. K tomu zazvonila vnitřní linka. Zvednul jsem to.

 

„Sál. Kovář.“

„Požární poplach. Neprodleně ukončete práci, vypněte zařízení a opusťte budovu požárním schodištěm. Potvrďte.“

„Rozuměl jsem.“

„Konec. Vykonejte.“

Nelíbilo se mi to, čím dál, tím víc. Po chviličce přemýšlení jsem sáhnul pod stůl po nouzovém tlačítku. Během pár vteřin zazvonil druhý telefon, ten bez číselníku.

„Dispečink. Přepojuji Borise Borisoviče. Okamžik strpení.“

„Díky.“

„Ještě chviličku... Mluvte.“

„Borisi?“

„Jo, slyším. Zůstaň, kde jsi. Opakuju, zůstaň kde jsi.“

„Co se to, kurva, děje?“

„Poplach z požární ústředny, ale nikde nehoří, alespoň ne viditelně. Kluci to vyhodnocují.“

„A mám teda vypnout mašinu a evakuovat se?“

„Kašli na manuál.“

„No počkej, někdo mi volal, že mám vypadnout požárním schodištěm. Znělo to dost oficiálně.“

„Jak ti volal? Do piče, to nebyl nikdo od nás.“

„Vnitřní bílou linkou.“

„Nic nepodnikej, hned jsem tam. Kde je Jemelja?“

„Viděl jsem ho na chodbě.“

 

Boris dorazil za nějaké tři minuty, v doprovodu dvou strážných a chlápka, který vypadal jako hasič. Toho pustil dovnitř, strážní zůstali venku.

„Tohle je soudruh Nikiforov. Má patnáctku. Chceš ji vidět, nebo ti to postačí formou ústního sdělení?“

„Per huba to bude v pořádku. V podstatě tu nic klasifikovaného viditelně neleží. Soudruhu Nikiforove, pokud to není nezbytně nutné, nechoďte k té živé tiskárně.“

Chlápek kývnul a pustil se do obhlídky místnosti. Borisovi mezitím zapraskala vysílačka.

„Čidlo jedenáct sto čtyři. Rozpojené, plast ohořelý. V okolí žádné stopy zahoření.“

„Přijato. Kontrola okolí.“

„Provedeme.“

Boris se obrátil ke mně.

„No ty vole, vy s těmi vašimi výpočty někomu pěkně ležíte v žaludku. Slyšel jsi to?“

„Slyšel, ale moc jsem nerozuměl. Někde se aktivovalo požární čidlo?“

„Jedenácté v chodbě před výpočetkou, tam, co je terminálová učebna. A zrovna to, na které nevidí žádná kamera. Vypadá to, že ho někdo ohřál, asi zapalovačem. No jo, ale kdo ti, kurva, volal? Vybavíš si nějaké podrobnosti?“

„Asi nijak moc jich nebude. Znělo to oficiálně. Mužský hlas, spíš trochu výš posazený. Pečlivá výslovnost, výrazná intonace. Ten člověk by asi mohl dělat hlasatele v rádiu.“

„Zajímavý postřeh. Požární schodiště… Hm. Tam kouká kamera. Třeba na záznamu něco užitečného bude. Hele, jak jsi na tom? Jsi v pohodě?“

„V mezích možného. Původně jsem si tak nějak představoval, že na téhle škole budu v poklidu studovat, chodit na přednášky, dělat cvika a laboratorky, šoustat a chlastat.“

„Sarkasmus je spolehlivým příznakem toho, že panika pominula. Promiň, to mi ujelo. Proč jsem se ptal – musím se rozhodnout, jestli to tu odpískáme, nebo jestli budeš pokračovat v práci. Na každý pád nehoří. Počkej něco mě napadlo.“

Sednul si k bílému telefonu a vytočil čtyři čísla.

„Anno Karlovno? Kac. Podívejte se prosím na záznam z kamery v ká šest. Patnáct minut zpátky. Ano, počkám… Ale to je zajímavé… Děkuji.“

„Něco zajímavého?“

„To si piš. Před chvilkou odtamtud odjel furgon technické služby Mossovětu, řidič a jeden člověk.“

„Cink.“

„Že jo. Že by ten samý, co tu zkoušel vysomrovat ty tvoje podklady?“

„Occamova břitva tomu přisvědčuje. Jde tu o moji kůži?“

„Spíš ne. Tohle není mokrá práce. Vidím to tak, že se snaží překazit dokončení té práce. Máte ji nějak termínovanou? Vnímám tam z jejich strany panické jednání, jako by se ten termín blížil.“

„Asi nic neporuším, když řeknu, že je to zítra.“

„Fíha. Máš strach?“

„Kecal bych, kdybych tvrdil něco jiného. Ale tu práci dojedu. Už jen proto, abych někoho nasral. Hele, dojela mi pátá úloha. Ještě tři.“

„Co bude, až to dopočítáš?“

„Mám schůzku na fakultě, s doktorem Zelenochatem, s děkanem a s představitelem zákazníka.“

„Kterým předáš výsledky?“

„V podstatě jo.“

„Takže je třeba vykrýt cestu výsledků k vám na fakultu, rozumím tomu správně?“

„Brilantně řečeno.“

„Dík. O to se postarám. A asi bude lepší, když tě pak někam ulejeme. Ono by se asi nic nestalo, ale ty budeš mít lepší pocit a já vlastně taky. Máme tu svobodárnu pro strážné, mohl bys přespat tam.“

„Budu to držet v povědomí, ale je víc, než pravděpodobné, že se zašít svedu sám. Teda, sám. Svedu se zašít.“

„Je to na tobě. Pokud bys potřeboval využít, co jsem ti řekl, stačí zavolat. Dám instrukce, kdybych tu nebyl. Kdy myslíš, že skončíš?“

„Jde to o chlup líp, než jsem předpokládal. Tak do šesti. No jo, málem jsem zapomněl, teď v pět sem za mnou má dorazit doktor Zelenochat. Půjde to nějak udělat? Dost ho tu potřebuju.“

„Zařídím. Pokud by se zdržel do konce, bylo by to fajn, Jemeljan by vás pak odeskortoval společně k vám na fakultu. Počkej, něco ti tam bliká.“

„Došel papír. Koukej jinam.“

„Jasně. Já už jsem tu vlastně zbytečnej. Vyřídím propustku pro doktora a dám instrukce. Zlom vaz a opatruj se. Fakt neuvažuješ o změně profese? Asi bych pro tebe měl flek.“

„Srandičky. Budu dávat bacha. A dík.“

„Kdyby bylo zač.“

„Jo, vlastně počkej…“

„Copak?“

„Dá se z tohohle aparátu volat do města?“

„Dá. Přes dvě nuly dvojku.“

„Dík.“

 

Doplnil jsem papír do tiskárny, naštěstí to vyšlo na samotný konec pátého režimu, takže posledních pětatřicet milisekund výpočtu jsem prostě oželel a odklepnul jsem start šestky. Do hlavy mi lezla neodbytná myšlenka, proč, krucinál, dělám co dělám, místo toho, abych v poklidu šoustal s Renatou někde na koleji v Praze. A po páteři mi drobnými krůčky ťapal nahoru a dolů studený, lepkavý strach.

 

***

Adrenalin se postupně zmetabolizoval do podoby vlčího hladu. Snědl jsem poslední dva buterbrody, které už mezitím notně oschly, natočil jsem si do sklenice vodu a do pravidelného jekotu řetězovky jsem začal uvažovat, kudy z chaloupky pryč. Perspektiva setkání s ježibabou se mi nijak zvlášť nezamlouvala a sedání na lopatu se mi taky zkoušet nechtělo. Nocovat na koleji jsem rozhodně nehodlal a spaní někde na svobodárně pro strážné bych si také raději odložil na jindy. Přitáhnul jsem si bílý telefon a když se po 002 ozvalo písknutí a tón státní linky, vytočil jsem spodní číslo z Leonidovy vizitky.

„Byt Isajevových.“

„Kovář. S kým mluvím?“

„Pavel Petrovič, z recepce. Promiňte, Milane, nepoznal jsem vás po hlase, telefonem jsme spolu ještě nemluvili. Už si vás budu pamatovat. Leonid Nathanovič před chviličkou dorazil z práce, Natálie Leonidovna ještě není doma. Přepnu vás nahoru.“

„Díky.“

„K službám.“

Ve sluchátku cvaklo.

„Isajev.“

„To je Milan. Ahoj, Leo.“

„No to jsou věci. Chceš na ucho Natálku? Ještě nedorazila.“

„Víš, Leo, spíš potřebuju tebe.“

„Copak se děje? Počkej, já se zamyslím… Máš problém, jasně… Je to průser?“

„Průser asi úplně ne. Já ti to popíšu…“

Vylíčil jsem kostru toho, co se dělo. Leonid mne nepřerušoval, jen dvakrát nebo třikrát položil otázku na ujasnění. Nakonec jsem ten příběh dokončil.

„Dobrý. Na tu svobodárnu zapomeň, to bude štěničárna. Pošlu pro tebe Olega a spát budeš dneska u nás, to je jasná věc. Klidně i nějakou dobu, než si to sedne, ale asi to nebude potřeba. Jsi hodně vyplašenej?“

„No, už to trochu přechází.“

„Rozumím. Takhle, tohle jsou amatéři, z mého pohledu. Tobě to třeba tak nepřijde, ale cos mi líčil, je práce amatérů. Maximálně by se zmohli na nějakou provokačku, vyvolání rvačky, aby tě sebrala milice, nebo tak něco. Takže – čím míň lidí dneska potkáš, tím lepší. Dobře, že jsi zavolal. Hrdinů jsou plné špitály. Rozumný chlap ví, kdy se zdejchnout. Budeš k večeři pelmeně nebo mám dát do papiňáku maso na guláš?“

„Nedělej si se mnou hlavu, pelmeně budou fajn.“

„No tak jo, skočím teda pro pivo. Dávej na sebe bacha.“

„Díky, Leo.“

 

Tohle by bylo. Chvíli mi dělalo starost, proč Naty ještě není doma, ale když jsem se kouknul na hodinky, bylo za pět minut pět. Na mašině před chvílí skončila sedmá úloha. Využil jsem toho a vytáhnul jsem ze zásobníku tiskárny snad desetimetrového hada sjetin, přerušeného tou ne do konce dojetou pětkou. Natrhal jsem to po jednotlivých úlohách a zaujala mne jedna věc, které jsem si před tím nevšimul. Ta sada úloh testovala stability stejného přechodového režimu – konkrétně náhlého odpojení silné velmi blízké zátěže – při různých parametrech parogenerátoru. Ale ty parametry mi na nic nepasovaly. To, co jsem modeloval, bylo hodně podivné turbosoustrojí. Ale úloha byla zjevně vnitřně konzistentní, na chybu dat to rozhodně nevypadalo. Umínil jsem si, že se na tohle budu muset přeptat. Do sálu strčil hlavu soudruh Jemeljan.

„Přišel ten profesor. Mám ho pustit?“

„Popište mi ho, prosím.“

„Bílý vlasy, brejle, bradka. Kufříček diplomat, v hubertusu.“

„Ať jde dál.“

„Hned.“

Do sálu se mezi všemi těmi zástěnami protáhnul Nikolaj Josifovič.

„Ahoj, Milane. Co je to tu za cirkus?“

„Ahoj, šéfe. Bojovka. Někdo nás odtud zkoušel vykouřit.“

„No jo, Kac mi volal. Hele, mně je strašlivě líto, že jsem tě do toho zatáhnul, tohle už přestává být sranda. Promiň, prosím tě.“

„Tak by to spadlo na někoho jiného. Neřešte to.“

„To je dost mužský přístup. Dík za něj. No tak jo, jak jsme na tom?“

„Sedm režimů. Tady. Osmý běží. Hele, šéfe, co to vlastně počítám? Tohle přece není chování normálního parogenerátoru? Jsou tam nějaké speciální hořáky?“

„Gratuluju, mladý muži.“

„Nerozumím.“

„Dosáhnul jsi na úroveň mých a Pavlových aspirantů. To, co tu v téhle sadě modelujeme, je kotel Y-5. Pro Institut vysokých teplot. Fakt hodně utajovaná a neskutečně kontroverzní věc. Teď ti k tomu asi víc neřeknu, to je na dlouhé povídání a taky je to lepší probírat s výkresy, pokud tě to bude zajímat. Na to teď není čas. Petr Markovič sedí na děkanátě a netrpělivě poposedává. Už se asi šestkrát ptal, jestli to stihneš.“

„Tak to je asi pochopitelné. Moment…“

Zazvonil ten telefon bez číselníku. Dost jsem se lekl.

„Sál pětačtyřicítek.“

„Dispečink. 22-17. Máte hovor zvenčí.“

„Spojte mi to.“

„Okamžik... Mluvte.“

„Poslouchám vás.“

„Milane? To je Oleg. Volali mi od hospodáře, že ti přinejmenším dneska mám dělat chůvičku. Kde jsi?“

„V institutu. A ještě tak něco přes hodinu budu, spíš dvě.“

„Místnost?“

„Teď výpočetka, pak děkanát.“

„Prý tam chůvu máš.“

„Můžeme tomu říkat i chůva. Má půldruhého metráku.“

„A to je dobře. V půl sedmé budu před vaším děkanátem. Počítám dobře, že se budeš chtít zastavit na koleji?“

„Asi jo.“

„Domluveno. Tak to ještě stihnu vyzvednout Naty od kadeřníka. Kdyby něco, číslo jsem ti dával, viď?“

„Jo, jo. Mám ho v hlavě. Čau.“

„Opatruj se. V půl před děkanátem.“

 

„Promiňte, šéfe, kamarád.“

„Jistě. Chtěl jsem ti nabídnout, že bys mohl dneska přespat u nás, pro klid duše, ale koukám, že se umíš postarat. Ale kdybys chtěl, má paní by se s tebou hrozně ráda seznámila a pokoj po synovi máme volný.“

„Díky, cením si té nabídky, ale až někdy v klidnějších časech. Hele, vypadá to, že máme dopočítáno.“

„Ukaž… Hm, tohle se konzervativcům fakt líbit nebude. Jdeme za Utkinem?“

„Chvilku strpení, musím trochu poklidit. A zavolat Kacovi, že Zinajda může zase převzít vládu nad výpočetkou.“

Rychle jsem odmontoval páskový svazek, lejblíky jsem vrátil do šuplete a pásku jsem uložil do trezorku. Přidal jsem poznámky a listingy programů a furiantsky jsem protočil karusel voliče. Z trezorku se ozvalo tupé žuchnutí zapadajících stavítek. Zbývalo zavolat Kacovi, že tedy mám hotovo. Vytočil jsem ho na bílé lince.

„To je Milan. Borisi, končím, mám hotovo.“

„Rozumím. Všechny klasifikované věci máš uložené?“

„Jasně. Teda kromě výstupů, ty si beru sebou.“

„No pochopitelně. Zástěny neuklízej, to udělají moji lidé. Zinajdě zavolám. Takže se budete s doktorem přesouvat?“

„Rádi bychom.“

„Tak mi dej na ucho Jemelju. Vezme vás jinudy.“

„Tak jo, předám. A dík.“

„Taky děkuju. Už dlouho jsem neměl takhle akční práci.“

„No jo, ty se bavíš. Ale já nejsem profík.“

„Na první pohled to tak úplně nevypadá. Ok, dej mi tu hroudu svalů.“

 

Na chodbě nám Jemeljan ukázal na úplně druhou stranu,než byl hlavní vchod. Po krátkých schodech, osvětlených polomrtvou zářivkou v zaprášeném svítidle, jsme sešli do mínus prvního poschodí, prošli po další chodbě, natřené zeleným olejovým emailem a na jejím konci Jemeljan odemknul masivní mříž. Za ní bylo další schodiště, vedoucí dolů. Připomínalo to kryt civilní ochrany, dole ale byla chodba, nasvícená normálními a zjevně udržovanými zářivkami s čistě bílým světlem. Vydali jsme se po ní vlevo. Kompas v hlavě mi říkal, že je to blbost, protože tam někde byla hlavní ulice před institutem, pak mi ale došlo, že nikde není psáno, že obě půlky školy nejsou pod Krasnokazarmennou ulicí propojené. Po asi dvaceti metrech to začalo být zajímavé, zelený nátěr stěn přešel do bílého a na stěnách se začaly objevovat v pravidelných intervalech osazené majáčky v drátěných klecích. Mezi nimi jsem tu a tam zahlédnul šedozelené krabičky se žlutým pruhem. Další dveře v pořadí na levé straně byly kovové a vypadaly, že mají přetlakový rám. Svítilo na nich žluté sluníčko se třemi paprsky a vcelku očekávaný nápis, zakazující vstup. Ten doplňovalo zhasnuté tablo, v němž se přesto dal přečíst nápis ENERGETICKÉ ZAŘÍZENÍ 4 V PROVOZU. Další podobné dveře byly o kousek naproti a na tablu stála dvojka. Dál už to nijak zajímavé nebylo, pod stropem se objevily zeleně natřené hranaté roury vzduchotechniky a chodba končila masivními dveřmi s krabičkou číslicového zámku. Jemeljan na ní vymačkal snad desetimístný kód a ve dveřích to cvaklo. Za nimi byl prostor, připomínající výtah. Dveře za námi zapadly a po krátké chvilce se nad nimi – a také na protilehlé straně - rozsvítila bílá tablíčka ČISTO. Vyšli jsme protějšími dveřmi. Za nimi byla jakási laboratoř, zcela liduprázdná, jen na dveře koukala kamera. Místnost měla další dveře, už normální. Těmi jsme prošli na schodiště. Na jeho konci byla další mříž a za ní jsem poznal přízemní chodbu budovy B. Jemeljan se k nám otočil.

„Jste tu. Mám s váma jít dál?“

„To asi nebude potřeba, děkujeme.“

„Tak já jdu, Mějte se.“

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 28 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 28

Nejnovější uživatelé

  • Frfafel
  • PragueMate
  • 5Z28BA7 Thank you for signing up - it was amazing and delightful, wishing you all the best and much success. www.apple.com dsaqwrqw
  • Jiří
  • 11591159altara