DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Šéfovy informace mi šrotovaly hlavou po celé páteční odpoledne a všimnul si toho i docent Strojev na Matematických úlohách energetiky. Probíral se výpočet obecné sítě s mnoha uzly a nekonstantním počtem vnitřních smyček a já se zaboha nemohl chytit, v čem tkví ten trik výpočtu. Zvednul jsem roku.

„Můžu dotaz, Vladimíre Andrejeviči?“

„Pochopitelně, Milane, ptejte se.“

„Mně to dneska nezapaluje, Vladimíre Andrejeviči. Tohle je Cauchyho úloha, jasně, řešíme ji modifikovaným zjevným Eulerovým způsobem s přepočítáváním, tomu pořád ještě rozumím, ale to je přece metoda prvního, maximálně druhého řádu chyby. Tady je ale řeč o akumulované chybě v řádu velké O dle h5. Kde je ten mezikrok?“

„Ale no tak, pane kolego… Ano, ta otázka dává smysl, ale u vás bych čekal, že tam ten odkaz na Simpsonovo pravidlo uvidíte. Uvědomte si, prosím, a to platí i pro vás ostatní, že hned v předpokladech jsme si stanovili nezávislost řešené funkce na y, je tam jen a pouze závislost na čase. To nám dává právo udělat ty čtyři zjednodušené odhady mezikroku a získat chybu kroku v řádu O dle h4 a akumulovanou chybu stlačit na O dle h5. Ale děkuju za tu otázku, Milane, chyba je na straně mého výkladu.“

Sdělit mi takhle elegantně, že jsem trouba, to každý neumí. Ale konečně jsem ten fígl pochopil. Lenka, která seděla zleva hned vedle, se mi naklonila k uchu a zašeptala.

„O čem jste to právě teď se Strojevem mluvili?“

Potěšilo mě, že nejsem sám, kdo má mozek zatažený pavučinami. A líbilo se mi, jak se mi rty dotkla ucha.

Laborku z TOE se nám s Jurkou povedlo obhájit hned během dvouhodiny a místo v šest jsem skončil už v pět. Chvíli jsem zvažoval, že si vlezu do akvária a zkusím vylepšit kód, ale cítil jsem, že mi dnes hlava úplně dobře nefunguje a že bych měl chvíli dělat něco jiného. Na konci měsíce mi pořád ještě přebývalo dost peněz a čím dál, tím víc mi chyběla lednička. Rozhodl jsem se ten stav napravit. Hodil jsem si věci na kolej a vyhrabal jsem rezervu peněz. Bylo tam nějakých pětašedesát rublů, kromě těch které jsem měl v peněžence na provoz to dávalo jak na příspěvek na pračku, tak i na pořízení nějaké malé ledničky. Čtyři třírublovky na pračku jsem secvaknul sponkou a zbytek jsem strčil do peněženky. Ještě jsem si nalil zbytek mléka a jeho lehounce navinulá chuť mne přesvědčila o tom, že ledničku potřebuju, nebo se mi tohle pití nakyslého mléka jednou vymstí ve chvíli, kdy to budu potřebovat ze všeho nejméně. Na vachtě jsem cvrnkul do okénka babce Klotildě bonbónek.
„Ahoj, babi Klotildo. Co vaše regma?“

„Buď zdráv, Čechu, děkuju za optání. Teď, když je hezky, tak nezlobí, nezlobí. Jdeš se projít?“

„Spíš na nákup. Už začínám hrozně moc potřebovat ledničku.“

„A to víš, že jo. To je potřebná věc, potřebná. V čempak jinak bys chladil vodečku, že?“

„Ale no tak, babi Klotildo! Já spíš to mlíčko!“

„A slečinky taky napájíš mlíčkem? No jo, napájíš, ale to není z ledničky, že. A pijou ho určitě rourkou. No tak dobře pořiď, kam se vydáš?“

„Zkusím to tady u metra. Když jsem tam byl posledně, tak je měli.“

„Na to asi radši nespolíhej Čechu. Jestli ti můžu poradit, sedni na osmatřicítku a dojeď na Proletářskou, tam je veliký obchod. Bydlím tak kousek, snacha je tam vedoucí. Kdybys potřeboval, chtěj Marii Prokofjevnu a odkaž se na mě.“

„Díky, babi Klotildo. Tak klidnou službu!“

„Měj se, Čechu. Děkuju za cukrátko.“

 

V elektře u metra ledničku neměli. Zkusmo jsem se optal ženské v modrém, ne úplně čistém plášti, která vypadala, jako vedoucí a ta mi se shovívavým úsměvem sdělila, že je konec měsíce a že zboží bude až v listopadu. Výlohou jsem viděl, že k zastávce akorát dojíždí osmatřicítka, takže jsem poděkoval za informaci a tramvaj se mi povedlo ještě stihnout. Dveře se za mnou zavřely a já si všimnul chlápka v pleteném pulovru, který nestihnul doběhnout a vztekle se pěstí praštil přes dlaň druhé ruky. Sednul jsem si k zadní plošině, k té prodejně, o které babka Klotilda mluvila, to bylo nějakých dvacet minut za normálního provozu a začínala špička. Nějak jsem se zamyslel, když mne za metrem Marxistická vyrušil hlas.
„Kontrola jízdenek, předložte jízdenku.“

„Mám měsíční.“

„Jistě. Můžu ji vidět?“

Sáhnul jsem do peněženky a vytáhnul jsem kartičku s oranžovou desítkou v šedém poli.

„Tady je.“

„V pořádku. Šťastnou cestu.“

„I vám.“

Revizorka se zasmála. Odhlédneme-li od neforemného mantlu, byla docela pěkná, něco kolem pětatřiceti.

„Já jsem v práci, to se cestováním nedá nazvat. Kupte si futrálek, mladíku, máte tu lítačku pěkně ožvýkanou.“

„Futrálek se dá koupit u vás?“

„Ne, my jsme kontrola. Možná bude mít řidič. Nebo v každém stánku Sojuzpečati.“

Stánek byl hned na zastávce a opravdu, za deset kopějek mi prodali docela praktické pouzdérko, odstříknuté z polypropylénu. Dokonce ani nebylo nijak moc tlusté, krásně zalezlo do peněženky. Obchod byl opravdu kousek od metra, už v nové zástavbě Volgogradského prospektu, a byl docela veliký. Vlezl jsem dovnitř.

 

Tohle byla fakt dobrá elektra, dokonce byla uvnitř rozdělená na sekce. Zaujala mne ta s instalačním materiálem, kde dokonce měli i vypínače a dráty, a taky, světe zboř se, elektromagnetický zámek. Pravda, na čtyřiadvacet voltů a za dva ruble, ale rozhodl jsem se rozšoupnout se s tím, že si s ním vylepším dveře, až se ke mně zase pokusí vtrhnout družiníci. Zeptal jsem se i na tráfko, to ale neměli a prý ani mít nebudou. Vypláznul jsem ty dva ruble a vydal jsem se přes celou prodejnu na druhou stranu, kde měli nějaké bílé spotřebiče. A jo, Morozky tam stály, dokonce v několika barevných provedeních. Pravda, jedno jako druhé bylo ve vyblitých pastelech a já se chvíli rozhodoval, který ten odstín mi vadí nejméně. Zvítězila vanilkově nažloutlá. Pro jistotu jsem ledničku otevřel a vypadala dost dobře i zevnitř, žádné ulámané úchyty, žádné poteklosti z výroby nebo z dopravy jsem nenašel a i zezadu vypadala dobře. Výměník měl rovnoběžné lamely a datum výroby spadalo ještě druhého pololetí 79. No, mohlo mi dojít, že podobná věc se na prodejně dlouho neudrží. Došel jsem k pultu.

„Dobrý den, rád bych si koupil ledničku.“

„Typ?“

„Tamhle tu žlutou Morozku.“

„Čtyřicet rublů, do druhé sekce. Povezete ji pryč?“

„V jakém smyslu? Samozřejmě, že si ji odvezu…“

„Nerozumíme si. Povezete ji pryč z Moskvy?“

„Pokud ano, nebude to v nejbližších šesti letech. Proč?“

„Jestli mám vyplňovat záruční list. Pokud byste ji vezl mimo Moskvu, bylo by lepší, domluvit se tam, kam ji povezete a dát na ruku prodavači tam, aby vám záruku vyplnili. Ale tyhle výrobky jsou dost spolehlivé, vybral jste si dobře. Zaplaťte na pokladně, druhá sekce, pamatujete? Feďa vám ji mezitím zabalí a vyveze ven. Děkujeme za nákup.“

Tak tohle bylo hodně neočekávané. Pro naprostou většinu prodavačů v SSSR byl kupující obtížným hmyzem, rušícím ve shlížení poletujících much a čekáním na konec směny, případně na všimné do kapsy. Zaplatil jsem, úslužnému prodavači jsem podal útržek účtenky a zarostlému Feďovi, který na mne s rudlem čekal venku jsem strčil dvacetikopějku.

„Tos nemusel. Počkej, mávnu ti na taxík. Nebo to potáhneš metrem?“

„Kolik váží?“

„Nevím jistě. Tak patnáct kilo. Hele, tamhle je táčka, chytnu ti ji. Kam s tím jedeš?“

„Do Lefortova.“

„No jo, študák. Mohlo mě to trknout.“

 

Taxíkář byl Armén a moc toho nenamluvil. Adresu znal a zeptal se jen, ke kterému bloku má dojet. Za rubl pět do byl dobrý kšeft, lednička mi bez práce přistála přímo u dveří na kolej a s vynesením mi pomohli kluci z radiouzlu. Kvalita bydlení se mi zase o kousek pozvedla a pomalu začala připomínat bydlení bílého člověka.

 

***

Lednička byla trošičku cítit plastem, tak jsem ji umyl octovou vodu a nechal chvíli otevřenou větrat a věnoval jsem se koupenému zámku. Vypadal dost slušně, konstrukce připomínala spíš kus zbrojnice, nežli budoucí součást domácnosti a tak mne nepřekvapilo ani provozní napětí, ani fakt, že místo adresy výrobce stálo jen п/я 717144. Detaily jsem v té době neznal, ale to, že zbrojovky (skryté za ty anonymní poštovní schránky) mají povinnost dodávat do civilu krycí produci se mi doneslo. Trochu jsem zalitoval, že to nedodávají v provozuschopném stavu, pak mi ale došlo, že transformátory má v krycí produkci úplně jiná zbrojovka. Napadlo mne, že by trafo mohli mít v tom obchodě na Aviamotorné, nějaká jsem tam viděl, když jsem sháněl součástky na TENS, Hrábnul jsem do zásob pro bonparky a vyrazil jsem na lov.

 

Dole na lavičkách seděla Lenka a četla si v nějaké brožované metodice. Když jsem šel kolem, zvedla oči a ty oči se jí rozsvítily.

„Jé, ahoj! Kam razíš?“

„Potřebuju skočit do toho radioobchodu ve vinglu. A pod jedno se taky před spaním projdu.“

„Budeš vylepšovat tu zázračnou krabičku?“

„Ta by už taky potřebovala, ale dneska potřebuju hlavně tráfko, budu si vylepšovat dveře.“

„Transformátor? Dveře? Budeš mít dveře chráněné vysokým napětím? A kam dáš kulometné věže a koridor pro zlé, volně pobíhající ostré psy?“

No, tam by se asi družiníci cítili jako doma, to asi ne. Ne, trafo bude napájet zámek a zámek bude otevírat dveře, na tlačítko, aniž bych musel vstávat od stolu. Byl jsem si koupit ledničku a na ten zámek mi nějak padnul zrak, původně jsem ho vůbec neplánoval. Hele, já musím padat, nebo mi zavřou.“

Můžu jít s tebou? Stejně mi to do hlavy neleze, tak se projdu.“

Jasně, pojď. Co to studuješ?“

To je na zítra na matan, Křivkové integrály. Hele, ty bys to vlastně mohl vědět… Čím se od sebe liší integrály prvního a druhého druhu? Koukám do toho už skoro hodinu a asi mám vyhoukáno.“

Hm… jak to vysvětlit… Integrál prvního druhu se bere nad striktně skalárním polem, integrál druhého druhu se bere pro vektorové pole. V obou případech musí ta pole být po částech spojitá podél té křivky, podél které integruješ. Jo, když říkám vektorové pole, tak je to dílčí případ, správně by mělo být alespoň vektorové pole, protože místo vektorů můžeš mít libovolné tenzory. Je tam jedna zajímavá vlastnost. Integrály prvního druhu nezávisí na směru, ze kterého integruješ, u druhého druhu jo. Když otočíš směr, změní se znaménko.“

„Začínám tomu rozumět. Jo, integrál prvního druhu od jedničky je vlastně délka křivky, to dává smysl. A pak tam je ta transformace z druhého druhu na první, a to je divočina. Co, jak, proč?“

Berme to pro vektorové pole. To má, z logiky věci, v každém svém bodě nějakou tečnu. Takže, když si to původní pole z tenzorů nahradíš polem skalárů – a ty ti budou suplovat ty tečnymůžeš to řešit jako integrál prvního druhu. A pak jsou tam ještě dva triky, ale ty se dají použít vždy jen pro nevírové nebo vírové pole. Pro konzervativní pole se dá křivkový integrál převést na rozdíl potenciálů, pro vírové pole a případ cirkulace v něm můžeš použít Stokesovu větu.“

Má ubohá hlava. Tohle do ní nikdy nemůžu dostat. Ale jo, už se mi to trochu projasnilo. Doma si to ještě jednou přečtu, ono se to asi ujme. Můžu ti dát pusu?“

„Jistěže. Hm, tohle nebyl přátelský polibek.“

„Nelíbilo se ti to?“

„Naopak. Ještě chci.“

Drobet se to protáhlo…

„Takhle ale do toho obchodu nikdy nedojdeme.“

„Sám sis řekl. Tak jo, přidáme do kroku.“

Olja říkala, že jste s holkama udělaly kolchoz na pračku. Přidal bych se.“

„To by bylo fajn, dáváme to horko těžko dohromady. Přece jen je to dost peněz.“

„Vůbec netuším, nač tu vyjde pračka. A to jsem před chvílí byl v elektrotovarech, taky mě blbce mohlo napadnout kouknout se.“

„No, hodně přes stovku.“

„A kolik vás už je?“

„Sedm, ty bys byl osmý.“

To půjde, do toho jdu. Předpokládám, že úsluhy pradlen v členský příspěvek nevchází?“

„Jen individuálně a za příplatek, nebo jiné nepeněžní plnění.“

„A to taky nezní špatně. Hele, příští týden beru stýpko, takže bych to, co bude chybět, třeba i zadotoval.“

To by bylo prima. My ti to pak dáme, no ale víš co, chudý študentky. Nechtěl bys to v naturálním plnění?“

„Jídlo?“

„A sex. Mnoho.“

„Taky musím někdy spát. A mám docela dost práce pro doktora Zelenochata. Radši ty peníze.“

Merkantilní jseš, víš o tom? Tady se ti nabízí to málem nejcennější, co od sovětských dívek můžeš dostat, a ty takhle. Stejně ti dám. Kdy na mně vyzkoušíš tu úžasnou krabičku? Olina se úplně rozplývala.“

„Co třeba teď o víkendu? Jdeš se mnou dovnitř?“

Určitě, tady jsem ještě nebyla. Víkend zní dobře. Na příští týden mám měsíčky a odkládat se věci nemají, říká tatínek.“

 

V obchodě bylo před zavíračkou prázdno. Prodavačka si mne ale pamatovala a dokonce se i usmála.

„Dobrý večer, mladíku. Co bys potřeboval?“

„Dobrý večer. Transformátorek, stačí úplně malý, dvě stě dvacet na dvacet čtyři.“

Počkej, kouknu se. Na skládaném jádře nebo vinutém?“

„Jaký bude, a pokud bude na výběr, tak ten levnější.“

„Byl by tu poslední desetiwattový na šichtovaném jádru za čtyřicet kopějek. Jen bude z výlohy, bude plný prachu.“

To vůbec nevadí, vezmu si ho.“

„Dobře. Co dál?“

„To je dneska asi všechno, začínám být trochu švorc.“

„No jo, konec měsíce, co? Zastav se čtvrtého, přivezou zboží.“

Určitě nahlídnu. Čtyřicet kopějek a pár bonbónků pro vnoučka.“

Jé, to jsi hodnej, mladíku. Přijď zas.“

„Rád. Nashledanou.“

„Nashledanou.“

 

Lenule se do mě zavěsila.
„Je někdo, s kým si nerozumíš?“

„Určitě je, ale zase moc takových lidí nepotkávám. Počkej chvíli… tohle je zajímavý.“

V bílém žiguli, stojícím na protilehlé straně ulice se zableskla čočka a auto se hned na to rozjelo. Přemýšlel jsem, jestli tam ten vůz stál, když jsme šli do obchodu, ale nebyl jsme si ho schopný vybavit.

„Co je zajímavého?“

„Ale nic… z toho auta nás někdo fotil.“

„A to víš, že jsi hned vedle přísně režimového podniku, že?“

„Ale jo… ale stejně je to zajímavé.“

„Pusť to z hlavy. Hele, nezaskočíme tady do gastronomu? Koupila bych něco k večeři.“

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 146 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 146

Nejnovější uživatelé

  • Frfafel
  • PragueMate
  • 5Z28BA7 Thank you for signing up - it was amazing and delightful, wishing you all the best and much success. www.apple.com dsaqwrqw
  • Jiří
  • 11591159altara