DEV...ELeferno

tady se pracuje. Kurva, fakt těžce se tu pracuje. Ale už to mám skoro hotový.Lz.

Čtvrtek začal těžce, pískáním budíku Elektronika. Rozloupnul jsem oči a hezkých pár sekund jsem se nemohl zorientovat, kde to, kurva, jsem. V hlavě ještě dobíhal nějaký nesmyslný, potrhlý film snu o diverzantech. Probouzet se uprostřed REM spánkové fáze není rozhodně to nejlepší, co člověk může udělat. Po zvuku naskočil i obraz a doostřil se. Naty otevírala okno a zívala na plnou tlamičku.

„Nevykašleme se na školu? Jsem úplně groggy. Měli jsme to druhé číslo nechat na jindy.“

„To by byla asi škoda.“

„Té devětašedesátky nebo školy?“

„Obojího. Zasklít dvoje laborky není dobrý nápad. A potřebuju pohnout s těmi grafickými výstupy pro šéfa. Jdeš do koupelny?“

„Jo. Nebudu dlouho, ještě, že jsem si tě vymyla z vlasů večer. Zavři to okno, prosím tě, je tam pěkná kosa. Ale vypadá to, že bude pěkně.“

Natáhnul jsem na sebe oblečení, které kupodivu stihlo trochu vyčichnout a přesunul jsem se do kuchyně. Marta Maximovna už odjela do práce, ale na stole stála mísa třeného - sytě červeného - tvarohu s cibulí, rozpečené ještě teplé bulky a lísteček. Na tom stálo UJELA MI RUKA S PAPRIKOU. BUDE TI STÁT, JAK KŮL. Docela mne to pobavilo. Přes rameno mi nakoukla soudružka studentka.

„Máma je prostě svá. Nevyzkoušíme, jestli má pravdu?“

„Hele, Lilith, nech toho. Dneska do školy prostě musím, nedá se svítit. Uděláš nám kafe? Jen si opláchnu čumák a vyčistím zuby.“

Andrej hrál dole s Pavlem Petrovičem šachy a prohrával o obě věže a střelce. Evidentně se zaradoval, když nás viděl.
„Ahoj, mládeži. Jste dost přesní. Pavle, vzdávám to, jsi lepší.“

„Dobré ráno, Natálie Leonidovno, Milane Zdeňkoviči. Spali jste dobře? Andreji, můžeme to nechat stát a dohrát potom.“

„Radši ne, zbodal jsem to hned ze začátku. Nasedejte, musíme jet, teda jestli chcete být v osm u sedmého korpusu. V autě je teplo, nechal jsem běžet topení. Jinak je ovšem venku čerstvo, hodně čerstvo. Řekl bych, že letos napadne o dost dřív, než normálně.“

„Dobré ráno, Pavle Petroviči, díky za optání. Dobře, ale málo. Ahoj, Andreji. Tou osmou si nenech rvát žíly, máme tak půl hodiny polštář. V nejhorším vyrazím zrovna do školy, holt mi Naty půjčí kus papíru na poznámky.“

„To stihneme, nejhorší to bude k Sadovému kolcu, dál je tenhle směr touhle dobou dost volný. Nastupujte do člunu, ženy a děti jako první.“

 

Andrej to měl rozpočítané dobře, za minutu osm jsem vylézal z taxíku před vchodem na kolej. Naty vystoupila už před institutem, že si prý potřebuje zatelefonovat. Došlo mi, kam. Vyběhnul jsem nahoru na pokoj a rychle jsem na sebe naházel čisté oblečení. Ta budapešť byla fakt pikantní, takže jsem si nalil ještě hrnek mléka. Svět se začal jevit ve veselejších barvách, za šestým blokem se objevilo podzimní sluníčko a nasvítilo mi pokoj do syté chromové žluti. Narovnal jsem si do žebradla správné sešity a metodiky a vydal jsem se do školy. Mezitím dorazila pošta a v přihrádce na mne čekal dopis od Renaty. Přihodil jsem ho k sešitům, na čtení už čas nebyl. To ranní kafe udělala Natálka fakt bohatýrské, celé dopoledne jsem se na měření cítil fit a namotivovaně. Lábu jsme dokonce s Jurkou nejen dodělali za půl hodiny, ale i během další čtvrthodiny obhájili. Vybyla mi tak luxusní zadarmová hodina. Tu jsem se rozhodl věnovat grafickému výstupu. Přeběhl jsem do hlavní budovy a měl jsem štěstí, v akváriu bylo pár volných terminálů. Virtuálně jsem se podrbal pod bradou, že jsem si posledně nechal kolodu štítků v šupleti a rychle jsem si do ní doděroval nápady, které se mi od minule narodily. Na primární čtečce se sice jely studentské joby v dávce a holky operátorky tam štosovaly jedno zadání za druhým, ale druhá čtečka byla volná. Na sále panoval hluk, jak ve strojírně, kvákání čtečky se střídalo s ječením řetězovky a skřehotáním obou děrnopáskových čteček, to vše podbarvené hlukem klimatizace a hučením chlazení procesorové skříně. Mávnul jsem na Světlanu, abych přilákal její pozornost a ukázal jí na sekundární reader a svou kolodu. Kývla hlavou a zvedla palec. Založil jsem karty do snímače a než jsem se otočil, čtečka se rozkvákala a koloda projela. Pár sekund na to se rozječela řetězovka, ze které vyjela krásná trojice sinusovek se správně postavenými napriorizovanými průsečíky mezi sebou a s osami. Rychle jsem do zadání přidal kosinusoidu s pětinásobnou frekvencí a světe zboř se, ten výstup vypadal fakt dobře. Ještě mne napadlo zkusit zadat jedné té sinusovce frekvenci jako funkci času a i tenhle výstup se mi líbil. Byl ale pomalu čas přesunout se na Strojevovu přednášku z energetiky. Ve dveřích akvária jsem se málem srazil se Zemskovem.

„Ahoj, Milane!“

„Ahoj, Olegu Petroviči. Hele, co mám!“

„No ty vole… To je paráda. Počkej minutku, taky pro tebe něco mám. Tamhle ve skříni. Nebylo snadné to opatřit.“

To něco byla střední (desítková) cívka půlpalcové pásky. Uznale jsem hvízdnul.

„To je fakt pro mě?“

„Jako že se Zemskov jmenuju. Akorát se o tom moc nezmiňuj.“

„To je mi jasné. Mám někde něco podepsat?“

„Není potřeba, fasovák podepsal šéf osobně. Poslyš, teď za ním jdu, dáš mi sebou tuhle sjetinu? Myslím, že z ní bude mít nemalou radost. Ne menší, než mám já a věř mi, že mně se to líbí ohromně. Doprdele – omluv mou francouzštinu – s tímhle budeme na konferenci hvězdy. Kdy to doděláš do nějakého modelu? Třeba do toho Gusjevova pro Gosplan, to by bylo nejlepší.“

„Jsi moc hrrr, tenhle nápad je starý… je půl jedné… je starý hodinu a kousek. Nějak jsem moc ani nepočítal s tím, že to bude fungovat. Na model potřebuju monopolní režim velké mašiny.“

„A co udělat model zjednodušený, jen jako… jak bych to… prezentační, demonstrační… nenapadá mě správné slovo, prostě ořezat ho tak, aby šel pustit v SVS tady. Ty tam máš navečer láby z energetických procesů. To by ti Strojev určitě započítal, jako laborku, kdybys místo laboratoře dělal na modelu. Já s ním promluvím, jo? A zrovna mu ukážu ten výstup.“

„To by bylo fajn. Dokud to mám v hlavě čerstvé. Jo, za tu pásku obrovské díky. Ta mi ušetří hezkých pár hodin práce. Mimochodem, čí nemocná hlava vymyslela děrovače bez potisku karty?“

„No, a co myslíš?“

„Neříkej mi, že je to kvůli utajení…“

„Jistěže. Špión EBCDIC přečíst nedokáže, o tom není pochyb.“

„Hmmm. Pak nemá na západě být nezaměstnanost,když tam nepotřebují validátorky vstupů.“

„Pšššt. Pass auf!“

„No jo, no jo. Hodíš mi tu pásku do mého šuplete? Musím letět na přednášku.“

„Jasně, upaluj. Já se kouknu na ten strojový čas od půl páté, třeba to klapne. Kdyby ne, tak holt poprosíme Pavla Pavloviče, aby to dohodnul s Merzlovovou na velké mašině.“

 

***

Zemskov sebou musel zatraceně hodit, protože stihnul Strojeva odchytit ještě před přednáškou. Ten na mne v pauze mezi půlkami pary na chodbě kývnul.
„Dobré odpoledne, Milane. Nerad ruším. Oleg Petrovič mi ukázal vaše pokroky. Vymyslel jste velkou věc.“

„Tak on to není úplně můj nápad, podobnou věc umí Texas Instruments na kalkulačkách s termotiskárničkou, moje je implementace na naši mašinu.“

„Jste příliš velký detailista, kolego. Bude to běhat i na velké mašině? Mimochodem, ten váš kalkulátor… Mohl byste mi ho někdy předvést blíž?“

„Jistě, rád. A na margo deset pětačtyřicítky - mělo by. Instrumentálně závislých je tam minimum věcí a ty ve finální verzi budou konfigurovatelné. Naprostá většina implementace je fortran, jen věci kolem dat jsou v JCL, odhadem tak třicet řádků. Nepočítal jsem je. Ale je fakt, že se vstupy si budu muset pohrát, většina inputů je z fortranské definice dat, ne z externího vstupu. Asi by bylo lepší vymyslet to z pásek. Nebo v nejhorším ze štítků.“

„To rozhodně. Ale proč jsem vás vlastně sebral vaší dívce – Oleg říkal, že byste byl ochotný obětovat moje laboratorky na práci s modelem. A dokonce na to umí zařídit jednoúlohový SVS, i když netuším, jak to udělá. Já jsem rozhodně pro. Já se vám přiznám – dost rád poslouchám, jak spolužákům vysvětlujete práci, ale pro dnešek si to potěšení odpustím a ty laborky vám samozřejmě rád a bez řečí započítám. Pokud byste si to téma chtěl proběhnout, je to pátá kapitola v metodice, ale asi tam pro sebe nic zajímavého nebo nového nenajdete, o tom jsem docela přesvědčený. Měřili byste na modelu, o třídu či dvě jednodušším, než jsou ty, které počítáte. Spíš o dvě, je tam v podstatě jen složený zdroj, dlouhé dvojité vedení a na konci město s převažující černou metalurgií. Ouha, přetahujeme přestávku. Pojďme dovnitř.“

 

V posluchárně jsem si vytáhnul metodiku a na to zadání jsem se podíval. Vladimír Andrejevič měl pravdu, tohle byla triviální banalita, jediný špek bylo stanovení souhrnného očekávání účiníku v denních a nočních vrcholech a sedlech odběru. Tyhle věci se běžně berou z tabulek a nomogramů, ale podle metodiky bylo potřeba udělat to napříč profilem jednotlivých doménových odběrů. Nic složitého. Pustil jsem to z hlavy, tohle cviko mi fakt chybět nebude. Po přednášce jsem si skočil na kolej s věcmi, zhltnul jsem krajíc chleba s paštikou ze železné zásoby českých konzerv a konečně jsem si přečetl ten Renatin dopis. Košili jsem hodil do prádla a v zelené bundošce z Kotců jsem se vydal na katedru. Listí ze stromů už padalo proudem a podél obrubníků vytvářelo hluboké závěje. Poměrně neúspěšně s ním bojovala trojice metařů, se svazky březového proutí přidrátovaného na konci dlouhých násad a substituujícího košťata. Jeden z nich na mne ve chvíli, kdy jsem je míjel, vrhnul dlouhý, zkoumavý pohled. „Informátor“, pomyslel si Stierlitz. „Stierlitz“, pomyslelo si koště.

 

První, na koho jsem na katedře narazil, byla Frolova.

„Vás mi posílá samo nebe, Milane, honím vás od včerejška. Pojďte se mnou do kanceláře, prosím.“

„Dobré odpoledne, Světlano Borisovno. Oč kráčí?“

„Vaše smlouva. Doktor Věnnikov v ní udělal nějaké změny, pevně věřím, že vás potěší. Poprosím vás o podpis, tady, tady a tady, na všech třech paré. A to je všechno, děkuju. Vlastně ne. Chtěla jsem se zeptat – poletíte na svátky domů?“

„Pokud mi do toho nevleze něco neočekávaného, tak ano.“

„No ano. Musí se vám hrozně stýskat. Letenku už máte? Neodkládejte to, bývají brzy vyprodané.“

„Letenku už mám, ale děkuju za upozornění.“

„Nemáte zač. Myslíte, Milane, že bych vás mohla požádat o laskavost?“

„Bude-li to v mých silách…“

„Víte… dcera letos nastoupila do školy textilního designu. Myslíte, že byste pro ni mohl u vás koupit nějaké takovéhle ozdobné knoflíky, něco jako jsou tyhle čtyři s perletí? Samozřejmě se s vámi vyrovnám, škodný nebudete.“

„Ufff. Knoflíky jsem ještě v životě nekupoval, ale předpokládám, že se koupit dají. Jasně, Světlano Borisovno, tohle je maličkost. Dáte mi ty vzorky?“

„Samozřejmě, tady jsou. Prý nemusí být nutně identické, je to pro inspiraci. Jdete na počítač?“

„Ano, trochu mimo plán. Oleg Petrovič mi vykouzlil nějaký čas v SVS.“

„Jo, jasně. Nebudu vás zdržovat. Jen vás ještě poprosím, když děláte pro fakultu, zaskočte vždycky na děkanát a napište to do žurnálu. Nemusíte hned, jak si vzpomenete a ani to pro vás není povinné, ale děvčatům v účtárně to pak usnadní práci.“

„Dobrá, budu to držet v povědomí. Papíry já hrozně nerad.“

„Tomu rozumím. V tom případě se nikdy nenechte zlanařit na pozici vedoucího ročníku!“

 

V akváriu bylo skoro prázdno, na sále se Zemskov dost vztekle hádal s jakýmsi čtvrťákem, dožadujícím se strojového času. Čtvrťák prohrával na body, ale odmítal to vzdát. Byl jsem v doslechu a mnoho z těch slov, která ve při padala, jsem ještě neznal nebo alespoň neslyšel aktivně použít. Vytáhnul jsem ze šuplete tu novou cívku pásky a osadil jsem si ji do volného páskovodu. Vedle jsem nasadil matematiku v rozšířené přesnosti a s pomocí manuálu od Vostrikové a Mitina jsem si pustil kopírování svých děrných štítků na pásku. Než to proběhlo – a trvalo to nečekaně dlouho, takže jsem asi ta dédédčka napsal blbě – odkontroloval jsem zásoby děrovaného papíru v tiskárně a přijasil jsem si operátorskou konzoli, která byla stažena na totální minimum. Študák mezitím s nespokojeným mrmláním vypadnul z akvária pryč. Na displeji svítilo hlášení IEF249I FOLLOWING P/R AND PSW VOLUMES ARE MOUNTED, následované L61.RENATA on 132 (P/R-PRV). Měl jsem svou první pásku. Jen pro sebe. Připadal jsem si, jako fakt velký kluk a cvičně jsem si z té pásky pustil překlad a kompilaci. Jo, to bylo ono, rozdíl v rychlosti byl obrovský. Udělal jsem dumpem zrcadlo té pásky na diskovém svazku a pustil jsem se do zjednodušování toho gosplanovského modelu, aby se mi vešel do omezených prostředků malé SM-4. Za oběť padla všechna pomocná vinutí obou hlavních soustrojí, momentové charakteristiky turbogenerátorů, dynamické úpravy buzení a hromada dalších věcí. Výsledný model byl prakticky k nepotřebě, ale obsahoval jen pět rovnic a rychlým odhadem sbíhavosti jsem byl schopný i na malé mašině spočítat osm sekund přechodového jevu a dvacetimilisekundovou diskretizací za necelou hodinu. Na třetí pokus se mi to povedlo přeložit a slinkovat bez chyb a neuvěřitelně zvědavý jsem to pustil na výpočet. Kurva fix, ono to tisklo! Na tiskárně postupně vylézalo dvanáct grafů a ty, což bylo nejlepší, dávaly docela i smysl. Ten model jsem měl samozřejmě fyzikálně úplně blbě a nesmyslně, ale v jeho rámci se přechodový jev choval plus mínus věrohodně. Výpočet běžel necelých padesát minut a chvilku poté, co doběhl, zašel na sál Anikejev.

„Koukal jsem přes sklo na procesor a přišlo mi, že vám zadání doběhlo. Smím doufat v úspěch?“

„Zdá se, že ano, Pavle Pavloviči. Podívejte se sám.“

„Ale no jo, určité penzum znalostí vám samozřejmě ještě chybí, neberte to prosím jako výtku, nedej bože, to je látka čtvrtého ročníku. Ovšem pomineme-li fyzikální věrohodnost vašeho modelu a soustředíme se na instrumentální stránku, je to… Nebudu se to zdráhat vyslovit… Je to vynikající. Vy-ni-ka-jí-cí! Výsledek zde zříme pouhým pohledem, bez odečítání tabulek. Bylo by možno ten výstup doplnit o jakousi… legendu, mohu-li to tak nazvat? Zkušené oko samozřejmě pozná, že tento z písmen F složený graf bude velikost fázového posunu, mějme ale na paměti cílovou skupinu našich zákazníků, myslím tím samozřejmě Gosplan, že ano. Bylo by hezké, kdyby třeba v těchto místech mohla být tabulka přiřazení symbolů k jednotlivým grafům. Dalo by se to zařídit?“

„Asi dalo, Pavle Pavloviči, ale takto by to nebylo úplně lehké, raději bych ji dal před graf nebo za něj. Ono to formování jednoho řádku – nebo časového plátku, chcete-li – není úplně triviální. Ale zamyslím se nad tím, tohle je naprosto syrová verze a já u ní, mám-li být upřímný, vůbec neočekával úspěch.“

„Ale to je samozřejmé, rozhodně to prosím nevnímejte jako kritiku, směřující k vaší práci. Zde ale je veliký potenciál… veliký potenciál, ano. Mohli bychom, kupříkladu, udělat individuální měřítka os hodnot jednotlivých parametrů děje?“

„Ony tam jsou, ale nezobrazují se, vstup je normalizovaný do počtu znakových pozic tiskárny.“

„Rozumím, rozumím. Byl by velký aplikační problém, kdybychom místo této jedné osy hodnot těch os vytiskli více, jednu nad druhou, s jejich individuálním rozsahem v každé z nich?“

„To nebude těžké. Výborný nápad. Tohle určitě dostanu do další verze, ale ne dnes. Měl jsem včera trochu náročný den, rád bych si dnes orazil.“

„No pochopitelně! Já jsem nadšen i z tohohle výstupu. Jaký tedy navrhujete další postup? Domnívám se správně, že tímto jsme dosáhli hranic možností, která nám naše fakultní prostředky poskytují?“

„Nepochybně. Je tam sice malý prostor pro optimalizaci, ale navrhl bych směřovat úsilí k práci na deset pětačtyřicítkách. Pokud to bude možné. Vnímám tam určitě pnutí ze strany vedení výpočetky.“

„To neřešte. O to se postarají povolanější. Orlové much nelapají, vaší prací je věda a o administraci nechť se starají administrátoři.“

 

***

Zjistil jsem, že mám hlad. Pekelný. Ten kus chleba s paštikou, zblajznutý odpoledne, moc energie nedodal a v horním bufetu probíhala sanitární hodina. Seběhnul jsem dolů do spodního automatu a tam bylo to samé v bleděmodrém. Blížila se sedmá hodina, takže jsem dospěl k názoru, že bude lepší cestou domů nakoupit a udělat si po dlouhém dni konečně normální večeři. Vrátil jsem se na sál odmontovat pásky a trochu po sobě uklidit ten svinčík, který se mi povedlo kolem stolu nahromadit a aby holky nefrflaly, udělal jsem jim IPL do normálního MVS. Vyšlo to akorát, v sedm terminály jely a na konzoli problikávalo celoobrazovkové IEE724I s 0 OF 6 JOBS ARE RUNNING v pátém řádku. Stáhnul jsem konzoli jas a vyrazil jsem na nákupy.

 

V pekárně akorát vykládali zboží do přihrádek. Na margo navýšené pomvědí smlouvy jsem se rozšoupnul a koupil jsem si hned dvě dlouhé bagety po dvaadvaceti kopějkách a cihlu borodinského chleba za dvacet. Mlékárna dala máslo, červené plnotučné mléko a slaný poščechonský sýr a v gastronomu na rohu jsem dokoupil kolínka, sůl, cukr a povedlo se mi před nosem vyfouknout jakési odbarvené čtyřicátnici poslední kus suchého salámu. S narvanou síťovkou jsem se vydal domů. Na vachtě bylo prázdno, na nástěnce pro vzkazy visel červenou tužkou orámovaný lístek. Na něm stálo „MILANE, ZAVOLEJTE 233 11 78-914“. To bylo institutské číslo. Našel jsem dvě kopějky a hodil jsem je do automatu. Po třetím zazvonění se mi to zvedli.
„Zelenochat. Poslouchám vás.“

„Milan Kovář. Našel jsem váš vzkaz, šéfe, tak volám.“

„Ježíšmarjá, promiň, já to tam nechal. Pavel mi už referoval. Dobrá práce. Zastav se u mne zítra po TOE, prosím tě, mám nějaké nápady k probrání. Odpoledne je rada fakulty a rád bych je tam už vzal k odsouhlasení. Jo, pozdravuje tě Utkin. Už jsme mu to vyslepičil, omlouvám se za ten kalambur.“

„Díky. TOE mi zítra končí v jedenáct, musím se přesunout… Ve čtvrt na katedře?“

„Budu čekat. Hezký večer!“

„Hezký večer, šéfe.“

Zavěsil jsem a pomalu jsem se po schodech vydal nahoru. Ten nápad s grafy začínal nabírat na otáčkách a zjevně i na váze. Pustil jsem se do rozmýšlení, jak na velké mašině, nota bene zdvojené, udělat nějak rozumně vstupy a parametrizaci a úplně jsem přehlédnul Olju, která na odpočívadle kouřila tenkou jávu.

„Mili! Ahoj! Tys mě neviděl?“

„Ahoj, blondýno! Promiň, nějak jsem se zamyslel.“

„Jdeš z katedry, co? A měl jsi úspěšný lov, koukám.“

„Přivezli veky a taky jsem sehnal suchý salám. Dáš si se mnou?“

„No… Mili, můžu dneska spát u tebe? Lence přijel na návštěvu brácha voják a potřebují probrat nějaké rodinné turbulence. Nechci jim tam překážet. Budu jako myška, neboj.“

„V pohodě. Neřeš to.“

„Já ti udělám večeři, jo? Co ty na to?“

„A to je nápad! Hlady šilhám. Ráno jsem měl akorát třený tvaroh a odpoledne kus chleba s paštikou.“

„Takhle si brzy uženeš žaludeční vředy. Nač máš chuť?“

„Ani ti nevím… nějaká vajíčka?“

„To není jídlo, to je výplň. Počkej, já se kouknu, co tu máš. Co kdybych udělala ta kolínka se salámem, z tohohle by to šlo. Cibuli koukám máš, olej taky… Hele, dokonce i máslo. Jo, ten salám opeču na kostičky s cibulí, zaleju to kečupem a na ty kolínka to bude prima. Šlo by to takhle?“

„Určitě. Chceš nějak pomoc?“

„Ne, není potřeba. Vypadáš utahaně. Natáhni se. Potřebuju tak čtvrt hodinky, tyhle kolínka se vaří rychle. Máš radši na skus nebo víc uvařené?“

„Rozvařené ne. Spíš míň.“

„Jasně. Co je tohle? Hezky to voní. To by se tam hodilo.“

„Sušená bazalka. To tam dokonce i patří.“

„Dám to tam. Pepř je tady?“

„Jo. Počkej, tohle jsou kuličky. Někde tam bude mletý, snad ještě moc nevyčichl. Jo, ten, to je ono.“

„Vypadá to, že ještě voní. Hmmufff. Hepčí! To je síla! To jsem neodhadla. Normálně se mi zaslzely oči.“

„Musím si pořídit nějaký mlýnek na koření. Čerstvě mleté je lepší.“

„Tak to nevím, jestli se něco takového dá koupit. Možná hmoždíř nebo třecí miska, ale mlýnek? To asi slyším prvně v životě. Ale budu se po nákupech koukat. Tak jdu vařit. Nevstávej, oraz si.“

 

Netrvalo to ani čtvrt hodiny. Olja nejdřív donesla pánev s kolínky a pak se vrátila s lahví.

„Vysomrovala jsem u kluků vedle nějaké červené. Vůbec netuším, jaké bude. Chceš jíst z talířů, nebo si to dáme z pánve?“

„Z pánve to bude v pohodě. Míň nádobí. Ale to víno bych radši ze skleniček. V té horní polici.“

„Z flašky pijou víno akorát alkonauti. I když ti zase pijou vermut. Tak se pojď najíst. Kámo, ty teda pěkně mžouráš, to ti řeknu.“

„Čin čin.“

„Čin.“

„Hele, to je dost dobrý pití. Musím to pak klukům revanšovat. To je od Ruslana?“

„Ne, od Magomeda.“

„Hm, zrovna u něj bych chlast nečekal.“

„Tak on asi žádné ortodoxní názory mít nebude. Nabírej si to víc odspoda, ta cibulka se nějak drží u dna. Máš to dost okořeněný?“

„Je to výborné. Za mne cajk. Ale asi brzy prasknu.“

„Taky to do sebe házíš, jako bys týden nejedl. To taky není zdravé. Ale jo, povedlo se mi to, bez falešné skromnosti. Doleješ mi, prosím tě?“

„Jo, promiň. Lenka má bráchu vojáka?“

„Má. Pěknej chlap. A nějaká dost vysoká šarže u letectva nebo PVO, nevím jistě. Oni jsou dost nóblhóch rodina, tatínek je velký odborník na energetiku, maminka je primářka.“

„Lenka mi to říkala, odkud je – z Bratska?“

„Ne, z Brjanska. To je už skoro na Ukrajině. Nebo v Bělorusku, jak chceš, někde tam poblíž je trojbod hranice. Ale odstěhovali se tam z Vitebska, a to je echt Bělorusko. Klidně to dojez, já už nemůžu.“

„Taky mám dost. Ještě zbude na snídani.“

„Tak já to přikryju talířem. Běž se umýt, já trochu poklidím.“

„A to taky potřebuju, jak prase drbání.“

„No, není to tak strašné. Tchoř by se s tebou jako s rodným bratrem nepozdravil.“

Sebral jsem ručník, šlauch a mýdlo a vyrazil jsem do umývárny. Tekoucí voda mne docela postavila zpátky na nohy. Venku už byla řádná tma a v obou polovinách koleje svítila skoro všechna okna, Utíral jsem si vlasy, které se mi podařilo namočit si mimo plán a zaujalo mne okno v třetím patře, otevřené dokořán. O parapet se opírala fakt kozatá černovláska, byla prohnutá v kříži a melounky se jí houpaly do taktu přirážení. Jejího milence jsem nepoznával, hlavu mu skrýval rám okna. Zamával jsem na ni a ona se radostně zašklebila. Vrátil jsem se na pokoj.

 

Olina mezitím stihla odestlat a vysvléct se. Vypadalo to, že si odpoledne stihla nejen udělat nehty, ale i zastřihnout kožíšek a vyfoukat vlasy.

„Dobrý večer, poručíku Rževský! Nenastal on čas, ojet po syté a vydatné večeři baryšňu Rostovu?“

„A prý, že budu jako myška…“

„Zkouším to. Jestli jsi fakt utahaný, necháme to na jindy.“

„A to by byla škoda. Ta skořicová vůně je rajcovní.“

Sáhla si tam.

„Ježíšmarjá… No, já teda slintám. Půjč mi ho.“

„Takhle?“

„Ne, do pusy. Já si nad tebe takhle kleknu, jo?“

 

***

Ta čísla nakonec byla dvě a po tom druhém jsem usnul, jak zabitý. Z ničeho nic bylo ráno.

„Vstávejte, poručíku Rževský, čekají vás veliké skutky! A taky horký čaj se spoustou cukru. Vlastně nevstávejte, donesu vám to až na lůžko. Tak co, byla jsem, jak myška?“

„Myši takhle zběsile nešoustají, alespoň jsem se o tom nikde nedočetl. A rozhodně nehoupou lidem kozama před obličejem hned po probuzení. Jsi dlouho vzhůru?“

„Čtvrt hodinky. Jen jsem se opláchla a dala na čaj. To bylo moc hezký, spala jsem jak dřevo. Co ty?“

„Já taky, vlastně ještě nejsem úplně vzhůru. Kruci, ten čaj je děsně horký.“

„Nespálil se?“

„Moc nechybělo. Ale je fajn. Tohle by probudilo i týden starý kadáver. Jestli slyšíš to narůstající hvízdání, tak to se mi roztáčejí kolečka.“

„Neslyším. Já jsem spíš na to poslouchání hukotu v klacku.“

„Takhle hned po ránu? To snad ne.“

„Když ne, tak ne. Nevíš, proč mě bolí kyčle?“

„Protože jsi přirážela, jak parní buchar.“

„Parní buchar jsme ještě neviděla, ale asi to bude zajímavý stroj. Hele, já otevřu okno, jo? Venku je nááádherně. Dáme si ty těstoviny?“

„Rozhodně.“

„Tak já je skočím ohřát. Můžu si půjčit tvou košili?“

„Jasně. Jen mi ji nepostříkej tím kečupem, tohle je poslední čistá a je teprve pátek.“

„Dám pozor. Hele, já ti zítra přeperu věci, jo?“

„To asi zvládnu sám. Už toho mám nachystaný plný koš.“

„My jsme se s holkama dohodly, že se složíme na pračku. Nechceš se přidat?“

„A to je dost dobrý nápad. Určitě jo. Kolik mám dát?“

„Dvanáct.“

„To se dá. Kdo to vybírá?“

„Lenka. To byl její nápad.“

„Praktické děvče.“

„Někdy až moc. Hned jsem zpátky, tohle se ohřeje rychle. Jo, na dvě pěkné porce to dá. Víno už nezbylo, co?“

„Na dně. Klidně ho dojeď, já si dám mléko.“

„Žbluňk. Kam chceš nalít mlíčko, kocoure?“

„Do hrníčku.“

 

Přednáška z TOE mi utekla docela pěkně a ve čtvrt na dvanáct jsem na katedře potkal doktora Zelenochata, který se akorát vracel ze záchoda.

„Dobré ráno, Milane. Vlastně už dopoledne. Nezajdeme na kafe?“

„Dobré ráno, šéfe. Rád. Teď tam nikdo nebude.“

„Myslel jsem spíš do stolovky. Chci probrat něco, co není určené pro všechny uši kolem.“

„Je to na vás. Počítám, že řeč půjde o gosplanu.“

„To taky. Ale nechme to, až ke kafi. Hlad máš?“

„Ani ne, bohatě jsem posnídal.“

„Dobrá, tak pojďme. Nějaký ekler asi neodmítneš, že? Zvu tě.“

V jídelně bylo poloprázdno. Murila Murilovič se rozvaloval na parapetu a nahříval si huňatý kožich. Na podrbání za ušima zdvořile pootevřel jedno oko a krátce mňouknul. Sedli jsme si ke stolku v rohu a Nikolaj Josifovič přinesl dvě kafe a dva talířky s eklery.

„Dobré chutnání, Milane. Pojďme k dílu. Především díky za ty grafy. Je to snad ještě lepší, než jsem si představoval. Včera jsem to ukazoval na radě a sklidilo to aplaus na otevřené scéně, řečeno divadelní terminologií. Dneska se chystám na Ochotnyj rjad, to téma se nějak doneslo k soudruhovi Bajbakovovi, z čehož teda úplně nadšený nejsem.“

„Bajbakovovi jste říkal? Nechytám se.“

„Jo, Nikolaj Konstantinovič. Předseda gosplanu. Nepříjemný typ, řeknu ti. Abys rozuměl, SSSR není monolitická struktura a tím spíš jí nejsou ani jeho jednotlivé substruktury. Ne, že by to byl úplně antagonismus, to asi ne, ale jednotlivé složky moci vedou soupeření o zdroje na prakticky libovolné úrovni, kterou si svedeš vydefinovat.“

Zelenochat se rozhlídnul kolem a pokračoval.

„Téma TEC-28 je hodně zpolitizované a existují kolem něj přinejmenším čtyři zájmové skupiny, jejichž interesy sice mají určitý konjunktivní průnik, ovšem finální zájmy jsou totálně disjunktivní a každá z nich sleduje vlastní cíle. Přitom tahle hra je s nulovým součtem, a to nejen v oblasti množiny výplatních funkcí. Nutně pak musí existovat nějaká množina prostorů strategií a s těmi se my potkáváme a budeme potkávat. Stíháš mne sledovat?“

„Zatím ano. Pro sebe si to interpretuji, že komusi stojíme na kuřím oku?“

„Bri-lant-ní shrnutí! Dík. Nevěděl jsem úplně, odkud začít a jak k tomu přistoupit. Je to tak. Soudruh Utkin je, řekněme, čelným představitelem uskupení, kterému můžeme říkat technokraté. Je to mocná, ale na Starém náměstí neoblíbená skupina. Neoblíbená proto, že nepřikládá téměř žádnou váhu ideologickému zakotvení a nezohledňuje vedoucí linii. Když odbočím – jen mírně politickým vtipem, nech si ho pro sebe – to znáš, jestli může členka strany souložit s bezpartijním?“

„Netuším,“

„Může. Ale zavést si ho musí sama, aby nebyla porušena vedoucí linie. Ale to jsem odbočil. To uskupení kolem Pavla Markoviče má nyní navrch a s tím, jak zlepšujeme ten jejich – a vlastně i náš – model, jeho pozice se upevňuje. A druhé straně máme skupinu, blízkou k vedení Moskvy a Moskevské oblasti, jejichž zájmy projekt TEC-28 dost kříží a taky skupinu stranických aparátčíků – znáš to slovo, že? - pro které je nepřijatelná plánovaná technická odvislost od západních technologií.“

„Jo, chápu. A ta čtvrtá skupina?“

„Oboronka. Ti zatím stojí trochu mimo střet, tohle není úplně jejich téma, ale je zapotřebí mít je na zřeteli, protože mohou velmi rychle a neočekávaně zaujmout pozici na něčí straně sporu. Já skočím ještě pro kafe, nejsi proti?“

„Rozhodně jsem pro. Dneska je nečekaně pitelné.“

To, co jsem slyšel, se mi nijak dvakrát nelíbilo. Šéf se vrátil se dvěma sklenicemi a pokračoval.

„My dva jsme v tomhle dění nevýznamné figury, byť jsme nositeli, řekněme to tak – určitého docela podstatného know-how. Za institut v tom hrají Věnnikov se Strojevem a nejspíš i první oddělení, to nás ale zajímat nemusí. Ale i tak, chtěl jsem tě poprosit, aby ses moc nešířil o tom, co děláš a jak to děláš. Já o tobě dneska na Ochotnom rjadu mluvit moc nebudu, podám to tak, že jsme na fakultě vypracovali, s oním kolektivním a neosobním my. Neber to proboha tak, že bych chtěl nějak umenšit tvoje zásluhy, ale ty bych raději akcentoval na akademické půdě, na konferenci, v Energetiku a tak. Rozumíš mi? Můžeme to hrát takhle?“

„Je mi to jasné. Nemám s tím problém.“

„Děkuju. Neříkalo se mi to lehce. Takže se přesuňme k lehčí části debaty. Vidíš, říkám lehčí, přitom je to fakticky ta těžší část tématu. Co bys, kromě strojového času na pětačtyřicítkách, ještě potřeboval k úspěšné implementaci?“

„Mám ohromnou spotřebu papíru. Ty ladicí tisky ho žerou po plachtách.“

„Není problém. Teda je, ale ne tvůj. Zařídím. Co dál?“

„Daly by se mi zařídit nějaké operátorské zkoušky? Něco jsem si nastudoval z manuálů a dokumentace, ale jsou věci, kde dost tápu.“

„Rozumím. Možná… Říkám možná, možná bychom uměli udělat ti změnu ve studijním plánu, ty tam máš chemii a ta ti v praxi nebude k ničemu. Promluvím s docentem Doroščenkem z fakulty automatizace a výpočetní techniky, jestli by se ti vždycky v pondělí nemohl věnovat některý z jeho aspirantů. Vy tam pak ten kurs máte ve třetím a čtvrtém semestru, ale to ty už budeš někde daleko jinde. Jo, to by šlo, takhle to uděláme. Docentka Kloš proti nebude.“

„To by bylo fajn. Světlana Bogdanovna vykládá výborně, ale ten předmět asi fakt potřebovat nebudu. I když mě baví.“

Tak mě napadá, že bychom ti asi ani nemuseli oficiálně měnit studijní plán, aby to nebylo nápadné. Tohle umím zařídit neoficiálně. Zkoušku z chemie bys dělal v předtermínu a Světlana Bogdanovna se postará, aby dopadla dobře. Jo, takhle to uděláme.“

 

 

Vyhledávání

Kdo je online

Celkem přihlášeno: 191 uživatelů
No members online
Členů: 0 / Hostí: 191

Nejnovější uživatelé

  • ae21ae
  • Kejmil
  • Didier
  • Frfafel
  • PragueMate