DEV...ELeferno

          SVÍTÁNÍ

    Z Boží milosti začal nový den. 

    Slunce v plné síle zalilo mi tvář jakoby panna vedle na polštáři ve snách hodila hlavou a zasypala mne svými vlasy plnými života a radosti. 

    Jedině takové vyrušení ze sna bylo přijatelné, neboť to byl sen plný andělských kundiček a ocásků, které se přímo v Brownovském skrytém hemžení překotně prolínali, zanořovali se do sebe navzájem, ba i prdelky bez zbytečného omezování pohlavím jejich držitelů přibírali, vše prostupovala bujará láska, která je Stvořitelovým jménem, rozkoš, která byla jeho silou při tvoření světa, ba i chtíčem byl celý sen prodchnut jako jarní potok chladem, tím nezlomným a nevyčerpatelným chtíčem, který nás drží pevně na této zemi, která se tak stává pro nás krásnou a uspokojivě obyvatelnou. 

    Chtíč po celý život tlačí naši lásku k rozkoši vpřed a když k stáru pohasne ten oheň v klíně, táhne nás jako osla za mrkví kupředu více už jen vínem, mlékem to starců a jídlem, první i poslední rozkoší života. 

    Úplně poslední rozkoší potom, když si na ni neupamatujeme jako na naši rozkoš úplně první, je nadechnutí se. Ptejte se umírajícího na loži, s jakou nadějí se upíná ke každému dalšímu nádechu a s jakou rozkoší si jej vychutnává, než ji přerve rozkoš ze světla v dáli, ve kterém naň mávají prapředci. 

    Ubrat člověku rozkoš a nedat mu jinou, toť smrtelným hříchem jest. Vzbudit mne takhle podzimní zamračené slunce s vyhlídkou na upršený den v Kolbence, proklínal bych jej z plných plic, ale sen, ve kterém prdelatí andílci nedospělých postav smilní orálně i análně a radují se dvojím průnikem a neb jsou to andělé a bolesti těla neznají, nemají pražádnou starost s anatomickými omezeními, pro která by toto nebylo možno s lidskými postavami jejich dětského vzevzření... ta divočina střídání se v dirkách a promazávání prdelek pro další souložníky výstřiky těch právě končících, teplounká zákoutí opouštějících, by bylo možno jen v divokém pornofilmu, nebo v krásném pubertální fantasii. 

    Andělice štíhlá a pružná jako gazelí mládě (stejně jako všechny ostatní postavy, proč si kazit sen, že) seděla v tureckém sedu naražena na klíně mladíka, který ji pronikal, který se snažil svým žaludem dotknout se z nitra až jejího horkého srdíčka a nad nimi stála dvojice, přirážející jen zblízka, velmi pomalu a zlehka ve stoje. Obliny svých zadků proti jejim tvářím a nechávali si jejich jazyky laskat vše, co se jim dalo nastavit, zvedali dovýše kolena, aby jazyky pronikaly snáze k prdelkám i k šourku a rozkoší tepající penis byl chvílemi masírován dvěma páry dlaní, které bloudily od kolen až po prsa obou. 

    Když chlapeckou tváří prošlehl sveřepý býčí výraz a jeho bedra napjala se ke zvířecímu přirážení, neůstojnému andělského klidu, dolní dvojice převzala moc a otěže divoké jízdy a děvče  uchopilo jej za půlky, pevně je sevřelo a mírně zatlačilo vzhůru, zatímco jedna chlapcova dlaň něžně přirostla k zadečku stojící dívky a do nabídnuté poroztažené klučičí prdýlky zanořil rychle a nesmlouvavě ukazováček ruky druhé... a podržel býčka přitaženého v klíně jeho studnice rozkoše, potom pomalu jako táhlo parního stroje sem a tam vedl jeho bedra podle svojí rozvážné vůle namísto onoho zvířecího rytmu. Shora nebylo úniku a tak se hoch nechal vést sem a tam, jako dobytče na provaze. Volně nadoraz a napůl cesty, ikdyž se zkoušel cukat... 

    Teprv když jeho andělice napjala se jako zvíře na oštěpu, sevřela jej svaly v klíně a extáze radostné rozkoše zastavila dech v jejím nitru, přimáčkl zlobivý prstík prostatu spořádaně a tak, jak se patří na tak vzácnou chvíli, dovolil učinit bedrům dva zvířecí přírazy, které trhaly sevřený klín, avšak konejšily jej hned zprudka prýštící smetanovou rosou. 

    

    Ranní paprsky tedy nepohladily jen moji spokojeně se usmívající tvář, vyjadřující takový mír a spokojenost, žebych s Dalajlamovými portrety mohl viset na jedné stěně. Dal jsem jim pohladit i vztyčený penis, hrdě a sebevědomě se  vzpínající k nebesům jako sama Davidova socha. 

    Když jsem ještě bydlel v semináři, tento zážitek mi byl na společné ložnici upřen a kolikrát jsem snil o tom, probouzet se takto na balkoně, sám, jen já, tento Malý David, Slunce a modrá nebesa s ptactvem v jiskřivém ranním povětří. V takovou chvíli chválí nové ráno jak horní hlava, tak dolní hlavička, stejně jasně a uvědoměle. Každý nádech a každý výdech prochází mezi nimi, jakoby se dech přeléval, tak, jako se přelévá mezi milenci, srostlými k sobě polibkem a jako se taktéž přelévá dvojicí, spletené jazyky v klínech, mezi jazykem olizujícím šourek a hráz až k zadku a jazykem vhrouženým do nitra dívčího klína, hledajícím onen "bod zlaté kopretiny", lhostejno pak, že naň nedosáhne... to hledání a urputné dýchání obou je tím, co žene koloběh energie v rozkoši dál. 

    I když jsem se probouzel na faře jsem si toho neužil -- ve studených tlustých zdech, které od středověku viděly více dýchavičného zatrpklého stáří, nežli jasných svítání, jsem měl vždy snahu svůj kousek masa navíc co možná neméně vytahovat, aby se snad tou skleslostí nenakazil. 

    

    O tom těle, tkeré se vedle mne pohnulo a svými zády se přivlnilo k mým, spokojeně zavrnělo a hřálo a dál spalo, musím něco uvést oklikou: 

    zde čteš jen úryvek, jen jedno svítání, z několika mých dlouhých let poté, co jsem ... ještě to bolí, nechci to rozškrabávat, nezhojenou ránu... ale odešel jsem ze společenství církve, musel jsem opustit svoji svěřenou farnost a ikdyž bych se mohl postavit natruc a na tam nabytém majetku bych mohl bezproblemů pobývat, nespatřoval jsem v tom boji potěšení a odebral se začít nový život do také nových, cizích končin světa. 

    Na této životní cestě jsem "zvedl ze země" jednu trpící duši. Tak mne to učili a tak mi to, myslím, z milosti Páně vždycky docela dobře šlo. Je to mladý chlapec bez rodičů, tedy přesněji s rodiči, kteří jej zavrhli a vyhnali, když se jim s důvěrou svěřil, že se mu holky pranic nelíbí a na malé vesnici se toto dalo strpět méně nežli i vražda. "Co z něj! Do statku není, vnoučata nic...!"

    Vešel tedy do světa jako raněné kůzle, neznalé světa a neznalé ani sebe. Vběhl by do první, i tisící první otevřené náruče a byl by život skončil v slzách, bolestech a výčitkách. 

    Jistě Prozřetelnost tomu chtěla, aby tu dnes ležel, jinak bych tenkrát neudělal překlep v googlu a místo jména firmy klienta, co mi dával zakázku, bych nevytáhl jeho přezdívku a čerstvý inzerát na BDSM serveru, kde "21letý bi-subík nabízí pevnou prdelku i štíhlou a hladkou postavu ke každé rozkoši tomu, kdo z ní bude mít radost." Přiložená fotografie znázorňovala jistě toho, kdo stál modelem antické sochy, spíše dívek nežli mužů.

    Napsal jsem mu tedy kdo jsem, nabídl ochranu, přístřeší, čas narozmyšlenou bez nároků na odměnu... a teď tady leží vedle mne. Už druhý měsíc. Dílem možná proto, že vyrostl ve věřící rodině a jeho babička, podle toho co vyprávěl, musela být moudrá, snad až osvícená žena, která jej naučila nebát se neznáma a věřit v instinkt, osud a Prozřetelnost. Dílem možná proto, že jsem projevil jem střídmou  zvědavost stran toho, jak to probíhá "takhle mezi muži" a nezapadal jsem ani do klišé o homosexuálních orgiích na farách. 

    Jsem sice na holky, jednoznačně a neodvolatelně, je to přeci přirozenost, alespoň moje, ale zvídavost mi stále vtírá nezodpovězené představy, jaké to je. Neodvrhuji to, Stvořitel se nemýlil, když někomu udělil zálibu a náklonnost ke stejnému pohlaví, takže proč já bych tím měl opovrhovat? Proto že ve čtvrtém století o tom pár lidí z dnes nejasných příčin něco odsouhlasilo jako  nezpochybnitelné dogma? Třeba to byli samí škaredí tlustí mniši s ledabyle střiženým strništěm, s vlasy máslem politými kvůli tehdy všudypřítomným vším, možná smrděli po česneku a cibuli, kterými se tehdy chudí lidé hojně živili, pokud jim zkažené zuby ještě dovolovaly. 

    Kdoví, co by řekli na jeho hladkou postavu, prdelku jak dva stroužky česneku a pod mírně klenutým lehce ochmýřeným břiškem vzpínající se pomenší penis s kůžičkou do poloviny žaludu. Když se mu na jeho kořen uváže plochá mašle, vypadá jako Cuppid, který přišel zvěstovat, že nevěsta sice už čeká u oltáře, ale jeslti má pan ženich jenom malou chvilinku čas, může se on, bůžek divoké lásky otočit a opřít se lokty tady o ten stůl a... 

    Vždyť štíhlý penis rozhodně vztyčený nad pevným a hladkým mladým tělem je stejně krásné dílo Stvořitelovo, jako mladá rozevírající se pička v čerstvém černém chmýří. Nebo lesklé tělo lososa blýskající se v raním slunci, když se dravě mihne sem a tam při hladině. Nebo jako poslední jiskra zapadajícího slunce chycená do sklenice těžkého tokajského vína. 

    Takovou perlu mládí by přeci byl hřích nechat napospas neurvalému a bezohlednému chtíči do kůže oblečených buziků, kteří by jej přivázaného přes stůl obcházeli jeden po druhém až do rána, aby jej s rozmrdanou prdelí nakonec odvázala uklízečka a vyhodila z baru na ulici. 

 

    Otočil jsem se a přikryl mu svojí dekou ramena. Zachumlal se a dýchal mělčeji. Zachvíli se probudí. 

    Vleže na zádech a s koleny od sebe, s jednou rukou labužnicky za hlavou a očima zavřenýma jsem si pomalu promnul pyj a zatáhl za žalud, promítal jsem si za víčky divoké sceny změti dětských cherubů a zhluboka dýchal, abych celé tělo prosytil tím životem a jiskrou divoké radosti. 

    Dlaň, která zespod nahmítla můj šourek, jakoby se jen chtěla přesvědčit, "co se to děje za mými zády", jak se mu jistě mihlo hlavou. Nepustil, já neotevřel oči, otočil se a druhou dlaň mi položil na prsa. První dlaň vyjela od šourku pomalu po těle penisu pod žalud, který obemkl kroužek ze dvou prstů a moji ruku tak vytlačil. 

    Ležím tedy s koleny od sebe, chodidla sepjatá, ruce pod hlavou založené, na srdci mne jemně, něžně tlačí ruka a druhá prsty převaluje šourek a přitom palcem a ukazováčkem pevně tiskne obvod pyje a jezdí pomalu vzhůru a dolů. Dýchám jako horolezec, který si užívá sluníčka, které mne zalévá a svěží ranní vzduch z okna hladí moje tělo. Jak říkám -- sice jsem na holky, ale... proč odmítat příjemnou masáž. Jsou to taky svaly a žlázy, proč jimi pohrdat a vykazovat jim okrajové místo zájmu. K stáru bych si to jistě vyčítal...

    Přelehl  si dolů a já mu uvolnil místo pod svým klínem, paty jsem založil pod stehna, abych se mohl snáze vzpínat proti jeho rtům, kterými objíždí mé ohanbí, zatímco dlaněmi bloudí od podbřišku až k páteři. Pevným stiskem půlek k sobě zabráním jeho prstu v cestě do mého zadku, nepřijde mi to patřičné... kouřit mi můžeš, ale zadek je můj, o tom se nebudeme bavit! Tedy... aspoň myslím. 

    Saje a cumlá žalud, zatímco těsným kroužkem sevřených prstů rychle jezdí nahoru a dolů a to tření na žaludu mi vytahuje síly z celého těla, píchá mi a škube celým penisem až k zadnici, kterou tedy nechal napokoji a jen jezdí prsty po hrázi a mne varlata v pytlíku. 

    Slunce nebude kvůli nám vycházet až do oběda a mužská rozkoš stoupá k nebi rychleji, než dým večerního ohně, můj dech se stal přerývaným a sevření jeho prstů se zastavilo a zesílilo na kořeni, zatímco v rozkošné peci svých úst celé tělo mého penisu hřál při pohybu nahoru a dolů. 

    Tu začal pohyb na žaludu být svým třením tak intenzivní, až se stal pálivím a bodavým, moje ruce vyskočily k jeho vlasům, uchopily je a můj klín se vzepjal proti hlavě, kterou jsem držel. Dlaně uchopily má bedra a pevně je hladily, zatímco se zhluboka nadechl... s pootevřenými rty zapustil můj žalud do krku... a několikrát polkl. 

    Nelze napodobit v žádném místě těla lidského hru svalů, jakou učiní polykací vlna pod uzdičkou, to ždímání a dojení. Je to jako tep divokého mladého srdce, já cítím proud na vrcholu, stříkám do nitra toho bušícího drdce a ruce mne konejšivě hladí po slabinách, po bocích... ještě několik záškubů, celým tělem, poslední jiskry na žaludu... uvolním stisk rukou, jeho ústa se sesmeknou volně z mého ještě stojícího penisu, on krátce se zakucká a pak polkne... znovu vezme můj úd do úst, čímž mu dodá odcházející sílu, vysaje, neolizuje, ví, že by to nepříjemně dřelo na žaludu... pomne šourek a políbí na mne podbřišek. 

    "Dobré ráno, velebnosti!" praví se šibalským úsměvem a provokativně nastaví své ještě mým mlékem mokré rty těsně před mé. Už pro krásu té provokace jej políbím na ústa, nesměle a jen ze zvědavosti olíznu otisk svého semene. "Dobré jitro, synu."

    Je čas pomalu vstávat, slunce se přestalo podivovat našemu nepřirozenému vztahu a doběhlo po nebi tam, kde už dávno mělo být. 

    Čeká nás práce, nemálo práce, už si musím obstarávat obživu jako člověk prostý, už ji nedostanu jako člověk boží. Ale jsme na to dva, nenudíme se a každý máme svá soužení, svá trápení, takže jdem bok po boku a občas se podpíráme, když to jde do ouzkejch. 

    "Velebnosti, neříkej, že nejseš na kluky."

    "Hele, skutečně ne, jenom prostě... když ty seš prostě fajn, dobře se na tebe kouká, je vedle tebe příjemně... a taky hezky kouříš."

    "Našel sis mě na inzerát. Moji prdel sis našel, ikdyž nemáš odvahu mě do ní šukat. Řekni to -- ty mě miluješ."

    "Di do háje... "

    "Tak proč tady jsem? Mohls mi dát číslo na Armádu spásy."

    Jo, otázka. Otázka pod pás. Otázka... do varlat. 

    Poslední dobou mu tahle myšlenka občas sejde ze rtů. 

    "Jsem na holky. Víš to. Tebe..." Přemýšlím. Moje srdce nenarostlo pro kluka. Narostlo pro Boha, tedy všechno stořenstvo, pro všechnu krásu světa, i pro tu bolest světa. Vejde se do ní i ten kluk, který by mohl špatně skončit. Možná ještě špatně skončí, ale dnes ještě ne a možná ani zítra. 

    "Tebe mám na hraní."

    Jeho velké oči se ještě rozšířily údivem. Tohle asi nečekal. 

    "Mám tě na hraní. Ano, mám tě rád. Mám tě rád, jako děcko miluje svého medvidka. Lehá s ním, tulí se k němu, protože je hebký a plyšový. Když musí vstát do školy, jsou jeho měkké hloupky tím posledním pohlazením, které v pelíšku dostane a které si nese jako vzpomínku tím trudným světem."

    "Ale..."

    Ano. Pojmenoval jsem si tu hračku. Když jsem si to ochočil, musím si to i pojmenovat, už to přeci dávno není jenom další zachraňovaný případ, jakých jsem měl pracovně desítky a stovky, tohle je víc -- je to můj osobní méďa, takových má člověk jenom pár za život a skoro všechny si je pamatuje a vzpomíná na ně v dobrém i po letech. 

    "Uděluji ti tímto čestný titul -- méďa. Budu ti odteď řikat Medvidek!"

 

    A tak jsem ve svém novém životě ustanovil čestný nedědičný titul, hodnost medvidka. Udělil jsem ji v životě ještě několikrát a budu, doufám, v tom pokračovat, ale všechny mám svým způsobem rád a myslím, že oni mne taky. 

 

    Těžko říct, jestli tato peripetia a osudy budou váženému čtenářstvu zjeveny. 

    Záleží na mojí libovůli, nadbytku času a chuti líčit svůj na zvraty bohatý život. 

    Nečekejte tedy jednoduchou serii předvidatelných a opakujících se klišé a už vůbec ne nějakou pravidelnost, ale možná, že brzy něco dalšího přidám. 

    Amen, pravím vám, v pokoji jděte vstříc zítřku, protože pokud tam čeká něco dobrého, nezřeknete se toho a pokud co zlého, nevyhnete se tomu.