DEV...ELeferno

Znáte to – několik měsíců nebo let o něčem čtete, představujete si, jaké by to bylo, kdyby se to stalo vám, ale v podstatě nic pro to neděláte. A pak nějakou náhodou potkáte člověka, který je na oblast, o níž jste snili, expert, a on vám (nezištně?) nabídne, že si to můžete vyzkoušet. Nesáhnout po této příležitosti by asi dokázal jen málokdo. Ani já neodolala a po krátké době formálního váhání jsem souhlasila s elektrohrátkami. Nejdřív to bylo jako podle příručky – příjmené dráždění na prsou (takhle nějak jsem si to představovala, nic překvapivého, pomyslela jsem si) pak jedna elektroda nahoře a druhá  na jeho prstě, který mě prozkoumával dole.  To znám, o tom jsem taky četla, odškrtla jsem si v duchu další praktiku a pomalu si zklamaně uvědomila, že ačkoli mi kozička skáče a tepe jako divá, v pochvě absolutně nic necítím. Asi to na mě nepůsobí, co se dá dělat, povzdechla jsem si napůl s úlevou, že jsem za ta léta snění vlastně o nic nepřicházela. Jenže to jsem netušila, co to se mnou udělá, když přesuneme pozornost jen na dolní polovinu těla… Fyzikální zákony platí pro každého, působí „to“ i na mě.

Jaký tedy byl můj první elektroorgasmus? Především nečekaný. Pro mě a možná i pro toho, kdo mi k němu pomohl – já ho totiž varovala, že mi to vždycky trvá dlouho a že k tomu potřebuju vlastnoruční pomoc. Za normálních okolností vím, co se děje, bezpečně poznám, jestli a kdy k vyvrcholení dojde, dokážu ho i celkem přesvědčivě zahrát, když je potřeba, zkrátka znám všechny ty pocity kolem a myslela jsem, že mě nic nepřekvapí.

Tentokrát to bylo jiné. Ze začátku jsem se snažila vnímat, co dělá, kde mám elektrody, kam mi sahá a tak, ale ty vjemy byly tak neznámé, že jsem to po chvíli vzdala a jen se vezla. A kdyby se mě vteřinu předtím zeptal, jestli budu, tak jsem vážně nevěděla. Přišlo to jako vlna, která člověku podrazí nohy, když stojí zády k moři a nesleduje je.

Co se intenzity a prožitku týká, bylo to jiné, než na co jsem zvyklá. Nejsem schopná říct, jestli lepší nebo silnější, prostě jiné.

A snad úplně nejkrásnější bylo, že jsem pro to nemusela doslova hnout ani prstem. Nemusela jsem dělat vůbec nic, jen překonat strach z toho, to bude bolet, a taky si zakázat myšlenky na to, že si se mnou hraje v podstatě úplně cizí člověk (a dokonce vypadá, že se mu to líbí!) a že se bych se vlastně měla stydět. Jakmile se mi tohle povedlo, prostě jsem vypla a nechala všechno na něm. Ani nevím, jestli bych se časem chtěla naučit hrát si takhle sama, zatím určitě ne. Takže mi nezbývá, než doufat, že k příštímu „náhodnému setkání“ dojde dřív než za několik měsíců či let.