DEV...ELeferno

Slovy potvory: "Jak to všechno začalo? Napsala jsem jednu esemesku, několik e-mailů a něco málo i na elechatu a domluvili jsme se s Panem Tormem a mým Pánečkem na jedno školení začínající v pátek večer a končící podle chuti a nálady. Náhoda tomu chtěla, že to úplně tak nebylo."

Už asi půl roku subinka otravovala, že by se chtěla zkusit tu elektriku, ale ze studentského kapesného se elektrohračky pořizují špatně. Bylo tedy rozhodnuto, že se má dohodnout s Tormem mailem. Odpověď ale nepřišla, tak subinka dál strádala, ale na novém elefernu je telefon na Torma. Na sms jí Torm už odepsal, dohodla se s ním tedy mailem, kdy by to šlo. Já se s Tormem párkrát sešel na elechatu a probrali jsem pár věcí (třeba to, že jenom z toho jak se subina těší se udělala 15krát od 11 večer do dalšího dne do oběda). Už v tu dobu jsme se rozhodli, že školení malinko zakčníme. A taky bylo rozhodnuto, že pokusným králíkem na aktivní člen vibry, vyrobený z robotího motorku, bude potvora.

V pátek si v klidu sedím na biologii a hraji si se školní proxynou, aby mě pustila na eleferno, když mi najednou přijde od potvory smska, přeposlaná od Torma, „Do domu postaveného okolo mučírny nemůžeme, a je tedy potřeba to pojmout jinak." Torm navrhoval školit od 8 do 10 u Trautenberka a sejít se u jedné modré budovy v 19:30, ale to by jsem se dostali do desíti, tak ke dráhám na prsou. Napadlo mě teda se sejít už v původně domluvených půl šestý a zajít na kafe, ti dva druzí souhlasili.

Takže v 17:27 sms od Milkova: „zácpa 10 minut“ , takže jsme s potvorou budili deset minut pohoršení jedné starší dámy (co jí vadilo na tom bičíku, kterým jsem si pohazoval fakt nechápu ). Poté jsme nasedli do Milkovova černého auta se zateměnými skly a bez klik v zadních dveřích, uznávám že bylo dobře maskované a vypadalo jako úplně normální stříbrná fábie. A vyrazili nejprve na kafe kde se potvora konečně Milkova přestala trochu bát a pak do Trautenberkova sklepa. Při vystupování z auta u Trautenberka musela potvora dostat vodítko aby neutekla. Dole ve sklepě se potvora už zase chovala normálně, na rozkaz se okamžitě svlékla. Nasadila si na zadní tlapky pouta, na přední jí musel pomoct pán. Torm usoudil, že nejpohodlněji jí bude u kříže. A pak už se šlo na elektro - nejprve jí ukázal, co to dělá na tlapce, u té téměř okamžitě tvrdila, že to bolí moc.Jenže po přepojení na krátkou dráhu na levém prsu se to potvoře zalíbilo a Tormík při pohledu na generátorek vypadal, jako kdyby se bál, že koupil vybité baterky. Za chvíli to Torma začalo nudit a připojil si druhý generátor, aby si potvora trochu užila. Nakonec měla u kříže dlouhou dráhu z prsu do klína, a u ní začala kňučet, že chce pánův prst do kundičky a udělat se. Bylo jí vyhověno a to převážně z důvodu pozitivního naladění na proud. A protože nám došlo, že subinu budou od stání bolet nohy jsme se přesunuli na „stůl“ a dali jí nožičky nahoru. Tormík si začal hrát s elektrodami u potvory v klíně. Pak mi dal do ruky generátor se slovy hraj si a došel si pro vibru. Poté jsme dosáhli hezké synchronizace každý svým bičíkem na jednom prsu, Torm si k tomu jednou rukou hrál s vibrou a já s generátorkem. Potvora furt knučela, že něco chce ale nikdo jsme nevěděli co, a když to konečně řekla, tak vůbec neměla radost, že jsem se vším přestali aby se mohla nerušeně udělat. Já ty subinky občas vůbec nechápu. Když se jí před zkoušením violet wandu Tormík ptal kolikrát že se to udělala, tak vypadal skoro šokovaně, ona odpověděla pětkrát. Pak už jsm e jenom chvíli blbli s violet wandy a vyrazili domu. Tam se subina pokoušela přesvědčit Milkova aby k nám šel na kafe(a určitě měla mrška nějaké postranní úmysly) a to je asi všechno. Ještě dodatek, tu hračku si musím koupit. A děkuji Tormovi za školení i za půjčení legendárního Jima.

PS: Torme, kdy bude školení na zbytek věcí? Sám jsi říkal, že jsme skoro nic nestihli.

Páteční školo-akčnění

Jak to všechno začalo? Napsala jsem jednu esemesku, několik e-mailů a něco málo i na elechatu a domluvili jsme se s Panem Tormem a mým Pánečkem na jedno školení začínající v pátek večer a končící podle chuti a nálady. Náhoda tomu chtěla, že to úplně tak nebylo. V pátek odpoledne mi totiž přišla smska se změnou místa konání celého školení a tudíž nutnosti zkrácení doby pobytu v mučírně. Sešli jsme se v půl šesté večer před jednou pražskou poliklinikou.

Pan Torm nás nejdřív pozdravil, pak prohlásil cosi o stylovosti bičíku, s kterým si můj Páneček pohrával, nasedli jsme do auta Pan Torm nás odvezl kamsi za Prahu do jedné moc příjemné hospůdky. Po dvou hodinách srdečné rozmluvy, dvou vypitých kafích a 4 kolách jsme opět nasedli do auta a přesunuli se směr Trautenberkův sklep. Vlastně ještě předtím mě Pan Torm upozornil, že si ten šátek, co pod ním mám obojek, můžu sundat, v té hospodě jsou prý na úchyly zvyklí. Což mohla být pravda, ale já se styděla, takže šátek putoval dolů až v autě. Nicméně za krátkou cestu autem zpět do Prahy stud poněkud vyprchal a tak jsme v ulici před mučírnou budili zvědavost. Slečna s obojkem a na vodítku a vedle ní dva Pánové :).

Paní/slečna? nás pustila do sklepení a já jsem okamžitě zmizela na záchod, ty vypité koly byly znát. Popřála nám hodně zábavy a pak už jsme vešli do středověké části mučírny. Svlékla jsem se, byly mi připnuty a připnula jsem si poutací řemeny a pak mi Pan Torm připoutal přední tlapky ke kříži. Vlastně nejdřív jenom pravou, na levý mi ukázal, cože to ten proud vlastně bude dělat. A hned potom asi přestalo školení a začalo akčnění. Pan Torm vždycky jenom vylepšil dráhu a oba dva Pánečci si hráli. Nikdy bych nevěřila, že mohou být lidi, kteří se vidí poprvé v životě takovým způsobem sehraní. Doplňovali se opravdu výborně, žádné vysvětlování nebylo třeba, až na občasné: No a na téhle dráze je nejúčinnější frekvence 45. Byla. A nebo byla kousek vedle, což můj Páneček velmi brzo odhalil. Užívala jsem si to zcela nepokrytě. Pánečkové si ze mě dělali legraci, když jsem se se smutnýma prosebnýma očima dívala z jednoho na druhého a prosila: Můžu?, pobaveně se na sebe dívali: Nevíš co chce? Ne. Já taky ne. Co chceš? Vzápětí vypnuli vibru a povolili se mi se udělat. Děsně se u toho bavili :) A mě se to vlastně taky líbilo. A moc :) Zkusila jsem si toho prý jen asi pětinu, než co bylo plánované a mám slíbené pokračování, na které se moc těším.

Po doakčnění ve sklepě nás Pan Torm odvezl domů. Doma jsme si s Pánečkem ještě chvilku hráli a jeho chytil výrobní amok, takže vymyslel jak by šlo udělat asi pět hraček. Na realizaci se však nedostávalo materiálu. Leč vymýšlel ještě dlouho po půlnoci, to už já jsem spinkala.

Co dodat na závěr? Že se mi to moc líbilo, moc se těším na pokračování a moc děkuji oběma Pánečkům.