Menu
Spokojeni?
Tento text by asi měl být mezi reporty, na reportáž je příliš osobní, report ale píše Gábina. Budiž
To město jsem míval moc rád a pojí se mi s ním krásné vzpomínky. Slíbil jsem, že ho nebudu jmenovat, ale většině asi dojde, o které město se jedná a já to nijak konfidenciálně tajit nehodlám. Kdysi dávno jsem do onoho města jezdil (dost dlouhou dobu) přes půl republiky za jednou ze svých prvních lásek, pak, s několiletou přestávkou, jsem tam našel jednu ze svých prvních subinek. Od té doby uplynulo skoro dvacet let, kdy jsem v onom městě nebyl - nebyla příležitost, chuť ani důvod, vždy jsem si říkal, ať vzpomínky zůstanou, jaké byly. Ano, je třeba podotknout, že to město je typickým příkladem periferního maloměsta, jevu, o kterém jednou napíšu esej. Bylo jím před dvaceti lety a zůstalo jím dosud.
Koťátko ve skutečnosti používá jiný nick, bohužel používá ho i v běžném mailu, když se dostane do internetové kavárny. Proto v tomto textu bude pouze koťátko, převážně ve středním rodě. Z pohledu pána je to spíš kočka, kterou by jeden každý rád měl, nicméně je mlaďounké, naivní přiměřeně věku, hravé a zvídavé. Je zletilé, to pro případ předčasného pohoršení krasoduchů. Koťátko je aktivní a de facto se přihlásilo samo s tím, že téma ho láká a rádo by ho (téma) vyzkoušelo. Věren zásadě, že jen trouba se dvakrát spálí o stejná kamna, zařadil jsem koťátko po zjištění věku do kategorie nevhodných a předal jsem jeho personálie do rukou povolanějších a otrkanějších k případnému dalšímu zneužití :)
Páteční večer a noc proběhly poněkud hekticky. Gábina se těžce rafla s manželem, Lízinka dostala programátorské choutky a vzhledem k lenčině absenci se rozhodly, že potřebuju nějaké opečovávání. Opečovávaly, dokud jsem je nepřikurtoval - hampejz v organizačních a klubových záležitostech Eleferna dosáhl hranice, kdy si i členové klubu začínali stěžovat na pozdní reakce. Velkou část noci tedy děvenky (v pózách pramálo pohodlných, leč výchovných) ťukaly do klávesnice a výsledek se nad ránem dostavil. Líza usnula ve vaně v zamknuté koupelně a Gábina se rozhodla domů nevracet a navštívít rodiče v Šumperku. Udělala přes noc spoustu práce a já jsem jí coby revanš nabídnul odvoz s tím, že si udělám výlet. Koupelnu se mi odemknout nepodařilo, opláchnul jsem se v umyvadle, vyhrabal nějaké čisté oblečení a po krátké zastávce v hnízdě úchylů v Podkrkonoší jsme vyrazili na Moravu.
Projeli jsme Vamberk, Bára Basiková zpívala Blízkost tvou stále cítím a mne u slov "zdá se však v nepořádku všechno kolem nás" chytil splín. Gábina to asi ucítila, přitulila se z vedlejšího sedadla a zašeptala mi do ucha "udělej mi bolest". S ohledem na noční výprask, za jaký by se ani Pavel Šťastný nemusel stydět jsem jí nevyhověl, ale trkla mne myšlenka. Z paměti vyskočilo ono město a mladičká dívka, která si chtěla vyzkoušet, co je ES/ET a jaké je poslouchat Pána. Vzpomněl jsem si, že válečné piloty hned po sestřelu posílali do akce, aby si nestihli udělat blok a rozhodl jsem se, že ještě jedno mládě přežiju. Splín se vytratil a já si pro potěchu, bez úmyslu onu akci hned realizovat začal připravovat plán, jak bych ji zrealizoval. Potenciální problémy se narodily hned zkraje - elektrokufr u Kraftta, vakuová výbava tamtéž, v autě pár základních pomůcek, neuklizených z poslední Pošty. Z identifikačních údajů koťátka - mailová adresa a náhodně zapamatované jméno a příjmení, spolu s informací, že nemá mobil, ale má přísné rodiče. Fixace veškerá žádná, kromě náramků. Odění hrubě nestylové, kostkovaná flanelová košile Pánovi na důstojnosti nepřidá. Poslední problém jsem se rozhodl neřešit :) Zasvětil jsem do plánu Gábinu a začali jsme vymýšlet, jak by se dala akce realizovat s tím, co máme.
Problém elektrovýbavy pomohl operativně vyřešit Seržant. Mobil zvednul až na třetí pokus, nicméně v okamžiku, kdy se dozvěděl, v jak tísnivé situaci jsem se ocitl, bez zaváhání nabídnul zapůjčení své výbavy tak upřímně, že jsem neodolal a těch pár kilometrů do Vamberka se vrátil. Se zapůjčeným pégéčkem, sadou elektrod, včetně mnou kdysi dávno vyrobeného bipolárního véčka a tubou sonogelu se projekt začal materializovat. Gabča se zálibně podívala na náruč předmětů, které mi Seržant podával do okénka a prohlásila : "Ty to chceš udělat, přiznej se! ". Přiznal jsem se. Krátkým telefonátem u Froda jsem si ověřil, že neruším žádný jeho experiment a dále už následoval Gábinin telefonát na pegasí tři trojky s prosbou o číslo na zmíněné jméno v onom městě. Jméno je to poměrně řídce se vyskytující a číslo se ukázalo býti existujícím a unikátním. Po krátké taktické poradě a nástinu scénáře Gábina v roli kamarádky (pro případ výskytu matinky) ono číslo vytočila a vskutku telefon zvednuvší matku koťátka poprosila o zavolání koťátka k telefonu. Dobrý bůh úchylů (rád předpokládám, že je to Ganéša) mne měl rád, jméno koťátka bylo reálné a samo koťátko se nudilo doma. V telefonu (dle Gábiny) působilo poněkud překvapeným dojmem, nicméně rychle pochopilo, jak se ta hra hraje a k mému nekonečnému údivu se promtně rozhodlo hrát s námi. S Gábinou dohodly čas a místo a na mne zbylo vyřešení zbývajích trivialit typu kde, jak a co. Samé rutinní triviality. Silnému pokušení objednat si potřetí pokoj číslo 7 v hotelu Staříč jsem odolal. To, že se mi podvakráte osvědčil neskýtalo dostatečné záruky pro třetí případ. Navíc bych nedal žádný z cennějších orgánů za to, že hotel Staříč stále existuje, pronajímá pokoj číslo 7 s výhledem na náměstí ani za to, že onon pokoj je ve finančním rozsahu hotovosti v mé kapse a Gabčině kabelce. Navíc nám správně došlo, že koťátko, směřující v doprovodu prošedivělého čtyřicátníka ve dvě odpoledne recepcí hotelu do patra by bylo předmětem rozhovoru místních starousedlíků po celou zbývající dobu života. Úchylové jsou naštěstí parta, držící převážně pohromadě a již v Pastvinách jsem měl na mobilu kontakt na slušný penzión nedaleko Ramzové, patřící sestře jednoho z veřejně velmi známých úchylů, jemuž jsem tímto veřejně zavázán a proškolení provedu gratis v nejbližším možném termínu :) Kontakt jsme prověřili během cesty na místě - pokoj použitelný, fixace i nadále veškerá žádná. Poprosil sem majitelku o zapnutí topení, složil velmi přiměřený obolus a konečně zalezl do sprchy, byť na dobu zcela nepostačující pro relaxaci. Mezitím jsem Gábině vykládal o tom, co mne s oním městem pojí a k lepšímu jsem dal i onu humornou historku, končící slovy "Vždyť to bolí, ty slone !" Gábina reagovala po svém: "Co budeš dělat, když je to dcera některé z nich ?"
Fixaci jsme vyřešili zakoupením náplastí ve svitku - do osmdesáti kilo je perfektní a u koťátka jsme vyšší hmotnost (správně) nepředpokládali. To město se za dvacet let hodně změnilo. Cesta, kterou jsem dřív znal zpaměti teď občas vede jinými místy a ta místa, která jsou původní se hodně změnila. Skoro bych se nepoznal, a to jsem tam znával každý šutr, se zvláštním přihlédnutím k lavičkám v temných koutech :) S mírným časovým předstihem jsem zaparkoval auto kousek od vodní tvrze a Gábina se vysoukala v dohodnuté růžové mikyně ven vyhlížet koťátko. To se dalo skutečně úderem druhé spatřit - váhavě a s pohledem laňky si prohlížela zaparkovaná auta, z druhé strany, takže Gábinu neviděla. Dohodli jsme se, že popis vynechám, ale koťátko je kus. Nakonec si všimla Gábiny a zamávala jí. Chvíli se oňuchávaly a pak Gabča koťátko posadila dopředu, sama si sedla na zadní sedadlo a já vyrazil z horké půdy.
/ Kratičká vsuvka - parkoval jsem na místě, jen pár kroků vzdáleném od bydliště oné zmíněné subinky, ale nenašel jsem odvahu těch pár kroků udělat a zazvonit ani přejít na druhou stranu náměstí k jiným dveřím. Martino, Ivano, pokud tenhle text náhodou čtete a popisované reálie vás oslovují, mám ještě stále stejnou adresu. Příště už tu odvahu najdu. /
Koukala se zvláštní směsí vyplašení, zvídavosti a sebejistoty. Zručně a úhledně se nalíčila, vyloženě vkusně, oblékla se dost neprakticky, byť hezky. Dlouhé vlasy si stáhla do ohonu. Seděla na předním sedadle auta, jehož espézetku si nemohla zapamatovat se dvěma neznámými lidmi. Kdyby jí Gábina zezadu přimáčkla na nosík vatičku s éterem nebo chloroformem, nikdo by venku nic nepoznal. Být to auto kradené nebo s vyměněnými značkami, byl by problém, najít ztracenou holku dřív, než by bylo pozdě. Subiny, dávejte si na to pozor ! Děláte to skoro všechny, osvěta neosvěta. Tentokrát to vyšlo, nelovím pro Dimu :) V rámci seznámení jsem to koťátku vysvětlil. Trochu pod mejkapem zbledlo, asi mu zapálilo, že je v potenciálně dost ošklivé situaci. Gábina ho uklidňovala, seč mohla, paradoxně pomohla až nabídka zastavení u telefonu, aby si kotě mohlo zavolat domů. To s díky odmítlo a důvěru se podařilo navázat. V penzionu jsme si sedli do baru, paní majitelka donesla kafe a děvenkám Bailleys, pro mne nepivo (kdo tuhle příšernost vymyslel ?) a zahájili jsme round otázek a odpovědí. Otázek mělo koťátko spoustu, samo se přiznalo, že toho "o sadomaso moc neví". Zato ji to hodně zajímalo a zjevně i vzrušovalo. Vysvětlil jsem jí teorii, obvyklý scénář, co k čemu a jak se používá, Gábina přidala pohled ze své strany drátů a koťátko se postupně uvolňovalo, přestalo žmoulat řemínek u kabelky a tvář pozbyla číhavého, hodně kočičího výrazu. Skončil jsem výklad a tázavě se na ni zadíval. Zvedla oči a řekla: "Ukaž mi ruce, prosím." Podal jsem jí přes stůl tlapy, proti všem pravidlům dlaněmi nahoru. Přejela po nich prstem (hezký pocit, řeknu vám, skoro to zajiskřilo) a zvedla se: "Budu vám vykat, Pane. Kam mám jít ?" Vylezli jsme do patra.
Koťátko má přítele a mělo problém se vysvléct. Prý má problém i svléknout se pro přítele. Gábina problém se svlékáním nemá (problém s tím má její manžel), takže v rámci uvolnění atmosféry šla příkladem. Asi to upospíchala, protože koťátko vytřeštilo oči na její prsa, posetá šlápotami Jimovy tlapičky z nočního výprasku, začínajícími se probarvovat. Bylo nutné vysvětlení. "Běžte chvíli ven, Pane, prosím", poprosilo. Když jsem se vrátil balkónu, stálo koťátko nahé a s husí kůží uprostřed místnosti, zjevně ne ve své kůži, ale s rukama předpisově složenýma za zády a trčícími prsy. S mírným pobavením jsem pro sebe konstatoval, že se k našemu příjezdu stihla i přeholit, podráždění po jednorázovém strojku použitém nasucho je dost charakteristické. Položil jsem jí ruce na ramena: "Důvěřuješ mi ? " Místo odpovědi mi nešikovně vlepila rychlou pusu někam pod brýle. Zeptal jsem se znova a tentokrát opravdu přikývla. Posadil jsem ji na židli, nalepil na pravý prs dvě jednorázovky ze Seržantovy výbavy, připojil je k pégéčku a dal se do výkladu. Sám PG moc nepoužívám, nemám ho v ruce, takže jsem dal jednotku koťátku do ruky, aby si řízení vyzkoušela sama. Elektřina jí zachutnala rychle, účinné frekvence odhalila během snad dvacíti sekund. Gábina koukala poněkud závistivě, jak koťátku pomaličku zajíždí zorničky pod horní víčko, takže jsem učinil anarchii přítrž a přejustoval koťátko na převrácenou židli do něčeho, co by Renča se značnou nadsázkou nazvala dorsálně litotomická poloha.
Fotky bohužel tentokrát nebudou, vzhledem k živelnosti akce fotovýbava zůstala ve sklepě. Koťátko vcelku dobře drželo až do okamžiku, kdy jsem jí kromě kotníků přifixoval k nohám židle leukoplastí i kolena, následný chabý pokus nechat si tento stupeň volnosti k dispozici neměl velkou šanci na úspěch. Tu hříčku s ofukováním poštěváčku rozšroubovanou propisovačkou znáte ? Tak ta se koťátku strašně moc nelíbila. Ještěže podle slov majitelky (penziónu) je po sezóně a penzion byl prázdný. Hříčka nicméně dobře ověřila kvalitu fixace i pevnost židle, bylo možno přistoupit k pokročilejším technikám. Na véčko se koťátko dívalo hodně fascinovaně, dokonce se pokoušelo i smlouvat, že až někdy jindy. Bývaly doby, kdy jsem se nechal ukecat, ty doby ale minuly. Při zavádění se jí ale oči rozšířily a po připojení pégéčka bylo jasné, že tuhle hračku si koťátko nadlouho zapamatuje. Upřímně jsem litoval, že nemám vlastní nářadí - ještě předevčírem jsem Kraftta prosil, ať ho nechá u sebe, neboť cestu do středních Čech jsem kvůli vytížení odložil. Sobě pro potěchu a koťátku pro poučení jsem aplikoval i některé hlasitější praktiky (pokud bude mít Gábina chuť, vylíčí je v reportu, koukala hladově, jako by celou noc spala) a nakonec, když už bylo zřejmé, že koťátko opravdu trpí a hrozí destrukce židle, vypnul jsem generátor, nožem přepižlal bandáže z náplasti, položil kotě na koberec a dal mu pégéčko do ruky. Během desíti sekund se vyšponovala do oblouku a následující půlminutu si užívala podle všeho dosti obstojného orgasmu. S bipolárním véčkem (2Ax) to není úplně trivální úloha. Smotala se do klubíčka, úplně dětsky, vysoukala si véčko a přitulila se k němu. Znovu jsem zalitoval, že nemám foťák - lepší propagační fotku pro ES si představit neumím a toto nikdy uměle nenaaranžuju :(
Koťátko trvalo na tom, že si obleče alespoň prádlo - nebyl důvod jí nevyhovět, pokoj sice vyhřátý byl, ale adrenalin si zřejmě řekl o své. Skočil jsem dolů pro tři kafe a když jsem se vrátil, užívala si véčka Gábina a koťátko s mokrými vlasy ze sprchy sedělo na posteli vedle ní a hladilo ji po těch Jimových šlápotách. Nějak jsem neměl to srdce rušit jim idylku, nacpal jsem si dýmku a u kafe pozoroval víceméně z povzdálí, jak si špitají. Pak najednou bylo pět hodin a koťátko si uvědomilo, že musí domů, protože na večeři přijede jakési příbuzenstvo. Děvenky se dooblékly, poskládali jsme těch pár propriet do igelitky, odnesli je do auta a když jsme se vraceli, že uklidíme sklo, příjemná paní majitelka nás ubezpečila, že to uklidí sama a jestli opravdu nechceme zůstat na noc. Přiznám se, že jsem hodně váhal, penziónek je pěkný a výhled dolů do údolí by v Alpách stál o dost vyšší sumu v teuro či SFr. Rozhodla Gabča, pro podobné eskapády nevybavená vůbec ničím a cestující pouze s kabelkou. Asi škoda. Vyrazili jsme zpět do údolí vrátit koťátko rodičům a příteli. Koťátko bylo plné dojmů a vyptávalo se na vše možné z teorie i praxe - i Gábina, i já jsme měli dost práce s odpovídáním, byť nad některými otázkami byl problém se neusmát. To je ale problém obecný a ukazuje se, že osvěty není opravdu nikdy dost, veřejnost nás prostě vnímá prismatem médií a filmů stylu 8 mm.
Vyložili jsme ji mezi kinem a autobusovým nádražím u kamenného mužíka, postaveného tam bůhvíproč u příležitosti výročí založení tamního hasičského sboru. "Vlasy", upozornila ji Gábina. Tak toho bych si nevšiml. Ženské. Stáhla si je zpátky do ohonu a vystoupila z auta, otočila se a naklonila se zpátky do dveří. "Děkuju moc, vám oběma." Zabouchla dveře a zmizela za rohem kina. Zapnul jsem si pás a otočil se dozadu ke Gábině : "Pojď si sednout sem." Přesedla si dopředu, opřela mi hlavu o rameno a zašeptala: "Nebudeme teď vracet Seržantovi ty věcičky, viď že ne, prosím ..." Ani mě se nechtělo vracet se nějakých devadesát kilometrů, vyrazili jsme tedy ve směru na Šumperk. Věcičky přišly ke slovu na Červenohorském sedle na jakési lesní cestě. Následně pak ještě přišla ke slovu lopata, protože na již přezutých letních gumách to nešlo ven :) Rodičové na Gábinu hleděli poněkud udiveně, nicméně "kolega z práce", který měl "cestu stejným směrem" zapůsobil důvěryhodně. Aby toho zneužívání úchylů nebylo málo, přespal jsem u Majka a Elleen a zneužil i jejich počítače k vytvoření kostry tohoto článku a pevnou linku k pokecu na Xchatu, než jsem se kolem jedenácté převrátil do postele.