Menu
Spokojeni?
Je pondělí večer a já píšu tento text. Napůl ležím na gauči, nohy výš než hlavu. Bolí mě lýtka, stehna a pozadí a nejeden úchyl si již představuje, kterak začnu popisovat, jak mě někdo takhle zřídil nějakým bacátkem :-) Ale není tomu tak – mé drahocenné pozadí mi tento víkend v sobotu takhle zřídila nejvyšší hora české republiky – majestátní a krásná Sněžka.
Předpokládám, že v tuto chvíli už je vám všem jasné, o čem bude řeč. O velkolepě pojatém, dlouho avizovaném a velmi diskutovaném BDSM srazu s názvem „Horská tvrz“, čímž chci rovnou hned na úvod vyseknout velký dík těm, z jejichž hlav vzešel nápad tento výjezdní úchylný sraz zorganizovat – jmenovitě tedy Rhodaxovi, Nykali, Kahoferovi s Anet a Biggovi – nebýt jich, zůstalo by nejspíš opět pouze u myšlenek.
Původně jsem chtěla navázat, kde ve své reportáži Milkov přestal, ale přijde mi škoda alespoň nenastínit, jak celý víkend strávený na horské chatě v srdci Krkonoš probíhal mýma očima. Na začátek je důležité říci, že je nesmírná romantika, vybrat si za své dočasné útočiště horský hotel v nadmořské výšce více než 1200 metrů uprostřed Krkonošského národního parku s výhledem na okolní hory a širé pláně, nicméně je to i fakt velmi nepraktický. Zejména z důvodu, že se nabízí otazník, jak se tam všichni dopravíme – už proto, že na vjezd do KRNAPu je potřeba velmi obtížně získatelné povolení, a pokud už ho máme, je nabíledni, že do všech těch strmých krpálů škoda 105 nejspíš nevyjede, i za předpokladu, že správně odbočí a nevezme to horskou stezkou tak jako my :-)
A že to pár set metrů před cílem vzdá i náš Pegueot 306, nás skutečně zaskočilo. A tak jsme se já, řidička Macatá_prdelka, Integer a Mountbatten ocitli s nasraně hučícím autem kdesi v kopcích, kde byla tma tak hustá, že by v ní stálo koště, nad sebou stovky hvězd a všude kolem nic než smrky, křoviny a úzké, bůhví kam vedoucí štěrkovité cesty (nutno vyseknouti další poklonu – a to Macaté a jejímu brilantnímu řidičskému umění, protože dostat prehistorický zelený diesel do dvanácti set metrů po strmé kamenité stezce, navíc v botách na podpatku, není nic, co by zvládl zelenáč s týden starým řidičákem). A telefony, jimiž jsme se dožadovali navigace, neúnavně hlásily, že volaní účastníci jsou dočasně nedostupní. A pak už jsme se mohli na okamžik kochat myšlenkou, že budeme mít pomníček vedle Hanče a Vrbaty....
Nakonec se vše v dobré obrátilo – naši zbloudivší čtveřici zachránili Milkov s Nykali, za jejichž doprovodu jsme se notně vymrzlí konečně dostali do cíle. A zábava i akce již byla v plném proudu – její podrobnější popis vám již nabídl Milkov, pročež se (opět) děkovně zmíním o Limonádě, jež byla tak hodná a půjčila mi nádherné latexové šatičky :-).
Spát jsem šla na místní poměry docela brzy, proto mě nepřekvapilo, že když jsem se v půl deváté probudila do nádherného slunečného rána, skoro nikdo ještě vzhůru nebyl. Pohled z okna mě okamžitě pozitivně naladil. Všude kolem se rozkládaly nádherné majestátní kopce, širé zelené pláně občas zbrázděné sjezdovkami, i kamenité štíty hor – a všechno to volalo po mé přítomnosti.
Oblékla jsem se a vyběhla s hrnkem kafe před chatu, abych se mohla kochat nezvykle svěžím vzduchem i okolními panoramaty, jež dotvářely pro úchylné srazy tak typické zvuky výprasku, linoucí se odkudsi z pootevřeného okna :-) A pak už byl čas se řádně nadlábnout abychom nabrali síly – čekal nás totiž velmi náročný výstup....
Když se totiž při plánování vyrazit na Horskou tvrz Mountbatten s Integerem zmínili, že by stálo zato vydat se někam na výlet, okamžitě jsme byly s Macatou pro. Byla by totiž škoda dřepět celý den v chatě, když meteorologové neúnavně předpovídali, že tento víkend má být ten poslední slunečný než naplno propukne podzim. Navíc, když už do těch Krkonoš jedeme, to by bylo, abychom někam nevyrazili. A za cíl jsme si nakonec nezvolili nic menšího, než samotnou Sněžku.
A zatímco ostatní úchylstvo využilo slunečného počasí k nevázanému akčnění, vázání a dlouho plánovaným pony závodům, vyrazila naše zmíněná čtveřice do zalesněných kopců. Ale není nutné se obávat – tentokrát jsme nikde špatně neodbočili a osud obětí hor, kolem jejichž památníčku jsme cestou šli, se nás nakonec netýkal. Trasa vedla chvíli lesem, chvíli travnatými pláněmi, chvíli z kopce, chvíli jsme stoupali, nálada byla skvělá, Integer spokojeně lovil kešky, romantiku umocňovaly borůvky a brusinky, jež jsme trhali podél cest a při chůzi po chodníčcích přes Úpské rašeliniště jsme na okamžik získali pocit, že snad ani nejsme na té samé planetě.
Naposledy jsme se pokochali pohledem na Obří důl, četné potůčky a pitoreskní údolíčka, a potom sranda skončila. Před námi se tyčila hora. Na první pohled vypadala docela malá. A těch sto metrů převýšení – to je přece úplný hovno :-) Před námi se poměrně spokojeně sunula paní v růžových žabkách, když to vyjde ona, tak my taky, pouze na pohled strmá kamenitá cesta vzhůru slibovala o něco menší optimismus. I vyrazili jsme.
Paní v žabkách se mi kdesi ztratila, stejně jako ostatní členové mé expedice – narostla mi křídla. Hora byla najednou větší, než se zdála, pode mnou desítky i stovky metrů kamení, pohled dolů mi jen připomněl, jak malí jsme ve srovnání s tímhle kopcem šutrů, na který jsme dole machrovali.... Překvapivě brzy jsem byla nahoře a nepřekvapivě ze mě stříkal pot – s úlevou jsem odhodila batoh, který mi na zádech vypotil dost srandovní obrazec a na zátah vypila tak litr vody. A široko daleko nic než slunce, modrý opar, vzdálené kopce. Pode mnou hluboká údolí a široko daleko nic vyššího. A v tu chvíli se mi potvrdilo, že tenhle výlet za to stál.
Cesta zpátky už tak růžová nebyla – sil už zase tolik nezbývalo, navíc nás deprimovali trénující běžci v elasťákách, co lehkonoze probíhali kolem nás, ale to nic neměnilo na faktu, že když jsme něco málo před sedmou večerní dorazili k chatě, byli jsme náležitě hrdí, že jsme to zmákli.
A ani u chaty lidé nelenili – kolem panoval čilý ruch – kdosi zrovna visel přimotaný k houpačce, kolem pobíhali lidičkové ustrojení do latexu a jiných pěkných materiálů, každý druhý si pohrával s bicími nástroji a pokud sem přes den zabloudili nějací turisté, jistě jim bylo postaráno o nevšední zážitky. Dorazil Hafi na motorce a upřímně mě potěšilo, že jsme nebyli jediní, kdo špatně odbočil :-) a hned mě zjebal, že jsem si zapomněla mobil, přestože bych mu kdesi v horách byla fakticky platná jako navigátor.
A večer se jako vejce vejci podobal předchozímu – někdo si užíval akci, zatímco jiní jen posedávali a povídali, zkoušely se nové hračky, lidé se blýskli v nových kostýmcích – zejména mě zaujaly Panenčiny zlaté šaty a Limonádin kožený korzetek. Kdosi měl i velmi krásné Barbie růžové lackové kozačky – tímto apeluji na zmíněnou osobu, jejíž jméno si nepamatuju, aby mi obratem napsala, kde je prodávají, neboť růžové boty z lacku prostě musím stůj co stůj mít :-D
A pak už jsem musela svému tělu přiznat, že tento den jsem mu naservírovala solidní záhul a nechala ho, aby mě chtě nechtě složilo do postele už brzo po půlnoci. Macatá mi před spaním oznámila, že si to šlo vyčistit zoubky a natíralo se to pleťovým mlékem a než jsem dočetla článek v Maximu, vytuhla ještě dřív než já.
A další ráno bylo stejně krásné jako to předchozí, přičemž mělo jen jediný nedostatek – za pár hodin se mělo jet domů. Nicméně mnohé lidi to absolutně netrápilo – venku se opět akčnilo- jeden by ani neřekl, k čemu všemu se dá použít dětská houpačka, zatímco uvnitř probíhal příjemný pokec a posezení, jež bylo pohodovou tečkou za aktivním víkendem.
A teď už končím sezení na svém namoženém pozadí, jehož původ teď znáte z první ruky. Přestože jsem k němu nepřišla pomocí rákosky či důtek mi ovšem nijak nevadí – dohnali to za mě jiní, což potvrzuje, že uspořádat výjezdní sraz českého úchylstva do největších českých hor, byl nápad veskrze skvělý. Pokud mohu mluvit za všechny, řeknu totiž, že na své si tam přišel opravdu každý.