Menu
Spokojeni?
Motto: Kdy se natěšená subinka vrací zklamaná do hloubi duše ? Když jde na rande s Milkovem a vypnou proud.
Velikonoční Eliot původně vůbec nebyl určen pro veřejnost, od samého počátku byl plánován jako regulérní akce hrací skupiny, spojená s upírskými hrátkami a mírnou nekonsensualitou v mezích dohodnutého. O tom, že výsledné dění skončilo zcela jinak (a hned v úvodu budiž podotknuto, že nikoliv ku své škodě) rozhodla celá řada faktorů, z velké části ležících mimo oblast ovlivnitelného. Reportáž, kterou čtete je poněkud atypická, neb nebude úplná (okolnosti nás donutily vypadnout již v sobotu v pozdních večerních hodinách), nebude objektivní (celé dění se prostě nedalo obsáhnout ani párem autorů) a nebude pasovat dokupy, neb má minimálně dva autory :-)
Jako většina již proběhnuvších Eliotů, i tento vzniknul z potřeby úchylstva, sdruženého převážně kolem ds-life slézt se face to face za účelem přátelského poklábosení, nějakého toho společného či soukromého blbnutí a požití něco lahůdek a nápojů všeho druhu. V jednom z ne zcela veřejných auditorií tak v předstihu uzrál grandiozní plán na akčno s upíří tématikou, lovem lidí a prvky bojové hry, křížené s cvičením pluku civilní ochrany. Organizačnímu týmu navíc život komplikoval hlášený příjezd Aradie s populárním Dr. Petrželou, kteří do upíří akce příliš nezapadali. Na předposlední chvíli tak padlo zásadní rozhodnutí učinit tento Eliot kříženým, tedy prohlásit jeho druhou část zhruba od sobotního odpoledne dále za veřejnou, a to i na úkor hracího dění. Očekávaný nárůst zainteresovaných úchylů v Registoru naštěstí nenastal, takže již zde lze celkem odpovědně prohlásit, že Eliot, jehož pořadové číslo nelze jednoznačně určit se vydařil.
Eleferno osiřelo dávno před svátkem spankerů - návštěvu Eliotu jsem plánoval pouze v doprovodu Suizy. Z úchylných vozů byl tentokrát k dispozici pouze standardní vůz s úchylnou SPZ, takže nebyl problém doplnit původně dvojčlennou osádku o Domi.D., které tlapka ztěžuje pohyb běžnou dopravou a na poslední chvíli i o Darksworda. Páteční podvečer na výjezdu na D1 byl opět poznamenán dopravní zácpou, stejně tak, jako příjezd do Brna. Čekání v kolonách i cestu po tankodromu, nazývaném bůhvíproč dálnice si zúčastnění úchylové krátili zejména tématickou debatou, jejímž výsledkem bylo Darkovo rozhodnutí, že ty děti už snad radši ani chtít nebude. Vůz plný úchylů a hraček jsme před Eliotem zaparkovali až dlouho po sedmé hodině, abychom zjistili, že Waco dorazil několik minut před námi a že jsme jako tradičně v předvoji. Část hraček jsme z auta natahali na pokoj a zalezli do lokálu (plného vanilek) ke konzumaci a přátelskému hovoru, do něhož se zapojili i další postupně dorážející úchylové ve velikostní stupnici od Ufonka po Medvěda. Personál (v pátek sloužila jeho usměvavá forma) si již zvyknul, někteří přítomní vanilové ale pohled na stůl, přetékající provázky, pouty a dalšími hračkami rozdýchávali poněkud těžko a potajmu sledovali Domi, s láskou a zaujetím odebírající Imobilovi poslední zbývající stupně volnosti. Kolem sobotního programu se rozpoutalo jisté nejasno, doprovázené neskrývanými hrozbami zvířat ohledně sobotních nekonsenzuálních aktivit, páchaných na dominujících jedincích. K objasnění situace nepomohlo ani zahnání Muflonka do kouta a jeho útrpný výslech technikou přepočítávání žeber. Zřejmě jako odvetu mi druhé z přítomných zvířat proklelo baterie - viz. motto tohoto textu. Kolem půlnoci začala vítězit únava, nicméně mnozí úchylové dali před spánkem přednost obvyklým aktivitám, doprovázeným více či méně tlumeným úpěním, sténáním a ozvěnami impaktů všeho druhu, od bohatýrských plácnutí po hvízdající sykot.
Kručení v břiše mne donutilo vypravit se na snídani časně, již krátce po deváté. Vrcholky okolních stromů teprve zlatil časný rozbřesk a probouzející se ptactvo rozespale šveholilo v korunách. Ježíšmarjá, co to kecám, to je z jiného žánru. Do lokálu jsme dorazili krátce po deváté. Liduprázdná místnost nás přesvědčila, že jsme skutečně nezaspali - snídaně na stole byla dosud nedotčena a přispěchavší obsluha též působila nepoužitým dojmem :-) Hlad úchylstva byl ale zjevně nemalý, neboť během krátké doby dorazila převážná část nocovavších, aby se s zaujetím vpravdě úchylným vrhla na nabízenou potravu. Po relativně konvenčním příjmu potravy přišel Imobil o převážnou část možností pohybu a následně i o možnost pohledu, čehož přítomní v nemalé míře využili pro podávání neobvyklých lahůdek, do kterého se zapojil i dorazivší Waco v doprovodu dvojspřeží zvířat. V klidu a pohodě tak vznikly další fotky do sérií Muflonek na flámu, Když úchylové stolují a následně i zárodek nové série Úchylové bydlí. Společný oběd nebyl plánován, část certifikovaného úchylstva vyrazila na obhlídku okolí.
Akční prostor B byl shledán použitelným a přítomné kolegium vymyslelo několik dalších variant použití. Fialová svíčka od satanských orgií dosud stojí na okénku a zeď stále zdobí runy z poslední akce. Neraduje stav podlahy - myšlenka jejího pokrytí plastovými paletami nebo podlahovými dílci z chemických provozů zasluhuje realizaci, neboť odstrojení subinky není za současného stavu dosti dobře možné bez poskvrnění sundávaných oděvních součástek, v případě vzpouzející se subinky i subinky samotné, o dominujících pak nehovoře. Ze sklepa jsme se přesunuli do akčního prostoru A. Nalezená vana byla okomentována z hlediska použitelnosti. Krátká zvířecí mezihra byla dokumentována jako velmi zdařilá, zejména kvokání Domi.D v dvojhlasu se Suizou a mé chrochtání, na které aktivně reagovala přítomná prasata. Suiza v roli sekretářky, přenášející nacvičeným grifem černou školní tabulku pak byla shledána bezchybnou. Ohodnotili jsme ještě dosud neoznačený prostor stání (zamřížované klece po straně jedné, inspekční chodba po straně druhé), děvčata přátelsky pohovořila s kozou, pánové rozvinuli něco fantazií na filmové téma a vrátili se před Eliot. Ufonek se jakýmsi záhadným způsobem ocitl v obráceně oblečené bundě s rukávy, zavázanými za zády a kapucí přes hlavu a obličej a malá skupinka se vydala na procházku. Výchozí cinkání klíči vylepšil Waco rolničkou a stále jistěji našlapující Blue se podařilo za rolničkou vyvést až do poloviny lesní stráně. Fotografující Domi úplně zapomněla na své achilovky.
Když jsme se později odpoledne již v týmových kombinézách vrátili do lokálu, dorazili již někteří další účastníci. Malá svačinka dodala sil (třeba ohodnotit velmi operativní pořízení Clausthaleru) a situace začínala připomínat velké Elioty pro veřejnost. Nejistota ohledně odpoledního programu pak byla umocněna nepřítomností zvířat a záhadně se tvářícími Suizou a Blue, přinášejícími zprávy o tom, že zvířatům nějak rostou drápy. Pověsti o upírech tak začaly nabývat znepokojujích obrysů a i jinak velmi klidný Waco znejistěl a chvílemi pokukoval po vystřelovacím noži, který si Suiza ležérně zasunula do kapsy kombinézy. Konečně přípravy skončily a převážná část přítomných se přesunula do sálu. Režie byla sice poněkud narušena příjezdem Aradie s dr. Petrželou, nicméně přítomné se podařilo rozsadit za stoly a do napjatého ticha se otevřely dveře. V nich se objevil nejprve nízký stoleček na kolečkách a za ním dvojice zvířat v černých trikotech, s načesanými ohony a ostře nabroušenými drápy. Zvířata tlamičkami postrkávala stoleček směrem k Wacovi. Na stolečku pak leželo další, vanilkové zvíře s velikýma očima a nádhernými okrouhlými skvrnami. Zvířata popřála Láďovi vše nejlepší k nedávno proběhnuvším narozeninám a k blahopřání se připojili i další přítomní.
Nic zlého netuše, nevěnoval jsem zvířatům nadále pozornost a byl jsem poněkud překvapen potichu se připlíživším Zvířátkem s krabicí v rukách. Krabice byla ve víku vybavena větracími otvory a převázana černooranžovou eleferní stužkou. Přítomné úchylstvo ztichlo. Rozvázal jsem stužku, sejmul víko a mé tušení se potvrdilo - na dně krabice, vystlané senem a pilinami ležela opravdu thajská sací krysa ! Starostlivá zvířata ji vybavila i dvojicí picích lahviček s denním a nočním nápojem. K velikému pobavení přítomných si krysu okamžitě vyzkoušela Suiza a přiznám se, že mne zvířata dojala k slzám. Vanilkové zvíře bylo mezitím dekapitováno, Wacem odborně rozbouráno a z větší části přítomnými rituálně sežráno. Hlava měla bých uchována k taxodermickým účelům, kterýžto úmysl byl ale později zhacen žravými formami úchylstva..
Upíří akčno bylo vzhledem k okolnostem zrušeno, jako náhradní program se skupina akčnějších úchylů v kombinézách i bez nich přesunula do prostor cvičiště, kde po krátké poradě modifikovala pravidla hry na babu a následně i slepou bábu do značně úchylné podoby, charakteristické přivazováním vybrané třídy osob ke stromu. V okolí korsující vanilky tak nechápavě hleděly na tlupu tvorů v montérkách s bagančaty rozličného stupně hmotnosti, honící se po cvičišti a za nemalého gaudia s nepochopitelnými komentáři se navzájem kurtující ke stromům. Pohled na některé přivázané musel být vskutku svérázný a sám proces honění mé osoby Muflonkem s bojovými obraty a závěrečným dvojpádem a pokusem o parakotoul musel být hoden oka fimařova. S ohromnou úlevou jsem uvítal změnu pravidel ve slepou bábu, odchytil si Blue a nechal se přivázat ke stromu. Přece jen mých 40++ let a 70+++ kilo jateční váhy se uvádí do rychlejšího pohybu jen obtížně. Bohužel, i mé stání u stromu bylo předmětem posměšných poznámek přítomných úchylů. Asi jsem si neměl dávat ruce do kapes...
Hrací tým se vrátil do Eliotu notně utahán, leč dobře naladěn. Časový úsek do večeře proběhnul ve znamení shledávání přátel, obdivování Renn a jejího stroje, focení Blue ve stříbřitém kosmickém skafandru a řeči vanilkové i úchylné. Vyřízeny byly organizační náležitosti, jako stvrzenka tentokrát posloužily zelené kraslice s ručně škrábanou triádou. Konečně se tak vysvětlily nepochopitelně zelené zvířecí tlapky. Podávaná pečeně byla vcelku operativně pozřena a hned po ní Domi jako inspiraci předvedla na Mufle ozdobné rukavicové vázání. To posloužilo jako motivace pro následnou soutěž o nejelegantnější bondáž dvacítky konsensuálně svolných subjektů. K soutěži se přihlásivším úchylům pak byly subjekty přiděleny, včetně potřebných pomůcek. Zvolil jsem stylový a poněkud atypický styl bondáže, založený na samolepící elektrodě 20x80, legendárním oranžovém provázku na kačenku a velikonočně žluté lepící pásce a nemohu se nepochlubit - výsledek byl oceněn jako zvláštní kategorie.
Po vyhlášení výsledků se část přítomných přesunula do sálu k eliotí premiéře filmu Guvernantka (spankové komorní béčko za účasti některých profláknutých úchylů a prvorepublikového bičíku, který je nakonec používáním zničen) a najednou bylo jedenáct večer a čas k odjezdu. Dark se rozhodl zůstat, proto jsem naložil do auta pouze Domi se Suizou a po rozloučení s přítomnými jsme vyrazili ku Praze. Spánkový deficit byl znát, na liduprázdné dálnici mnoho vjemů nebylo, takže jsme cestu zvládli za slušných devadesát minut. Cestu domů jsem si vylepšil jedním zakufrováním a trojím dýcháním do policejního aparátu, které mne spolehlivě probraly.
Závěr ? Příjemně strávený kus dlouhého víkendu, který klidně mohl být i delší. Opět se po dlouhé době těším na fotky :-)