DEV...ELeferno

Tato reportáž z ruského cyklu je svým způsobem vyjímečná. Není psána v Iževsku a není o profesionálech. Iževsku se ale nevyhneme, právě tam jsem se seznámil se Sašou, o němž budu psát.

Sašovi je sedmatřicet a je elektroinženýr. Má ženu Tamaru a bydlí v Obninsku. Oba pracují v jaderném výzkumu (v důsledku čehož nemají děti), ale utajení už není takové, jako bývalo - i Obninsk je už otevřené město, kam smí cizinci a jehož obyvatelé už mají normální doklady totožnosti a smějí cestovat. Díku tomu jsme se se Saśou sešli u jednoho stolku v iževském podniku, který popisuji jinde a shodou okolností jsme oba vyhráli poměrně kulatou sumičku při sázce na debutantku, které nikdo nedával sebemenší šanci. Vylosovány ten den byly takřka samé elektrodisciplíny a mazlíček vypadal, vypadal - prostě vypadal nějak odolně a nevodivě. V klubu platí jistá tradice, že výherce větší částky zaplatí rundu vykonavatelům a během ní jsme se Sašou našli společný jazyk. Jak se vyjasnilo, Alexandrovým hobby je elektrotortura, což v okolí vyvolalo nemalé veselí a poznámky o tom, že bychom měli vrátit výhru, nebo alespoň zaplatit ještě jedno kolečko. Zbytek večera a velká část noci proběhla poněkud rozmazaně (výrazněji si pamatuji pouze podlahu pokreslenou schématy a mazlíčka z nového chovu, na kterém Saša předváděl kapesní udělátko), nicméně ráno jsem v hotelu v kapse našel vizitku s telefonem a ručně připsaným vzkazem „určitě přijeď" . Na zpáteční cestě jsem tedy oželel přestup „ s borta na bort" a namísto do pražského letadla jsem vylezl do moskevského vedra, půjčil si u tamního Hertze auto (ano, i to už je v Rusku možné) a vyrazil jsem do Obninska. Menší problém nastal při sjíždění z okružní magistrály na výpadovku, kde se několika prodavačům pruhovaných tyčinek nezdálo auto z půjčovny, nicméně zelený obrázek amerického prezidenta jejich názor změnil a tak jsem s nastupujícím soumrakem míjel ohromnou ceduli Vítá Vás Obninsk, hlavní město mírového atomu. Na ceduli se z jedné strany díval Kurčatov, z druhé o hodně ošuntělejší Uljanov, známý spíše jako Lenin. Peagasí roaming se znal pouze k jakémusi Obnetu, takže volba operátora se značně zjednodušila. Saša byl doma a kupodivu si mne i pamatoval - popsal mi cestu a upozornil mne, ať si dávám bacha na zdechlé milicionáře. Na můj nechápavý dotaz řekl, že až nějakého uvidím, určitě ho poznám. Vyjel jsem tedy na bulvár Energetiků a skutečně, první zdechlý ležel hned na jeho začátku. V Rusku je všechno veliké a tento retardér byl vytvořen ze sedmdesátky roury, zhruba z poloviny zapuštěné do asfaltu. Tak nějak asi vypadá retardér pro tanky. Přejel jsem tu obludnost krokem a na křižovatce byla další. Na zhruba třech kilometrech k Sašově domku jsem jich napočítal osmnáct.

Saša bydlí v celkem nové řadové zástavbě, kterou institut pro své zaměstnance vybudoval v lepších časech. Řadovky mají přízemí a obytné podkroví a na ruské poměry představují veliký, ale opravdu veliký luxus. Když jsem přijížděl, stál Saša na zápraží, doprovázen příjemně vypadající miniaturní blondýnkou, která typově jako by vypadla z oka mazlíčkovi, který nám přinesl onu výhru. Zajel jsem s autem před dům. „To je Tamara", představil mi Saša manželku, „a toto je Pán Tormans, vyprávěl jsem ti o něm". Představil jsem se svým civilním jménem a pochválil domácí paní květiny, za nimiž nebylo průčelí řadovky skoro vidět. Saša dostal čtyřkartón plzně z nedotknutelné zásoby, Tamaře jsem koupil bonboniéru hned u pumpy na letišti. Saša se z piva očividně zaradoval se slovy „a máme deset značek". Na můj nechápavý výraz mi Tamara vysvětlila, že manžel dorazil ze služební cesty s balíkem peněz a jakýmsi zmateným vyprávěním o tom, jak se v Iževsku potkal s Čechem, který taky vyhrál, dělá do elektrostimulace, pije jako Rus a přijede na návštěvu a že se musí nakoupit pivo. Načež že objel celý Obninsk a nakoupil vzorky všech piv, které byly k mání a ucpal s nimi ledničku.

Pivo bylo výborné a domácí pelmeně taky. Po docela bohatýrské porci obého zašla řeč i na společný zájem. Saša, po jídle poněkud utlumený, výrazně ožil. Vytáhnul z lednice další dvě lahve, otevřel je, jednu mi strčil do ruky a ukázal na schody do sklepa. „Jdem. A ty se, Tamaro, připrav." S výtvarnou stránkou mučírny si Saša problémy nedělá - slouží mu i jako dílna. Přesto ve prospěch prostoru obětoval část sušárny prádla. „Víš, co, to je pro mne, Tamarku a pár známých, ti si to tady občas půjčí, když potřebují být dál od dětí, nebo se Galja chystá víc vřískat. Taky to pořád vylepšuju, hlavně odhlučnění, zleva mám sousedy, vpravo je obvodová zeď a za ní chodník." Ano, na stěnách je polystyrénový sendvič, přikrytý palubkami. Místnost je rozdělena na dvě části, jedna slouží jako dílna, druhé vévodí veliké křeslo, přikryté plachtou a nevídané zařízení z trámků, trubek a jeklů, vzdáleně připomínající stolici pro pokusy s Lechererovým vedením. Saśa se usmál. „Koukáš, viď. Někdo vymýšlí posilovací stroje a já vymýšlím trestnou stolici. Wooden pony - znáš ten výraz - ale v elektrice. Ta střední část se dá vyměnit, teď tam mám měděné trubky. Můžu je dát dál od sebe, blíž k sobě, můžu s nima i zmáčknout labie k sobě, nebo to celé pootočím a použiju na sevření prsů. Jsou vyleštěné a uchycené izolovaně, takže každá tvoří jednu elektrodu.Ženská buď stojí na svých, tedy na špičkách, samozřejmě a klínem se opírá o trubky, nebo ji prostě posadím , ruce za hlavou a kotníky se dají upnout tady vzadu do těch oček. Zdroj mám pro všechno společný, ale to znáš. Takovéhle tyče mám ještě v grafitovém provedení, ty jsou delší a intenzita proudu se na nich už mění podle polohy, ale strašně to maže, moc to nepoužívám. Taky se tam dá osadit klasické prkno s hranou, jenom ta hrana má z obou stran vodivé plechy. A tady mám rozdělané Jidášovo křeslo, ale toho se docela bojím, nevím, jestli to budu na Tamarce zkoušet."

„Víš co, Dima na to má jednu disciplínu. Ono hodně záleží na tom, jak ostrý a štíhlý ten jehlan uděláš. To je pak individuální podle hloubky pochvy. Já se o tom bavil s Jogim a ten dává přednost spíš nižším jehlánkům, ale zase jim dělá hodně ostré ty boční hrany. Jak tam dáš elektrody ?"

„Asi jako u bipolární vaginálky, proti sobě. Ono to moc vodit nebude, to je spíš pro efekt. Já jsem to našel na nějaké webové sbírce fotek a zalíbilo se mi to, udělal jsem tenhle prototyp, ale teď se toho docela bojím. Neznáš někoho, kdo to zkoušel ?"

„Bohužel, inkvizice není moje parketa a kolegové v Čechách jsou spíš na spanking, tortura se u nás nijak moc neprovozuje. A co v Obninsku ?"

„Tohle je maloměsto, žije tu nějakých sto dvacet tisíc lidí a co já vím, tak aktivně jich praktikuje asi stovka. Ale určitě nevím o všech. Víš, tady není žádný klub, alespoň si to myslím a navíc spousta lidí je tu ideologicky kovaných, tohle byl jaščik, sem se nesmělo. Pokud ale můžu soudit, z té stovky, co znám, se tak polovina věnuje bandážím, ticklingu a lehčím formám, no a zbytek taky holduje spanku, případně nějakým zábavnějším věcem. Mám kamaráda, ten dělá taky elektriku, ale s neonkou, na induktory se nějak nemůže odvážit a jeho partnerka moc nevydrží. Tamarka, to je jiný kus."

„Říkal jsi neonku.."

„To je elektrostatika - jak to bude anglicky ... violet wand - vn generátor, vakuová trubice a doutnavý výboj. Hezká hračka. Koupil to ve Vídni na kongresu MAGATE."

V debatě o přednostech a nedostatcích jednotlivých druhů elektrických zařízení uplynula dvě piva. Saša posbíral láhve a se slovy „počkej chvilku" zmizel na schodech. Vrátil se za chvíli s kartónem piva v jedné ruce a s řetízkem v ruce druhé. Na konci řetízku klopýtala Tamara s rukama svázanýma policejními pouty za zády. Ohon blond vlasů měla stažený šátkem, jehož konec byl přivázán ke spojovacímu kroužku pout (v Rusku se hodně používají trojdílná pouta zvaná katorga, podle řetězů, kterými byli poutáni trestanci v carském Rusku). Kromě kroužků v bradavkách neměla jiné oblečení. Oči vzorně klopila k zemi metr před sebe. Saša položil piva na stůl, sklopil jeden konec lavice k zemi a za řetízek odtáhnul Tamaru nad sklopené trubky. Na labie jí zručně připevnil zatížené svorky, zvednul spuštěný konec lavice a urovnal závažíčka i s labiemi po obou stranách vedení. Krátkou rozporkou zafixoval Tamaře kotníky, do očka na rozporce zasunul čep a ten upevnil do jímky v podlaze. Spokojeně pohlédnul na své dílo, ještě trochu přizvednul konec lavice, aby se Tamara musela zvednout na špičky a otevřel dvě láhve. Jednu podal mně (byla krásně orosená z ledničky) a s druhou se otočil k Tamaře. „Chceš napít, miláčku ?", zeptal se. Tamara kývla. Saša jí pomalu ledovou lahví obkroužil prs a přidržel jí láhev u úst. Nacvičené to měli dokonale, Tamarka vytáhla na ex půl lahve, aniž by se pobryndala. Saša jí láhev odtrhnul. „Nech mi něco, savice žíznivá, zase se počůráš." „A just ne", odpověděla vzdorovitě. Saša se otočil ke mně: „Dovolila by si něco takového tvoje subka ?" Nečekal na odpověď a sundal igelitový přehoz z malého stolku po své levé ruce. Uctivě jsem hvízdnul, rozvaděč má Saša mnohem hezčí, než já. Z poličky Saša vyndal dva recipienty, spojené hadicí a podal mi je. „Takové nemá ani Jogi, ty mi dělali kluci v laborce." Opravdu, ruční práce byla vidět - žádné půllitry nebo zavařovací sklenice - tvar přísavky byl zjevně optimalizován na Tamařiny dvojky, dosedací plocha měla vytvořen zesílený lem, potažený gumovým těsněním. Olivky pro hadici byly vyvedeny nekonvenčně shora a na vrcholu recipientů byly do skla zataveny silné a zjevně ostré nerezové jehly. Saša mi vzal tu krásu z ruky, připojil hadici do rozvaděče, zapnul vývěvu a nasadil přísavky manželce na prsa. Pak zavěsil hadici do skoby nad lavicí, k jehlám připojil dvojici kroucených kablíků z rozvaděče a druhý pár drátů připojil k trubkám, na nichž Tamara poposedávala. Zálibně si prohlédnul svoje dílo a slovy „Něco nám zazpívej, miláčku" zapnul proud. Saša musí mít mimořádně otrlé sousedy nebo je účinnost sendvičů na zdi vyšší, než si umím představit. U malé Tamary by člověk podobný hlasový fond nehledal. Manželčině řevu Saša nevěnoval žádnou pozornost a natáhnul svoji polopráznou láhev k přiťuknutí. Tamara se snažila postavit nad lavicí na špičky a oddálit labie od měděných trubek, ale houpající se závažíčka stejně každou chvíli zajišťovala přes řetízky kontakt. Podíval jsem se na skákající ručičku miliampérmetru a nějak jsem nevěřil vlastním očím. „Ta stupnice je správně kalibrovaná ?", zeptal jsem se Saši. Na škále se sta dílky ručka dobíhala k polovině. „Je, ale na čtyřicet miliampér je nastavený break-box a za ním je omezovač se zpožděním, takže po sekundě spadne proud na dvacet." Saša se pootočil ke stolku a zvýšil výkon vývěvy. Prsy krásně nabíhaly a bradavka pravého se již dostávala do těsného sousedství nerezové jehly. „Máme známou Galju a ta si to chtěla vyzkoušet taky. Ona je docela plochá, prsa má po tatínkovi a tak si myslela, že na ty jehly nedojde. Došlo, ta vývěva je z jednotky pro vakuové napařování. Kamaráde, to byl řev, Tamarka proti ní jen tak šepotá, jako vánek nad lučinami. Tak jsme jí to sundali, žena jí půjčila na ty rozbolavělý kozičky svou podprsenku, spíš takový korzet na podepření a teď se podrž, za dva dny ji přivedl manžel na repete, že by to z ní mohlo konečně udělat ženskou a tak jsme...." Sašova slova přerušilo cvaknutí relé a zvířecí zavytí. Otočil jsem se. Tamara seděla celou vahou na trubkách, hrudník a ramena se jí škubaly. Jehly byly napolo zasunuty do bradavek a na pultíku ožil druhý miliampérmetr. Saša se zálibně díval na manželku, která už stěží lapala po dechu a pravou rukou si pohrával s regulátorem. Pak Tamara zavřela levé oko, vypadalo to jako spiklenecké mrknutí a Saša bouchnul do červeného kloboučku Stop. „A nepočůrala jsem se, ty ošklivče !", pronesla Tamara vítězně. Saša se výhružně natáhnul k rozvaděči. „Už ne, prosím, už mne sundej", poprosila paní domu, „a dejte mi někdo pivo, vypotila jsem snad celý kýbl." Saša jí odemknul pouta a přidržel zavzdušňovací ventil na vývěvě. Otevřel jsem láhev a podal ji Tamaře, která si opatrně uvolňovala přísavky z nateklých prsů. Chlazené Ostankinské do ní jenom zasyčelo. Sundala si svorky z pysků a opatrně slezla z lavice. Saša jí podal ručník. „Chceš župan ?", zeptal se. „Ne, děkuju, je mi vedro, když to Tormansovi nebude vadit, zůstanu takhle." „Vadit mi to nebude, sluší ti to", zareagoval jsem. Dokonce se i začervenala, nakolik se ruměnec dal postřehnout pod celkovým zarudnutím. „Děkuju. Torme, já už se tě nebojím." Nechápal jsem. „Víš, když mi Saša vykládal, jak to bylo v Iževsku, myslela jsem, že pracuješ pro toho Dimitrije Andrejeviče. Saša sem občas někoho přivede a ti lidé se na mne dívají... hladově, tak bych to nazvala, jako kdyby ženskou takhle ještě neviděli. No, oni možná asi opravdu neviděli. A ty ses díval napůl na mne a napůl na to, jak má Sašík udělaný pult. Asi bych se měla cítit dotčeně...", rozpačitě se usmála. Rozhodl jsem se změnit téma hovoru. „Sašo, prosím tě, můžu se podívat na to křeslo ?" Místo Saši, přisátého k lahvi odpověděla Tamara. „Já ti ho ukážu" a odběhla ke zdi. Stáhla plachtovinový přehoz a jako dítě novou hračku ukázala na konstrukci pod ním. Autor zařízení se zjevně inspiroval elektrickým křeslem, nicméně podobnost bych nazval pouze velmi přibližnou. Zachována zůstala elektroda u kotníku a větší část poutacího řemení. Velký Bručoun ale rozhodně nemá elektrody pod hýžděmi a zády a stejně tak ani žádné elektrody na odpužených ramenech, natož s přísavkami od EKG. Ani dvě vyleštěné elektrody na sedátku se na popravčím křesle (pokud mé penologické znalosti sahají) nevyskytují. Naopak zcela chyběla elektroda nad temenem hlavy. Tamara se labužnicky navlékla na zadní elektrodu na sedadle, přitáhla si dvě elektrody k prsům, ruce si opřela o loketní opěrky a koketně se usmála. „To je moje křesílko, to jsem dostala k narozeninám". „Ale té práce. Tohle je druhá varianta, tu první mi zničila", vmísil se do hovoru Saša, „původně jsem použil takovou robustní židli a urvala tomu opěradlo". „On mi dával šoky do knoflíčku", stěžovala si Tamara. „Tak jsem to zgruntu předělal. Tohle je sroubené a navíc sešroubované. Hodně jsem se natrápil s těma elektrodama na prsa. Původně tam byla takové ty ohebné hadice od stolních lampiček, ale to špatně drželo, taky jsem ji jednou popálil. Pak jsem zkoušel jenom přísavku z odsávačky na mléko, ale to zas nevypadalo k ničemu a tohle je finální verze, taky z lampičky, ale ta ramena mají zesílené pružiny a kontakt je pojištěný přísavkou z kardiografu. Slez, užívat si budeš jindy." , obrátil se k Tamaře. Ta se několikrát zhoupla ze strany na stranu a vstala z křesla. „Surovče", poznamenala, „za to ti nedám lososa. Torme, pojď něco pojíst." Podívala se na manžela, předstírajícího hluboký žal. „No dobře, tak pojď taky."

Zbytek večera a velkou část noci jsme proklábosili ve vší počestnosti v obýváku. Kromě uzeného lososa se podávala druhá várka pelmeňů, solený sýr a spousty pikantně naložené zeleniny, prokládané nejprve pivem (za vlast padlo i plzeňské), později vodkou. V důsledku výšeuvedeného se mi podařilo přeslechnout budík a místo v sedm se probudit do krásného rána v půl deváté. Plánovaný odjezd v pohodě a poklidu se tak změnil v poplachové cvičení. Tamara mi narychlo připravila pár chlebíčků na cestu a před devátou hodinou jsem už s půjčeným autem skákal přes zdechlé policajty k výpadovce. Kupodivu nic neupadlo a při cestě do Moskvy se mi podařilo vyhnout se všem obvyklým nástrahám, ačkoliv v Chimkách jsem tak tak dobrzdil před radarem. Naštěstí je v Rusku solidarita mezi řidiči vysoká a kolegové blikají. Hlášení o zpoždění pražské linky jsem si, celý zplavený, vyslechl hned po doběhnutí do odletové haly a následné tři hodiny jsem strávil namlouváním poznámek pro tuto reportáž na diktafon.