Menu
Spokojeni?
Abstrakt: Celý život radím ve studiu všem, aby se s tím, co je v sexu baví, ať už je to sebevíc uchylácký, svěřili partnerce co nejdřív, co možná hned na začátku, tedy, dokud to jde. Ale nedávno jsem na vlastní kůži zažila, že to opravdu někdy nejde.
Tak Vám tedy všem řeknu, jak jsem si tuhle krásně naběhla. Vlastně. Celý život radím ve studiu všem, aby se s tím, co je v sexu baví, ať už je to sebevíc uchylácký, svěřili partnerce co nejdřív, co možná hned na začátku, tedy, dokud to jde. Zrovna nedávno jsem tohle řešila s jedním mým otrokem z Německa. Jeho problém spočívá v tom, že je sice šťastně ženatý, ale žena netuší, že čas od času ho vzrušuje svazování a po té výslech dominantní ženou. Je ženatý 8 let (!) a přes týden je v Praze, kde zastupuje jednu německou firmu a o víkendech je doma. Doma má nádherný romantický sex a přes týden si zajde do mého studia na výslech. Jenže! Brzy mu skončí smlouva a on se nastálo vrátí k ženě. Má strach navštěvovat SM studia v Německu, protože má dost vysoké postavení a není neznámou osobností. Řekla jsem mu to, co jiným, aby opatrně začal experimentovat v “domácím sexu”. Je z toho na nervy.A já všem vždycky říkám: Mluvit! Mluvit! Komunikovat s partnerem! Říkat, co se líbí! Co mě vzrušuje! No jo. Ale nedávno jsem na vlastní kůži zažila, že to opravdu někdy nejde. Problém je totiž v tom, aby ten druhý vůbec dokázal naslouchat.
Nedávno jsem se šťastně rozvedla a rozhodla jsem si podat inzerát (Díky Altairovi, který mne na tuto myšlenku přivedl. Jednou ho stejně zabiju!) No jo, jenže, abych pravdu řekla, inzeráty například v Sex perverzu (promiň Karle Mašku, není to osobní), kdy pod sprostým textem září osmnácticentimetrový stojící ocas v detailním záběru, mě jaksi spíše odpuzovaly a tak jsem si řekla, jsem v zásadě slušná ženská a tak si dám inzerát do rubriky “Vážná seznámení”.
Odpověděly mi asi dvě stovky lidí. Z nich jsem eliminovala, eliminovala a zbyli mi dva chlapíci. Chvíli jsem si s oběma muži psala a nakonec jsem toho jednoho poslala do někam a vybrala si (aspoň jsem si to myslela) toho pravého. No jo, lidi, jenže jsem ho jen tak opatrně naťukla, jakože, co jsem zač. Altair by řekl “úchyl”, Honza “koženoslipař”, nebo snad “koženokalhotkářka”? Ale jaksi jsem to podala trochu opatrněji. Jakože jsem teda psycholožka a že mě zajímají lidi s menšinovou sexuální orientací. Radím jim, jak se adaptovat v životě, zkrátka žít mezi těmi “normálními”.
Potom jsem mu velice opatrně sdělila, že mám tedy studio a komtesy a otrokyně a s nimi společně hrajeme s našimi “klienty” určitá, řekněme psychodramata (?!). Pořád nechápal, ale neodsuzoval. Říkal, tenhle svět je pro něj naprosto cizí, ale chápal, že se ho já, jako psycholožka, snažím pochopit.
Potom jsme spolu začali psát knížku. Teda, byly to spíš takové hříčky s myšlenkami. Prakticky to fungovalo tak, že on napsal stránku, poslal mi ji mailem, já ji rozvinula o pět dalších (my grafomani!) a poslala zase jemu, on pak zase navázal a pokračoval, a tak dále.
Jednou jsem mu napsala, že mě už od mládí zajímá podstata bolesti. Bolest není přece jen varováním těla, ale může být i čímsi příjemným. Vůbec, bolest je nejen záležitost psychiky jednotlivce, ale třeba i kulturních determinací. Kdesi jsem například četla, že jistý indiánský kmen má zajímavý rituál provázející narození potomka. Zatímco si žena klekne a v klidu porodí dítě, odstřihne si pupeční šňůru, umyje ho a položí na lůžko a po té se jde dál věnovat domácím pracem, muž leží na posteli a svíjí se v porodních bolestech. Tento rituál vychází z přesvědčení, že muž takhle pomůže své ženě, zbavuje jí porodních bolestí, přenáší je na sebe. A on opravdu cítí bolest a jeho žena ne. To je přece fantastický poznatek.
Tohle jsem tomu mému “princi na bílém koni” napsala. A on mi v zápětí odpověděl: “Leničko, kdo ti v životě tolik ublížil?” Nepochopil nic. První varování. Potom přišlo první rande. A nastal zásadní problém. Možná tomu nebudete věřit, ale u mě to vždycky v životě fungovalo vlastně tak, že jsem buď byla znásilněna a nebo naopak. Prostě jsem nikdy nezažila to první osahávání v kině a tak. Vždycky jsem měla intuici, nebo co to bylo, na chlapy, kteří byli tak trochu sadisté a nebo naopak. Však to znáte. Tohle se dá vycítit z člověka velice rychle.
No, a tak jsem ve svých sedmatřiceti a jeho padesáti letech (vždycky jsem byla na starší chlapy) proseděla své první rande v autě držením se za ručičky. Tohle jsem tedy nezažila ani v patnácti. Když jsme se loučili, požádal mě o polibek na dobrou noc, teda, pokud se prý neurazím. Musím říct, že tohle mě natolik zchladilo, že jakákoliv erotika by už vůbec nepřicházela v úvahu. A přitom všude kolem rostlo a vonělo tolik kopřiv! Taková romantika! Taková nádhera! Kruci!
Dojela jsem domů a začala přemýšlet o tom, jak se vlastně tyhle věci sdělují normálním lidem. Vždycky jsem si říkala, že to je brnkačka, jo, tak to teda není! Nakonec jsem se rozhodla. Sedla jsem k počítači a poslala mu moji druhou knihu Kdo s koho. Je to v podstatě moje autobiografie. Myslím, že tam je dost o tom, co se mi líbí, co mě vzrušuje a tak.
Přečetl první dvě kapitoly a zavolal mi: “Leničko, já tě obdivuji. Jak můžeš snášet tenhle svět úchyláků. Jsi vlastně terapeutka těch hroznejch úchylů. Máš to vůbec zapotřebí? Já se o tebe bojím. Není to nebezpečné? Mám strach, aby ti nějakej ten úchyl něco neudělal!” Řekla jsem mu jen, dočti dál celou knihu a potom mi teprve zavolej. Chtěla jsem křičet do toho telefonu: Jaká terapeutka?! Do prdele, jsem teda taky úchyl! Jak už to říct jinak! Potom jsem mu zavolala asi za tři dny. Už jsme si nepsali. Jen jsem řekla: Víš, zapomněla jsem ti říct, že moje příjmení před rozvodem bylo Blažejová. Ta kniha není o “hnusnejch úchylech”, ale o mě a mých blízkých kamarádech. Takže jsem asi, podle tebe, taky jen hnusnej úchyl.
Teď je mi z toho všeho smutno. Vždycky jsem se snažila poslouchat lidi kolem sebe. Vnímat jejich pocity. Pochopit i to, co pro mě bylo dřív cizí. Snažila jsem se vnímat krásu gumového oblečení, přestože jsem si to dřív nedokázala představit, nechala se svázat, abych pochopila tajemství bezmocnosti v provazech, kdy jste odkázáni na toho druhého, naučila se vnímat příchuť teplé moči od milovaného partnera, zkrátka snažila se co nejvíc rozkrýt tenhle tajemný a tolik vzrušivý svět dominatněsubmisivních, svět, který mi tolik má co říct.
A jsem fakt opravdu ráda, že existuje. A taky, že existuje tahle stránka. Díky Altairovi. Až teď jsem pochopila, jak je důležité mít komu tohle všechno říct. Najít partnera, který je vaším doplňkem, je opravdu těžká věc. Někomu se to nepodaří třeba celej život. Leckdo hazarduje, řekne si, když to jde s tou, nebo s tím, co by to nešlo s jinou, nebo s jiným. Není to pravda.
Na mnohých mých večírcích jsem pochopila i to, že některým stačí SM hry s kýmkoliv a kdekoliv. Prostě náhražky. Náhražky ve studiu, náhražky na veřejném vystoupení na večírku. Náhražky s profesionální dominou. Ale pokud se někomu podaří najít opravdovou lásku a spojit tyhle věci tak, aby byly oběma příjemné a ne to jen tak, že jeden je toleruje, protože druhý je úchyl, tak potom je to opravdu síla. Vím, o čem mluvím. Zažila jsem to. Nikdy se nesmiřujte s náhražkami! Hledejte opravdu poctivě toho druhého. Stojí to za to!
Krátce po tom, co jsem dopsala moji knihu Kdo s koho, jsem se, mojí vinou, rozešla s mým přítelem Zdeňkem, kterému jsem tuhle knihu věnovala v podstatě na rozloučenou. Rozešli jsme se téměř po čtyřech letech vztahu. Nebudu psát, proč, protože to je naše věc. Trvalo mi to tři měsíce pochopit, že nestačí si dát inzerát, dostat dvěstě odpovědí a jednoduše si jen vybrat. Když jsou dva lidé naladěni na stejnou strunu, je těžké to opustit. Teď už to vím. A proto nikdy nedělejte stejnou chybu jakou jsem udělala já.
Nikdy bezhlavě nebořte vztah, který je založen nejen na SM praktikách, ale i na lásce. Protože spojit tyhle dvě věci se podaří jen málokdy. A mě po všech těchhle zkušenostech nezbývá, než si přiznat, že jsem byla pěkně hloupá, když jsem tak malicherně a bezhlavě zbourala něco takového. Zbývá mi říct a nebo spíš poprosit: “Zdeňku, jestli můžeš, odpusť mi to.”
Poznámka šéfredaktora: Pro ty co to ještě neví, Altair = Rider. A jak to dopadne s tím zabíjením, to se ještě uvidí. Bude záležet hlavně na tom, jestli do zítřka zapomenu na to astronomické množství chyb, které jsi dokázala napráskat do dvaceti odstavců textu :-)