Menu
Spokojeni?
Na výpočetce mne ve čtyři přivítali jako starého známého. Cukrátka jsem dokoupená neměl, ale cestou jsem se zastavil v pekárně a měl jsem docela štěstí, povedlo se mi koupit bohatě máslovým krémem zdobený dort Praga, považovaný za luxusní. Kterási z operátorek rychle postavila na čaj a než voda vzkypěla, pomohli mi ostatní postavit zástěny a oštítkovat zařízení. Dort zmizel během pár minut. Zinajda Prokofjevna mi dokonce popřála mnoho zdaru a na výpočetce zůstal jen Dmitrij, který zase zmizel u své EC-1033 naproti. Nic nenasvědčovalo tomu, že to dneska bude akční. Nachystal jsem si věci, staré listingy jsem si napíchal na přivrácenou stranu těch filcových zástěn, doděroval jsem vše potřebné a celou tu úlohu o čtyřech jobech jsem poslal do zpracování. Poučen od posledně, vzal jsem si sebou učení a tabulky integrálů a v klidu jsem si začal počítat příklady do typáku. Tahle sada byla na objemové integrály a ten, kdo je do zadání vymýšlel, byl dobrý zvrhlík. Dost jsem se do toho zabral, když mne zaujal stín za štórkou na stěně akvária. Nejdřív jsem si myslel, že je to Dima a nevěnoval jsem tomu pozornost, pak se ale dveře otevřely a dovnitř doslova vtrhl chlápek v důchodovém věku, v jakési parodii na uniformu.
„Co tu děláš? Stůj, nehýbej se! Kde jsou operátoři? Kde je Zinajda Prokofjevna?“
Vytřeštil jsem na něj oči. Hlava mi šrotovala, ale jediné vyhodnocení, které dávalo smysl, znělo „jakási ochranka.“ Zbraň neměl, alespoň ne viditelně. No dobrá.
„Tak moment. Kdo nebo co jste vy a co tu pohledáváte? Nepřibližujte se k těm podkladům, jsou DSP!“
„Ptát se budu já, cucáku. A nebudeš mi nařizovat, co mám dělat!“
Sáhnul jsem po telefonu bez disku, který mi Dima posledně ukázal pro případ průšvihu. Mezi chlápka a sebe jsem postavil židli, opěradlem k sobě, kdyby něco.
„Dispečer. 27-11“
„Výpočetní středisko, sál A.“
„Vidím. Co se děje?“
„Asi neautorizovaný přístup, zpracovávám tu klasifikovaná data a jakýsi občan mi sem vtrhnul.“
Slovo občan, graždanin mělo v SSSR výhružný význam, milicionáři tak oslovovali zadržené ještě před ránou obuškem přes klíční kost.“
„Přijato. Jestli můžete, zmáčkněte to tlačítko pod stolem.“
Fakt že jo, bylo tam tlačítko. Zmáčknul jsem ho. Venku se kolísavým tónem rozhýkala siréna a bylo slyšet, jak s hlasitým cvakáním dovírají dvěře s elektromagnetickými zámky. Za normálních okolností by to vypadalo akčně a zajímavě a asi ve filmu by se brzy začalo střílet, ale neměl jsem úplně náladu na vtipkování a řečeno po pravdě, zpocený jsem byl až hluboko v rektu. Chlápek se mi mezitím snažil sebrat sluchátko, které jsem mechanicky pořád držel v ruce. Sebral jsem vůli do hrsti.
„Vysvětlíte mi konečně, co chcete, na základě jakého oprávnění se nacházíte v červené zóně a co vás opravňuje k tomu, že saháte po dokumentech, viditelně označených Pro Služební Potřebu?“
„Co tu děláš? Jak ses sem dostal? A jak si dovoluješ dávat mi otázky, cucáku?“ Sáhnul po mně. Zvednul jsem tu židli.
„Dej tu hnátu pryč. Tys nerozuměl?“
Změnu kontextu zjevně nečekal a couvnul. Z chodby se ozvalo dupání a pak se dveře rozletěly. Vběhnul zpocený milicionář a s ním maník v bílé košili s krátkým rukávem.
„Všichni stát“, zavelel úsečně. „Žurnál!“
„Je za vámi.“
„Tak, Milan Zdeňkovič, v pořádku. Volal jste vy, že?“
„Je to tak. Tady občan se zkoušel zmocnit materiálů Gosplanu, DSP. Ne, nesahejte na ně, neznám váš dopusk.“
„V pořádku, nechci je vidět. Ani nesmím. A co ty tu vyvádíš, debile? Soudruhu strážmistře, tohle vyřídím ve své pravomoci, můžete jít.“
Polda si evidentně oddechnul. Měl nadváhu a bylo vidět, že fakt pádil. Strčil rukou do štítku brigadýrky a ze dveří vycouval. Chlápek v neuniformě se mezitím docela odbarvil.
„Myslel jsem, že je to narušitel. Je tu sám a má zatažené žaluzie.“
„Jeden myslel a nedoběhl. A tys nemyslel a šlápnul jsi do toho. A nikdo tě z toho tahat nebude. Omluv se soudruhovi, okamžitě.“
„Pro… promiňte, soudruhu.“
„Hm. Odvedete si ho sebou? Potřeboval bych dodělat ty výpočty.“
„Jasně. Zmiz odtud, a připrav si zatraceně hodnověrné vysvětlení na stranickou schůzi. Promiňte i za mne, Milane Zdeňkoviči. To nám kádrové oddělení nabere vesničanů a tady je výsledek, jestli mi rozumíte. Zlobíte se moc?“
„Spíš jsem se šíleně vylekal.“
„No, ale všechno jste udělal, jak bylo potřeba. Asi to už nikdy nebudete potřebovat, ale to tlačítko můžete zmáčknout i bez volání na dispečink. Druhé je tamhle u trezoru, ze zadní strany té stojiny.“
„Díky. Snad ho nebudu potřebovat.“
„No tak jo, půjdu zase k sobě. Ještě jim umeju hlavu, to si za rámeček nedají. Budete to nějak rozmazávat?“
„Měl bych?“
„Tak jistě je to vaše právo, ale pokud mohu poprosit, osobně poprosit, nechme to mezi námi. Zinajda Prokofjevna by se toho jistě ráda chytla, jestli mi rozumíte. A vy vypadáte jako chlápek, se kterým je rozumná řeč.“
„V podstatě se nic nestalo. Ty trenýrky si přeperu.“
„Vtip ti nechybí. Boris Borisovič, kdyby něco. Podáme si ruce?“
„Ale jo, rád. Tak jo, nic ve zlým.“
Na to, jak hřmotně působil se pohyboval jak lasička. Neslyšně za sebou zavřel dveře. Místo něj do nich strčil čumák Dima.
„Měl jsi vzrůšo, co? Ochrankáři jsou kreténi, měl jsem tě upozornit. Ale BB je třída, s tím když budeš vycházet, budeš spát klidně. Máš všechno, co potřebuješ? Jsi v pohodě?“
„Jo, jede mi to pěkně.“
A jelo. Dva první režimy byly v podstatě hned, třetí se ovšem vlekl. Vzpomněl jsem si, že mám zavolat Utkinovi, který se docela zaradoval. Upozornil jsem ho, že asi dneska budu mít jen tři a dozvěděl jsem se docela potěšující věc, že ten čtvrtý vlastně ani nepotřebují, že je fakticky shodný s tím, který už jsem počítal. To bylo fajn, protože už bylo skoro osm a z toho režimu se dopočítalo zatím jen prvních dvanáct sekund. Vrátil jsem se k integrování.
Udělal jsem dva integrály a výpočet doběhnul. Těsně před devátou. Vedle v terminálovém sále už nedočkavě přešlapovali studenti večerního oddělení. Táňa zatím nedorazila, takže jsem shodil jednoúlohový Primus SVS, našel jsem si pokyny pro IPL víceúlohového a dokonce se mi povedlo mašinu korektně nahodit. Neznal jsem sice požadovanou sestavu svazků, ta v provozní příručce nebyla, ale poskládal jsem to od oka a mezitím dorazila Táňa.
„Jé, ty už jsi to připravil. Děkuju.“
„Radši si to zkoukni, dělal jsem to od oka, fakt netuším, jak ti večerníci mají mít mapovaný prostor.“
„Máš to správně, jen ještě potřebují jejich pásky. To jsou ty tmavošedé. Návodka je u nich.“
„Někdy se na to hrozně rád kouknu, ale dneska mám fofr. Zelenochat čeká na výsledky.“
„V pohodě, běž. Ráda jsem tě viděla.“
„Já tebe taky. Klidnou směnu!“
Venku krápalo a bylo echt nevlídně. S ohledem na události posledních dnů jsem se radši přimáčknul u dveří do stínu a chvíli jsem koukal na ulici. Nic zajímavého k vidění nebylo, projela sedmatřicítka směrem k metru, hned po ní druhá opačným směrem, následovaná dvaatřicítkou. Z tramvají vybíhali opozdivší se studenti večerního a mizeli ve škole. Po ulici občas projel taxík s rozsvíceným zeleným očičkem. Přeběhnul jsem ulici, strčil jsem průchodku do nočního turniketu a v prvním patře před bufetem jsem akorát potkal doktora Zelenochata.
„Jdu na kafe. Dáš si taky?“
„Na noc ne, Nikolaji Josifoviči, spíš si vezmu něco sladkého. Potřebuju cukr.“
„Vypadáš utahaně, rozumím. Jak to šlo?“
„Až na pitomce z ochranky dobře. Ale to je na delší povídání.“
„Rozumím. S Utkinem jsi mluvil?“
„Jo, dohodli jsme se, že jim stačí první tři analýzy, ta čtvrtá že prakticky opakuje tu, co jsme už spočítali. Takže ty tři mám. Jo, ta třetí, to je peklo, sbíhalo se to po tisícinách. Tak tak jsem to stihnul.“
„Musím Merzlovové koupit bonboniéru. Neměla hemzy?“
„Se Zinajdou jsme asi našli nějaký modus operandi. Směje se na mě. Večer jsem jim tam vzal dort a vypadá to, že jim přišel k chuti.“
„No jo. Pak nemá mít prdel, jak štýrskej valach. Ale to jen tak mezi námi, to není oficiální stanovisko katedry. Ale líbí se mi tvůj přístup k lidem, máš cit pro jednání. Koukneme se na ty výsledky?“
„A můžeme tady? Je to klasifikované…“
„Ale jo. Stačí sjetina toho třetího modelu. Utkin z něj měl dost obavy.“
„Tady to je. Musím už konečně napsat nějaký grafický, teda lépe řečeno pseudografický výstup, mám v hlavě jeden nápad, zkusím to odladit na naší esemce. Takže zpátky – vylepšilo se to. Tady jsou vidět ty překmity skoro až k saturaci, ale saturace nenastupuje, zjevně ty pomocné póly fungují. Já tenhle model ještě upravím, ale potřebuju pomoc od vás – chtěl bych si to kompenzační pole dát jako další rovnici do soustavy. Ale na analytiku nemám, to říkám na rovinu.“
„Tak ona je to taky látka druhého ročníku, to budete brát s profesorem Šapirem. A vidíš… to je nápad. Já vás seznámím. Ale připomínej mi to, prosím. Mám toho v hlavě moc. Tu analytiku asi teď probírat nechceš, viď?“
„Za normálních okolností bych rád, ale dneska asi ne.“
„Rozumím, rozumím. Tak já se na to kouknu s Pavlem a dám ti to, až budeme mít něco použitelného. Blbé je, že tam mají vystouplé póly. To je taky hovězí nápad, při těch otáčkách. O tom zase pak někdo určitě napíše článek a udělá na tom akademika. A my abychom se tu strhali. Pecunia non olet.“
„Dobrý postřeh.“
„To jen tak mezi náma. Hele, běž domů, vidím, jak se ti klíží oči. A pozdravuj tu blondýnu, co tě bude uspávat.“
„Myslím, že dnes mne bude uspávat vědomí dobře vykonané práce. Je doba krvavých nájezdů.“
„A to je taky hezký obrat. Za mých mladých let se říkalo, že rudí útočí. Tak dobrou noc! Taky toho už dneska nechám. Asi se mění počasí, je fakt úmorno.“
„Dobrou noc, šéfe!“
Ztahaný jsem byl tak, že na koleji jsem si ani nedal nic k jídlu a zalezl jsem do brlohu. Bylo sice jen půl jedenácté a v oknech naproti by určitě byly ku spatření rozličné zajímavé formy života a životních projevů, ale ten večer mi to bylo nějak jedno.