Menu
Spokojeni?
Čtvrtky jsem měl rád, celý denní rozvrh byl plný zábavných a z mého pohledu užitečných předmětů jako Měření a Energetika. Jak přednáška, tak laborky z Měření proběhly v pohodě a na oběd do stolovky jsem šel dobře naladěný a se dvěma obhájenými laboratorkami. Ta para byla vůbec zajímavá. Tradičně jsem laborky dělal buď s Jurou, nebo s Nataškou, podle toho, kdo byl rychlejší, tentokrát byla nejrychlejší Olja.
„Můžu s tebou dneska pracovat já?“
„Proč ne, pokud ti Naty neprokousne jugulárky.“
Pohodila plavou hřívou.
„Natálko, viď, že mi dnes šikovného cizince půjčíš?“
Soudružka studentka stále ještě bojovala s rudou jízdou, nicméně už se s ní zase začínalo dát komunikovat. Odhodila si ofinku z čela a docela kamarádsky prohlásila, že jasně, že bude dělat s Jurkou. Nachystali jsme si měřidla a dráty, Olja nalinkovala měřicí protokol a celkem rychle jsme si obvod poskládali a začali snímat charakteristiky. Koukal jsem na rastr osciloskopu a diktoval jsem čísla a do nosu mi lezl lehounký kořeněný parfém. Štrejchnutý už známou skořicovou vůní. Olina seděla nadoraz blízko a stehno tiskla k mé noze. Bylo v tom něco hodně kočičího. S další sadou čísel jsem se k ní naklonil a políbil ji na ucho. Docentka Marková si toho všimla a zasněně se zasmála, asi jí naskočily nějaké hezké vzpomínky. Olja se mezitím odhodlala k tomu, co zjevně měla na srdci od rána.
„Je pravda, co se šušká?“
„Netuším, co se šušká… Umřel drahý Leonid Iljič a nám o tom neřekli?“
„Pšššt. Takhle na veřejnosti nežertuj. Myslela jsem to o Nině.“
„Když já nevím ani to, co se šušká o Nině.“
„Nedělej nechápavého. Prý u tebe byli s Olegem a pouštěl jsi do ní proud.“
„Tak to je pravda.“
„A prý se jí to hrozně líbilo.“
„To je taky pravda. Rozhodně mi to tak připadalo.“
„Ninka chodí celá nadšená, že něco takového prý ještě nikdy nazažila.“
„A to asi taky bude pravda. Počítám, že je to první takový generátor když ne v celé Moskvě, to bych si asi fandil, tak na sedmém korpusu určitě.“
„Skromnej nejseš. Uděláš mi to taky?“
„Nemám to sebou.“
„Prasáku! Na koleji, samozřejmě.“
„Jasně, že jo. Přijdeš s Lenulí?“
„A víš, že asi ne? Tohle si chci užít sama. Ale Lenka se co vím určitě taky přihlásí. Šlo by to dneska?“
„Dneska je to s otazníkem. Ne, že bych nechtěl, ale čekám na nějaké podklady k počítání a pokud dorazí a Pavel Pavlovič mi vyjedná strojový čas, budu na tom muset dělat, na katedře na to dost tlačí.“
„Tohle mne taky zajímá. Co to je?“
„Detaily ti říct nemůžu, podepsal jsem papír, že o tom nebudu mluvit. Soustavy rovnic v parciálních derivacích, od osmi do dvanácti kusů na případ. Nehomogenní a s nelineárním sloupcem volných členů.“
„Ale no fuj. Odpověděl jsi mi na všechno, co jsem nechtěla vědět. Nebudu vyzvídat, to je samozřejmě důvod, hodný zřetele. A myslíš, že bychom to svedli do konce týdne? Pak se mnou čtyři dny nic nebude. Možná pět.“
„To by asi mělo klapnout bez problémů. Víš rámcově, oč jde?“
„Budeš mi pouštět proud do bradavek. A do kundičky. A já poteču, jak vzteklá.“
„Zkoušela jsi někdy elektřinu?“
„Asi jako každý. Baterku na jazyk. Divný pocit. Ale tuším, že tohle bude hezčí.“
„Mělo by. Ten divný pocit je ze stejnosměrné složky, a tu dobrý generátor vlastně ani mít nesmí. Jasně, pokud se nebavíme o fyzioterapii. Víš co, zkus se večer zastavit. Kdybych musel vypadnout, řeknu naproti klukům.“
No, a na obědě ke mně přišel chlápek, kterého jsem viděl prvně v životě.
„Milan Zdeňkovič?“
„Jo. Ale nevzpomínám si, že bychom se někdy potkali. Čemu vděčím?“
„Tady. Převezměte a sem se podepište.“ Podal mi obálku a otevřený sešit s propisovačkou.
„Co podepisuju?“
„Převzetí balíčku, nevím, co je uvnitř. Ověřte si to číslo nahoře, musí souhlasit. Podepisujete balíček, ne jeho obsah, ten je DSP. Ještě, pro pořádek, ukážete mi doklad totožnosti?“
Podle váhy a textury to byly další desky s papíry. Udělal jsem do sešitu muří nohu a chlápek zmizel tak nepostřehnutelně, jak se objevil. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mi přestalo chutnat, ale na chuti mi to nepřidalo. Dojedl jsem roznimrané kotlety, zapil je homeopatickým kompotem z kousku křížaly a došel jsem k závěru, že bude lepší vzít to na katedru. Doktor Zelenochat byl u sebe.
„Můžu na moment, Nikolaji Josifoviči?“
„Pojď. Co máš? Jo, aha, kurýr tě našel, fajn. Koukám, že to poslali přímo tobě. Tak se na to kouknem. Jo, Pavle, zavolej prosím tě Merzlovové, že pojedeme další job. Hnedka dneska, ideálně už od čtyř. Tak, co tu máme… Pomocné póly přidali a drážka bude kosá… Hele, oni to dokonce dali i analyticky, to je fajn, ušetříme čas. Štábní kultura teda žádná, jako článek bych jim to zadupal do země, ale tohle se stejně nikde publikovat nebude, že… Rozumíš tomu, jak to tady odvozují?“
„Asi jo. Pokud to chápu správně, tak zahrnují pole od pomocných pólů do celkového pole statoru a samostatnou rovnici pro ně nemají. Z jedné strany dobře, šetří mi jeden stupeň soustavy, ale o to déle se bude počítat iterační krok. Ale jo, s tím se dá pracovat.“
„Pavel kýve, že čas máš. Ode čtyř, Pavle? Fajn. Tak já zavolám, že místo semináře z Energetiky máš praktické cvičení v podmínkách, maximálně přiblížených bojovým. Nechceš oříšky? Výborná věc na nervy, manželka načesala na chatě. Ještě si vezmi, nestyď se. Jo, počkej, ještě jedna věc. Mluvil se mnou šéf. Další prémii ti teď napsat nemůže, to by asi neprošlo, i když by chtěl, ale navrhnul nám jinou věc. Samozřejmě, pokud budeš pro. Pokud bychom tě na katedře vedli jako pomocnou vědeckou sílu – teď nemyslím pomvěd v rámci studia, ale v rámci Zákoníku práce, to je legální a umím to zařídit, mohl bys brát plat. Nijak úchvatný, jistě, ale pravidelný. Bude s tím nějaké papírování, ale to necháme na soudružce Frolové. Jsi pro?“
„Určitě. Študák peníze potřebuje pořád.“
„O tom nepochybuju. Zejména, když se obklopuje nejhezčími blondýnami z ročníku.“
„To samo, Nikolaji Josifoviči.“
„Jistě. A Země je plochá a svět byl stvořen v sedmi dnech. Taky jsem byl mladej, mládenče. Já si jednu svého času vzal za ženu. Musíš k nám někdy zajít na večeři, Anna Klementovna je na tebe zvědavá.“
„Rád, určitě se najde příležitost. Jo, tohle zkusím sjet a asi se pak zastavím tady? Budete tu ještě večer?“
„Mašinu máš zase do devíti, takže jo, budu čekat. Myslíš, že bys třeba někdy mezi sedmou a osmou mohl zavolat na tohle číslo Utkinovi, jak to vypadá? To už bys jeden režim mohl mít sjetý a on na to čeká, jak na smilování, jsou děsně ve skluzu a ze Staré ploščadi na ně fakt tlačí.“
„Dobře, zavolám mu. Tak jo, díky za oříšky. Uvidíme se večer.“