Menu
Spokojeni?
Na pátek jsem se omluvil z programování. Leccos se po fakultě už rozkřiklo, takže Archip Semjonovič jen chápavě pokýval hlavou, že rozumí a že bude dnes přednášet o třídících algoritmech v podstatě podle Knutha, takže co neznám, najdu ve třetím díle. Ten jsem sice neměl, jako ostatně ani první dva, ale napadlo mne skočit do knihovny do kiosku a měli všechny tři díly. Na mizerném papíře a drahé, ale za těch deset rublů to stálo a mám je dodneška. Odnesl jsem si je na kolej, abych se s nimi netahal a vyrazil jsem na ambasádu pro stipendium. A napadlo mne, že bych si mohl vyzkoušet, jestli je ta letenka od Leonida Nathanoviče vůbec platná. Sednul jsem na trolejbus a dojel metrem na Majakovskou. Bylo hezky, takže jsem od metra k posláku došel procházkou. Po Druhé Brestské chodily holky v lehkých šatečkách a některé měly docel ahezké nohy. On to nebyl úplně šlapodrom, ale nedaleko se nacházela druhá kožně-venerologická klinika, což jsem tehdy ovšem nevěděl.
U okénka na ambasádě jsem nafasoval stýpko a zase jsem si připadal, jako docela bohatý kus. Těch deset rublí, které jsem vypláznul za Knudta, už bylo v podstatě z nedotknutelné zásoby. Napadlo mne zeptat se paní v pokladně, jestli nebude nějaký problém s tím, že ve škole budu mít v podstatě pracovní smlouvu. Odkázala mne na pana Grabmüllera, který má studenty na starosti a zrovna mu i zavolala. Přišel dost jednoznačný týpek.
„Dobrý den, Milan Kovář. Studuju na MEI, prvním rokem.“
„Čest práci, soudruhu. Půjdeme ke mně.“
Kancelář měl v prvním patře. Ve vstupu do chodby byl ke zdi přiklopený katr. U zdi měl sejf, na stole tři telefony.
„Co byste potřeboval, soudruhu?“
„Taková věc – na katedře mi nabídli placené místo pomocného vědeckého pracovníka. Chci ho přijmout. Chtěl bych mít jistotu, že je to legální a že to nemá nějaké nežádoucí konsekvence.“
„Vy ale jste v prvním ročníku!“
„Jistě. Vadí to něčemu?“
„Obvyklé to není. Konzulární oddělení se k takovým věcem nevyjadřuje, pokud potřebujete nějaké potvrzení.“
„Nerozumíme si. Nepotřebuju potvrzení, potřebuju vědět, jestli se pohybuju v legální zóně.“
„Vaše věc, soudruhu.“
„Dobrá. Budu to chápat tak, že jsem vás informoval a nemáte námitek. Děkuju.“
„Nic takového jsem neřekl.“
„Dobrá. Ven trefím sám.“
„Dojdu s vámi, soudruhu.“
Ven jsem vypadl docela napružený a s poměrně jasným tušením, že soudruha Grabmüllera nevidím naposledy. Na nástěnce jsem se podíval na kulturní program. V kině nedávali nic zajímavého, ale na příští týden na sobotu tam byl uvedený živý koncert – a teď to ocituju doslova – „vesničanské kapely Schovanky, hrající tradiční folklórní písničky amerických zemědělců“. Vrátil jsem se k pokladnám a koupil jsem dva lístky po rublu.
Holky v kanceláři ČSA se evidentně nudily. Jedna si lakovala nehty, druhá si četla Mladý svět. Hrál jim Neckář, z elpíčka Podej mi ruku, docela nahlas. Pochválil jsem jim výběr muziky.
„Moc lidí tu nechodí, že?“
„Sověti mají svoje kasy dole v Nationalu a naši mají obvykle letenky z Prahy. Co pro tebe můžeme udělat, študente? Počkej, já si tipnu – nafasoval jsi stipendium a chceš letenku na svátky. Uhádla jsem?“
„Uhádla jsi. Ale má to háček.“
„Tak povídej.“
„Dostal jsem tohle.“ Vytáhnul jsem tu knížku s talóny od Isajeva. „Je to vůbec platné?“
„Ukaž. Jo, je. Jeden, dva, tři, čtyři, pět, šest… Fíha. Asi nechci vědět, odkud to máš. Takže na svátky?“
„Bylo by to fajn. Jsou místa?“
„Ještě jo. Chceš letět s Aeroflotem nebo s námi?“
„Radši s OK.“
„Rozumný nápad. Máš sebou pas?“
„Tumáš.“
„No tak jo. OK893, zpáteční už jen OK 894. Zpátky budeš na Šeremetěvu až v osm večer, nevadí?“
„To asi přežiju.“
„No tak jo, je to potvrzené. Hele, víš co? Já ti na to vystavím nový obal, to, co máš je… není… jak to říct… budí to nezdravou pozornost.“
„Dík.“
„Není zač. Od toho tu jsme. Nechceš nějaké čtení na kolej?“
„To by bylo fajn.“
„Tamhle vpravo u zdi. Je tam Mladý svět, Světy motorů a nějaké kraviny typu Signálu a Světa socialismu. Když si něco odneseš, nikdo si ničeho nevšimne. My se otočíme. Stejně bysme to pak vyhazovaly do sběru.“
Vypadnul jsem naladěn výrazně lépe, než z ambasády. A když už jsem byl v ajfru, dokoupil jsem čokoládu, bonbóny, šukací gumičky ještě jsem se tam vrátil pro další pytlík bonparek pro Táninu malou sestřičku. Strojevovu přednášku z matematických úloh jsem stihnul tak tak.