DEV...ELeferno

Laboratorky z TOE jsem měl rád. Příjemná technická disciplína, s možností zúročit bastlířské zkušenosti a smysl dávající úlohy. Bez ohledu na to, že šly jako poslední para v pátek, těšil jsem se na ně. Pro den, který popisuju, jsme si Jurou Bělikovem vytáhli rezonanční charakteristiky obvodu a když jsme se dali do přípravy pracoviště, přišla k nám blonďatá a modrooká Nataška Isajeva.
„Hele, Jurko, nech mi dneska Čecha, to není hezký, že si ho takhle zabíráš pro sebe. Ostatní taky chtějí obhajovat laborky na první dobrou!“
Dobrák Jura kývnul, sbalil si sešit a logáro a prohodil si místo s Nataškou, které do té chvíle seděla vedle s Olinou u stejného zadání. V očích mu šibalsky hrály jiskřičky a ještě mi za Olininými zády ukázal zvednutý palec. Nataška si sedla na jeho místo, způsobně s kolínky u sebe, sebrala mi metodiku a začala si v ní listovat.
„Víš, o co jde?“ povídám.
„Spíš jen tuším. Máme zadaný obvod s kapacitami a cívkami, který jasně bude frekvenčně závislý a bude mít nejméně jednu rezonanční frekvenci. Tu asi máme zjistit a na milimetrák dát graf. Ale nevím, co s tím dál.“
„To je vlastně celý. Hele, tohle je generátor, na něm se dá postupně naladit každá frekvence z toho rozsahu, co je v zadání. Voltmetr znáš. Co asi neznáš, je wobler, to fakt nevím, jak je to rusky, to je taky generátor, ale s plynule se měnící frekvencí, dělá to samé, jako když otáčíš ladění na generátoru. Dá se řídit vnějším napětím a to je druhá půlka toho zadání, z osciloskopu si vytáhneš pilové napětí z časové základny a tím rozmítač řídíš. Osciloskop ti pak ukáže přímo rezonanční charakteristiku, teda pokud se trefíš do správné frekvenční oblasti. Ale snad jo, tu metodiku asi nepsal blbec.“
„Ježíšmarjá, pomalu, Milane. Nestíhám. Jseš na všechno takhle hrrr?“ V té poslední větě byla schovaná výzva.

„Přijde na to… A jak moc jsi hrrr na věci ty?“
„Hele, Čechu, to je nevychovaný, odpovídat na otázku otázkou. To dělají Židi. Jseš obřezanej?“
„Chceš to zjistit?“
„Zase jsi mi odpověděl otázkou! To se nedělá. Ne, nejsem na věci nijak hrrr, ale jsem zvídavá holka. Hele, máš moc příjemnou kolínskou. Co to je?“

„Windsor, česká parodie na Grès . Blbě se shání.“

„Hezky to voní. Hezky voníš. Můžu si čuchnout blíž?“ Nečekala na souhlas a strčila mi čenich do vousů.
„Mňam. Počkej, tady máš na límci drobeček… Tak, už je pryč. Hele, proč nosíš pořád ty bundokošile? Jseš voják?“
Lákalo mě kývnout, scénáře typu nevinná blond dívenka a tajemný cizinec ve vojenské blůze končívají v posteli spolehlivě, nicméně systém včasné výstrahy mi zuřivě blikal červenou. Blikal s tím, že nevinná blond dívenka fakt není vesnická naivka, která přijela do velikého města, kde si cítí TAK opuštěna a hledá romantickou lásku, s níž by radostně prošla útrapami studia až k vysněné rodině s mnoha dětmi.
„Nejsem“ prohlásil jsem, „tyhle bundy jsou hrozně praktické, jednak je to plátno a dobře se to pere, jednak to můžeš nosit jako košili i jako blůzu a má to prima kapsy.“

„S holkama jsme se hádaly, jestli jseš nebo ne. A já to už vím a nechám si to pro sebe. Počkej, ty si pereš? No vlastně jo, jak bys to jinak na koleji dělal. A to si určitě i vaříš. Co umíš dobrého?“

„Myslíš vaření? Dělám vynikající čaj, trefím vajíčka natvrdo i na měkko, svedu nějaké omelety, umím těstoviny a tak. Žádná vysoká kulinarie to není, ono to tu taky není nijak bohaté se surovinami. Ale něco jsem si dovezl z Čech.“
„Pozveš mě někdy? Mohla bych ti na oplátku vyprat.“ Tohle už byla nezastřená nabídka. A když jsem zavětřil, byl tam i nesporný příslib „dám ti“, byť překrytý lehounkým cypřišovým parfémem nebo kolínskou.

 

Ta lába nám docela odsýpala, nasnímali jsme frekvenční charakteristiku po bodech, já měřil, Nataška to vynášela na milimetrák a vyšel nám krásně dvouhrbý hřebenový filtr. Ukázal jsem to Amelinovi, který poklidně procházel mezi stendy a když nám to schválil, dali jsme se do druhé půlky.
„Chceš si to zkusit pozapojovat?“ optal jsem se.
„Když mě v tom nenecháš, tak jo,“ odpověděla. „Hele, kde je ten výstup pily, co jsi o něm mluvil?“
„Ten bude nejspíš zezadu, tyhle málo používaní zdířky bývají na zadní nebo na boční stěně. Někde tam budou ještě dvě, ty by měly být označené jako kanál Z.“
Strčila hlavu za osciloskop.
„Už je mám. Tak ten pilový výstup, říkáš?“

„Jo, ten. Natáhni to tím žlutým drátem, ať to máme hezký.“

„Takže pokud to chápu správně, tohle bude řídící napětí pro rozmítač. Čili tenhle vstup. Takže teď musím k výstupu připojit levou stranu obvodu a z pravé snímat napětí osciloskopem, jo?“

„Přesně tak. Počkej, dáváš to do druhého kanálu, to není salonfähig.“

„Du sprichst auch deutsch? Fabelhaft!“

„Já mám tři čtvrtiny předků Němce, ale co ty?“
„To bys chtěl vědět, viď? Časem povím. Zapneš mi ten osciloskop?“

„Moment… Jo, jedem,“

„Nevidím nic, jen rozklad.“

„Tak… Výstup jeden volt, pásmo odpovídá, řízení je z externího zdroje, na wobleru to máme správně. Osciloskop… rozsah je dobře, sto milivoltů na dílek, dělič je vyřazený… už to mám, někdo si hrál s plynulým nastavením.“
„Jako moje kozičky. Přidej ještě zesílení.“
„Takovéhle by ti už neslušely. Nebo jo?“

„Takové tak po třech dětech… Hele, co kdybych u tebe dneska přespala?“

„Počkej, neměl bych s tebou nejdřív jet do Medvedkova, nést ti tašku a pak se ti mezi dveřmi nešikovně pokoušet dát pusu na čenich?“
„Pusu mi dáš na knoflíček a možná se pletu, ale žádnou neohrabanost neočekávám. Spíš by to mohlo bejt moc pěkný.“

 

„Počkej, zavolám našim, že dneska spím na koleji. Nemáš dvě kopějky?“
Měl jsem. Zastavila se u automatu a začala vytáčet číslo. Zdvořile jsem poodešel a sednul jsem si na pohovku vedle vachty, dost daleko, aby to nebylo nespolečenské, ale dost blízko, abych rozuměl. Čekal jsem něco jako „ahoj tati“, „ahoj mami“ nebo „to jsem já“, místo toho jsem ale uslyšel „sedm třicet dva“ a po krátké pauze „devět-osmnáct“, „ahoj tati“ přišlo až pak. Asi vnitřní linka přes spojovatelku, řekl jsem si.

 

„Máš tu někde šlang na sprchu? Potřebuju se skočit opláchnout, jsem úplně lepkavá.“
„Ve spodním lochu skříně, úplně dole. Chceš půjčit mýdlo?“
„To bys byl hodnej. Tohle je mýdlo?“
„Ne, to je šampón, mýdlo je to bílý.“
„Jů, zelená jablíčka. Můžu i ten šampón? Má dobrej tvar.“
„Jasně, že jo. Ale je spíš na suché vlasy.“
„To mi nevadí, zítra budou všichni vědět, že jsme spolu spali. Brezovy sampon? Jak se vlastně čte to R s tou věcí nahoře?“

„Té se říká háček. Ř. Březový šampón-“
„Š?“

„Ne, Ř. Jako rš.“

„Tfujtajxl, to je o zlomení jazyka.“

Zamyslela se. „Hele, ještě jedna věc, je mi jasný, že se mi chceš kouknout do kabelky. Nedělej to, je to blbej nápad. Co je potřeba, ukážu ti sama.“
Přitáhla si kabelku, sáhla do ní a vytáhla tmavomodrou knížečku. Něco, jako studenťák, ale v hladkých kožených deskách. Otevřela ji a spodní dva řádky na pravé straně překryla ukazovákem, aby nešly přečíst. Vlevo byl štít a meč a pod ním státní znak, vpravo fotka, nacionále držitelky, kosý červený pruh a nějaká čísla. Hvízdnul jsem.
„No, tak teď víš to podstatný. Dál už mám v kabelce jen nějaké obyčejné holčičí věci, klíče a boxer, kdyby mě chtěli zmermomocnit perverzáci. Jo, dřív než se zeptáš – ne, nedělám na tobě.“
„Něco jsem tušil,“ povídám, „ale stejně je to poněkud překvapivé.“
„A co ty, jaký ty máš výcvik?“

„Pokud myslíš, že jsme v nějakém smyslu kolegové, tak ne.“
„Zajímavé. Oba Nešikovné jsi rozkryl za chvilku a Šikovné taky. To amatéři nedělají.“
„A to říkáš, že na mně neděláš?“
„To táta. Je opatrnej, nerad by dostal milovanou dcerunku do potíží. Ale neboj, už to skončilo, jsi čistej. Jo, táta je plukovník. Ale nosí uniformu.“
„A to jsem tu teprv pár týdnů. No super.“

Ušklíbla se, dost nehezky.
„Nečti Suvorova, budeš pak mít ošklivý sny.“ Ne, ta vizáž blond holky od sousedů, trochu naivní, trochu romantické, ta fakt schovávala za vysokým čelem soupravu precizně obrobených koleček, rotujících v broušených ložiskách.
„Táta tě nechal prověřovat hnedle z kraje, co začala škola. Nechtěl mít dceru takhle blízko cizince, aniž by věděl, co jseš zač. Ale táta se ti bude líbit, máte podobnej smysl pro humor. A určitě tě bude chtít vidět naživo. Ne, ne služebně. Mají s mámou rádi chytrý a vzdělaný lidi. Chceš se dívat, jak se svlíkám?“
„Rozhodně.“
„Tak mi pusť nějakou muziku. Co tu máš za pásky? Co je tohle?“
„Spirituál kvintet. Krásné vokály, ale dost specifický žánr.“
„Tak to ne. Hele, Beatles. To půjde. Jak se to zapíná?“
Vytáhla si z vlasů sponky, které jí držely ofinu nad ušima a s očima, upřenýma do mých si začala rozepínat blůzičku. Do taktu Noci těžkého dne. A zatraceně dobře to vypadalo. Odkroužila zpátky ke skříni, vytáhla jedno ramínko s mou košilí a tu blůzku přes tu košili navlékla, pořád se mi u toho dívala do očí.
„Líbí se ti to? Takhle se na tebe navleču.“

Stáhla si nejdřív jedno a pak druhé ramínko od podprsenky. Na sovětské poměry velmi netuctové podprsenky, s krajkovým olemováním košíčků v dekoltu.

„Jsi zvědavý na moje bradavky? Jsi, viď? Ještě počkej.“

Na řadu přišla sukně. Knoflíček a zip a sukně sjela na zem. Kalhotky patřily do stejné soupravičky, jako podprsenka. Ne, že by mne to překvapovalo. Paul dozpíval o noci těžkého dne a jeho místo zaujal John s I Should Have Known Better. Nataška chvíli chytala rytmus a když našla správné časování, srolovala si kalhotky po bocích a stehnech.
„Líbí se ti můj kožíšek?“
„Takže ta blond je přírodní…“
„Pán je znalec. Rozbal si kozičky.“ Nastavila mi sponku a přitom se mi zadkem otírala o džíny. Tohle mi do mých představ o sovětských dívkách – sportovkyních a komsomolkách – moc nepasovalo, ale líbilo se mi to.
„Počkej, nech ty ruce dole, potřebuju umejt. Fakt. Nebo si šáhni, jak jsem mokrá, Úfff… počkej, umejt potřebuju. POČKEJ! PŘESTAŇ!“ Nechal jsem toho, i když nerad. Omotala si přes kozy mou osušku a zmizela i s hadicí do sprchy.

Taky jsem potřeboval umýt, ale šlang měla soudružka studentka, takže jsem radši stáhnul povlečení z postele a seběhnul dolů na vachtu, že si ho vyměním, abychom se neváleli na týden jetém. Babka Klotilda na mne nejdřív šibalsky zahrozila prstem, ale povlečení mi vyměnila a spolu s ním mi přistrčila narychlo načmáraný lísteček. Stálo na něm OPATRNĚ! VÍŠ JISTĚ, S KÝM SPÍŠ? Zasmál jsem se, že vím.

Natálka se ještě cachtala, takže jsem natáhnul svěží prostěradlo, povlíknul polštář a deku a chvíli překonával chuť podívat se na slečnin prostředek pro boj se zmermomocňujícími perverzáky. Po zralé úvaze jsem to ale nechal na jindy s tím, že věcí, které jsem nechtěl vědět jsem se už dneska dozvěděl dost. Slečna se ostatně už vrátila z umývárny, mokré vlasy přehozené přes dost halabala omotanou osušku, z pod které jí tu tam, tu onde vyhlížel hustý blond kožíšek a dlouhá štíhlá stehna. Uvědomil jsem si, jak má vlastně dlouhé nohy.
„Jé, tys převlíknul postel, to je fajn.“
„Už to potřebovala, v tom povlečení jsem spal celý týden.“
„Neměl jsi ten povlak vracet, chtěla jsem si čuchnout.“
„Jseš na koleji, mění se kus za kus.“
„Ale no jo, jsem blbá. Nevadí, očichám si tě naživo. Pojď sem.“
Sedla si na pelest a začala mi rozepínat košili.
„Taky potřebuju umejt.“
„Nech mě, ať si čichnu. Windsor jsi říkal? Fakt hezky to voní.“ Pustila se do řemene a pak do džín a boxerek.
„Nemel sebou, Čechu.“
„Umejt potřebuju, povídám. Ty už jsi osprchovaná, já ještě ne.“
„Ještě chvíli, prosím. Tohle je hezký. Chňap!“
„Počkej, přestaň… Přestaň, povídám!“

„A just ne! A ještě takhle – a takhle – a táááákhle. Jejda, to jsou odezvy. Chňap.“

Začalo to být zajímavé. Já o start-stop technice v té době nevěděl nic, ona evidentně všechno. Vylezl jsem ze zmuchlaných džín, omotal jsem si kolem boků ten vlhký ručník a se šlahounem v ruce jsem se vydal do umývárny sám. Napíchnul jsem hadici na kohoutek a než pořádně odtekla voda, očichal jsem ten ručník. Kromě zelených jablíček voněl trochu skořicí, trochu badyánem a trochu koprem. Kombinace zajímavá a taky na každý pád fest afrodisiakální.

Seděla u stolu a prohlížela si moje sešity.
„Ty si fakt píšeš poznámky česky? A proč tak škrábeš?“
„To je těsnopis. Nevím, jak se to řekne rusky… Prostě systém zkratek a znaků, používají to stenografové. Můžeš tak psát fakt rychle.“
„A to po sobě pak přečteš? Přečti mi něco česky.“
Byly to poznámky z TOE. Přečetl jsem pár odstavců.
„Zní to hezky melodicky, ale nerozumím, snad jen pár slov. Ale máš příjemnej hlas. Pověz mi tím příjemným hlasem něco rusky.“
„Máš moc hezká špičatá prsa, s vystouplými dvorci. A s trčícími bradavkami. A hezky voníš chtíčem.“

„To je hezký, lichotníku. Odkud znáš všechna ta slova? Kolik holek jsi tu už ošukal?“

„Pár jo. Je to důležitý?“

„Není. Pojď blíž.“
„Nelehneme si k tomu?“
„Za chvíli. Pojď blíž. Ukaž. Kous. Dobrý? Není to moc?“

„Je to úplně přesně. Ale takhle se ti za chvíli udělám do pusy.“

„To budu chtít taky. Rozhodně se mi dneska udělej i do pusy!“
„A kam ještě?“
„Do kočičky. Na obličej. Na bříško. Na kozičky. Na záda. Na zadeček…“
„Moment, jsem tu sám. Nebo tady někde vidíš fotbalovou jedenáctku černochů?“

„To zvládnem. Stůj klidně, nech to na mě. Nebo mě chyť za vlasy. Ukchchmmm… Tohle byla skoro endoskopie. Jé, to je hezký, když tě chytnu u kořene, pořád vyčnívá žalud. Horký žalud… Pulsující žalud… Tak, stop, chňap.“
„Jak to děláš?“
„Prostě jen přimáčknu. To tě přibrzdí.“
„To si piš, že jo.“
Vstala ze židle.
„Sedni si místo mě.“
„Nepůjdem do postele?“
„Ještě ne. Seď klidně, nic nedělej.“

„Co nějaká ochrana?“

„Mám spirálku, s tím si starosti nedělej. Nezabřeznu ti.“
Sedla si mi na kolena, tak, abych se jí žaludem otíral o kožíšek a začala mi houpat bradavkami před obličejem. Když jsem po nich chňapnul pusou, pokaždé ucukla.
„Líběj se ti? A to ještě kdybys věděl, jak jsou citlivý… Pokaždé, když se jich dotkneš, se mi úplně stáhne kočička. Úplně úplně. Úplně moc, až to skoro zabolí. A teď jsem tě ucítila na poštěváčku. Abys věděl, knoflíček mám úplně naběhlej, až mě brní. Hezky brní. Sáhni si, jak mám naběhlej knoflíček… Oojjji… Sakra, to bylo o fous. Tohle bude velký. Zábrany nemáš? Myslím prudérní.“

„Nemám. Proč?“
„Protože tě asi pokropím a nic s tím nenadělám. Nevadí?“

„Vůbec. Naopak, to je milý.“

„Tak já si poposednu, takhle na krajíček. Na krajíček, povídám, přirážet budeme pak, tohle nech na mně. Cítíš, jak mám horkou a mokrou kočičku? A teď ji sevřu. A ještě. Ááá jeeeště. A ještě. A poomaalu. Hopla. Chňap!“

„Teda, žalud mi snad ještě žádná takhle nemasírovala.“

„Kdys šukal naposled?“

„Počkej… Dneska je pátek… Minulý týden ve středu.“
„Tak to máš dost výdrž. Tak se drž. Krátká krátká dlouhá… a pauza. A krátká krátká dlouhá… a pauza. Krátká krátká dlouhá dlouhá dlouhá… a pauza. A pomaalu, až na dno. Jé, cítím tě na čípku, to je moc moc moc hezký! Krátká krátká krátká a sevřeme.“
O Kegelových cvicích jsem v té době taky moc nevěděl. Tohle byl hodně silný stisk.

„Cítíš mě kolem péra? Všude kolem péra? A dlouuhá ven.“
„Chystáš se mi ho utrhnout?“
„To by byla dost škoda. Bolí?“
„Ne, je to moc příjemný.“
„Mažu ti dost? A vůbec, teď nás udělám a půjdem do postele. Už to nevydržím, chci tě! Moc moc moc moc moc moc moc pojď pojď pojd pojď už už už už už TEEĎ“

„Kristova noho! To bylo nádherný.“

„Já jsem jak slunečnice, úplně plná semínek. Kde to skladuješ? Počkej, nech mě vydýchat… Cítíš, jak mi v kočičce tepe?“
„Jak v šicím stroji. Herdek, takhle dobře jsem si už dlouho nezašukal. Jseš fakt dobrá.“
„Tu židli budeme muset vyčistit. Dej mi ten ručník, jsem jak kropicí vůz. Super. Půjdem do postele?“

„Jasně. Počkej, ten polštář si pod hlavu nedávej.“

„Proč ne? Chci na tebe vidět.“
„Tak to uděláme jinak, někde tu mám deku. Zvedni pánev!“

„Ó, kámásutrá!“

„Olizovat tě budu. Pomalu a poctivě.“
„Nevadí, že lepím? Mohla bych se skočit opláchnout.“
„To olížem. Rozevři si kočičku. Takhle ne, ruce spodem.“
„Ty si mě budeš prohlížet… Mám předstírat, že se stydím? Jé, to je hezký, cítím, jak mi dýcháš do klína. A jak mi olizuješ lupínky. Oh. To je intenzivní. Ještě. A teď mi dýcháš na knoflíček. Olízni ho, nebo to nevydržím. Neřáde vošklivej. No tak, dělej. To je strašný, to se nedá vydržet.“

„Ještě si ji roztáhni. Prsty dovnitř. Ještě víc.“

„Jé, to je vzrušující. Co vidíš?“
„Hodně rozdělanou holku, jak mi nabízí roztaženou číču, naběhlá prsa a trčící bradavky a přivírá u toho modrý oči.“

„Myslela jsem uvnitř.“
„Jo tak. Hodně naběhlé velké pysky, mezi nimi višňově červené lupínky, nahoře vystrkuje z uzdičky hlavičku poštěváček. Pak tu máme drobounký výstup močové trubice a kundičku. Růžovou, spíš tmavě růžovou, s rýhami do podkovy a občas sebou cukne a sevře se. A když dám hlavu níž, tak vidím i čípek. A slečna je vzrušená, hodně vzrušená.“
„Jsem tak nadržená, že si to neumíš ani představit. Dej mi ho dovnitř, prosím.“

„Ještě ne. Ještě se budeme mazlit. Kolik je to prstů?“
„AAH! Dva?“

„Ne, jen jeden. A teď?“

„Teď jsou to dva. Ježíšikriste, co mi to děláš? Počůrám se ti! Přestaň, kopnu tě! CO TO JE? Aaa. Dost! Ne, počkej, ještě. Trošičku hloub. To je úúúžassný! Proč jsi přestal?“
„Nebudeme pospíchat. Líbí se ti to?“
„Strašně. Máš šikovný prsty. A jazyk. Teču hodně?“

„Docela jo. Ale já taky dost slintám.“
„Natoč se ke mně, ať ho můžu vzít do pusy. Ještě trochu… Nebo počkej, uděláme to jinak, lehni si na záda. To je ono. A já si nad tebe takhle hezky kleknu a vezmu si ho do ruky, abych na něj hezky viděla a cítila, jak sebou cuká.“
„Můžeš si kleknout níž, abych na tě dosáhnul. Nebo mi podej ten polštář. Jo, to je ono.“
„Líbí se ti, když ti takhle přetahuju nahoru a dolů předkožku? Líbí, viď, cítím, jak ti v něm cukne, když přeběhne přes tuhle hranu. A když to budu dělat svými prsty? Takhle do kroužku, do prstýnku? Hup hup hup chňap! Hup hup. Hup hup. Hup hup hup hup. Jej, chňap! To je krásný, jak se mi v ruce napíná. Co kdybych takhle dala ruce k sobě? Je to jako v kočičce?“

„Trochu jo, ale je to jiný pocit. Ale je to moc pěkný. Co ty?“
„Asi se rozteču. Musíš mě mít plný obličej. Jak mi žužláš knoflíček, tak bych vřískala rozkoší. Musím u toho mluvit, jinak by na nás sousedi zavolali družinu.“
„Ti už tu byli. S Vadimem jsme se nakonec docela skamarádili.“

„Jako fakt?“
„Jo, nekecám.“
„Tak to jseš tvrďák. A já ti vezmu žalud do pusy a bude jezdit jazykem kolem dokola. A až se ti napne rozkoší a už už začne stříkat, tak tě nezmáčknu, ale nechám si nastříkat do pusy. Mám se trochu zvednout, abys na to viděl?“

„Jenom trošku. Vyprstím tě při tom.“

„Jak jsi to říkal? Co to je?“

„Tohle.“

„Jo, to mi dělej! Ještě, víc do hloubky!“ Během pár hrábnutí se prohnula v kříži a stah, který následoval mi docela bolestivě zmáčknul klouby k sobě. „Zůstaň chvilku tak, tohle musím vydýchat. To mi ještě nikdo nedělal. To bylo dobrý. To se mi bude líbit. Vyvrstit?“
„VyPrstit. Udělat prsty.“
„To si musím zapamatovat. Tak, soustřeď se.“
Namísto slíbeného mi začala olizovat žalud špičkou jazyka, motýlími doteky. A při každém doteku mi rukou zmáčkla péro po celé délce. Dlouho se to nedalo vydržet a teprve když viděla, že jsem na hranici orgasmu s nohama, zaťatýma v pěst, chytla žalud do pusy a přisála se. Poctivě spolykala, co jsem jí naložil a ještě labužnicky olízala rezidua.
„V tomhle podniku dávají poctivé porce. Sem budu chodit,“ zasmála se.

„Můžu se přitulit?“
„Jasně. Kam chceš, ke zdi nebo do místnosti?“

„Zprava. Ke zdi. Víš, že jsi úžasnej?“

„Úžasná jsi ty.“ Položila mi ukazováček na rty a přehodila si přes mne levou nohu.

„Hicuje mi kočička, musím ji vyvětrat. Hele, ty střílíš?“

„Střílím. Jak jsi to poznala?“

„Máš silnější pravačku. Jako víc, než je normální rozdíl proti levačce. Pistole nebo revolver?“

„Pistole. Teď mi povolili browning, předtím jen terčová malorážka.“

„Zajímavý, jestli by ti to povolení tady uznali. Zeptám se táty. Střílíš dobře?“

„Pokud se bavíme o mířené terčové střelbě, tak docela slušně a rychlopalnou taky umím. Ale třeba combat se u nás v civilu nedělá.“

„Co ještě umíš zajímavého? Pověz mi o sobě.“
„No dobře… Sadomasochismus ti něco říká?“

„Uch ty. Řekněme, že jo.“

„Jak moc?“

„Nikdy jsem to nezkoušela.“
„A kdybys to měla zkusit, která strana by se to líbila?“

„Ta podřízená. Líbilo by se mi, kdybys se mnou dělal něco, čemu nemůžu zabránit. Třeba mě kousal do bradavek a tahal mě za ně. Hodně. Nahoru. A do stran. A kroutil mi s nima.“

„Takhle?“

„To hezky bolí… Nějak takhle jo. Uděláme to někdy? Mohla bych se ti na to nějak zajímavě oblíct. Jak bys chtěl, abych se ti oblíkla? Mám svůj starej školní stejnokroj. Chtěl bys ošklivě ubližovat sovětské školačce? Nebo bych mohla být vlastenka, partyzánka a komsomolka a ty německý důstojník. A snažil by ses ze mě dostat vojenské tajemství. Uff, už zase teču. Jé, ukaž! Tobě se ta představa líbí! O tucet centimetrů víc se ti líbí, a přímo nahoru. Vlastně ne, trošičku šikmo. Můžu si ho takhle podržet?“

„Je ti jasné, čím to skončí?“

„Teď, nebo až si budeme hrát na němce a partyzány? Teď to skončí tak, že si konečně zašukáme v posteli. Nebo počkej, víš co тяни-толкай?“

„Rozumím slovům, ale nevím.“

„To je taková dětská hra, ale já ti to ukážu jinak. Lež takhle, jak jsi.“

Převalila se nade mne a přidřepla si nad péro, tak akorát, abych měl žalud mezi pysky.
„Tolkaj, dosednu. Takhle. Jé, opíráš se mi o čípek. To je příjemný. A teď kočičku zatnu a bude ťjaní, zkusím zatáhnout. Opatrně, aby mi neutekl… ještě kousek. Tak stačí. A jedeme. Tolkaj. Tjani, Tolkaj, Tjani,“ začala přidávat na tempu. „Tolkaj, tjani opa, pozor, chňap. To bylo fous.“

„Ještě dvakrát bych možná vydržel ale fakt jen možná.“

„A co když takhle budu kroutit boky? Líbí se mi, jak mi žaludem jezdíš po čípku. A jak se ti u toho napíná.“

„Tohle dlouho nedám.“
„Tak já se zakloním, abys mi hezky viděl kočičku. Co kdybych si dala nohy vedle tebe? Mohl bys mi dráždit knoflíček a já se ti budu dívat do očí.“

„A teď se zase škube tobě, cítím každé ťuknutí. Hele co když ho vezmu takhle odspodu za hlavičku?“
„To strašně mazlí! Ještě přitlač. Můžeš silněji. To je ono, takhle mi to chvíli dělej. Počkej, já si tě vyndám a vezmu ho taky do ruky, tak. Jů, ten je horkej. A jak se hezky leskne!“

„Hele, lehni si, chci tě ošukat.“

„Takhle? Kolena od sebe? Nebo ti mám dát nohy kolem krku? Jak mě chceš mít? Mám ti přirážet?“
„Takhle je to fajn. Šup ho tam.“

Přirážela jak šicí stroj a při každém vytahování si ho kočičkou přidržela. Jinak to ale šlo poměrně překotně, vydrželi jsme tak tři, čtyři minuty. Prohnula se mi do oblouku a zorničky jí zajely pod horní víčka. Ten orgasmus dotepával možná minutu a pak jí to došlo.
„Ty ses neudělal! To není fér!“
„Chtěla jsi postříkat kozy, ne?“

„A jo… Pojď sem. Kozičky počkají, můžeme na obličej? Ještě se posuň. Jak ti ho mám vyhonit? Takhle celou dlaní? Nebo takhle prsty? Nebo takhle palcem na uzdičce? Řekni si.“
„Těmi prsty to bylo moc dobrý. Uffff! To je vono! Jo! Úúúúfffff. To bylo pěkný. No, řeknu ti, to je scéna jak z péčka.“

Prstem si z tváře stírala sperma a olizovala ho.
„Trochu přesolený. Hele, co je pravdy na tom, že když chlapi jedí kořeněné věci, projeví se to i na chuti semene?“

„Popravdě řečeno sperma nepožívám, tohle posoudit neumím.“
„To je potřeba vyzkoušet. Co ti mám udělat k večeři, aby to šlo nějak zajímavě okořenit?“