Menu
Spokojeni?
Prošoustaná noc s Nataškou mi nahodila fantazii a nápadovník. Představa, že bych si v Moskvě začátku let osmdesátých byl schopen opatřit nějaké přímo designované bdsm pomůcky byla zcela z říše utopie (jako ostatně ve všech dalších městech, která jsem v té době znal). Elektronika ale na sobě vlaječku BDSM nemá a bastlování mi začínalo docela chybět, tím spíš, že ve škole jsem se pohyboval spíš v říši silnoproudu. Vydal jsem se na čtvrté poschodí, kde se v krčku nacházel již dříve zmíněný radiouzel, faktická klubovna vybraného spolku lidí, dělajících na koleji do elektroniky. S pár lidmi z téhle skupiny už jsem se skamarádil a nikoho nepřekvapilo, když povídám: „Hele, kluci, potřebuju poradit. Možná i helfnout.“
„Povídej, co máš“, zvednul oči od rozdělaného magnetofonu Kosťa Švecov z druháku.
„Kde se v Moskvě kupují součástky? A ten materiál na plošné spoje, nevím, jak je to rusky.“
„Getinax. Ten nekoupíš, ale nějaký ti obstaráme. A se součástkami to není jednoduché. Znáš slovo deficit?“
„Jasně.“
„A máte ho v Československu taky?“
„Jak na co. Součástky se taky občas musí shánět. Ale za den v Praze oběhneš sedm prodejen a většinou pořídíš, co máš na seznamu.“
„To je teda zlatý. Takhle, abys pochopil, tady se do prodejen, a pár jich v Moskvě je, dostane jen to, co už nechce vesmír, oboronka a průmysl a aby to nikdo z nich nechtěl, tak to musí být fakt velký šmejd. Jak moc se vyznáš v Moskvě?“
„Zatím jen v základech. Vím, kam jezdí jaké metro a v nejhorším mám plánek města a linek dopravy.“
„I to už je dobrý. Asi nejlepší, když ten plánek přineseš a ty prodejny si do něj namaluješ. Místy se fakt blbě hledají. Ale jedna je tady skoro za rohem na Aviamotorné, mají dost pasivních věcí. Polovodiče jsou problém. Mimochodem, jak moc se v sovětských součástkách vyznáš?“
„Blbě. Poznám MP28 a 41 a KT314, diody jsou D8 něco a to je tak všechno.“
„Tak to znáš víc, než devadesát procent sovětů. Hele, za tebou na polici jsou nějaké katalogy, ty si klidně půjčuj, ale proboha, vracej je. Nedají se koupit ani sehnat.“
Skočil jsem pro ty plánky.
„Koukni, dobrý prodejny jsou tady, tady a tady. Tady je to horší se součástkami, ale prodávají tam měřáky, dobrý měřáky. Tohle je výmětovka, občas tam najdeš fakt poklady. Tady je to spíš do počtu, ale za zoufalství můžeš kouknout i tam. No, a pak jsou tu neoficiální prodeje, ale tam s tebou musíme někdo jet. Někdy o víkendu. Cizince bych tam normálně nevzal, ale ty sejdeš za Estonce, i ten akcent máš trochu podobný. Jo, to půjde. Co budeš stavět?“
„Tak porůznu, abych nevyšel ze cviku. Chci si nejdřív osahat součástkovou základnu a možnosti, co tu jsou. Ale potřebuju udělat takové elektrické dráždítko, holkám na bradavky a na kundu.“
Vzbudilo to pozornost. Oleg Štěnkov od relátkářů odložil žurnál Radio a začal se zajímat o schéma. Vytrhnul jsem z bloku list a začal kreslit, jednoduchý multivibrátor, řízení střídy a frekvence, přizpůsobení k jakémusi koncovému stupni a za něj výstupáček. Tři desítky součástek, žádná kosmická technologie. Kluci uznale pokývali hlavou.
„Kreslíš to trochu jinak, než jsme zvyklí, ale dobrý, je vidět, že fakt umíš. Z toho, co tu je bysme tak dvě třetiny našli po šuplatech nebo vyndali z donorů, ale zbytek bude potřeba poshánět. Na dvojitý potenciometr zrovna zapomeň. Ale jo, o víkendu sjedeme do Ljuberců, znám tam chlápka, který určitě bude mít ty výkonové tranzistory. Zkusíme se s ním dohodnout, že bys třeba občas z Československa dovezl něco, co zase zajímá jeho a nás na oplátku. Jo, to půjde. Ale to mi řekni, jak se řekne holce, že jí chceš v rámci předehry strčit dráty s elektrikou do kundy?“
Zasmál jsem se.
„No, musíš ji na to navnadit. Jemňounký brnění do ukazováčku a prostředníčku, pak jí náplastí přilepíš jednu elektrodu zespoda na prs, druhou si lípneš na svůj ukazovák a mazlíš jí bradavky – a musíš mít navlhčeno, jinak to štípe – a pak už si řekne sama >>dej mi to dolů<<.“
„Zní to dost jednoduše, i když tam asi bude schovaná hromada překážek. Půjčíš mi to, až to postavíš? Vezmu to na Ninku,“ zeptal se Péťa Karasjov z vedlejšího kruhu.
„Jasně, žádný problém. Víte co, kluci, tohle se rychle rozkřikne, nebudeme stíhat stavět.“
„Počkej, nejsi doma v ČSSR, tady je to s morálkou dost přísný. To nemůžem, dát si dolů na vachtu na nástěnku oznámení, že orgie s elektrikou do píči se konají každý pátek v pokoji 640. Tebe by ze školy nevyhodili, ale místní by mohli mít dost ošklivé problémy s komsomolem a s děkanátem.“
Tohle mi nedošlo. Nic nepřekonatelného, ale uvědomil jsem si, na jakou spoustu věcí si tu musím dávat bacha. Popřál jsem klukům hezký zbytek noci (byly skoro dvě) a cestou na pokoj jsem si z leninské komnaty o patro výš ukradl jedno křídlo dveří, které jsem zamýšlel použít na podložení do mrtě vytahané drátěnky ve své posteli. Pro mne samotného byla drátěnka jakž takž v cajku, ale pro souložení, tím spíš pro souložení s divokou Nataškou, to byla spíš antikoncepční záležitost. Po těch dveřích pak byla nepředstavitelná sháňka po celé koleji, nikoho ale nenapadlo, že by je – obalené dekou – mohl mít pod drátěnkou ten Čech ze šest set čtyřicítky.