Menu
Spokojeni?
No tak jo, tenhle týden už nebude chronologickým záznamem toho, co se před 43 roky odehrávalo, ale zaměřím se spíš na jednotlivé aspekty života ve stolici tehdejšího SSSR. Jako jo, vhodnější unislovanský termín by byl spíš stolec, ale výraz "žijeme ve stolici až po uši" byl tehdy mezi študáky naprosto běžný a běžně používaný. Předpokládám, že popisů vejšky a jednotlivých kantorů, předmětů a učeben už máte plné zuby, takže dnešek zaměřím třeba na odívání sovětských lidí se speciálním přihlédnutím k spodnějším vrstvám oděvu sovětských žen a dívek.
Moskva (a ještě víc Leningrad) byly výkladními skříněmi SSSR, lépe řečeno, měly být. Jistě, obyvatelům větší části takzvaných svazových republik to tak přišlo, ovšem občané Pobaltí, Ukrajiny a Gruzie si pohrdavě uplivávali, v menší míře následování občany Arménie a v ještě menší míře chačiky Azerbajdžánu. Faktem ovšem zůstává, že veškeré deficitní zboží (tedy krom zelených nakládaných rajčat veškeré zboží) bylo k mání převážně v Moskvě, a i zde za cenu obřích front. Důsledkem pak byly zábavné situace, kdy třetina spolužaček dorazila do školy v identické teplákové bundě, považované (zejména po olympiádě 80) za docela šik a salonfähig věc.
Běžný sovětský občan mužského pohlaví většinou (tepláky pomineme) nosil tesilový oblek bez kravaty, doplněný košilí ze syntetiky nebo - v případě občana zámožnějšího - lněného plátna či plátna bavlněného. Normou byly nátělníky s úzkými ramínky a trenýrky s dlouhou nohavicí. Posledně zmíněné oblékal sovětský občas i v blízkém okolí svého bydla, například při kouření papiros na lavičce před domem. Svetr místo saka byl považován za intelektuálský identifikátor, zejména, pokud jej jeho nositel doplnil rovnou dýmkou, plnovousem a brýlemi se silnými obroučkami. V zimě nosil sovětský muž těžký kožich nebo burnus, doplněný prakticky povinnou beranicí nebo ušankou, která v zimě nahradily letní klobouk či placatou čapku ředitele kolchozu.
Sovětské ženy pekelně rychle vizuálně stárly a oblečení v tom hrálo nemalou roli. Propínací či přeshlavunadívací šaty tvořily podstatnou součást jejich šatníku a tloušťka látky pak definovala jejich sezónní vhodnost. Pod šaty se nosilo kombiné nebo spodnička (v silonovém provedení při svlékání vytvářely zajímavou barevnou hudbu, plátěné se chovaly celkem cudně a v případě hedvábného bylo třeba počítat s vyšší částkou za sex cash). Pod nimi se člověk dopracoval k prádlu, převážně antikoncepčního provedení v podobě uzavřených kosticemi mocně vyfutrovaných podprsenek tvaru komolého kužele a kalhotek do pasu s nohavičkou. Ta místy přecházela v poctivou nohavici, zejména v případě flanelových zimních variant. A narazil jsem i na jedny bombarďáky, prokazatelně vyrobené z mykaného vlněného ratiné, jejich nositelka ovšem trpěla na záněty močového měchýře.
Kalhoty sovětské ženy městského typu v osmdesátých létech sice už nosily, prakticky výlučně ale jen mladší ročníky. Kostýmek byl jednoznačným identifikátorem intelektuálky nebo alespoň lepší sekretářky velkého bosse, ať už partajního, nebo průmyslového.
No, pokud NEMÁTE - stejně jako já - rádi pastely, rozhodně byste sovětské ženy v osmdesátých létech neměli svlíkat, nebo alespoň ne na světle. Škála odstínů od béžové přes vanilkovou, lososovou, starorůžovou k salátové a mrtvolně namodralé spíše než vzrušení vyvolávala místy fakt podivné asociace a jen mocně topořivá síla, (doprovázená zručností dámy) to dokázala přebít.
Dívky z lepších rodin ovšem byly trochu jiný případ. Taková Světka Turova (tatínek vládnul v Kazachstánu obří fabrice na výrobu avioniky, kterou po rozpadu SSSR zprivatizoval a kterou Světlana zdědila a vlastní dodneška) nosila převážně francouzské hadříky. Kvůli těm Karim Aslimbekovič přijal na jeden šéfinženýrský post velkou dámu Mariannu Vladimirovnu, která je vozila ze Západu ze služebních cest na výstavy a veletrhy. Jiný specifický případ byla soudružka studentka, která prádýlko pořizovala v Berjozce jako služební montérky, když dělala volavku, ale k tomu se dostaneme později.
Pro pochopení návazností bude zapotřebí, abych se v rámci čtyři desítky let starých věcí vrátil k neděli jedenáctého, To jsem dospěl k názoru, že potřebuju vypucovat hlavu, těžce přetíženou nasáváním informací v jazyce a terminologii, které jsem chápal z - no, budu optimista, tak ze tří pětin. Venku panovalo babí léto, takže jsem vstal už v sedm, využil jsem liduprázdných sprch k očistě sebe a následně i k přeprání svršků a spodků a udělal jsem si opulentní snídani. No, opulentní... sestávala se ze študácké omelety II. typu (opečený salám, zalitý melanží z vajíček a trošky mléka, vše překryté krájeným rajčetem a plátky tvrdého sýra shora), trojhránku plnotučného mléka, sklenice čaje (ten jsem se už naučil dělat ze "zavarky") a kousku Studentské pečeti ze zásob. Při snídani jsem si rozložil oba plány s tím, že se někam vyrazím podívat. Volba padla na tramvaj 38, tentokrát ve směru do Izmajlova. Plachtu s hromadnou dopravou jsem nechal doma, sebou jsem vzal jen tu s městským plánem, ten jsem strčil do žebradla a vyrazil jsem. Na vachtě seděla babka Semjonovna, té jsem okýnkem prostrčil bonparku a z přihrádky jsem vytáhnul dopis od Renčete.
Venku jsem ze domem 10A uhnul doprava k institutu a jen krajem oka jsem zaznamenal naprosto nepřehlédnutelného Ázerbajdžánce, zarostlého pomalu až po oči namodralými vousy. Nevěnoval jsem mu moc pozornosti, tu upoutala vývěska s programem kina ve školním kulturním domě, protože večer měli dávat pásmo kreslených filmů. Chvilku jsem u té vývěsky postál a chlápek mne loudavě obešel. A na zastávce nastoupil do stejné tramvaje, jako já, akorát zadními dveřmi.
Osmatřicítka tímhle směrem jede (vlastně jezdila) docela hezkými kouty - nejdřív projíždí starou částí Lefortova, pak uhýbá do městské části Basmannyj rajon, u metra Elektrozavodskaja zatáčí ostře doprava do Izmajlova, kose projíždí před obrovský Izmajlovský park a končí nedaleko metra Pervomajskaja ve Východním Izmajlovu. Fakt hezká místa a já si cestou dělal do blbníčku poznámky, kde bych se cestou zpátky chtěl zastavit. Zaujal mne zejména park, kde byly stánky, atrakce a kde taky korzovaly slečny a maminky s kočárky.
Chlápek vystoupil už skoro na konci parku a místo něj nastoupily tři ženské. Tramvaj v neděli jela skoro prázdná a tímhle směrem navíc pod povrchem vede modrá linka metra, takže jsem si toho všimnul. Dvě zjevně patřily k sobě, sedly si dopředu a něco probíraly, ta třetí se posadila na stejný sitz, jako ten vystoupivší chačik. Vagón se postupně vylidňoval a na konečnou jsem dojel jen já a ta baba. Kolik jí mohlo být - od třiceti do šedesáti, naprosto tuctový kus, světle modrá blůza, šedá sukně, v ruce plátěnou nákupní tašku. Neznal jsem to tam, tak jsem se chvíli rozhlížel a pak jsem našel ukazatel Metro a vydal jsem se tím směrem. Po cestě bylo pár obchodů, které mne zajímaly, takže jsem se vyloženě coural. Poslední byl Pěrvomajskij univěrmag (ty měly v neděli otevřeno), do kterého jsem vlezl a než jsem prošel obě patra, půl hodinky mi to zabralo. Koupil jsem si lis na česnek a když jsem se vydal od metra zpátky k tranvaji, zjistil jsem, že ta ženská je tam zas, už bez tašky. Do parku se odtamtud dá dojet jednu zastávku metrem (nebo dvě ale o té druhé jsem nevěděl), tak jsem se otočil a vlezl jsem do metra. Je to konečná a moc lidí tam nebylo. V téhle části trasy je modrá linka mělce hloubená a místo eskalátorů tam jsou jen schody. Už když souprava přijela z otočky, seběhnul po těch schodech uřícený chlápek a neskočil logicky do nejbližšího vagónu, ale až do toho dalšího, kde jsem seděl já. Měl na sobě jaksepatří jetou montérkovou blůzu s nápisem něco jako Avarijnaja služba kollektorov a na první pohled vypadal, jako tichý alkoholik, na druhý pohled mi ale něco nesedělo. Byl zarostlý, to jo, ale ty fousy měl okonturované a neměl napuchlá víčka ani oči. A u podobného typu by člověk čekal i rozšířené žilky na frňáku. Ba ne, tenhle roboš vypadal nečekaně inteligentně. Máš tichého kámoše, napadlo mě v tu chvíli poprvé, ty dva předchozí případy jsem si douvědomil až zpětně. Úplně mě to nepřekvapilo, o podobných věcech se zmiňovali lektoři už ve Žďáru na přípravce. Vystoupil jsem v parku, chlápek hned za mnou a vlezl hned u metra do omláceného furgonu s nápisem Těchpomošč. Jeho místo zaujala rodinka s kočárkem, která za mnou procházkovým tempem courala celé dopoledne a kterou občas prostřídal další roboš v montérkách, který se tvářil, že cosi měří na sloupech veřejného osvětlení.
Objektivně řečeno, kariéru weltmanna jsem si úplně takto nepředstavoval a na kolej jsem dorazil zlehka... vyjukaný. Kdybych v té době měl možnost přečíst si Akvárium, bylo by mi to dávalo větší smysl.