Menu
Spokojeni?
Ve středu mi došlo, že bych měl napsat domů a taky Renčeti a jedné budoucí úče, toho času študentce předmaturitního ročníku gymnázia v Jeseníku, krásní kozaté a nohaté mažoretce. Papíru, obálek a známek nemaje, vydal jsem se hned ráno hledat papírnictví. Obešel jsem jeden kvartál, druhý, třetí a až u metra Aviamotornaja jsem narazil na magazin Kanctovary, dokonce z větší části samoobslužný. Dopisní papír v SSSR nevedli - tedy možná vedli, ale v nějaké paralelní realitě nebo v jiném SSSR - zato obálek bylo na výběr. Zaujaly mne ty pro leteckou poštu s nečekaně vkusnými motivy sovětské reality a desítku jsem si jich dal do košíčku. Sháněl jsem se po známkách, ty ale prý na poště. Došlo mi, že budu potřebovat i nějaké sešity na zapisování přednášek a děsně moc se mi zalíbily fakt tlusté (150 listů) čtverečkované v barevných plastových deskách. Těm jsem nakonec zůstal věrný až do diplomu, ukázaly se jako neobyčejně praktické a nezničitelné. Přemýšlel jsem, kolik jich budu potřebovat, nakonec jsem po zralé úvaze vzal po jednom na každý předmět s tím, že zepředu budu psát přednášky a zezadu cvíčka, potažmo laborky a semináře. Nebyly levné, jeden byl za rubl pět a hotovost se mi zase o něco zmenšila. Tužky, propisky a fixy jsem si prozíravě přivezl sebou z republiky. Z obsahu obchodu mne už - jen teoreticky - zaujala celá jedna sekce, věnovaná "názorné agitaci", hustě zastavěná Leniny všech možných velikostí a provedení, Marxengelsleniny v o něco slabším sortimentu a stojany s plakáty, vkusně a vhodně setříděnými k aktuálním výročím. V den návštěvy převládal motiv Socialisticky studovat, komunisticky žít či něco takového. Na jednom z nich byly studentky s culíčky, v blůzičkách, pidišukýnkách a podkolenkách, a ten se mi zalíbil natolik, že jsem utratil ještě tři (sic!) kopějky a odnesl jsem si ho s ostatními věcmi na kolej. Pověsil jsem si ho nad postel a později jsem si na něj začal dělat čárky za každé číslo. Ve třeťáku jsem přikoupil další.
V roce 79 vyšlo 23. srpna na čtvrtek. Den předtím jsme odpoledne seděli u Jurky Bělikova na pokoji a plkali a té vodky bylo poměrně dost, i když nám s ní hodně pomohl Igor Strelcov. Jakuti ale mají málo alkoholdehydrogenázy, takže ten do konce nevydržel.
No, a ve čtvrtek ráno jsem vyrazil na katedru, kouknout se na sál a mašiny. Sál byl (a je do dneška) v přízemí bloku Д a na to, abyste se dostali dovnitř musíte v patře nejdřív strčit do turniketu studenťák, naťukat pět čísel na zámku, seběhnout o patro níž, kde už je to režimní klasifikovaný prostor a do sálu musíte ještě mít a správně použít plastový děrný štítek s osobním číslem. Jo, klasický osmdesátisloupcový, jenom z nějakého vysokomolekulárního polyvinylchloridu. Podobné se na celé meice používaly pro řídící povely JCL, byly různobarevné a docela praktické Na tu propustku v podobě štítku nebyla úplně jednoduchá procedura a Igor Zemskov to se mnou obíhal možná půl hodiny. Ale zase jsem se při té příležitosti seznámil s pár lidmi z institutské služby bezpečnosti a režimu, což se docela hodilo do budoucna.
Na sále stálo těch mašin víc, kromě už zmíněné (a fungl nové, prakticky ještě nedoladěné) SM-4/20 tam byla běžící M-6000 a menší SM-3/20, což byla kopie PDP 11/10, už s polovodičovými kartami paměti. Jinak běžná výbava, magnetopáskové stojany, dva perforátory, konsole, čtečky perfokart, nějaké FS stopadesátky na děrnou pásku, protokolovací consuly a pár bulharských stojanů IZOT. Určitě jste to viděli ve filmech, běžná výpočetka větší fabriky. Mezi tím pobíhalo pár operátorek v propínacích bílých pláštících navolno (provozní teplotu stanovoval předpis na 24 stupňů) a v koutě, zarovnaném měřáky, vercajkem a regály s materiálem seděl další inža, který se představil jako Pavel Anikejev a který měl na starosti hardware. Jedna stěna sálu byla prosklená a za ní stály jednak terminály, jednak řada perforátorů. Igor mě představil operátorkám a Pavlovi, s tím jsme si hned padli do noty, a ukázal mi řadu skříní s dokumentací. Podlomily se mi zadní nohy, všude v podstatě sjetiny ze sysdisků, vyjeté na ne úplně dobře seštelované řetězovce Hirádástehnika plus nějaké paperbacky ze strojem psaných předloh s ručně kreslenými obrázky, vše pochopitelně v technické ruštině, kterou jsem ještě moc neznal. Igorovi došlo, že brzy spadnu do overloadu a odemknul svou skříň. Z té vytáhnul poměrně nevzhlednou knížku s názvem Курс операторного обслуживания ЭВМ a povídá, ať se do toho zkusím začíst. Až za pár dní jsem pochopil, jakou vzácnost mi půjčil, protože ta knížka se vyvažovala zlatem a byla totálně k nesehnání. Tu svou, kterou furt mám, tu jsem v druhém semestru vyměnil s jedním diplomantem za krabici ORWOCHROMu.
Našel jsem si volný terminál, vytáhnul jsem si debilníček a do něj jsem si namaloval zasedací pořádek a jména nových lidí. Jednu holčinu jsem si nezapamatoval, tak jsem se šel přeptat na jméno po otci a ona mi řekla, že ho potřebovat nebudu, že si na výpočetce tykají. Tak jsem ji zrovna poprosil o adresy a systémová jména zařízení u té 4/20. Dostal jsem tenounký šanon schémat a o něco tlustší s výpisem SYSLIBu a docela to dávalo smysl, operační systém byl sice urputně jmenován RVM, ale silně to připomínalo RSX. Našel jsem si perforátor s latinskovým rozložením kláves, naklepal jsem si základní JOB, EXEC, DD pro vytištění štítku ze čtečky na řetězovku a jako poslední štítek kolody jsem dal ten barevný plastový, co sloužil jako propustka. Zeptal jsem se, jestli můžu ke konzoli a když že prý jo, tak jsem ten job ze čtečky pustil. Tiskárna zaječela a vyplivla list s tím kódem. Igor to odtrhnul, kouknul na to, poklepal mi po rameni a říká "Hele, děrovaným papírem šetři, to je deficit, vyjížděj si to radši na konzoli". Začal jsem mít pocit, že alespoň něco mi půjde. Oknem z ulice svítilo slunce a zábavně operátorkám prosvěcovalo pláštíky.
Meika měla před 43 léty docela proslulé koleje. Ne sice modernou, jako mělo MGIMO nebo třeba Lumumbárium, spíš poměrně liberálním přístupem ke študákům a hlavně absencí klopů - to jsou ruské štěnice, svinstvo, které fakt nechcete za spolubydlící. A další bonus spočíval v tom, že byly uvnitř kampusu a člověk byl - klidně ještě s houskou v ruce - za pět minut v posluchárně. Areál na Siničkina se v té době teprve stavěl, to už bylo dál a člověk by si musel vyhradit na cestu o čtvrthodinku líné chůze víc nebo jet tři zastávky osmatřicítkou tramvají.
Ubytování fungovalo tak, že prváci a druháci bydleli po čtyřech - prý v rámci utužování vztahů, fakticky ovšem pro vytváření profilů do šedých desek, denunciant/informátor byl na každém druhém pokoji. Třeťáci už bydleli po třech a od třeťáku výš byly pokoje po dvou. Singl jako takový formálně neexistoval, ale při správných konexích vám komendantka na pokoj napsala mrtvou duši a byl klid. Když jsem na ni vybalil, že potřebuju ty mrtvé duše tři, mírňounce ochujela. Ale já měl tu výhodu, že v porovnání s naprostou většinou spolužáků v ročníku jsem byl o tři či čtyři roky starší (v SSSR byla desetiletka a hned pak VŠ) a když jde o to, udělat si dobře, jsem v tom neuvěřitelně dobrý. Ale levné to nebylo.
K tomu liberálnímu přístupu - i když kolej formálně nebyla koedukovaná a kluci a holky měli svá křídla v nožičkách písmene H, to příčné křídlo bylo průchozí. V něm byly umývárny, záchody, studovny, Leninská komnata, radiouzel (bude zmiňován často) či rýsovna s nečekaně slušnými prkny Robotron. Příložník jsem si ale radši dovezl svůj. Umývárny byly jednostranné, balkóny ale byly průchozí v pohodě a zájemci o nahlédnutí do umývárny k dívkám si svou potřebu snadno odbavili na balkónu. Sprchy byly v přízemí a formálně v nich existovaly mužskoj a ženskij děň, v praxi se na to ale moc nekoukalo a od druháku výš si už lidi ani nebrali parťáka na hlídání před sprchami.
Kuchyňky byly na každém čtvrtpatře (konce nožiček H), každá se čtyřmi plynovými sporáky plnohodnotného formátu, dokonce i s troubou. Kromě vody, dřezu a odpadkového sudu tam už nic jiného nebylo, nádobí si člověk musel nějak uskladnit na pokoji. Na vynášení sudu (a úklid patra) se vypisovala služba, na člověka to vyšlo jednou, dvakrát do měsíce, což se dalo.
Hajzlíky docela ušly, byť pojem prkénko byl v té době neznámý, ale alespoň měly normální mísy, nikoliv obesrané šlapky, jako jinde po Moskvě. Ráno je babka uklízečka myla a do večera čisté vydržely. A jo, než se na to zeptáte - jetý papír se odkládal do koše. Sovětská kanalizace jela podle norem, které až do roku 64 pojem toaletní papír, jakož i papír samotný vůbec neznaly.
Chodby a schodiště byly předmětem živého společenského dění, schodiště byla v místech napojení příčky háčka a v prostoru před nimi byly lavičky a neformální kuřárna, hrály se tam šachy, domino či nardy a v podstatě až do rána se tam dal najít někdo, s kým pokecáš, když nemůžeš usnout kvůli neobhájené laborce. Nebo od koho dostaneš davajku, když tvoje došly. Já tedy poměrně rychle přešel na dýmku, protože sovětské výrobky tabákového průmyslu se fakt kouřit nedaly. Fajfka, nacpaná fialovou amphorou, byla fajn i jako icebreaker a pro sovětské dívky to byla exotika největší, takže ten "чех с трубкой" se stal brzy poměrně populárním. Plus ty punčocháče, samozřejmě.
Systém byl postavený tak, že lidi z jednoho ročníku dle možnosti bydleli na stejném patře, takže dobře fungovala i výpomoc. Nebyl problém vylézt ve dvě v noci na chodbu a zařvat "nemá někdo kus chleba?" nebo skočit přes chodbu naproti a půjčit si tabulky integrálů nebo měkkou tužku. By way, tužky kohinoorky (později i mikrotužky), fixy a prezervativy byly jedna z věcí, které mi pomáhaly držet životní úroveň. A ty punčocháče, samozřejmě . Ale větší část těch věcí byla spíše předmětem směny naturální, než peněžní a protihodnotou za šprcku byla občas taky jedna vidlička navíc u pánve s bramborami na sádle nebo broskev z balíčku od rodičů.
No, ten pátek před 43 léty byl ve sprchách zrovna ženský den, což jsem ovšem nevěděl, protože rozvrh byl na nástěnce u báby vachťorši. Tak jsem si namydlil háro a s plnými očima březového šampónu jsem si ho drhnul, když slyším takové pobavené chichotání. Vypláchnul jsem si bulvy a naproti v boxu stály dvě holky z druháku a fascinovaně koukaly na tu zelenou tubu. Tak jim říkám, jestli si chtějí taky umýt vlasy březovým šampónem (jedna měla krásné splývající vlasy do půl zad) a ony, že ne, ale jestli bych jim dal tu tubu, až bude prázdná.