Menu
Spokojeni?
Před 43 roky jsem změnil bydlení, abych po dobu následujících skoro sedmi let psal na obálky zpáteční adresu 111250 Lefortovskij val, dom 6/7 korpus 7.
Ne, v právním smyslu slova jsem nebyl omezen na svobodě. Ten areál, který vás napadá, ten je přes ulici
No, před 43 roky touhle dobou jsem si říkal, co jsem to, pro bohy, udělal za píčovinu. Sovětské reálie byly dost šílené a stále vylézaly nové a nové. Ten pokoj na koleji jsem podědil po čtyřech etnicích, kteří z nějakého důvodu považovali za hezké oblepit zdi lesklými papírky z cigaret Java. Za těmi papírky si zřídily civilizaci stovky, možná tisíce tarakánů. Naštěstí v obchodě pro diplomaty na ambasádě prodávali Biolit P. Olepil jsem okna páskou, otrhal ty tapety a pokoj jsem naimpregnoval pěti spreji organofosfátu. Žít v tom nešlo, tak jsem se odstěhoval o patro níž k Světlaně T., o které jsem už věděl, že budeme ve stejném kruhu. Lidi, jak ta uměla skákat na ocase!
Tou dobou jsem si někdy touhle dobou koupil plán Moskvy a plán moskevské MHD a hodinu jsem do nich nechápavě čuměl. Ač ve stejném měřítku, ani dvě čáry se v nich nekryly. Pak mi došlo, že to musím brát jen jako topologické uzly a větve, že úhly a vzdálenosti jsou uměle zkreslené. Tak jsem si zvýrazňovačem obtáhnul konzulát, ambasádu, Šeremetěvo 2, Kyjevské a Běloruské nádraží, institut, metro Aviamotornaja a Lermontovskaja, zastávky trolejbusu 24 a tramvají 32,37 a 38 a vyrazil poznávat okolí. Byl podobný hic, jako dneska. Na rohu Lefortovského valu a Krasnokazarmenné jsem si u stánku koupil zmrzlinovou tyčinku Lakomka ve sprosté čokoládě a celou cestu až k Dvorcovému mostu přes Jauzu jsem přemýšlel, jak to kurva těch šest let dám. Proti mně táhly sovětské ženy, pracující v obří zbrojovce Serp i molot, s obřími prdelemi.
19.8.1979 byla neděle a vedro přímo k zalknutí. Auta kolem tedy moc nejezdila a nadutí byli akorát milicionáři v brigadýrkách s dýnky, připomínajícími heliport pro těžké vrtulníky. Ze sta rublí hotovosti, které jsme nafasovali při příjezdu jako starter pack mi ještě pořád zbývalo dost, takže jsem kývnul na pozvání Jurky Bělikova, který bydlel přes chodbu, zajít na pivo do místa, které nazýval Mutnyj glaz, tedy Kalný voko. To bylo dole u Jauzy a jak se ukázalo, chodily tam hlavně vysoké gumy z Okružního domu oficírů a Akademie bronětankovych vojsk. Pivo se tam podávalo v "komplexu" - dva květináče zvětralého žigulevského a talíř neloupaných vařených krill krevetek za rubl třicet dohromady. S námi šel ještě Sergej Sabadaš z vedlejšího kruhu. Těch komplexů jsme každý udělali celkem pět a ven jsme vylezli fakt dost nachmelení. Krom spousty dalšího (počínaje čištěním krillu a konče hovorovou terminologií ženských pohlavních orgánů) jsem zjistil, že vytrezvitěl nejsou prášky na vystřízlivění, ale sovětská varianta záchytky, se kterou jsem se naštěstí během těch šesti let seznámit nemusel. I když to, co jsem v SSSR vylemtal, to by hnulo turbínou. Fakt, v páťáku jsme to exaktně přepočítali. Na fotce z gmap je všechno, gumáci z Domu oficírů, černí frekventanti Akademie na zastávce, trolejbus 24 a ten pivňak byl na rohu. Tam, co je ten urvaný okap je na podezdívce ještě vidět, že tam bývaly schody.
Dvacátého srpna bylo před 43 léty pondělí. Řekl jsem si, že bych se teda asi měl jít podívat do institutu, jak to tam vypadá. Z koleje pět minut pěšky. No jo, to se lehko řekne - kam oko dohlédlo, všude baráky s cedulí MEI, odlišené písmenky. А, Б, В, Г, Д, Е, З, И, К, Л, М, ТЭЦ, ДК... No, vlezl jsem do hlavního portálu a tam byla řada turniketů a baba vachťorša. Tak jí svou lámanou ruštinou říkám, že jsem zahraniční student a že bych se chtěl kouknout dovnitř, ještě než začne semestr. Jestli prý mám propustku. V pátek jsem nafasoval tři knížečky v tvrdých deskách, na jakých sověti ujížděli (a ujíždějí dosud) a v té, co měla vevnitř červený proužek opravdu stálo Propusk. A když jem s ní penetroval jeden ten turniket, tak mňouknul a pustil mě dovnitř. Fakt jsem byl v nejbohatěji financované sovětské vysoké škole, postavené podle vzoru MITu. Baba vachťorša mi řekla, že na fakultu elektroenergetiky se mám hned v prvním patře dát doleva a pak na konci chodby ještě jednou doleva, tak jsem šel. Stěny poseté nástěnkami, dveře s černými tabulkami a zlatými jmény akademiků, sem tam posluchárna a takový trochu prvorepublikový dojem - jo, ten barák se začínal stavět v roce 1936 v tradičně pompézním sovětském stylu, ovšem akademik Krug měl vkus a vliv.
A na konci té druhé levé chodby (mezitím jsem ušel asi půl kilometru, ten barák je obří) byl portál ЭЭФ - электроэнергетический факультет a na té největší nástěnce visel obrovský list whatmanpapíru s rozvrhem na podzimní semestr roku 1979. Našel jsem si svůj kruh (tedy rusky gruppu) E-10-79 a spadla mi čelist. Šest dní v týdnu od půl desáté do šesti, čtyři devadesátiminutové přednášky, laborky, semináře na předměty jako Матанализ-1, Линейная алгебра-1, ТОЭ-1, Введение в специальность, Инженерная графика-1, История КПСС-1, Инностранный язык, Физика-1, Химия-1, Алгоритмы вычислительной техники-1 а určitě jsem na něco zapomněl. Jména vyučujících mi nic neříkala, ale taky tam byly zkratky jako Г-201 a u těch mi došlo, že to asi budou označení poslucháren. Rozvrh jsem si opsal do debilníčku a když jsem by asi v půli, ze dveří s tabulkou Началник 1-го курса vylezla taková kapesní blond paní.
Tak jsem slušně pozdravil a ona hned, že určitě musím být ten nový zahraniční student na jejím ročníku. Ptám se, jestli je to tak slyšet a ona říká, že slyšet moc ne, ale vidět hrozně. A jestli bych si nedal čaj.
U toho čaje jsem se dozvěděl hromadu užitečných věcí jednak o tom, jak fakulta a katedra fungují, co bych si měl do začátků pořídit a kde to koupím, ve které stolovce (chápej menze) se jíst dá a kterým se mám obloukem vyhnout, povyptávala se na moje záliby a dosavadní studijní program. A to ji zaujalo, když zjistila, že umím programovat, zvedla telefon a jestli prý nebude vadit, když někoho zavolá.
Přišli dva, jeden jasný inža v kostkované košili, v brejličkách a s bíbrem, druhý typický bělovlasý akademik s hodně semitskými rysy, bez ohledu na horko upnutý do tmavomodrého obleku s vestou a hodinkami na řetízku. Inža se představil jako šéfinženýr fakultní výpočetky Zemskov, akademik jako doktor technických věd Zelenochat. A že prý mají štěstí, protože mají vakanci na SM-4/20, neb diplomant, který to dělal, skončil a velenutně potřebují někoho, kdo by to mohl převzít, pro začátek na vyzkoušení a pak jako odbornou činnost. S tím, že pro doktora Zelenochata budu prioritně počítat jeho agendu. Čekal jsem cokoliv, ale tohle fakt ne. Ale líbilo se mi to a plácli jsme si, nezávazně. Dostal jsem SVOČku ještě předtím, než začala škola a než jsem vlezl na první přednášku i když - a to předběhnu - první dva semestry jsem dělal spíš lepšího operátora a kodéra ve Fortranu a Cobolu. Se Zemskovem jsme pak přešli na univerzitní výpočetku na spárované EC 1045 a s doktorem Zelenochatem jsem školou proplul až do úspěšně obhájeného diplomu z tématu jeho agendy.
V roce 79 bylo úterý a já se vydal nakupovat. V okolí kampusu to bylo poměrně dobré, protože tu byly dvoje potraviny (zvané honosně Gastronom), k ním zelenina, obchod s mlékem a další s pečivem a Moskva začátkem 80. let byla zásobovaná luxusně. Luxusně v tom smyslu, že pečivo bylo furt, byť ne vždy měli to, co potřebujete, mléko a vejce obvykle nevyprodali před šestou večer a v gastronomu občas bylo k mání i pivo. Protože cizinci a těch bylo na meice něurekom. Měl jsem docela hlad, takže jsem si v pekárně pořídil cihlu černého chleba (16 kopejek), jakousi parodii na bagetu (24 k.) a veku chleba bílého (20 k.) Pekárna byla ob blok a v tomhle obchodě měli pečivo prakticky čerstvé a hezky to tam vonělo. Cestou zpátky jsem se zastavil v mlékárně a tam to bylo horší. V Moskvě se mlíko prodávalo v čemsi velmi podobném tetrapacku, jen ve tvaru čtyřstěnu, nicméně těsnost za moc nestálo a kdo pamatuje ten kyselý smrad v samoobsluhách z roztržených pytlíků, máte čichový vjem. Mlíko bylo k mání nízkotučné za 16 k a normální za 20 k., to ovšem bylo okamžitě vyprodané a chtělo to trochu štěstí. Na chuť ovšem bylo vynikající. V tomhle kšeftu měli i máslo a pár sýrů a taky vajíčka.
Sovětský systém prodeje fungoval tak, že člověk přistoupil k pultu a když po nějakých pěti minutách přišel na řadu, pronesl něco jako "zvažte mi prosím dvacet deka tučného sýra." Machna prodavačka v kdysi bílé zástěře odkrojila kus sýra, hodila ho na váhu a prohlásila "nabonujte sedmdesát tři kopějky v druhou sekci". S takto obdrženou informací bylo třeba stoupnout si do fronty k pokladně a zaklínadlo zopakovat. Následně došlo ke směně sedmdesáti tří kopějek za útržek papíru, na které stála částka -.73 k a číslo II. Ten - po odestání fronty k pultu - směnila machna za onen kus sýra. Pokud jste chtěli i máslo, byl to jiný pult, jiná fronta a sekce IV. Ještě jsem si k tomu koupil máslo (sekce III.) a dva pakety mlíka (sekce I., ta ale byla samoobslužná), narval to všechno do síťovky a ještě to všechno u dveří ukázal jiné cerberózní machně.
K snídani byla študentská omeleta z na másle opečeného bílého chleba, zalitého melanží z mléka a vajíček - Sluníčko si ji asi vybaví z Novgorodu. Budiž podotknuto, že ruské spolužáky by podobná útrata přivedla na mizinu zhruba za šest dní, tím spíš, že jsem potřeboval koupit pánev. Pořídil jsem krásnou litinovou s mřížkou, stála ovšem celé tři ruble. Mám ji do dneška a málem mě kvůli ní na letišti zavřeli, když jsem se stěhoval domů. Na rentgenu připomínala protitankovou minu tak silně, že obsluha skočila za ten štít z neprůstřelného skla, co jeden čas na terminálu F u rentgenů měli.
Před 43 léty odpoledne jsem si původně domluvil se Zemskovem, že mi ukáže mašinu a dá mi nějaké manuály k nastudování, ale něco mu do toho vlezlo a operátorky mi jen předaly papírek s omluvou. Když už jsem byl venku, řekl jsem si, že se zajedu podívat, kde je konzulát (a ambasáda), abych měl cestu zažitou, kdyby něco. Obé je prakticky v centru, byť pár stovek metrů za Sadovým okruhem, v podstatě uprostřed mezi stanicemi zelené linky metra Bělorusskaja a Majakovskaja. Kousek od institutu je sice metro Aviamotornaja (to bude zmiňované často), ta je ale na žluté lince a z té na zelenou v té době přestoupit nešlo a před okružní hnědou mne všichni varovali. Po poradě s mapou dopravy (tou s fejkovými úhly a vzdálenostmi) jsem se rozhodl jet trolejbusem na konečnou na Lermontovské. Světlana Borisovna mi den předtím doporučila, ať si za tři ruble koupím lítačku (projezdnoj bilet) na povrchovou dopravu, že se mi vyplatí, takže jsem v trafice vypláznul trojrublovku za kousek kartónu a zamračil jsem se, jak mi taje hotovost. Přijela čtyřiadvacítka a já vlezl dovnitř. Je to v podstatě od jedné konečné na druhou, takže jsem se vzadu na plošině opřel do rohu a koukal ven. Ta věc působila dojmem, že se brzy rozpadne, po každém bouchnutí stykačů v ní zasmrděl ozón a jedno křídlo zadních dveří se bezmocně blemtalo v proudu nabíhajícího vzduchu. Byl hic a já chvíli přemýšlel, jestli to není součást nějakého hypersofistikovaného systému větrání. Jel jsem dlouho, skoro půl hodiny. Moskva je kurva velké město.
Metro Lermontovskaja (dnes se už zase jmenuje Krasnyje vorota) je přímo pod jedním ze stalinských výškových domů, v tomhle bývalo ministerstvo dopravy. Systém byl podobný, jako v Praze, jen do turniket se házely tříkopějky. Kdo neměl, mohl rozměnit v automatech. Dojel jsem do centra na Prospekt Marksa a dlouhatánským podzemním přechodem jsem došel na zelenou ve stanici Ploščaď Sverdlova a odtud čtyři stanice na Běloruskou. Hrd a pyšen jsem vylezl na povrch kousek od nádraží, z kterého by se v nejhorším dalo odjet přes Varšavu domů a procházkovým tempem jsem po 2. Brestské ulici došel až k Českému domu a do mapy si poznamenal úřadovnu ČSA. Strčil jsem čumák dovnitř a tam seděly dvě docela milé holky. Daly mi letový řád, ukázaly mi ceník a z něj jsem zjistil, že na studentský průkaz je letenka do Prahy za sedmdesát rublů. Protočily se mi panenky. Ale zjistil jsem, že na zelený ISIC, potažmo modrý ISTC (ten vám ale už dneska nikdo nevystaví) je ke studenťáku ještě sleva patnáct procent. ISICy nám vystavili ještě v Domě zahraničních styků na tehdy Gorkého, dnes Senovážném náměstí.
A ještě tam na zdi měli program kina. Tak jsem zjistil, že při konzulátu funguje (na pas) i kulturní dům a hlavně kino. To jsem našel hned za rohem a pro ten den byla na programu Housata. Utratil jsem tedy půlrubl za kino, ze kterého jsem vylezl už do večerního chládku. Pěšky jsem došel na Majakovskou, což je křížení ulice Gorkého se Sadovým okruhem a kde do dneška jezdí okružní trolejbusová linka B a po kratším váhání jsem tipnul směr na Lermontovskou. Výšková budova ministerstva se ukázala jako dobrý orientační bod a do čtyřiadvacítky jsem už přesedal jako starý mazák. Na koleji jsem následně doplnil debilníček o časovou dotaci téhle trasy a další poznámky, ale nijak vesele v duši mi nebylo. Sednul jsem si do okna a možná dvě hodiny jsem koukal do oken naproti, jak se holky převlíkají z parádního oblečení na ven do lehounkých pohodlných šatiček na doma. Pokojem ještě znatelně smrděl Biolit.