Menu
Spokojeni?
V sobotu před 43 léty jsem se rozhodl nevařit (nebylo ani moc z čeho, polívkami v sáčku a konzervami jsem se rozhodl maximálně šetřit) a místo toho zajít do menzy, nebo lépe řečeno, do stolovky. To je český novotvar pro столовая a skrývá se za ním něco jako bufetová jídelna, s výběrem jedné ze dvou polévek, dvou až tří hlavních jídel a příloh a nějakého studeného bufetu. Kromě výběru z parodie na jídelní lístek se daly pořídit kompleksnyje obědy - něco jako menu z polívky, hlavního jídla a "kompotu", tedy homeopatického vývaru ze sušeného ovoce. Skladba byla kalkulována tak, aby se vešla do 36 kopějek - to byla cena, kterou měly talóny, vydávané študentským profsojuzem. Vybral jsem si stolovku v bloku 2 - jednak proto, že jsem ji měl nejblíž, jednak na ni byly nejlepší reference.
No, pokud vlezete dovnitř nepřipraveni, asi budete mít pocit, že tam cikána nejen zuli, ale i vyvrhli. Ten čichový vjem se nedá popsat ani přibližně, ten se musí zažít. Po prvním návalu nausey a odumření méně odolných čichových buněk začnou ty zbývající odlišovat jemné aroma kvasících mokrých hadrů, hutné podtóny materiálu, seškrabaného z trjumu velrybářské lodi, maso třetí svěžesti (zde odkazuji na Bulgakova), to vše korunované jemným krajkovím zkyslého mléka a žluklého ztuženého tuku. Chvíli jsem zvažoval, že tohle tedy ne, ale došlo mi, že jíst musím, nebo pojdu a vyhynu. Na náladě mi významně přidal veliký, pěkně vykrmený kocour, sedící trochu hlouběji za pultem v přípravně, kterému zrovna kuchařka podávala nějaké odřezky. Kocour je jedno z mých totemových zvířat, takže jsem přijal rozhodnutí najíst se tam.
Systém placení tam fungoval jinak, ale stejně pramálo pochopitelně. Byl nutno projít kolem pultu a zapamatovat si, co že to vlastně budu chtít z teplých jídel. Se seznamem bylo třeba vrátit se k okénku v předsíni, kde pokladní na každou komponentu (v tomto případě щи с фрикаделками, скумбрия, с гречкой) vydala pokladní útržek. Ty tři útržky si pak převzala matróna u pultu, cákla do hlubokého talíře jakýsi bledý vývar s táhnoucími se cancoury bílého zelí, do něhož přidala jeden (ano, jeden) knedlíček, zvící cvrnkací kuličky a na další talíř ke kusu ryby, týrané hlady v rybím koncentráku přiklopila polévkovou lžíci grečky. V tu chvíli jsem pochopil, proč všichni kolem přikupují vyšší jednotky kusů chleba, černého jak svědomí černocha v hlubinném dole. Tak jsem si ten chleba doplnil taky, v vedlejšího pultu jsem si vzal talířek s přepůleným vejcem natvrdo se stopou majonézy, další talířek s nakrájenou okurkou a za ten přepych jsem ke čtyřiceti kopějkám za teplé jídlo u další pokladny doplatil tuším ještě třicet. Odnesl jsem si to ke stolu a tak jsem to taky snědl.
Zkušenosti ze sovětského veřejného stravování vděčím za to, že mám kachní žaludek a faraónovy i jiné pomsty se mi vyhýbají. Přítel Jano Smolen, který dorazil do Moskvy později a neopatřil si potřebné informace včas, skončil po komplexním obědě v bezvědomí a když se probudil v nemocnici, skláněl se nad ním vousatý lékař ve vysokém čepci a jediné, co rozuměl, byla slova "opěracija paka ně nužna". Ale tomu nejspíš věnuji samostatné vyprávění, ta historka je dost dobrá a obsahuje i útěk z nemocnice na ambasádu a zásah konzula.
Doma jsem si preventivně dal endiaron a když jsem zkoumal své pocity, došlo mi, že vlastně hlad nemám a že jsme za sedm korun relativně zdravě - myšleno co do skladby jídla - pojedl. Po krátké době trávení jsem také pochopil, odkud se bere onen všudypřítomný odér merkaptanu, vyskytující se v místech většího výskytu domorodců současně. Tím černým chlebem vyvolaný meteorismus byl brutální. V okně znovu zadrnčela špatně zakytovaná tabulka.
Byla neděle. A hic od samého rána. Vymžoural jsem se z brlohu, vylemtal trojhánek mlíka, které už začínalo být lehounce navinulé a pro sebe jsem si učinil poznámku, že by to chtělo ledničku. A ponorný vařič. A lampičku na čtení a asi taky nějaký větrák. Ale byla neděle a v zemi sovětů, nepracujících pracujících, nerolících rolníků a neinteligentní inteligence byly v práci pouze orgány a nejpíš armáda. Ty sice potřebnou techniku nepochybně měly, pochybnosti ale vyvolávala možnost, že by ji byly ochotny odprodat, nota bene cizinci. Kvest pořízení spotřebičů jsem tedy odložil a vzal si k ruce oba plány.
Pokud chcete poznat cizí město, je dobré začít u veřejné dopravy v místě, kde bydlíte a postupně si všechny linky, které tam staví projet z konečné na konečnou oběma směry. Ze začátku vám to moc k něčemu nebude, časem si ale nachytáte uzlové body, zajímavá místa a získáte představu o vzdálenostech a dobách jízdy. Před institutem stavěl trolejbus 24, který už jsem si takto očenichal a pak taky tramvaje 32, 37 a 38. Zalíbila se mi osmatřicítka, pendlující mezí sídlištěm Čerjomušky, tedy přesněji Nové Čerjomuški a 7. Parkovou ulicí. Z jednoho konce na druhý mi to vycházelo nějakých třicet kilometrů, přičemž MEI je někde zhruba v polovině trasy. Seběhnul jsem dolů na vachtu, pozdravil se s babkou Táňou, která měla ten den službu, strčil jsem jí do okýnka bonparku, aby jí to líp ubíhalo a procházkou došel na zastávku. Ríkal jsem si, že vlezu do té osmatřicítky, která přijede jako první, ale přijely z obou směrů současně. Ta, co jela směrem k Aviamotornoj, byla prázdnější, tak jsem vlezl do ní. Sedělo tam pár důchodců a stádo odhadem tak čtrnáctek, které se mi moc líbily, ale vystoupily hned u metra. Tramvaj zahnula na Šosse Entuziastov.
Sednul jsem si vzadu vlevo po směru jízdy a fascinovaně jsem čuměl ven. Bylo na co, ta linka je fakt dlouhatánská. Později jsem zjistil, že po lince 46 byla druhá nejdelší v Moskvě. Tak dlouhá, že po nějakých dvaceti kilometrech jsem dostal hlad ve chvíli, kdy tramvaj zastavila na zastávce Danilovskij rynok mezi státní mincovnou a proskleným pavilónkem s nápisem Šašličnaja. Ten vypadal otevřeně a já vyskočil ven.
Uvnitř bylo prázdno, voněl tam kouř z březových polen v mangalu a kolem se hbitě motal Gruzín s obřím frňákem a s obří kšiltovkou na hlavě. Ptám se, nakolik vyjde šašlik a on povídá, že bych čekal dlouho, ale že mi rychle udělá ljulja-kebab. To jsem neznal, tak mi ukázal na špíz naplácené mleté, docela hezké barvy, a že prý je to za rubl deset i s chlebem, sousom a zelení. Tak jsem si nechal udělat dva a než se udělaly, chvíli jsme v mezích mých omezených jazykových schopností klábosili. Všimnul si, že mám v kapsičce u bundokošile tvrdé sparty z Českého domu a poprosil jednu na ochutnání. Už jich zbývalo jen pár, tak jsem mu nechal celou krabičku a on mi na oplátku dal zadáčo jeden ten kebab. Došlo mi, že česká cíga jsou taky dobrý icebreaker a i když jsem kouřil hlavně fajfku, do města jsem si vždycky nějaká bral. Ten trik s nabídnutou cigaretou se mi osvědčuje dodnes, naposledy nedávno při misi alfa z Novgorodu Kebaby byly vynikající a já sednul na další tramvaj.
Ta dojela až do Čerjomušek, což je panelákov, trochu ve stylu Strašnic. Nic zajímavého tam nebylo a nic zajímavého nebylo ani v okolí, kromě party už po ránu nachmelených robošů, mlátících dominovými kostkami o lavičku, na které seděli a maminy, vyklepávající na bidle koberec. Ta byla jen v jakési hazuce, sepnuté v pase sicherhajckou a pod ní se jí houpaly docela pěkné čtyřky v podprsence s nevyztuženými košíčky. Obešel jsem asi dva kvartály a nic zajímavého jsem nenašel. Vrátil jsem se na konečnou a sedl do tramvaje směrem domů. Řidičce hrála z rádia muzika, připomínající syntezátorovým motivem Mauglího od Barnodaj. Došlo mi, že krom shora uvedených spotřebičů budu potřebovat i kotoučák. Potřeboval bych asi i Balúho a Kaa, ale musel jsem si vystačit sám.
27.8. bylo před 43 léty pondělí a pod mrakem. Brzy ráno jsem si skočil do pekárny pro chleba a zaujala mne bageta, kterou jsem do té doby neviděl a kterou lidi brali po třech kusech. Stála 24 kopějek, ale vypadala dobře a šla se mnou. A pro mne nový sortiment měli i v mlékárně, půlkilo tučného tvarohu, narvané do igelitového střeva. Cena se mi nenahrála, ale levný nebyl, možná 90 kopějek. Odtáhnul jsem si to do nory a ten tvaroh - byl dost měkký - jsem si rozmíchal s grilovacím kořením ze zásob, protože mi došla sůl. Ve spojení s bílým chlebem to bylo nečekaně dobré. Chvíli jsem přitom přemýšlel, jestli bude lepší skočit do školy a projít si, co projít půjde, nebo raději udělat nákup spotřebičů, nádobí a věcí na doma. Po krátké konzultaci s peněženkou zvítězila škola, neb hotovost tála. Až nepříjemně tála a do konce peněz a stýpka mi pořád ještě zbývalo příliš mnoho měsíce. Do bundokošile jsem nastrkal všechny průkazky a průchodky a vyrazil jsem do institutu.