DEV...ELeferno

Na sobotu jsem měl strojový čas na deset pětačtyřicítky naplánovaný na ráno, hned od šesti, abych něco stihnul ještě před matematickou analýzou v jedenáct. Vstávat se mi úplně dvakrát moc nechtělo, ale když už jsem se jednou dal do boje, nebylo vyhnutí. Jediným pozitivem, bylo, že se posunul čas, čímž jsem získal hodinu spánku navíc. Lenka by sice bývala ráda šoustala, ale po zralé úvaze jsme to nechali až na dnešek, abych snad nevyhynul předčasně. Zalil jsem si zavarku z čajníčku vřelou vodou a napadlo mě, že bych asi potřeboval elektrický čajník. Ty sice na koleji byly zakázané, zákaz ale byl v podstatě jen formální a jeho dodržování se nijak aktivně nevymáhalo. Vzniklá tekutina ze všeho nejvíc připomínala magorák a žaludek proti ní nejprve dost intenzivně protestoval, nakonec si ale zvyknul a když jsem za tou černou břečkou poslal i krajíc chleba s olejovkami a cibulkou, došlo k dohodě o neútočení. V plechovce zbyl ještě nějaký olej, který jsem vysmáčel druhým krajíčkem a vydal jsem se na výpočetku. Byly tři čtvrtě na šest.

Šéfovy informace mi šrotovaly hlavou po celé páteční odpoledne a všimnul si toho i docent Strojev na Matematických úlohách energetiky. Probíral se výpočet obecné sítě s mnoha uzly a nekonstantním počtem vnitřních smyček a já se zaboha nemohl chytit, v čem tkví ten trik výpočtu. Zvednul jsem roku.

„Můžu dotaz, Vladimíre Andrejeviči?“

„Pochopitelně, Milane, ptejte se.“

„Mně to dneska nezapaluje, Vladimíre Andrejeviči. Tohle je Cauchyho úloha, jasně, řešíme ji modifikovaným zjevným Eulerovým způsobem s přepočítáváním, tomu pořád ještě rozumím, ale to je přece metoda prvního, maximálně druhého řádu chyby. Tady je ale řeč o akumulované chybě v řádu velké O dle h5. Kde je ten mezikrok?“

„Ale no tak, pane kolego… Ano, ta otázka dává smysl, ale u vás bych čekal, že tam ten odkaz na Simpsonovo pravidlo uvidíte. Uvědomte si, prosím, a to platí i pro vás ostatní, že hned v předpokladech jsme si stanovili nezávislost řešené funkce na y, je tam jen a pouze závislost na čase. To nám dává právo udělat ty čtyři zjednodušené odhady mezikroku a získat chybu kroku v řádu O dle h4 a akumulovanou chybu stlačit na O dle h5. Ale děkuju za tu otázku, Milane, chyba je na straně mého výkladu.“

Sdělit mi takhle elegantně, že jsem trouba, to každý neumí. Ale konečně jsem ten fígl pochopil. Lenka, která seděla zleva hned vedle, se mi naklonila k uchu a zašeptala.

„O čem jste to právě teď se Strojevem mluvili?“

Potěšilo mě, že nejsem sám, kdo má mozek zatažený pavučinami. A líbilo se mi, jak se mi rty dotkla ucha.

Čtvrtek začal těžce, pískáním budíku Elektronika. Rozloupnul jsem oči a hezkých pár sekund jsem se nemohl zorientovat, kde to, kurva, jsem. V hlavě ještě dobíhal nějaký nesmyslný, potrhlý film snu o diverzantech. Probouzet se uprostřed REM spánkové fáze není rozhodně to nejlepší, co člověk může udělat. Po zvuku naskočil i obraz a doostřil se. Naty otevírala okno a zívala na plnou tlamičku.

„Nevykašleme se na školu? Jsem úplně groggy. Měli jsme to druhé číslo nechat na jindy.“

„To by byla asi škoda.“

„Té devětašedesátky nebo školy?“

„Obojího. Zasklít dvoje laborky není dobrý nápad. A potřebuju pohnout s těmi grafickými výstupy pro šéfa. Jdeš do koupelny?“

„Jo. Nebudu dlouho, ještě, že jsem si tě vymyla z vlasů večer. Zavři to okno, prosím tě, je tam pěkná kosa. Ale vypadá to, že bude pěkně.“

Natáhnul jsem na sebe oblečení, které kupodivu stihlo trochu vyčichnout a přesunul jsem se do kuchyně. Marta Maximovna už odjela do práce, ale na stole stála mísa třeného - sytě červeného - tvarohu s cibulí, rozpečené ještě teplé bulky a lísteček. Na tom stálo UJELA MI RUKA S PAPRIKOU. BUDE TI STÁT, JAK KŮL. Docela mne to pobavilo. Přes rameno mi nakoukla soudružka studentka.

„Máma je prostě svá. Nevyzkoušíme, jestli má pravdu?“

„Hele, Lilith, nech toho. Dneska do školy prostě musím, nedá se svítit. Uděláš nám kafe? Jen si opláchnu čumák a vyčistím zuby.“

První para ve středu byla Teorie modelování energetických jevů v krásné světlé posluchárně B-204, kterou jsem měl tak nějak nejradši. Přednášel to děkan a bylo všestranně patrné, že tenhle předmět přednáší rád a se zaujetím. Přišel jsem poměrně brzy, protože předběžně očekávaný nával v bufetu se tuhle středu nějak nekonal a sednul jsem si na své vysezené místo v druhé řadě vpravo od uličky. Oknem pralo dovnitř nečekaně ostré podzimní sluníčko a já byl po příjemně stráveném úterním odpoledni v knihovně odpočatý a pozitivně naladěný. Den předtím jsem si ještě cestou domů koupil v knihovně v prodejničce v přízemí brožurku sovětského hovorového jazyka, které mne přímo oslovila svým názvem. Jmenovala se Ей, чувак! Vyšlo to v interní typografii VGBIL nákladem tisíce kusů za cenu pět kopějek a dnes je to sběratelský kousek. Ještě ji mám. V tom paperbacku jsem si četl a ani jsem si nevšiml, že si přisedla soudružka studentka.

„Dobré ráno, muži.“

„Jé, dobré ráno, sladká blondýnko. My jsme se teď někdy zasnoubili? To jsem musel být strašně ožralý.“

„Ty všechno bereš moc vážně. Ale ta představa se mi popravdě i trochu líbí. Si to představ, za takových dvanáct let, večer sedíš v koženém německém křesle v pracovně mezi knížkami, pokuřuješ dýmku, upíjíš z drahého gruzínského koňaku, kolem se batolí tvoje dcera s medvídkem v ruce a mašlí ve vlasech a tvůj syn se vyptává na nějaké zadání do školy. A tvoje žena si mezitím v koupelně upravuje kožíšek, aby, až dá děti spát, mohla udělat dobře nejen manželově ocasu, ale i jeho očím a rukám. A jazyku. Hmm?“

Na oběd jsem vyrazil do stolovky číslo 10 a dobře jsem udělal. Hned ve více ohledech najednou. Pozitivum začalo už ve frontě na schodech do patra (tam se vařilo lépe), kde se ke mně přitočil místní obrovský kocour Murila Murilovič a s hlasitým předením se dožadoval drbání za velikánskýma ušima s náznaky rysích štětečků. Neprotestoval, když jsem ho vzal do náručí, položil mi tlapy kolem krku a blaženě předl. Lehký nebyl, ale zase čekání na jídlo docela příjemně ubíhalo. No, když už jsem měl kocoura u sebe, pozval jsem ho na gáblík a objednal jsem mu talířek tatarského azu, i když kořeněné by kočky neměly. Ale ono to azu nijak moc kořeněné nebývalo a ani tentokrát nebylo, dal jsem si ho taky. Babky na výdeji mi na to konto naložily taky docela slušnou porci. Našel jsem volný stolek a chvíli jsme budili docela intenzivní pozornost, mezi ženskými zvlášť. Kocour se stravoval vcelku způsobně, byť místo na židli seděl u talířku přímo na stole. Nakonec vylízal omáčku, elegantně si tlapou utřel tlamu a vousky a zmizel někde mezi policemi na špinavé nádobí.

Pondělí bylo dnem hutných přednášek, tedy s výjimkou poslední dvojhodiny, zasvěcené modle socialistické vědy, historii Komunistické Strany Sovětského Svazu. Dvojhodiny obecně nenáviděné, protože po šesti hodinách přednášek z fyziky, chemie a semináře z matematické analýzy měl člověk hlavu, jak pátrací balón a touhu zalézt pod stůl a zoufale výt. Dost jsem proto ocenil, když se u mne v poledne u stolku ve spodním bufetu zastavil Pavel Pavlovič.

„Nechte si chutnat, Milane.“

„Díky, Pavle Pavloviči. Čemu vděčím?“

„Věřím, že jsem poslem dobrých zpráv. Nebo alespoň dílčím případem, poslem dobré zprávy. Nemáte-li již, ovšem, na podvečer jiné a důležitější plány.“

„Můj podvečer bude zahrnovat Věru Alexandrovnu Cicoň a historii KPSS, poté lehkou večeři a pak jsem plánoval návštěvu knihovny. Alespoň jsem si to do této chvíle myslel.“

„Dovolil bych si do vašeho programu vnést drobné korektivy. Věra Alexandrovna vás jistě na své přednášce postrádat nebude a tento můj dojem už podložil šéf dozajista hmotným argumentem v podobě řádně orazítkované a náležitě podepsaného interního sdělení. Ergo, blíže k věci, potřeboval bych, abyste se po čtvrté zastavil dole u mne, potřebujeme ještě s Nikolajem Josifovičem něco probrat. Neobtěžujeme vás, doufám, nad společensky únosnou míru? Téma se vám dozajista zalíbí.“

No, rozkřiklo se to rychle, samozřejmě, a hned ráno se ke mně mezi půlkami první pary z Úvodu do oboru přitočil Kosťa Švecov.

„Máš už nějaké plány na zítřek?“

„Ne úplně, myslel jsem, že vezmu Natašku někam do kina, ale ještě marodí.“

„No, tak už plán máš, alespoň na dopoledne. Teda, jestli máš pro strach uděláno.“

„To zní zajímavě. Povídej. Vypadá to, žes něco vymyslel.“

„Nina kudy chodí, tudy vypráví o mašince a dost lidí by si to taky chtělo postavit. A furt tam máš ty germaniové výkoňáky. Ruslana napadlo, že bychom zítra mohli zajet do Ljuberců, seznámit tě s pár lidmi a ukázat ti, jak se opatřují lepší součástky.“

„Opatřují?“

„No, podívej, sám jsi viděl, jak funguje oficiální obchod, že. Ale je spousta lidí, kteří mají přístup k lepšímu materiálu a malé platy. A umějí ty díly opatřit a pak je prodat, z ruky do ruky, samozřejmě, že ne přes pult. Legální to pochopitelně není, to je ti asi jasné, že.“

„Předpokládám, že tohle máte ošéfované.“

„Záleží na tom, jak na to koukat. Ta burza je ohromná a koná se pravidelně a zatím neznám nikoho, kdo by za to šel sedět. Jo, čas od času je tam šťára, ale to se většinou ví předem. Myslím, že to milice kryšuje a dal bych za to klidně i malíček na levé ruce. Jako že těch pár seržantů pochůzkářů bere dost peněz úplatného za to, že koukají jinam.“

„Rozumím. Mám mít pro strach uděláno kvůli pár úplatným poldům?“

„No. Takhle – víš, co je špana?“

„Galérka? Lidi, živící se mimo rámec zákonných norem?“

„Kurva, ty ale znáš slova… Ne, v tomhle jsi se netrefil, i když za slovo galérka máš ohromné tlusté plus. Špana jsou mladí lumpenproletáři, bez vzdělání, bez životní perspektivy. Zmlátí tě do bezvědomí jen tak pro zábavu, protože jsi pro ně zkurvený brejlatec. Poprosí tě o cígo a když jim nabídneš krabičku, přerazí ti ruku olověnou trubkou.“

„Nepochybně milí lidé. Souvisí to nějak s burzou?“

„S burzou úplně ne, ale Ljubercy jsou jich plné, mají tam něco jako centrálu. Ono tam bezpečno není ani ve dne, no a v noci tam nejezdí ani milice. A bojí se jich i byčové, což už je co říct. Asi nevíš, kdo je byč, že?“

„Náhodou vím, byvšij čelověk. Propuštěný mukl.“

„Já žasnu. No, kdybys chtěl, pár jich znám. Možná by ses chtěl naučit dalších pár slovíček z argotu. Ботать по фене. Myslím, že by tě to bavilo.“

„Rozhodně jo. Ale to asi není na pořadu dne. Nějak mám pocit, že mi ve dni chybí tak tři hodiny navíc.“

„Když budeš míň šoustat, získáš času hafo. Žertuju, samozřejmě. Tak sjedeme tam zítra? Prachy máš?“

„Podle toho, co to bude stát. Bral jsem stýpko.“

„To bude zlatý. Počítám, že tam necháme… no, deset, dvanáct rublů. My ti to pak s klukama samozřejmě vrátíme, ale teď jsme dost švorc, stýpko je až patnáctého. Můžeme se takhle domluvit?“

„Bez problémů. Kdy je potřeba vyrazit? Je to daleko?“

„Měli bychom vyjet tak v sedm, ono je to vlastně předměstí Moskvy, jede se pantografem. V sedm dole na lavičce? A vezmi si nejhorší oblečení, co máš. Tohle je moc fajnový, vyčníval bys. Nebo se radši večer zastav, něco ti půjčím.“

„Jo, budu s tím počítat. Asi bude lepší, když si moc peněz brát nebudu, co?“

„To je rozumné. Dvacka v drobných bude až až. Dej si je do víc míst.“

A poslední para v pátek byly laboratorky z TOE, tedy teoretických základů elektrotechniky. Ten předmět jako takový se mi moc líbil, ale začínalo to být čím dál, tím těžší, jak jsem začal narážet na meze svých stávajících zkušeností, získaných bastlením. A hlavně bylo potřeba používat matematický aparát, který jen pár dní předtím byl na přednáškách z matematické analýzy. To bylo na knop. Laborky ovšem byly jiné kafe, tam se měřilo na reálných obvodech, tam jsem byl doma. Na pátek na mne vyšlo cvičení na metodu smyčkových proudů, pěkné téma, i když metodik, který ho stavěl, byl taky dost úchyl. Tím spíš, že v brožurce k tomuhle cvičení bylo těch smyček jen pět a v reálném zadání patnáct. Jo, čtete správně, za normálních okolností by to vedlo na soustavu patnácti lineárních rovnic. Tedy, pokud jste si nevšimli, že jsou tam ekvipotenciální uzly. Já si ale všímal jiných věcí a na velké soustavy rovnic jsem měl TI-59, koupenou před maturitou za peníze, vydělané ve ŽĎASu za automat na návrh plošných spojů.

Ta jiná věc vlastně byla jen jedna, ovšem velmi komplexní. TOE jsem obvykle dělal s Jurou Bělikovem nebo soudružkou studentkou, tu ale oklátila jakási chřipka a ležela doma. Jurka se někde zakecal a místo něj si ke mně sedla Olina. Tedy, sedla… Stoupla si za mne a hodila mi přes rameno plavý pramen vlasů.

„Můžu?“

„Ty můžeš skoro všechno.“

„Já bych chtěla dvě věci. Viď, že můžu chtít dvě věci?“

„Pokud je to to, co myslím, tak možná i tři, když mi ho mezitím vezmeš na regeneraci do pusy.“

„Prasáku! To pak taky, ale myslela jsem na něco jiného.“

„Povídej.“

„Tuhle lábu. Chci s tebou dělat tuhle lábu. Koukám na to zadání a jsem úplně nahraná. Možná bych i něco naměřila, ale nemám šanci to pak obhájit. Viď, že s tebou můžu dělat tuhle lábu?“

Přimáčkla mi prsa do zátylku a rukou mi prohrábla fousy. Lidi kolem se docela nepokrytě bavili a já vlastně taky. Chvilku jsem zvažoval, jestli jí v rámci předehry nestrčit přední tlapu pod zelenou manšestrovou sukni, zvítězil ale zdravý rozum. To by se bývalo mohlo zvrtnout. Termín „amoralnoje pověděnije“ bude zmiňován ještě často.

„Lábu. Dobře. A ta druhá věc?“

„Viď, že mi dnes večer uděláš to, co jsi dělal Nině?“

„Opravit kliku u dveří?“

Vyprskla smíchy.

„Nedělej nechápavého. Elektrický orgasmus bych od tebe chtěla. Jako měla Ninka.“

Na pátek jsem se omluvil z programování. Leccos se po fakultě už rozkřiklo, takže Archip Semjonovič jen chápavě pokýval hlavou, že rozumí a že bude dnes přednášet o třídících algoritmech v podstatě podle Knutha, takže co neznám, najdu ve třetím díle. Ten jsem sice neměl, jako ostatně ani první dva, ale napadlo mne skočit do knihovny do kiosku a měli všechny tři díly. Na mizerném papíře a drahé, ale za těch deset rublů to stálo a mám je dodneška. Odnesl jsem si je na kolej, abych se s nimi netahal a vyrazil jsem na ambasádu pro stipendium. A napadlo mne, že bych si mohl vyzkoušet, jestli je ta letenka od Leonida Nathanoviče vůbec platná. Sednul jsem na trolejbus a dojel metrem na Majakovskou. Bylo hezky, takže jsem od metra k posláku došel procházkou. Po Druhé Brestské chodily holky v lehkých šatečkách a některé měly docel ahezké nohy. On to nebyl úplně šlapodrom, ale nedaleko se nacházela druhá kožně-venerologická klinika, což jsem tehdy ovšem nevěděl.

U okénka na ambasádě jsem nafasoval stýpko a zase jsem si připadal, jako docela bohatý kus. Těch deset rublí, které jsem vypláznul za Knudta, už bylo v podstatě z nedotknutelné zásoby. Napadlo mne zeptat se paní v pokladně, jestli nebude nějaký problém s tím, že ve škole budu mít v podstatě pracovní smlouvu. Odkázala mne na pana Grabmüllera, který má studenty na starosti a zrovna mu i zavolala. Přišel dost jednoznačný týpek.
„Dobrý den, Milan Kovář. Studuju na MEI, prvním rokem.“

„Čest práci, soudruhu. Půjdeme ke mně.“

Kancelář měl v prvním patře. Ve vstupu do chodby byl ke zdi přiklopený katr. U zdi měl sejf, na stole tři telefony.

„Co byste potřeboval, soudruhu?“

„Taková věc – na katedře mi nabídli placené místo pomocného vědeckého pracovníka. Chci ho přijmout. Chtěl bych mít jistotu, že je to legální a že to nemá nějaké nežádoucí konsekvence.“

Na výpočetce mne ve čtyři přivítali jako starého známého. Cukrátka jsem dokoupená neměl, ale cestou jsem se zastavil v pekárně a měl jsem docela štěstí, povedlo se mi koupit bohatě máslovým krémem zdobený dort Praga, považovaný za luxusní. Kterási z operátorek rychle postavila na čaj a než voda vzkypěla, pomohli mi ostatní postavit zástěny a oštítkovat zařízení. Dort zmizel během pár minut. Zinajda Prokofjevna mi dokonce popřála mnoho zdaru a na výpočetce zůstal jen Dmitrij, který zase zmizel u své EC-1033 naproti. Nic nenasvědčovalo tomu, že to dneska bude akční. Nachystal jsem si věci, staré listingy jsem si napíchal na přivrácenou stranu těch filcových zástěn, doděroval jsem vše potřebné a celou tu úlohu o čtyřech jobech jsem poslal do zpracování. Poučen od posledně, vzal jsem si sebou učení a tabulky integrálů a v klidu jsem si začal počítat příklady do typáku. Tahle sada byla na objemové integrály a ten, kdo je do zadání vymýšlel, byl dobrý zvrhlík. Dost jsem se do toho zabral, když mne zaujal stín za štórkou na stěně akvária. Nejdřív jsem si myslel, že je to Dima a nevěnoval jsem tomu pozornost, pak se ale dveře otevřely a dovnitř doslova vtrhl chlápek v důchodovém věku, v jakési parodii na uniformu.

„Co tu děláš? Stůj, nehýbej se! Kde jsou operátoři? Kde je Zinajda Prokofjevna?“

Vytřeštil jsem na něj oči. Hlava mi šrotovala, ale jediné vyhodnocení, které dávalo smysl, znělo „jakási ochranka.“ Zbraň neměl, alespoň ne viditelně. No dobrá.

„Tak moment. Kdo nebo co jste vy a co tu pohledáváte? Nepřibližujte se k těm podkladům, jsou DSP!“

„Ptát se budu já, cucáku. A nebudeš mi nařizovat, co mám dělat!“