Menu
Spokojeni?
Na oběd jsem vyrazil do stolovky číslo 10 a dobře jsem udělal. Hned ve více ohledech najednou. Pozitivum začalo už ve frontě na schodech do patra (tam se vařilo lépe), kde se ke mně přitočil místní obrovský kocour Murila Murilovič a s hlasitým předením se dožadoval drbání za velikánskýma ušima s náznaky rysích štětečků. Neprotestoval, když jsem ho vzal do náručí, položil mi tlapy kolem krku a blaženě předl. Lehký nebyl, ale zase čekání na jídlo docela příjemně ubíhalo. No, když už jsem měl kocoura u sebe, pozval jsem ho na gáblík a objednal jsem mu talířek tatarského azu, i když kořeněné by kočky neměly. Ale ono to azu nijak moc kořeněné nebývalo a ani tentokrát nebylo, dal jsem si ho taky. Babky na výdeji mi na to konto naložily taky docela slušnou porci. Našel jsem volný stolek a chvíli jsme budili docela intenzivní pozornost, mezi ženskými zvlášť. Kocour se stravoval vcelku způsobně, byť místo na židli seděl u talířku přímo na stole. Nakonec vylízal omáčku, elegantně si tlapou utřel tlamu a vousky a zmizel někde mezi policemi na špinavé nádobí.
Místo kocoura si ke mně přisedl brýlatý Semjon Novikov ze souběžného jedenáctého kruhu. S tácem, plným jídla.
„Nech si chutnat. Neruším?“
„Vůbec ne, rád tě vidím. Taky dobrou chuť.“
„Žral bych, až bych brečel, blbě jsem si rozvrhnul peníze a teď jsem tři dny byl o chlebu a vodě. Akorát jdu z pokladny, nafasoval jsem si stýpko. Promiň, jestli budu nespolečensky mlaskat a chrochtat blahem. Jaké je to azu?“
„Sneslo by víc okořenit. Ale jo, dá se.“
„Jak jde škola? Koukal jsem, že jsi se zadrápnul u doktora Zelenochata, tam to budeš mít dobrý. A hele, slyšel jsem, že tě vyreklamoval od Cícy. Bledě závidím.“
„Kecal bych, kdybych tvrdil, že z toho nemám radost.“
„No, ani bych ti to nevěřil. Ale stejně jseš dobrej, neumím si sebe představit v tvé pozici na škole v Československu.“
„Už jsem si docela zvyknul, ten začátek byl ale dost pekelný. Podáš mi tu slánku, prosím?“
„Na, tumáš. Tak mě napadlo, taková věc. Chci teď po obědě zajet na Taganku do Knihovny zahraniční literatury. Nechceš jet se mnou? Je to tam fakt dobrý. Spousta cizích knížek, časopisů, dokonce i novin.“
„Zní to lákavě, knihovny já rád. Pustí mě tam?“
„Asi ano, pokud máš studenťák. Jo, a fotku, vystavují svoje čtenářské průkazy. Na rok to stojí rubl.“
„Všehovšudy? To je za pusinku… Předpokládám, že půjčují jen prezenčně, že?“
„Nevím o tom, že by se dalo půjčit na doma. Ale jsou tam veliké čítárny. A slušný bufet, udělají ti i vajíčka na špeku.“
„Ráj na zemi. Jo, tam se chci kouknout. Kdy jedeš?“
„Dám si věci na kolej a můžeme vyrazit. Jedeš taky, předpokládám?“
„Určitě, rád. Potřebuju se podívat na nějaké věci do TOE, vím o české učebnici, kde to hledat. Třeba ji tam najdu. Mají odbornou část, že jo?“
„Stoprocentně. Co vím, tak je to největší fond zahraniční literatury v SSSR, i když chuj suď, co všechno mají na Staré ploščadi a na Dzeržinského, že jo.“
„Domluveno. Za půl hodiny dole u laviček? Nebo je to brzy?“
„To stihnu. Hlavně nezapomeň studenťák a fotku.“
Všesvazová státní knihovna zahraniční literatury (ВГБИЛ, Всесоюзная государственная библиотека иностранной литературы имени М. И. Рудомино) je první dům na Nikolské ulici ze strany Taganského náměstí, kousek od metra Taganskaja. Moderní prosklená budova z okrových šedožlutých cihel, ze který je postavená převážná část Moskvy sedmdesátých let. Ten dům se mi líbil už zvenčí. Vešli jsme do haly a Sjoma mě dovedl doleva, k přepážce, označené Administrátoři.
„Dobré odpoledne. Chtěli bychom se informovat – tady spolužák z Mei je Čechoslovák, rád by se u vás zaregistroval. Je to možné?“
Paní administrátorka měla úhledný kostýmek, doplněný složitě uvázaným fiží. Usmála se zpoza zlatých brejliček.
„Dobrý den, soudruhu z Československa. Mluvíte rusky? Rozumíte rusky?“
„Dobrý den, vcelku ano.“
„To je výborné. Předpokládám, že budete přístup do našich fondů využívat ke studijním účelům. Jaká je vaše oblast studijního zájmu?“
„Věda, technika, obecný přehled… Stačí to takto?“
„Ano, postačí. Váš přítel říkal, že MEI… to je výborné, s přístupem do obecného fondu žádný problém nevidím. Ohledně jiných fondů… uvidíme. Sám poznáte, zda byste některý potřeboval vidět. V jakých jazycích čtete?“
„Česky, slovensky, německy, trochu polsky a anglicky. A rusky, jistě.“
„V tom případě u nás můžete strávit zbytek života, mladý muži. Dáte mi, prosím, váš studentský průkaz a doklad totožnosti? A fotografii na dokumenty, pokud máte. Pokud ne, tady hned za rohem je fotograf, udělají vám na počkání.“
„Průkazy mám tady a fotka mi ještě taky nějaká zbyla? Takováhle, s bílým růžkem?“
„To je přesně ono. Počkejte! Teď jsem zahlédla, že máte průkaz ISIC. To je vynikající! Půjčíte mi ho?“
„Jistě. Prosím, tady je.“
„Víte, mladý muži, přístup do naší knihovny je placený, ale studenti s ISICem jsou z této povinnosti vyjmuti. Tak, Milan Kovar…š? V ČSSR otčestvo nepoužíváte, že? Ráda vás poznávám. Já jsem Lenskaja, Tamara Konstantinovna.“
„Těší mě.“
„Chvilku mi to potrvá, asi tak deset, možná patnáct minut. Váš přítel by vám možná mezitím mohl ukázat kartotéky. Používáme systém mezinárodního desetinného třídění, ten asi budete znát. Jmenné rejstříky máme dva, latinkový a vedený v azbuce, nejsou stoprocentně identické - překryv je k dnešnímu dni něco kolem osmdesáti procent, takže mohu-li doporučit, hledejte v obou. Periodika mají vlastní rejstřík, ten je dost složitý. Asi bude nejlépe, když se v první řadě seznámíte s badatelskou příručkou a naším souborem badatelských pomůcek, v druhém patře naší knihovny. Teď mne, prosím, omluvte, připravím vám průkazku. Ten pas už nepotřebuji, ty studentské průkazy ještě ano. A ano, pak se zastavte, budu potřebovat podespat seznámení s badatelským řádem. Ale nespěchá to, můžete klidně i příště,“
Sjomu jsem už nepotřeboval, takže jsem mu poděkoval s tím, že ho nebudu zdržovat. Překvapilo mne, jak málo lidí v té obrovské budově vidím. Převažovali starší pánové v úpravných oblecích a s brýlemi – jak moderními kovovými, tak ikonickými plastovými, s tlustými černými obroučkami. Až později mi došlo, že běžný sovětský občan nebyl čtení zahraničních zdrojů vůbec schopen a fakticky ani neměl potřebu se o něco takového zajímat. A ze strany druhé, ti, co takovou potřebu měli, ji měli danou služebními povinnostmi a potřebné materiály dostávali přímo na stůl, nebo o služební potřebu nešlo a sami občané byli podezřelí. Kamery byly v knihovně všude. Já potřeboval nakouknout do Příručky pro navrhování elektronických obvodů od Vachaly a Křišťana a po delším hledání (s MDT jsem si v té době fakt netykal a rejstřík taky nebyl postaven úplně intuitivně) jsem ji k svému nemalému údivu fakt našel. V podstatě tam bylo všechno, co v zahraničí kdy vyšlo, byť to mnohdy bylo schováno do speciálních fondů. Přebral jsem si od Tamary Konstantinovny průkazku a svoje studenťáky, opsal jsem si signaturu té příručky a u dlouhatánského pultu, označeného jako Požadavky, jsem si o knížku požádal. Věnoval se mi postarší pán v pleteném propínacím svetru a opravdu silnými brýlemi.
„Čím mohu být nápomocen, mladý muži? Á, vidím, že máte žádanku – dáte mi ji, prosím? Tak, 621.3.011.7, to je výborné, máme celý třídící znak, vyhledám to podle něj, dejte mi okamžik… Ano, máme dva exempláře. Tady je váš lísteček, knížka bude připravená za čtvrt hodinky v čítárně K, to je první patro vlevo od schodiště. Máte čas na zakousnutí něčeho malého a čaj, knížka na vás počká do… okamžik, jsou... dvě patnáct… Do čtyř.“
Připadal jsem si tam, jak v jiném světě. Došel jsem si do bufetu, mimochodem na sovětské poměry luxusně zásobeného a za necelý rubl jsem si dal dva lososové chlebíčky s poctivými kusy gorbuši na tlusté vrstvě másla, jakýsi řez s červenou zavařeninou nejasného původu a hrnek dost mizerného kafe s nemalým podílem cikorky. Ale bylo tam čisto, vonělo tam jídlo a za velikými prosklenými okny o dvě patra níž spěchali udření sovětští lidé za svými udřenými sovětskými starostmi. Nějaká knihovna, tím spíše naplněná knihami psanými nepochopitelnými jazyky, jim byla srdečně ukradená.