DEV...ELeferno

První para ve středu byla Teorie modelování energetických jevů v krásné světlé posluchárně B-204, kterou jsem měl tak nějak nejradši. Přednášel to děkan a bylo všestranně patrné, že tenhle předmět přednáší rád a se zaujetím. Přišel jsem poměrně brzy, protože předběžně očekávaný nával v bufetu se tuhle středu nějak nekonal a sednul jsem si na své vysezené místo v druhé řadě vpravo od uličky. Oknem pralo dovnitř nečekaně ostré podzimní sluníčko a já byl po příjemně stráveném úterním odpoledni v knihovně odpočatý a pozitivně naladěný. Den předtím jsem si ještě cestou domů koupil v knihovně v prodejničce v přízemí brožurku sovětského hovorového jazyka, které mne přímo oslovila svým názvem. Jmenovala se Ей, чувак! Vyšlo to v interní typografii VGBIL nákladem tisíce kusů za cenu pět kopějek a dnes je to sběratelský kousek. Ještě ji mám. V tom paperbacku jsem si četl a ani jsem si nevšiml, že si přisedla soudružka studentka.

„Dobré ráno, muži.“

„Jé, dobré ráno, sladká blondýnko. My jsme se teď někdy zasnoubili? To jsem musel být strašně ožralý.“

„Ty všechno bereš moc vážně. Ale ta představa se mi popravdě i trochu líbí. Si to představ, za takových dvanáct let, večer sedíš v koženém německém křesle v pracovně mezi knížkami, pokuřuješ dýmku, upíjíš z drahého gruzínského koňaku, kolem se batolí tvoje dcera s medvídkem v ruce a mašlí ve vlasech a tvůj syn se vyptává na nějaké zadání do školy. A tvoje žena si mezitím v koupelně upravuje kožíšek, aby, až dá děti spát, mohla udělat dobře nejen manželově ocasu, ale i jeho očím a rukám. A jazyku. Hmm?“

„Vaši už o tom vědí, že jsi těhotná? A že budeme bydlet u nich?“

„Nestraš! Nejsem! Protivo! Nebo alespoň ještě minulý týden jsem nebyla. Ale já něco chci.“

„Šoustat?“

„To taky. Ale potřebovala bych odpoledne vyvenčit.“

„Vy… Co? Vyvenčit?! Jako že ti mám držet někde v křoví nahoře sukýnku, aby sis ji nepočůrala?“

„A to je taky dost pěkný nápad. To taky zrealizujeme. Ale ne dneska. To bude něco jiného. Táta se o tom s tebou už bavil, nebo to alespoň zmínil. Pokud budeš pro – a není to fakt povinné, nemusíš – půjdeme pást jednoho naprosto socialistického a naprosto spřáteleného Kubánce z lumumbária. Vypadá to, že má nějaké divné kšefty. Víš, co je lumumbárium?“

„Takový ten institut přátelství mezi národy kousek od metra Jihozápad? Jak se to tam … Miklucho-Maklaja?“

„Já žasnu. Jo, ten. Iměni Patrice Lumumby. Pěkné hnízdo hadů, mezi námi. Povím ti to pak, Valentin Andrejevič je tu.“

No, Věnnikov byl v posluchárně už dost dlouho a čekal s pobaveným úsměvem, až ho pustíme ke slovu. Ten chlap měl fakt úroveň. Způsobně jsem si vytáhnul sešit a odložil knížku, že jako tedy budu poslouchat přednášku. Věnnikov si knížky všimnul a popošel blíž, aby si ji prohlédnul.
„Odkud ji máte, Milane Zdeňkoviči?“

„Semjon mě včera vzal do VGBIL, koupil jsme ji tam.“

„Půjčíte mi ji, až to dočtete? Budete tak laskav?“

„Samozřejmě, Valentine Andejeviči.“

 

Věnnikovovy přednášky utíkaly naprosto nepostřehnutelně a najednou byl konec. Sbalili jsme si věci a přesunuli jsme se z hlavní budovy do éčka na laborky z fyziky. Natálka navázala na přerušené téma.

„No tak jo, lumumbář. Vypadá to, že kšeftuje s kolečky. Víš, co jsou kolečka?“

„Netuším. Nějaké antikvární mince?“

„Vedle. Narkotika, v tomhle případě opiáty na předpis. Tabletky. Ale taky kapky a nejspíš i injekce. A podle všeho v tom jede ve velkém. Musí mít nějaké známé lékárníky, nebo spíš lékárnice. Svodku ti ukázat nemůžu, ale má obrovský ocas, možná čtvrt metru. A zjevně si žije nad poměry.“

„Není teplej, že?“

„A tobě to dost pálí, řeknu ti. Ne, není, neboj se.“

„V tom případě blíž k faktům. Zatím jsi tajemná, jak věštírna v Delftu.“

„Půjdeme na procházku, jako řádný a nikterak nápadný párek milenců. Budeme se miliskovat, koupíš mi zmrzlinu a tu budeme společně lízat, já ti budu oprašovat smítka z košile a vůbec budeme dělat takové ty věci, co zamilovaní dělají. Povinu se po tobě, budeme se držet za ruce, povedeme se kolem pasu… To ti asi nemusím podrobně líčit. NE! Šoustat na lavičce nebudeme!“

„Ok, rozumím. V kolik?“

„Ty máš vyreklamování od Cícy a já taky, byť na jiné bázi. Takže až skončí technické kreslení, tak vyrazíme. Jo ještě předtím by ses mohl převlíct, tahle bundokošile je dost nápadná. A je možné, že se budeme za lumumbářem potřebovat dostat někam do baru, dost operuje v centru u Nationalu. Vezmeš si sako?“

„To oblekové nebo to sportovní?“

„Aha no jo, vlastně. To by byla lepší ta bundoška. Tak svetr, ten rolák půjde. Budeš za intoše. V tom případě si spletu cop a vezmu si brejle. Ale nebudu se ti pak líbit, když dělám intelektuálku, vypadám fakt frigidně.“

„To asi přežiju. Co mám vědět dál?“

„Víš asi všechno potřebné. Co vím, bude na tom dělat ještě jeden pár, ale spíš dva. O tom jednom vím a poznám je, s těmi bychom se měli alternovat. Pokud se to bude odehrávat na Vrabčích horách před Univerzitou někde kolem Černyševského, tak budeme brouzdat v dohledu parkem, pokud se vydá do centra, tak musíme za ním, a to už spíš kontaktně.“

„Asi bych měl vědět, co je cílem.“

„Dobrá otázka. Jsme oči a tak trochu i uši. Ale hlavně oči. Do dění nezasahujeme. Vůbec se dneska do dění asi zasahovat nebude, i když, kdo ví. Ale pokud jo, tak ne my. Kdyby se něco mlelo, odcházíme stranou. Prostě jsme jen párek milenců, co se sice připletl do blbého místa, ale nic nevíme, nic jsme neviděli, nic jsme neslyšeli, nikoho neznáme. Půjč mi pas.“

„Na. Pokud hledáš značky, tak nějaké tam jsou.“

„Šikovnej kluk. Jo, v pořádku, táta se postaral. Teda spíš Oleg. Dej si tam ještě tuhle kartičku. Tam, co je fotka.“

Kartička vypadala dost zvláštně. Byla z bankovkového papíru, pokrytého složitou giloší. Uprostřed bylo modrozelené velké písmeno Ш, zabírající možná čtvrtinu listu a dole červeně K-02074, které vypadalo jako série a číslo dokladu. Obě strany kartičky byly stejné, jen na jedné bylo otištěné malé trojúhelníkové razítko fialové barvy, s číslem 318 uvnitř.

„Co je to? Šém?“

„Ochrannaja gramota. Měl by to znát i ten nejtupější polda, co ho sem převeleli z Dolních Anusovic pod Kostrčí v Zažopinském kraji. I když i to je bez záruky. Ve službě říkáme, že když ses už představil jako kastrol, zalez do trouby.“

„No tak jo. Pojedeme na Univerzitu nebo na Jihozápad?“

„Oleg nás tam odveze, podle potřeby. Spíš k Černyševskému, ale vysadit nás musí někde stranou, u botanické zahrady nebo u Lomonosova. Jsme přiměřeně chudí intelektuálové, taxíky nejezdíme a peníze radši utrácíme za zmrzlinu. Nebo za koktejly v baru. Neboj, mám na to rozpočet.“

Laborky z fyziky byly fajn, ale přednáška z technického kreslení se vlekla a vlekla. Pořád mi při ní lezly do hlavy myšlenky, jestli dělám dobře, když strkám čumák do aktivit, po kterých mi vlastně nic není. No, strkám… Strkají mi. A taky, jestli mi ten čumák do těch aktivit není strkaný s účelem, který se mi nakonec nebude líbit. Z druhé strany to ale nebylo tak úplně špatné odreagování od náporu školních věcí, který začínal být dost mohutný. Natálka přednášku zasklila, seděl jsem s Jurou a Ruslanem. Jurka si všimnul, že přemýšlím o něčem jiném, než je inženěrnaja grafika.

„Něco tě žere? Nepotřebuješ s něčím helfnout?“

„Ne, Georgi, díky. Přemýšlím.“

„Přemýšlíš tak intenzivně, že si zapomínáš dělat poznámky. Zabřezla se ti Nataška?“

„Jak jsi na tohle přišel, proboha?“

„Zahlídnul jsem, jak ti na laborkách dávala nějaký papírek, tak mi blesklo hlavou, že byla u doktora.“

„Ne, březí fakt není. V pohodě, Georgi, pusť to z hlavy. Jsem trochu přetížený.“

„Abys nebyl, když furt sedíš na výpočetce. Oraz si.“

„To právě chci udělat, po škole chceme s Natálkou vyrazit na procházku na Leninské hory.“

„Dobrý nápad. Hezky a teplo už dlouho nebude, je potřeba toho využít.“

 

Naty na mne čekala na vachtě. Vykecávala se s babkou Nasťou a obě se chichotaly zcela po holčičím způsobu. Vlasy měla spletené do copu, líčení umyté a na sebe navlékla jakýsi šílený polokabátek, poloblůzu. Celek doplňovaly nemoderní – a zrůdně neslušivé – brýle. Mírně jsem zalapal po dechu.

„Dobrý den, soudruhu studente!“

„Ufff… Kdo jste, soudružko? Měl bych vás znát? Dobré odpoledne, babi Nasťo, vezměte si cukrátko.“

„Nepoznáváš, co? Hoď si věci na pokoj, převleč se a vyrazíme. Trochu nás tlačí čas. Oleg tu bude za chvíli. Já počkám tady, nějak jsem si natáhla lýtko, schody dneska neee.“

„Jo, hned jsem tu. Chceš shora něco přinést?“

„Jestli máš mléko. Nějak mi vyprahlo.“

 

Nedopitý trojhránek mléka doma byl a při ochutnání se mléko jevilo jako ještě pitelné. Vyměnil jsem bundokošili za flanelku a rolák a bundošku jsem zrovna hodil do prádla. V umývárně jsem si rychle přejel pastou zuby a vyrazil jsem dobrodružství vstříc.

„Jsi rychlej. Ten rolák ti sluší. Jé, mlíčko! Pojď blíž, dostaneš pusu.“

„Mrroourrrr.“

„No jistě, ještě tu dělej kocoura. Vidíte to, teto Nasťo?“

„Všichni jsou stejní. Ale tenhle je navíc ještě chovnej, toho se drž!“

„Budu se ho držet, teto Nasťo, budu. Mili, musíme si pospíšit, taxík čeká. Dopiješ to, ať to netaháme sebou?“

Oleg s taxíkem čekal za rohem na Energetické, před prodejnou zeleniny. Zelené očičko bylo zhasnuté, ale taxametr netikal. Oleg si četl v nějaké učebnici a když jsem otevřel dveře, kamarádsky se zasmál.

„Pojď dopředu. Ahoj, Naty. Jak šla škola, Milane?“

„Ale jo, jen kreslení tedy vůbec neutíkalo. Čekáš dlouho?“

„Chvíli. Jste přesní, jak hodinky ze Švajcu. No tak jo, pohneme se z místa. To první místo, Naty, jo?“

„To první, Olegu. K většímu Lomonosovovi. Nemusíš úplně pospíchat, máme polštářek. Ne úplně velký, tak akorát.“

„Rozkaz, soudružko. Jedu.“

„Hele, vy dva – asi mi po tom nic není a nechci detaily, ale jak jste na tom se subordinací? Předpokládám, že nejsem součástí nějaké hierarchie velení, že?“

„Chytrej kluk. Ne, nejsi. A šéfuje tomu ona.“ Palcem ukázal dozadu na Natálku.

„Já jsem jen mraveneček. Andrej taky. Vyhrabat, zahrabat, přinést, odnést, zajistit, odzajistit, odřídit, zařídit, obstarat, zabezpečit, přikrýt záda, to umíme výborně. Ale plány staví hlavouni.“

„Rozumím.“

„Abys mi rozuměl… Když šéf přišel s tím, že máme klučinovi dělat chůvičky, pěkně jsme se s Andrejem nakrkli. A že frflat umíme. No ale nejdřív se ukázalo, že klučina je poměrně velkej kluk a chvilku to dokonce i vypadalo, že je od fochu a šéf na nás něco zkouší. Nebo že je to provokačka od našich úhlavních kámošů od uniformovanejch. Tak jsme frflat přestali a možná tě to překvapí, ale začalo nás to bavit. A pak přišel za šéfem hospodář a vyjevil nám to sladké tajemství, že k tomu ještě navíc šoustáš s Naty – Natálie Leonidovno, promiň – a že jsi dobrý kumpán. Co jsem zatím viděl, tak má pravdu.“

„Neříkej mi, že jsi nás šmíroval, když Milanovi hraju na koženou flétnu?!“

„Ale ne, huš. Myslel jsem to, že je kumpán do nepohody, ne, že se s ním oddáváš nevázanému sexu. Co jsem to… jo, tak klučina se nám začal líbit. Je samostatný, dobře se orientuje, nebál se vyrazit si na výlet do Ljuberců, stínovat Nešikovnejma se nenechá vůbec a i Šikovný docela pěkně umí, rozumí si s mozkama. Asi by se hodil do stavu, ale to prý nepůjde a nemáme to ani zkoušet. Ale já jsem jen mravenec. Tak jsme klučinovi začali říkat Miláček, přišlo nám to docela vtipný a myslím, že se na nás pro to zlobit nebudeš.“

„Nebudu. Vtipný to přijde i mně.“

„To je fajn. Hele, otevři tu přihrádku, něco pro tebe mám. Dělali to kluci z dílen.“

To něco byl boxer. Moc hezky udělaný boxer.

„Hm. Nesáhnu na předmět doličný, že?“

„Klukovi to fakt pálí, je dobrej.“

„Já ti to říkala hned. Neboj, Mili. Jestli jsou na té věci nějaké otisky, tak moje, Olegovy a pana Jemeljanova z dílny. Žádná krev, žádné zbytky kůže a zubů.“

„Předpokládá se, že se budeme prát?“

„Ne. Tohle máš pro všechny případy, myšleno genericky pro všechny případy. Ty nejsi rvavý typ, co jsem si všimnul. Takhle, normálně se to legálně nosit nesmí, takže pokud někde sebou nemáš pas, neber si ani boxera. Počkej, teď na mě nemluv, tuhle zácpu musíme objet dvorkama.“

Oleg řídil neuvěřitelně. Uhnul do vnitrobloku a prokličkoval mezi jakýmisi klepadly na koberce a dětskými prolézačkami ve tvaru zeměkoulí a raket. Vzal jsem si ten boxer, byl nečekaně těžký. Oproti plochému tělu byla dlaňová část odlita do tvaru jakéhosi elipsoidu a podle všeho i z něčeho jiného, těžšího než zinkalový zbytek. Pracovní část sice neměla broušené hrany, ale i ty nízké výstupky na ní působily velmi ošklivě. A když jsem se na ně podíval blíž, na každém bylo zrcadlově vyvedené písmenko. M I L A N.

„Ježíšmarjá, to je infantilní.“

„Galérka to takhle má. Alexej Andrejevič samozřejmě nevěděl, pro koho to vyrábí, tak to udělal dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klidně si to spiluj, je to zinkal, to půjde pilníkem krásně. Říkala jsi u velkého Lomonosova, Naty?“

„Jo, tady někde, ne přímo před vchodem. Tamhle na rohu to bude dobré, je tam telefon.“

„Mám tu někde čekat poblíž?“

„Radši jo. Dík.“

„Tak zlomte vaz a dobrý lov.“

„Ahoj, Olegu.“

 

Sotva Natálka vylezla z auta, vrhla se k telefonní budce. Co jsem si všiml, vytočila přesný čas a po krátké pauze šest číslic. Mince automat zjevně nechtěl. To, co slyšela, se jí evidentně líbilo. Zavěsila a chytla mne kolem krku.

„Lumumbář vyrazil. Máme to v pohodě. Jdeme se podívat k Černyševskému.“

„To je z druhé strany Univerzity, že?“

„Jo. Mohla by tam být i nějaká šikovná lavička. Půjdeme tudy. Vezmeš mě za ruku? To je moc prkenně, uvolni se. O nic nejde, jsme milenci na procházce. Já budu něco štěbetat, jo? Úplné blbosti, nepřikládej jim žádný význam.“

„Tak to jsem fakt zvědav.“

„No, a představ si, že Marie Fjodorovna včera přišla v naprosto úžasné blůzičce, takové jako lososové, nebo ne, spíš skoro starorůžové, takhle s propínáním na perleťové knoflíčky. Takové jako měla Káťa na těch Denisových narozeninách, jak jsme byli na jaře. No, víš, v Kuzminkách, Ljuda se tam strašně pohádala s tím svým, jak se tak strašně ožral ...“

Tohle bylo obdivuhodné. Vydržela mlít bez přestávky, celou cestu kolem obří budovy Univerzity až k parčíku mezi Leninskými a Vrabčími horami.

„… a přišel vedoucí a já mu pak řekla, že pokud to takhle nechá, tak už Anně Pavlovně s ničím nepomůžu, ta kráva je líná jak veš a já mám taky svoje povinnosti. Hele, tady je lavička, Nesedneme si chvilku? Je krásně.“

 

Lavička byla přímo naproti busty Černyševského. Před ní přecházela sem a tam asi čtyřicetiletá paní v bílé blůzičce a úzké šedé pouzdrové sukni. Byla výrazně – ale opravdu výrazně – nalíčená a na někoho zjevně čekala.

Lavičku jsme si zabrali pro sebe. Bylo fakt hezky, ale sluníčko se už v pozdním podzimu schovalo za věž University a na parčík s jezírkem a fontánou začal padat chlad. Nataška si hrála s copem a občas mi s ním laškovně přejela po čenichu. Při tom ještě stíhala vyprávět evidentně fiktivní historky ze své fiktivní práce, očima ale sledovala čím dál, tím nervóznější paní. Ta střídavě kontrolovala svoje hodinky a velké hodinové ciferníky na bočních věžičkách MGU. Pobavilo mne, že na levé a pravé věži je různý čas, rozdíl čtyř minut byl dobře patrný a tahal za oči.

„… a představ si, že pak Alina řekla Světlaně Petrovně, že její muž v posteli za nic nestojí a ať mu občas koupí nové trencle… Hele, už jde. A není sám.“

Z opačné strany, než jsme přišli my, tedy ze strany Universitního prospektu, přicházeli dva. Lumumbář byl poměrně vysoký a bílé krve mohl mít tak maximálně čtvrtinu, africké rysy byly naprosto nepřehlédnutelné. A byl docela slušně osvalený, s muskulaturou zápasníka, která úplně neseděla k jeho výšce a slušela aby spíš podsaditému pořízkovi. Spolu s ním šel chlápek, který vypadal jako kopie Che Guevary, zkříženého se Sancho Panzou. Byl to běloch, malý, vyžraný skoro dokulata a místo osla si vedl kolo. Na nosiči měl přivázaný černý kufřík „diplomat“, jaké v té době byly v módě. Oba na sobě měli jakési kopřivově zelené blůzy, dost evokující armádní uniformu a lumumbář měl na hlavě i castrovku s krátkým štítkem. Sancho kouřil krátké cigarillo. Muži se o čemsi hádali, podle gestikulace soudě dost intenzivně. Když prošli kolem nás, rozpoznal jsem španělštinu. Lumumbář na nás vrhnul krátký zkoumavý pohled, ale zjevně jsme jej nijak nezaujali a hned zase otočil hlavu směrem k paní před sochou. Ta si jich konečně všimla a oči se jí rozsvítily. Narovnala se v kříži, vypjala prsa a při chůzi začala vlnit boky. Do té doby působila dost udřeným dojmem, jako někdo, kdo celý den stojí za pultem či v tomto případě nejspíš za tárou a bolí ho z toho záda, teď se ale před očima proměnila. Ne úplně v kočku, na to byla příliš tuctový a na můj vkus i příliš nalíčený typ, ale v samici rozhodně. Nataška se ušklíbla.

„Ta je jasná, ta se jen jen třese na to, až jí tam vrazí čuráka až po koule. Ale nejdřív až do krku a nejspíš pak i do zadku. Teď ale, co ten druhý, neřekla bych, že s ním půjdou do trojky.“

„Taky bych s ním do trojky nešel. Ani s tím vysokým.“

„Ramón Ramirez. Syn dost vysoko postaveného důstojníka kubánské armády a sovětské lékařky. Protekční děcko a pro nás i dost politický problém. Toho malého ale neznám. Vypadá taky na Kubánce, viď?“

„Tam odněkud. Kuba, Haiti, Portoriko, Dominikánská republika. Neumím to úplně posoudit. Rozhodně mluví španělsky.“

„O Dominikáncích v Lumumbáriu nevím, ale možné to asi je. Haiťani tam nejsou žádní, to vím pozitivně. Mohl by být z Portorika, ale zase z druhé strany, proč to komplikovat. Occamova břitva, že jo. Nezmnožujme entity, když to není nutné. On to někdo zjistí. Hele, začíná to být zajímavé.“

Paní se lumumbářovi vrhla kolem krku. Ten úplně odvázaně nevypadal, ale nakonec ji rukou objal kolem pasu a líbnul ji kamsi na tvář. Omotala se kolem něj, jak liána, chvíli jsem si myslel, že na něj obkročmo naskočí. Možná i chtěla, ale ta sukně, co na sobě měla, byla natolik úzká, že v ní mohla v podstatě jen cupitat. Všimnul jsem si, že má dost pěkný zadeček a taky boky.

„Co na to povíš, Mili?“

„Hm. S ohledem na souvislosti bych řekl, že paní je lékárnice, rozhodně v práci stojí a nedělá jí to dobře. Podívej, jak se na těch kramflecích necítí úplně jistě. Dlouho neměla chlapa. Buď je manžel impotent, nebo je rozvedená, nebo vdova. Nevidím tam pořádně, ale řekl bych, že nemá snubák, takže nejspíš rozvedená. Na vdovu bude spíš moc mladá a na impotenta manžela asi taky, i když, kdo ví. Mohla by mu jen zahýbat s mladším kanečkem. Tenhle vypadá vcelku skokuschopně a jestli jsi říkala, že má čtvrtmetrový ocas, tak to dává smysl.“

„Rychlá a dobrá úvaha, Mili. Podívej, podívej!“

Paní z kabelky vytáhla nějaký balíček v hnědém sovětském balicím papíře a podala ho lumumbářovi. Ten ho potěžkal, zatřásl s ním u ucha a předal ho tomu, co vypadal jako Che křížený se Sancho Panzou. Malý Kubánec odvázal kufřík z nosiče a balíček do něj uložil. Pak kufřík zase pečlivě přikurtoval, z kapsy blůzy vytáhnul tlustý smotek červených desetirublovek a podal ho lumumbářovi. Oba si potřásli rukama a malý odjel směrem k Mendělejevské ulici.

 

„Čas začít pracovat, Mili. Koupíš mi zmrzlinu? Prosím.“

„Jasně. Tamhle jsem viděl stánek.“

„Creme brulée, prosím. Pokud ovšem nebudou mít Lakomku s čokoládovou polevou. Mám chuť na zmrzlinu.“

„A fakt nejsi v jináči? Nějak na to poslední dobou všichni narážejí, včetně báby Nasti.“

„Pokud bych byla, budeš první, kdo se to dozví. Nejsem, neboj. Prostě vypadáme jako ideální chovný pár, inteligentní árijec a plodná slovanka s vlasy, barvy zralé pšenice. Umíš si představit, jak chytrá, vtipná a krásná bychom spolu mohli mít děťátka? Počkej chvíli.“

Vytáhla z kabelky notýsek, něco do něj načmárala a lístek vytrhla. Došli jsme ke stánku. Polévanou Lakomku neměli, creme brulée ano. A Nataška ten lísteček dala prodavačce, která jen kývla a vytáhla zpod pultu telefon. Došlo mi, že tenhle stánek tam nestojí jen tak. Nataška mi strčila zmrzlinu do ruky, za druhou ruku mne majetnicky chytla a decentně mne táhla pryč. Lumumbář a nadržená paní se mezitím vydali směrem ke stanovišti taxíků. Šli jsme pomalu za nimi.

„Tipneš si, co bude dál?“

„Jedou šoustat. Možná k němu na kolej, ale to by nedávalo smysl, proč ta předávka zboží takhle mezi lidmi. Ten malý asi bude kurýr, že. Ne, na kolej je to blbost. To samé k ní. Nejspíš má doma nějaké odrostlejší dítě nebo děti. Do křoví nebo na mez ji asi v téhle blůze a sukni nepovalí. Vychází mi hotel.“

„Chytrej kluk. Jedou na hotel a pokud moc nezměnil modus operandi, tak do Nationalu. Akorát jsme zatím měli poznatky, že tam dealuje, tu ženskou jsme neznali. No, uvidíme, jestli to Oleg stihne včas, kdyby ne, zmermomocním normální taxík. Ale nerada bych.“

 

Oleg s taxíkem stál kousek stranou od normální stojánky a taxikáři kolem na něj koukali dost ošklivými nenávistnými pohledy.

„Mám si tipnout? Jedu k Nationalu?“

„Ještě nevíme. Hele, tamhle jsou, ten druhý taxík, akorát nasedají. No tak jo, pojedeme za nimi. Mili, dojez tu zmrzlinu, ať Olegovi nezamažeme sedadla. Tfujtajxl, bylo to hrozně sladké. Dala bych si radši kus flákoty.“

Taxík s lumunbářem vyjel z řady a Oleg se měkce rozjel za ním, směrem k centru.

 

***

Provoz v podvečer začínal dost silně připomínat špičku, i když individuální dopravy tou dobou v Moskvě zase tolik nebylo a většina vozidel směřovala opačným směrem, tedy z centra směrem k panelovým králíkovištím na periferii města. Olegův taxík zjevně neměl sériový motor a Oleg bez problémů držel odstup ob tři, čtyři auta od vozu s lumumbářem a jeho milou.

„Máte pravdu, asi opravdu jedou do Nationalu. Co jste viděli zajímavého?“

„Dost věcí. Nejspíš předávku, tipla bych si injekční ampule. Když přebíral balíček, zkoušel, jestli šplouchá. Jako jo, mohly to být nějaké prekurzory, ale věřím ampulkám. Morfin, třeba.“

„Zajímavé. Takže ta ženská dělá ve farmacii a má přístup k opiátům.“

„Nebo v nemocnici, nevíme.“

„Taky možná varianta. Tak jo, předala mu balíček. Takže on ho teď má u sebe?“

„A to je na tom to nejzajímavější. Přišel s kurýrem, možná i přímo dealerem a zrovna mu to předal. Za dost peněz.“

„Kurýr je místní?“

„Neřekla bych, bavili se španělsky a Mili si myslí, že to bude taky Kubánec. Na každý pád je Hispánec. Malý, tlustý, zarostlý jako Che Guevara.“

„Dobrý lov. Hele, tamhle je Andrej. Prostřídáme se, pro všechny případy.“

Sáhnul po mikrofonu.

„Mravenečník šest pro sedm. Slyšíme se?“

„Sedm pro šest. Dokonce tě i vidím.“

„Šest pro sedm, předávám objekta.“

„Sedm pro šest. Beru si objekta.“

„Šest pro sedm. Předáno, potvrzeno. Konec.“

Oleg uhnul doprava na Komsomolský prospekt, zatímco taxík s lumumbářem pokračoval po Zubovském bulváru rovně. Mě pobavila volačka.

„Olegu, proč proboha mravenečník?“

„Viděl jsi ho někdy naživo? Všude strká nos, jestli tam není něco k jídlu.“

„No jo. A jazyk.“

„To nechám na tobě.“

Natálka, které si po celou dobu dělala do notýsku poznámky, se vmísila do hovoru.
„Milan je dobrej mravenečník. Má dlouhatánský jazyk.“

„Jo, vypadá na to.“

„Nejen vypadá. Hele, kluci, já vyměním vizáž, jo? Takhle do hotelu nemůžu. Navíc mě Ramón na té lavičce viděl.“

Zručně si rozpletla cop a rozčísla rozpuštěné vlasy. Ty pak gumičkou stáhla do vysoko posazeného ohonu.

„Myslíte, že to takhle bude dobrý?“

„Je to hezký, sluší ti to, ale sčesané dozadu jsi to měla i předtím. Nechceš zkusit spíš nějaké splývající?“

„Dobrý postřeh, Mili. Hele, já si je nechám navolno, jen je takhle secvaknu na straně beruškou. Líbí?“

„Trochu infantilní. Ale hezký. Mně se to líbí. Co povíš, Olegu?“

„Kočka. Dolarová. Ale potřebuješ nalíčit.“

„Jasně, jasně, ne všechno najednou, mám jen jedny ruce. Mili, podržíš mi to zrcátko, prosím?“

Naty si s líčením hrála skoro čtvrt hodiny, výsledek ovšem stál za to. Místo nevýrazné a prakticky ošklivé intelektuálky seděla na zadním sedadle luxusní, výrazně, ale přesto decentně nalíčená štětka. Vyšlo to tak akorát, Oleg akorát zahýbal na Prospekt Marxa. Sáhnul po vysílačce.
„Mravenečník šest pro termitiště. Termitiště, ohlaš pozici sedmičky.“

«Termitiště mravenečníkovi. Sedmička doprovodila objekta a před deseti minutami se odpojila. Cíl potvrzen.“

„Mravenečník šest termitišti. Potvrzeno. Vysazuji pasažéry. Konec.“

Oleg vrátil mikrofon do závěsu.

„Kurva zkurvená, nestihl jsem to. Měl jsem jet rovně. Promiň, Naty.“

„Neřeš to, Olegu, poradíme si i tak. Možná, že to dokonce je i lepší. Jo, je to lepší. Nemusíme si hrát na Nešikovný. Zastavíš nám tady u Geologického muzea? Ten kousek dojdeme pěšky. A jo, prosím tě, půjč Milanovi svoje sako. Pro sichr.“

Sako mi nečekaně dobře sedlo. Radši jsem si projel kapsy a vrátil Olegovi jeho hřebínek a měsíční lítačku na MHD. Naty se do mne zavěsila a procházkovým tempem jsme se vydali doleva k hotelu National.

 

Portýr ve vínové livreji u vchodu se na Natálku přátelsky usmál.

„Dobrý den, slečno Kamillo.“

„Dobrý den, Frole Frolyči. Tohle je soudruh Michael.“

„Dobrý den, soudruhu Michaele. Prosím, račte dál.“

V hotelové hale panovalo decentní příšeří, voněl tam drahý tabák a v zrcadlech se zlacenými rámy se odrážela naprosto nesovětská atmosféra dnes již bývalého předrevolučního luxusu. Natálka zamířila k přepážce recepce, za kterou seděl další olivrejovaný chlápek. Měl odulé tváře a na čenichu nařvaně arogantní výraz.

„Žádná volná místa nemáme!“, prohlásil místo pozdravu.

Na soudružku studentku to neudělalo žádný dojem. Naklonila se přes tu přepážku, v podstatě až do osobní zóny recepčního.

„Knihu ubytovaných,“ zasyčela, „bez řečí, okamžitě. Tys neslyšel?“

Chlápek vypadal, jako by z něj vypustili vzduch, splasknul před očima.

„Jistě, jistě, hned to bude… Omlouvám se soudružko, soudruhu… Tady, tady je knížka…“

„Ramirez, Ramon, Gluško, Anna Nikitična. A odkdy ubytováváte nesezdané páry, soudruhu recepční?“

„Od čtyř. A doprdele… Ježíšmarjá, promiňte, soudruzi, to mi uklouzlo. To musí být nedopatření. Nesezdané páry… páry… u cizinců člověk neví, asi jsem si myslel, že jsou manželé.“

„Kecáš. Hlášenku pobytu cizince!“

„No jo, no jo… Ještě jsem ji nestihl vyplnit, cizinec se ubytoval bukvalno chvilku před vámi… Máme toho mnoho… jsme prvotřídní hotel… mnoho administrativy… Hned ji dopíšu.“

„Jo, máš toho mnoho. Čajíčku a sušeneček, co? No nic, nejsme OBCHSS, Kdys nastoupil?“

„Předminulý týden, soudruzi.“

„A to tě jako má omlouvat? Vyžral ses rychle. Chodíš žrát do kuchyně prvotřídní produkty pro zahraniční hosty?“

„Proboha, ne! Nosím si svoje, podívejte, tady mám obložený chleba… manželka nachystala… držíme dlouhé směny…“

„Číslo pokoje!“

„Jaký pokoj si budete přát, soudruzi? S výhledem na Náměstí Revoluce? S krásným výhledem, širokou postelí, na stropě je zrcadlo…“

„Dobytku! Číslo pokoje, kam jsi ubytoval Ramona Ramireze a tu… Annu Nikitičnu. Taky s výhledem na Náměstí revoluce a kurvím zrcadlem nad kurvím pelechem?“

„Ježíšikriste, promiňte… Jistě, jistě, pokoj 204, druhé patro. Krásný pokojík… opravdu krásný pokojík…“

Pro soudružku studentku recepční přestal existovat. Zavěsila se do mne a decentně mne nasměrovala k širokému schodišti s vínově rudým běhounem.

„Tak pojďme, soudruhu Michaeli. Podíváme se, co jsme ještě schopni v téhle věci podniknout.“

 

V patře seděla za stolkem pod krhavou žárovkou děžurná. Soudružka studentka ji okázale oignorovala a pokračovalo po nemálo prošlapaném vínovém koberci, který nejspíš taky pamatoval poslední Romanovce, doleva. Zjevně to tu znala. Děžurná se nabudila.

„Hej, kurvo! A zaplatit?“

Natálka se pomalu otočila.

„A teď se modli, abych se přeslechla. Cos to řekla?“

„Zaplatit. Máš zaplatit, když jdeš s kunčoftem.“

„Slyšel jste to taky, soudruhu Michaeli? Tady občanka… moment… Fjodotova, A. N. tu nám stojí na jmenovce, hmmm… Tady občanka Fjodotova vás považuje za klienta prostitutky, tedy mne. Uvědomuješ si, co říkáš, občanko Fjodotová? VSTÁT! Kurva, bude to, neslyšelas?“

„Co si… co si to… to, dovolujete?! Zavolám milici! Jo, milici! Zavolám!“

„Napugala ježa goloj žopoj. Vylez od toho stolku! Číst tě ve škole naučili, než jsi propadla naposled?“

Vrazila jí před oči otevřenou knížečku, tak blízko, že bába polekaně ucukla hlavou a udělala krok dozadu. Děžurné mohlo být někde mezi čtyřiceti a padesáti, na trvalé měla jakýsi platinový přeliv a poměrně dost nadváhu. Nepříjemný dojem dotvářela malá, jakoby prasečí očička. Teď ovšem měla v hlavě guláš, protože podle její šablony jsme fakt vypadali jako šlápota a klient, nicméně jsme se chovali neočekávaně. Tedy alespoň šlápota, já na to koukal, jako na film v kině. Dospěl jsem k názoru, že do tohohle se míchat nebudu. Film mezitím pokračoval.

„Tak, Fjodotová A. N. Vyndej ten šuplík. Živě!“

„Tam… ale… tam nic není.“

„To nech na nás. A heleme se, penízky. Tak šup, občanko A. N., počítej. Nahlas!“

„Deset, dvacet, čtyřicet pět, padesát pět, osmdesát, devadesát, sto, sto deset, dvacet, třicet, čtyřicet, šedesát pět, devadesát, dvě stě, dvě stě deset.“

„Nese to, viď? Psát umíš?“

„Jo. Ano. Umím.“

„Tak sedni a piš. Nadpis – vysvětlení. Od Fjodotové A.N. ekonomickému řediteli hotelu National, na vědomí k tomu příslušnému pracovníkovi OBCHSS stejného hotelu. Já, Fjodotová A.N., datum narození doplníš, se tímto přiznávám k tomu, že jsem ke dni dvacátého října 1979 ukradla sumu dvou set deseti sovětských rublů občanům SSSR. Svého skutku lituji a peníze předávám k dispozici ředitelství hotelu. Jsem ochotna nést zasloužený trest. Datum, podpis. Ukaž to sem! Jo, souhlasí, psát umíš. Teď to odneseš k řediteli. A navrátíš se nejmíň půl hodiny, pokud jo, odnesou tě čerti. Rozumělas?“

Bába cosi zahuhňala. Zjevně byla dost v šoku.
„CO? Něco jsem se ptala!“

„Ro… rozumněla jsem.“

„Jak dlouho se nevrátíš? A ty peníze, nezapomeň.“

„Půl… půl hodiny!“

„Nejmíň. Zmiz odtud. Pohni tou tlustou prdelí! Nemám ji nakopnout, soudruhu Michaeli?“

 

Děžurná zmizela, jak pšic. Na tu nadváhu se pohybovala neočekávaně hbitě. Natálka ještě rychle prohlédla stolek.

„Někde tu musí být univerzální klíč. Jo, tamhle, na zdi. Vyndáš mi ho?“

„Je to zapečetěné.“

„No a co, v klidu to odpečeť.“

Klíček byl v zasklené skříňce, zajištěné plastelínovou plombou s logem hotelu.

„No tak jo, to bychom měli. Tak jdeme dál.“

„Co se chystáš podniknout?“

„Jsem strašně zvědavá, jestli svodka nekecala a Ramón má fakt čtvrtmetrovýho čuráka.“

„Jako že mu ho půjdeme změřit? To nebude lehký, vypadá na zápasníka.“

„No, myslím, že mu ho měří Anna Nikitična. Jak podél, tak napříč a taky po obvodu. Půjdu se kouknout. Tyhle pokoje mají předsíňku, to by mohlo klapnout. Na, vezmi si tohle.“

„Co je to?“

„Klikr. Kdyby někdo šel, takhle s ním dvakrát klikneš, já vystřelím pryč.“

Dvěstěčtyřka byla skoro na konci chodby. Dveře byly poměrně tlusté, ale i přes ně se při troše pozornosti daly vytušit zvuky bouřlivého sexu. Natálka vytáhla z kabelky primářské uši – pobavilo mne, že chiraňácké – přimáčkla stetoskop na zeď a chvíli poslouchala.

„Jsou v nejlepším. Jak prasata, když se chrujou. Tohle bude lehký. Podrž mi kabelku.“

Dle váhy soudě, měla v ní celý arsenál. Zručně klíčkem odjistila otočnou kouli na dveřích pokoje a protáhla se dovnitř. A nepobyla tam nijak dlouho.

„Blbý úhel. Ale jo, viděla jsem. Svodka nekecá, možná dokonce třicet čísel. Magistra po něm skáče, jak zběsilá a řve, jako by ji na rohy brali. No, tady teda na roh. Jednorožec, blja… Když dosedne, tak furt kus ocasu kouká. Magistra má teda fest dudy, trochu vytahaný, vlastně trochu dost, lítají jí všude kolem. Měl jsi pravdu, ta fakt dlouho neměla chlapa. Smrdí to tam pižmem, jak někde v zoologické zahradě. Chceš se taky kouknout?“

„Ufff… ne, na to nemám nervy.“

„Jo, rozumím. Jestli mám být upřímná, tak docela zírám. Baví tě to? Bavilo by tě to?“

„Já ti nevím. Připadám si, jako bych se na to koukal ze strany, jako by se to neodehrávalo se mnou.“

„To si zvykneš. Jo, táta měl dobrý odhad. Tak já zamknu. Víc tady asi nezjistíme. Ten klikr si nech, ten jsem nafasovala pro tebe. Mám svůj. Jo, dá se takhle přicvaknout na klíče. Civilové takové nemají, jestli mi rozumíš.“

Vrátili jsme se ke stolku děžurné. Naty vrátila klíček do skříňky, zavřela ji a přemázla provázek zbytkem plastelíny. Na chvilinku se zamyslela, pak plastelínu v misce pečlivě uhladila a dlouhým nehtem do ní vyryla slovo CHUJ. Spokojeně se ušklíbla.

„Zpečetěno. Dneska asi padla. Mizíme odtud. Přespíš u mě? Táta tedy není doma, tak snad tě máma neojede.“

„Ráno jdeme do školy. Měření, a pak laborky z měření. Škola. Pamatuješ?“

„Andrej nás po snídani odveze. Radši dřív. Potřebuješ si vzít věci z koleje, viď?“

 

Seběhli jsme po schodech dolů do lobby. V jedné z lenošek seděl Oleg a četl si v žurnálu Za ruljom. Na stolku měl rozpité kafe a vypadal uvolněně a spokojeně. Stačilo ale, aby si nás všimnul a okamžitě vyskočil.

„Dobrý, Olegu. Všechno je v pořádku.“

„Byli jste tam dost dlouho, začínal jsem si dělat obavy. Zmršil jsem to moc s tím zpožděním?“

„Ne, úplně v pohodě. Stojíš někde daleko?“

„Ne, tady za rohem. Sice na zákazu, ale to projde. Kam vás hodím?“

„Do Medvedkova.“

„To je fajn. Na ulici Radio je nějaká ošklivá bouračka, celé Lefortovo je ucpané, tak tomu uteču. Jak se ti to líbilo, Milane?“

„Kurva, jestli mi řeknete, že to byl nějaký druh testu, prokousnu vám jugulárky. Oběma.“

„To by nebylo tak lehký. Ne, věř mi, žádná zkouška, nic takového. Ale líbí se mi tvůj model uvažování. No nic, hospodář říkal, že to nemáme ani zkoušet. Takže znova opakuju, žádný test.“

„Nenudil jsem se. Fakt ne.“

„Soudruh Michael to bral, jak starý profík. Dokonce umí nasadit i ten správný rybí pohled. Ta děžurná na patře z něj byla vykleplá víc, než ze mě, a to jsem na ni byla fakt ošklivá. A jo, než na to zapomenu – i když na to se nijak rychle zapomenout nedá – Ramón má teda jako fakt dlouhatánský péro.“

„Šoustali?“

„To si piš. Jak králíci. Magistra má teda dost vytahaná vemena, ale ojížděla ho, jak profina. Hele, máš u auta návštěvu.“

Když nás pochůzkář u auta viděl přicházet, zableskla se mu radostně očička v předtuše tučného úplatku do kapsy od pasáka taxikáře, kurvy a kunšofta.

„Narušujeme, občané, narušujeme?“

Oleg se na něj znuděně podíval.
„Co jsi zač?“

„Co si to… Legitimujte se, občane!“

„Na. Nesahej na to, smíš se jen kouknout. Proč ses nepředstavil, zatím ještě pořád staršino? Jak to vůbec jednáš se svými spoluobčany? Lid ti svěřil ochranu socialistické zákonnosti a ty tu předvádíš co? Styď se, chováš se jak nějaký kapitalistický bobby. Nastupte si, soudruzi, tady pořád ještě staršinu si vyřeší jeho náčelník v rámci raportu. Doprdele, tihle tupí pochůzkáři. A to si vezměte, že jim lidi ještě dávají úplatky. Tak do Medvedkova, Naty?“

„Buď tak hodný, Olegu. Dneska je to fakt dlouhý den.“

 

Oleg měl zjevně taky dlouhý den a jel opravdu svižně, takže těch nějakých třicet kilometrů z centra do zastrčeného Medvedkova urazil ve večerní špičce ani ne za padesát minut.

„Tak jo, jste doma. Dovnitř nepůjdu, těším se na pivo z ledničky a vanu. Zítra slouží Andrej, to víš, Naty, že jo?“

„Jo, jo, vím. Hele, Olegu, díky za jištění. A nežer se už tím zpožděním, nic se nestalo.“

„No jo, nežer se. Tohle se mi prostě nestává. Jo, Milane, vrátíš mi, prosím tě, moje kvádro? Ještě bych ho chtěl nosit.“

„Ježíšmarjá, promiň! Ale sedí mi, jak ulité. Odkud ho máš?“

„To mi šije jeden Žid v Zamoskvořečí. Vidíš, to je dobrý nápad, vezmu tě tam, nejsou drazí a výsledek jsi vlastně už vyzkoušel. Ty dveře přibouchni ještě jednou, tak. Hezký večer, ahoj!“

 

Na recepci tentokrát seděl jiný důstojník. Taky v civilu a bílé košili s krátkým rukávem, ale výrazně starší, než ten předtím.

„Dobrý večer, slečno Natálie. Dobrý večer, Milane… Zdeňkoviči, že? Jednoho Zdeňka znám, z Ucherského Gradišče. Vynikající střelec. A milovník piva. Tedy mimo toho, že je velký odborník na zbraně. Možná vás to překvapí, ale ČZ považuji za mnohem lepší zbraně, než PM. Vy jistě taky střílíte, že? Jo, promiňte, nepředstavil jsem se. Nikolajev. Pavel Petrovič. Počkejte, vyjdu k vám, přes pult je to nezdvořilé.“

„Kovář. Milan Zdeňkovič. Těší mne.“

„Potěšení je i na mé straně. Víte, že jste ještě sympatičtější, než mi říkali? Slečno Natálie, váš kolega se mi opravdu líbí. Předpokládám, že ráno pojedete do institutu, že? Oba? V kolik?“

„Musíme brzy, Pavle Petroviči. Abychom byli v Lefortovu na osmou.“

„Dobře, slečno Natálie. Andrej bude čekat před sedmou. Přeji hezký večer.“

 

Vyjeli jsme nahoru a Natálka odemkla svými klíči.

„Jsme doma, mami, s Milanem!“

„No to je překvapení. Ahoj, děti. Kde jste byli tak dlouho?“

„Už jsem si potřeboval orazit od učení, tak jsme s Naty vyrazili na procházku.“

„Tak to musela být dlouhá procházka.“

„Docela jo, byli jsme na Leninských horách u Univerzity a zpátky jsme to vzali přes centrum, Oleg nás naložil u hlavní pošty.“

„Jedli jste něco?“

„Dali jsme si jen zmrzlinu.“

„Takže máte hlad. Co já bych jen rychle… chcete udělat vajíčka? Jo. Se šunkou, s cibulkou nebo volské oko?“

„Dal bych si se šunkou. Co ty, Naty?“

„Já taky. Hele, neuděláš tu omeletu, cos jednou dělal na koleji?“

„A to bych mohl zkusit. Marto, máte doma nějaký tučný tvrdý sýr?“

„Gouda půjde? To mě zajímá. Můžu se koukat?“

„Jasně. Stejně nevím, co v téhle kuchyni kde bydlí.“

„Žádní domácí skřítci. Ale pozor, od příštího týdne tu bude bydlet kočik. Kolegyni umřela maminka a zůstal po ní kocour. S Ljoňou jsme si už volali, že chlupáče bychom mohli vzít k nám. Co povíš, dcero milená?“

„Jů, mami! Jsi nejlepší máma na světě!“

„No jo, no jo. A co uklidit si v pokojíčku, nic?“

„Přesně vím, kde tam co leží. Když si uklidím, přehled mít nebudu.“

„Vidíš to sám, Milane. Je drzá a odmlouvá. Jo, vlastně, něco pro tebe mám, až si zase budeš s Naty hrát na doktora. Kam jsem to jen…“

Zmizela v předsíni a vrátila se s taškou, plnou chrastícího gynekologického instrumentária.

„Kolega mi tu něco sesypal, řekla bych, že dost bez výběru. Některá ta zrcadla jsou velikostně spíš… pro velmi zkušené ženy. Třeba se taky budou hodit, vím já.“

„MAMI!“

Naty jedno to speculum z tašky vytáhl a zálibně s ním párkrát cvakla.

„Tos nám neřekla, že kolega je veterinář.“

„Tak to přejdu mlčením. Jo, takže gouda. Co potřebuješ dál?“

„Rajčata by byla? Nebo alespoň kečup.“

„Musím na nákup, jsme vyjedení. Co takováhle omáčka k šašlikům? Je z Bulharska. Docela pikantní, Ljoňa s ní jí i párky.“

„Ta půjde. A to je asi všechno, co potřebuju. Sádlo je tady?“

„Vezmi to vedle, tohle je se škvarky.“

„Naty, nastrouháš mi, prosím tě, ten sýr? Stačí dost nahrubo. Budeš taky, Marto, viď?“

„Jen ochutnám, už jsem večeřela.“

„Jedno vajíčko na tebe?“

„Asi ano. Koukám, jak ti to jde.“

Rozpálil jsem na pánvi sádlo a rychle jsem na něm ošlehl šunku. Vajíčka jsem si mezitím rozšlehal se špetkou mouky a lžicí smetany a zrovna jsem si je i osolil a opepřil. Když šunka zezlátla, plátky jsem otočil a nechal vyprskat. Masa v nich bylo dost, ale vody zjevně taky. Pak jsem je zalil vajíčkem a když hmota trochu zhoustla, vykrojil jsem lžičkou pár hnízd pod ten bulharský kečup, který dost hezky voněl koriandrem. Shora jsem to hustě posypal nastrouhanou goudou.

„Tak, tři minuty, a můžeme jíst. Pokličky jsou někde tady?“

Gouda se pod pokličkou krásně roztavila a já uvědomil, jak šílený hlad mám.

„Zajímavý recept. Taková trochu šakšuka naruby. Voní to náramně. Jí se to s chlebem, předpokládám. Černý nebo veku?“

„Veka bude lepší, Marto. Moje babička by to tedy zapékala do misek po porcích, aby se nahoře z toho sýra udělala kůrčička, ale snad vezmete za vděk i takhle z pánve.“

„O babičce nám budeš muset někdy povyprávět. Ona se vyučila v nějakém hotelu, že?“

„Ano. U Šroubka. Nóbl podnik, asi jako National. Něco jsem od ní okoukal.“

„Je to vynikající. No, takhle bych se brzy dost spravila, špeky se mi dělají rychle.“

„Neřekl bych.“
„MILI!“

„Neokřikuj ho, dcero nezdárná. To měl být jistě kompliment. A už umíš ten trik s lahví?“

„Ty jseš fakt nemožná, mami. Jo, až budu mít dítě, tak asi taky budu umět ten trik s lahví.“

Tohle byla zjevně mezi matkou a dcerou, zjevně je to obě bavilo a já se rozhodl do toho nevstupovat, i když trik s lahví mne rozhodně zajímal a představivost kreslila dost zajímavé obrázky.

„No, já si půjdu lehnout a vy, jak na vás tak koukám, už jste taky natěšený, až si vlezete do pelechu. Milane, ručník máš na věšáku, dala jsem ti čistý. Co budete chtít ke snídani?“

„Já bych si dala třený tvaroh. Jako Budapešť. Viď, že nám uděláš třený tvaroh?“

„Ale to víš, že jo. Tak dobrou noc!“

„Dobrou mami.“

„Dobrou noc, Marto. Kdo první zabírá koupelnu?“

„Běž klidně ty, stejně jsi nejrychleji umytý.“

 

Marta zapadla s sobě do ložnice a já bradou tázavě ukázal na tu tašku s hračkami.

„Dneska ne, Mili. Jsem nějak vybzučená. Dáme rychlé katolické číslo a budeme hají, jo? Nebo dvě. Počkej, já se zeptám.“

Sáhla si pod sukni a sundala si kalhotky.

„Tak prý dvě.“

Nemůžu říct, že bych byl úplně zklamaný, když jsem tu tašku s hračkami dával zpátky na židli. Naty to vystihla dobře, taky mi v hlavě docela bzučelo. Sundal jsem rolák, košili jsem si pověsil na židli a uvědomil jsem si, že je fest propocená. A vedrem přes den to rozhodně nebylo. A taky jsem si uvědomil, že jsem celé odpoledne nebyl na malé a že mne asi poměrně brzy potká osud Tychona de Brahe. Vystřelil jsem do koupelny. Ta úleva! Množství slitého kondenzátu by nejspíš hnulo turbínou, nebo alespoň menším mlýnem s kolem na svrchní vodu. Pustil jsem si na hlavu sprchu, spíš studenou, než bůhvíjak horkou, a cítil jsem, jak mi šumění vody vyhání z hlavy přes den nahromaděné pavouky. Ani jsem si nevšiml, že dveře do koupelny se pootevřely.

„Kde jsi tak dlouho, Mili? Taky se chci umýt.“

„Tak pojď ke mně, umyju ti záda.“

„Fuj, máš to studený! Dnes se radši umeju sama, dost smrdím. Odbouraný adrenalin se nedá pořádně ničím přerazit, říkali nám na školení, stejně tě prozradí. Dej mi tu sprchu, opláchnu tě. No jo, taky jsi cítit. Počkej v pelíšku, budu hned. Podáš mi ten šampón?“

„Tenhle?“

„Ne, to je mámin. Ten fialový. Dík. Hned jsem u tebe, čumáčku.“

Natáhnul jsem se do pelechu. V nočním stolku zeleně svítil budík Elektronika. Na displeji bylo deset večer. Napadlo mě, že ráno na měřeních toho moc do hlavy nenarvu a jak dopadnou laboratorky od půl dvanácté bylo taky ve hvězdách. Fén, bzučící v koupelně, ztichnul, a do pokoje vklouzla Nataška.

„Jak mne dneska chceš mít? Líbila se ti ta devizová šlápota?“

„Ta byla luxusní.“

„Tak já se zase nalíčím. Mám?“

„Až jindy, tohle si chci vychutnat. Pojďme prostě šoustat.“

„Jak pán poroučí. Otevřeme si knížku?“

„Chceš na koníčka, co? Tak pojď.“

„Kdo jsi a co jsi udělal s mým československým přítelem? Přiznej se hned! Ne, bez legrace, pak ti k tomu něco řeknu. Ale teď tě ojedu. Lež klidně, nech to na mně.“

Ojela. Jako by to bylo naposled před koncem světa.

„Jé, to bylo hezký. A vlasy mám zase úplně zplihlý. Nevíš, proč jsem si je vůbec myla? S tebou se vždycky hrozně rozjedu. Jak to děláš?“

„V tom nejedu. Jen jsem ležel, jak jsi chtěla.“

„No právě… Líbí se mi, jak se na mě koukáš. Jak mi mazlíš bradavky. Jak mi pasuješ mezi stehna. Kocour jseš. Žádnej hrochokocour!“

„To jsi mi chtěla říct?“

„Vlastně ne, to byla jen romantická ataka. Dokonce bez svíček a růžového lupení. Tohle jsem ti chtěla říct – jseš dobrej. Hodně dobrej. Máma sice taky má dopusk, ale neřekl jsi jí vůbec nic z toho, co jsme podnikali, i když jsi jí v podstatě řekl pravdu. Jo, zmínil jsi National, ta asociativní vazba tam byla a na to si dávej pozor, ale žádnou informaci jsi nezkompromitoval. Cvičeného profíka by to možná při analýze trklo, ale máma fakt není cvičený analytik.“
„Čeho ty si nevšimneš…“

„Do toho se taky dostaneš. Pověz mi pravdu – bavilo tě to? Ptám se na zábavnost, neptám se, jestli se ti to líbilo.“

„Rozumím, chápu rozdíl.“

„A?“

„Bavilo. Jak to upřesnit…“

„Nezvyklé? Nečekané? Vzrušující?“

„Vzrušující asi ne. Nečekané… Nevím, co jsem čekal. Šlo to dost rychle, dynamicky. Nezvyklé? Určitě, to jo. Měl jsem celou dobu pocit, že se to odehrává mimo mne, že nejsem aktivní účastník dění, že koukám na film.“

„Hezký příměr. Tohle si neber osobně – co bys dělal aktivně, jako amatér? Existuje dobrá poučka. Když nevíš, co udělat, nedělej nic. Když nemáš nikoho, kdo ví, co dělat, zdrhej. Pokud někoho máš, koukej se, jak to dělá on, může se ti to někdy hodit. A nedělej hrdinu, hrdinů jsou plné hřbitovy.“

„To si budu pamatovat.“

„Jinak máš dost talent. Nedáváš najevo emoce, to se cení. Plebejci si myslí, že hrůzu budí ten, kdo řve a cáká kolem sebe testosteronem. To je blbost, to funguje jen na nízké IQ a ani na něj to není úplně ono. Působí absence výrazu, ten rybí pohled. Člověk hledá v obličeji protějšku zpětnou vazbu, ujištění, že dělá dobře a říká správné věci, nebo naopak, že řekl něco, co neměl. Když mu tu zpětnou vazbu odepřeš, znejistí. Ta děžurná se tě bála, strašně. Myslela si, kdovíjak není uvědomělá strážkyně socialistické morálky a jak na ni nikdo nemůže, když donáší a narazila na realitu.“

„Jo. Dost jsem koukal, jak jsi po ní vystartovala. I po tom recepčním. A Oleg, jak sjel toho pochůzkáře dole u auta.“

„To musíš. U tohohle typu lidí musíš. Oni si myslí, kdovíjak nejsou uvědomělí, ale jsou to uživatelé zřízení, udělali si z něj dojnou krávu. Když to s nimi zkusíš lidsky, budou to brát jako slabost a zkusí tě zkorumpovat. Je lepší, když je z Moskvy s ostudou vyženou zpátky do Anusovic pod Kostrčí nebo ze kterého Zalupinska sem přitáhli, než aby se ti pletli pod nohama. Kruciš, to jsem se rozjela. Dej mi pusu!“

„Kam?“

„Prasáku! Tam! Jo. A tam taky. Vrrrroooouuurrr.“

„Dneska voníš jinak.“

„Ty taky. Adrenalin. Dobrej sameček. Posuň se kousek. Ještě chlup, to je ono. Můžu ti ho takhle okusovat?“

„Ale jen okusovat. Ještě bych rád používal.“

„Tak v plánu byla dvě čísla, ne? Dáme to druhé takhle na 69?“

„Jasně. Akorát pokud v tomhle budeš ještě chvíli pokračovat, postříkám ti čenich hned teď.“

„Ale nepovídej! Opravdu? A nezapomínáš, že umím kouzelné přimáčknutí kořene?“

„Uff, to bylo o fous. No tak jo, roztáhni víc ta stehna.“

 

„Tak toto ovšem byla nálož. Stejně si ty vlasy nakonec budu muset umýt ještě jednou, kdyby to uschlo, už to nerozčesu.“

„Myslel jsem, že mi praskne. To přimačkávání je divočina. Jak to dlouho trvalo?“

„Nepočítala jsem to, měla jsem dost starostí sama se sebou. Ještě mi v ní tepe, sáhni si. Oooochhh!“

„A heleďme se, on se nám tam schovával ještě jeden!“

„Co to se mnou děláš… Radši tu ruku dej zase na deku. Za chvíli bude půlnoc. Za šest hodin vstáváme.“