DEV...ELeferno

Elektroda violet wandu je (de-facto) výbojová trubice, tvarovaná podle požadavků na její (pseudo)medicínské využití a plněná plynem či směsí plynů o nízkém tlaku. Na jednom z konců je opatřena kovovou elektrodou, sloužící pro  mechanické i elektrické připojení k violet wandu. Článek si neklade za cíl vysvětlení principu jiskřivky, účelem je upozornění na některé aspekty funkce, důležité pro bdsm využití jiskřivek a jejich pořizování.

Kde pořídit jiskřivky ?
Cesty pro pořízení jiskřivek jsou fakticky shodné s cestami pořízení violet wandu. Jsou snad jen o to horší, že výroba nových jiskřivek je minimální (pokud nedisponujete kamarádem/kamarádkou s netriviálními dovednostmi v oblasti foukání skla a zhotovování elektronek) a samostatný prodej jiskřivek je věcí krajně neobvyklou. Nejčastější cestou nabytí je tedy jejich koupě společně s violet wandem nebo - lépe- spolu s vrakem violet wandu, zejména pokud již funkční v-w máte doma. Zařízení se občas vyskytují v aukčních systémech, pátrat lze i u starožitníků, vetešníků a v bazarech s elektronikou. Mezi hromadami šuntu se občas dá nalézt i poměrně zachovalý přístrojek nebo alespoň vrak s hromadou funkčních jiskřivek.

Minimum o funkci jiskřivky.
Jiskřivka je výbojka, tedy trubice, obsahující obecně něco jiného, než okolní vzduch. Může být evakuována (tedy obsahovat vzduch o velmi sníženém tlaku) nebo plněna jiným plynem (směsí plynů) o sníženém tlaku. V každém případě tedy pro zachování funce musí být těsná. Netěsná ("zavzdušněná") jiskřivka fungovat nebude nebo její výkon nebude dostačující. K výboji  uvnitř jiskřivky dochází díky ionizaci molekul plynu. Tu umožňuje jednak přiložené vysoké napětí (jedením pólem slouží invarová elektroda, druhým pak kapacita skleněné baňky proti zemi), jednak snížený tlak, umožňující prodloužení dráhy vnějším napětím urychlovaných částic a tedy zvýšení jejich ionizační energie. Barva, charakter a intenzita výboje jsou určeny jednak velikostí přiloženého napětí, jednak použitou náplní elektrody a provozním tlakem v elektrodě. Efekt jiskřivky je pak dán (kromě výše zmíněných charakteristik) i tvarem baňky elektrody a její vnitřní konstrukcí. Některé sofistikovanější jiskřivky pak mohou pro zesílení či směrování účinku obsahovat vnitřní kovové či skleněné součásti, v souladu se zamýšleným použitím elektrody.

Mechanická konstrukce.
Každá jiskřivka má skleněné tělo a kovový palec, sloužící jako upevňovací prvek a přívodní elektroda. Palec je - nehledě na zdánlivou triviálnost provedení - nejdůležitější součástí jiskřivky. Je vyroben z invaru, superinvaru, kovaru či jiné slitiny Ni-Fe s koeficientem roztažnosti, maximálně blízké použitému sklu. Shoda koeficientů roztažnosti je z hlediska funkce jiskřivky klíčová, sebemenší pnutí totiž způsobí ztrátu těsnosti jiskřivky nebo může vést i k její mechanické destrukci. Palec obvykle kryje technologický zátav, přes který je jiskřivka při výrobě plněna/evakuována a pokud je jiskřivka vybavena vnitřním systémem, je k němu připojen přívodní vodič vnitřního systému nebo nosič jeho konstrukce.  Palce jsou vyráběny ve dvou průměrech, jimž odpovídá následně i celá konstrukce teslova transformátoru v-w. Elektrody s různým průměrem palců jsou vzájemně nezáměnné, je tedy třeba věnovat změření průměru pozornost již při pořizování jiskřivky.
Tělo jiskřivky je tvarováno dle předpokládaného využití, v případě levnějších v-w pak i dle fantazie autora konstrukce. Typickými tvary jsou "hříbek", "talířek", "hřeben", "vidlička" a "hrot". Pro pořizování jiskřivky je důležitý fakt, že s tvarovou složitostí pronikavě roste riziko nefunkčnosti jiskřivky vinou většího množství míst, kde vzniká pnutí. Velmi potenciáně problematické jsou pak vícedílné jiskřivky, spojované taveným či přes vložku navařovaným švem, případně jiskřivky s pláštěm (některé druhy vaginálních elektrod či elektrody pro aromaterapii).

Elektrody s vnitřním systémem.
Nejčastějšími formami vnitřního systému jsou koncentrátory výboje nebo naopak stínící štítky. Obvykle jde o hliníkové konstrukce, osazené do skleněného těla elektrody pomocí elektronkářských technologií, tedy pomocí slídových nebo kovových vymezujících podložek, nosičů a plátků, nespojených pevně s baňkou jiskřivky. Elektrocké připojení zajišťují měděné nebo invarové vodiče, připojené k palci. Při kontrole funkce je třeba dbát na mechanickou integritu vnitřního systému - žádná z jeho komponent by neměla volně putovat baňkou.

Nač dát při koupi pozor.
První věcí ke kontrole je průměr palce - musí přesně odpovídat systému, pro který jiskřivku pořizujete. Následně je pak nutno zaměřit se na vizuální prohlídku elektrody. Jakákoliv viditelná prasklina je důvodem pro zavržení koupě. Pozornost je třeba věnovat zejména místům s malým poloměrem zakřivení, spojům a místu napojení palce. Pokud je vše v pořádku, je nutno elektrodu prohlédnout v ostrém procházejícím a pak i odraženém světle, které ukáže i vlasové trhlinky. Podobně pak ukáže i takzvané "stříbření" skla, tedy počínající vnitřní pnutí, které elektrodu brzy zničí. V dalším kroku je třeba věnovat pozornost optické kvalitě skla - zmatnělé či velmi zašpiněné jiskřivky má smysl pořizovat výlučně jako součást sbírky, pro praktické nasazení se nehodí. Zmatnění může být příznakem počínající rekrystalizace skla a její brzké ztráty funkčnosti. Jiskřivku dále otočíme palcem nahoru a opatrně na ni několikrát poklepeme - uvnitř baňky se nesmí vyskytovat žádné volné částice, úlomky ani zaprášení. U elektrod s vnitřním systémem je třeba pohledem ověřit jeho stav (absence uvolněných dílů, absence stop opálení, absence náletu). U elektrodového palce je pak třeba ověřit, zda není mechanicky zdeformován, zoxidován, případně (pokud je tmelen) zda v jeho lemu není vydrcený tmel. Na tělo jiskřivky lehce poklepeme nejprve tužkou a pak lehkým kovovým předmětem. Použitelná elektroda má zvonivý zvuk, dutý charakter zvuku svědčí o zavzdušnění či pnutích.  Mechanicky ověřenou elektrodu pak lze připojit k funkčnímu violet wandu a proti zemnímu kolíku zásuvky ověřit charakter výboje, nejlépe při různých teplotách okolí. Máme-li tu možnost, necháme elektrodu projít teplotním namáháním v rozsahu cca 40-50° (ohřátí v teplé vodě s následným zchlazením a zpět, po každé změně teploty zkouška funkčnosti). Tento test je žádoucí provést povinně u každé vkládací elektrody.