Menu
Spokojeni?
S ohledem na šílící počasí, v němž běžné dělení času na čtyři roční období přestává mít smysl (hlavně to jaro nějak začíná zapomínat přicházet) se čím dál tím víc zamýšlím nad výrazným zjednodušením kalendáře. Namísto okoukaného jara, léta podzimu a zimy bych doporučoval zavést období bílých nesmyslů a období zelených nesmyslů, doplněných nesmysly růžovými.
Bílý nesmysl začíná prudit v místech, kde se vyskytuji nejčastěji už někdy začátkem prosince a v místech, kde jsem se narodil (a kde se narodila i Renča) už leckdy v půli listopadu. Bývaly doby, kdy jsem se na něj těšil. S jeho prvními vločkami šly z půdy dolů lyže, nejdřív Artis s bezpečnostními napínači Massag a licenční špičkou ala Marker, vyráběnou v licenci výrobním družstvem invalidů Lověna, pak hodně speciální fišerky se žlutou polyetylénovou skluznici a neskutečně ostrými L-hranami (píšeme sedmdesátá léta !) a jednou z prvních Tyrolií 250 - obé pořízeno v Jugoslávii a uprostřed parného léta k údivu celníků dovezeno domů. Začátkem prosince začínaly jezdit vleky a na prkéncích se dala trávit celá odpoledne. Silnice se v té době posýpaly inertem a to jen velmi sporadicky, takže při tehdejším provozu nádherně sloužily jako sáňkařské či bobové dráhy. O cestu vzhůru se pak starali řidiči linkového autobusu na konec světa pánové Šturm a Vejr, kteří celkem ochotně za autobus přivěsili hrozen bobů (těch klasických, s volantem a brzdami) a saní ještědek. Sníh se na silnicích nesolil, ale sypal štěrkem, pluhovalo se šípovými pluhy na Tatrách 111, 138 a 148 a o zaříznutí mantinelu se starala ruská trojstupňová fréza na podvozku Ural a druhým motorem na zádech a odhozem nějakých 200 metrů. Aut doma moc nebylo a když kvůli sněhu nejel linkový autobus, šlo se pěšky.
Když napadne bílý nesmysl dnes, je první starostí přezout auto na zimní gumy. Většinou už je pozdě, protože ke stejnému rozhodnutí dospějí všichni sousedé, sousedé sousedů a budaři z výše položených míst. Nejbližším servisem, který je pak ochotný letní gumy vyměnit za řvoucí kostky je pak osvědčený pneuservis v Nymburce, jehož majitel mívá ze sněhem pokryté fábie upřímnou radost, zejména poté, co během výměny gum sníh roztaje.Následuje zprovoznění frézy, dohledání lopaty, rozmrazovadel a celopůlroční nadávání na silničáře, jejichž snem je černá silnice, v praxi realizovaná střídajícími se úseky částečně rozježděných žlutohnědých a částečně nerozježděných žlutobílých sraček, v nichž řvoucí kostka vyhazuje gejzíry mokré vazelíny a letní guma se beznadějně protáčí na místě. Boj o vyházená místa k stáí vede k rafinovaným akcím, při nichž manželky u zapálených plynových kamínek a svařeného vína hájí parkovací plochu před vetřelci. Lyže (nyní Völkle, jedny z posledních, které ještě nemají ten nesmyslný carvingový profil) leží na půdě a musím se dokopat k tomu, nazout je alespoň jednou týdně.
Bílý nesmysl taje koncem března a na jeho místo nastupuje nesmysl zelený. Bývaly doby, kdy jsem se na něj těšil. Spolu s ním přicházely prázdniny, nájezd letních rekreantů (a později i zajímavých rekreantek), nohejbálek, kolo (později motorka), prázdniny. Tráva se pravidelně sekala kosou a sušila, poprvé jako seno, podruhé jako otava. Posečené řádky bylo zapotřebí roztřást, dvakrát obrátit a večer shrabat do malých kupek. Ty ráno roztřást, dvakrát obrátit a večer shrabat do větších kupek. Ty ráno roztřást, jednou obrátit a večer shrabat do kup. V těch se dalo leccos podnikat, byly krásně vyhřáté, voněly senem a mařinkou a byly plné brouků. Později taky lásky. Kupy se ráno roztřásly, obrátily a když odpoledne nepřišla bouřka, shrabaly se do řad, z těch naporcovaly do loktuší a vynosily se na hambalka, kde jednak tvořily tepelnou izolaci dlouho po příchodu bílých nesmyslů, jednak z nich žila celou zimu kráva. Renča může vyprávět.
Když naroste zelený nesmysl dnes, je první starostí zprovoznit sekačku. Tedy - sekačky. Lištovku, trávníkovici s pojezdem, křovinořez, strunový vyžínač. Čtyři motory, tři na benzín (z toho dva dvojtakty, každý s jiným poměrem míchání oleje), jeden elektromotor. Nabrousit lištu (v součtu skoro osm metrů břitů) a sadu rotačních nožů, doplnit strunu (dva různé druhy) do odvíječů. Mission impossible - trávník a louka kolem baráku jsou celkem udržovatelné, ale latifundie kolem babiččina domu už dávno ne. Ani lištovkou. Tu navíc humanitně vzdělaný bratr většinou dorasuje tak, že lépe by bylo zabavit jej tříděním písku. Posledním východiskem je pak kosa devadesátka po tátovi, po létech opět naklepaná a nabroušená, s novým kosiřníkem, který pan Svoboda vyhrabal kdesi v hloubce skladu. Svaly, které po půldni sečení bolí sice umím pojmenovat (a Renča by je uměla i zatřídit a popsat), ale na jejich existenci jsem si vzpomněl, až ráno. V krkonoších se jejich bolesti léčí přísně chráněnou arnikou, naloženou do francovky (báby) nebo do lihu (dědci). Máma je naštěstí dědek, takže léčení proběhlo perorálně s přijatelnými účinky.
Růžovým nesmyslům a ranveji 06 bude věnován některý z dalších přípondělníků.