Menu
Spokojeni?
Pokud hledáte text, který by vás pobavil, nečtěte dál. Tohle čtení je smutné, hodně smutné a je velice pravděpodobné, že vám zkazí náladu.
Ten rezavý kocour s paradentózou po deseti docela nadějných dnech vzdal, bez jakýchkoliv příznaků nebo problémů. Dopoledne usnul a jak to vypadá, smrt s ním naložila férověji, než život, zůstal spát, stočený do klubíčka, s jednou tlapou nataženou.
Na veterinární zákon jsem se tentokrát vykašlal a kocoura jsem odvezl domů. Poslední pelíšek jsem mu vyhrabal vedle Myšelíny a Bubíška a vystlal jsem mu ho útulkovým polštářem, nejspíš kromě mámina bříška jedinou měkkou věcí, kterou v životě poznal. Olezlý a pokousaný rezavý kožíšek, smotaný do klubíčka jsem přikryl starým svetrem, do kterého si zvyknul bořit čenich, když nablízku nebyl člověk, který by ho vzal na klín. Na cestu přes duhový most dostal hrst měkkých granulí a já doufám, že na druhé straně mu zase narostou ostré a pevné zuby.
Smutno je mi, strašlivě smutno.
