DEV...ELeferno

V sobotu před 43 léty jsem se rozhodl nevařit (nebylo ani moc z čeho, polívkami v sáčku a konzervami jsem se rozhodl maximálně šetřit) a místo toho zajít do menzy, nebo lépe řečeno, do stolovky. To je český novotvar pro столовая a skrývá se za ním něco jako bufetová jídelna, s výběrem jedné ze dvou polévek, dvou až tří hlavních jídel a příloh a nějakého studeného bufetu. Kromě výběru z parodie na jídelní lístek se daly pořídit kompleksnyje obědy - něco jako menu z polívky, hlavního jídla a "kompotu", tedy homeopatického vývaru ze sušeného ovoce. Skladba byla kalkulována tak, aby se vešla do 36 kopějek - to byla cena, kterou měly talóny, vydávané študentským profsojuzem. Vybral jsem si stolovku v bloku 2 - jednak proto, že jsem ji měl nejblíž, jednak na ni byly nejlepší reference.

Ve středu mi došlo, že bych měl napsat domů a taky Renčeti a jedné budoucí úče, toho času študentce předmaturitního ročníku gymnázia v Jeseníku, krásní kozaté a nohaté mažoretce. Papíru, obálek a známek nemaje, vydal jsem se hned ráno hledat papírnictví. Obešel jsem jeden kvartál, druhý, třetí a až u metra Aviamotornaja jsem narazil na magazin Kanctovary, dokonce z větší části samoobslužný. Dopisní papír v SSSR nevedli - tedy možná vedli, ale v nějaké paralelní realitě nebo v jiném SSSR - zato obálek bylo na výběr. Zaujaly mne ty pro leteckou poštu s nečekaně vkusnými motivy sovětské reality a desítku jsem si jich dal do košíčku. Sháněl jsem se po známkách, ty ale prý na poště. Došlo mi, že budu potřebovat i nějaké sešity na zapisování přednášek a děsně moc se mi zalíbily fakt tlusté (150 listů) čtverečkované v barevných plastových deskách. Těm jsem nakonec zůstal věrný až do diplomu, ukázaly se jako neobyčejně praktické a nezničitelné. Přemýšlel jsem, kolik jich budu potřebovat, nakonec jsem po zralé úvaze vzal po jednom na každý předmět s tím, že zepředu budu psát přednášky a zezadu cvíčka, potažmo laborky a semináře. Nebyly levné, jeden byl za rubl pět a hotovost se mi zase o něco zmenšila. Tužky, propisky a fixy jsem si prozíravě přivezl sebou z republiky. Z obsahu obchodu mne už - jen teoreticky - zaujala celá jedna sekce, věnovaná "názorné agitaci", hustě zastavěná Leniny všech možných velikostí a provedení, Marxengelsleniny v o něco slabším sortimentu a stojany s plakáty, vkusně a vhodně setříděnými k aktuálním výročím. V den návštěvy převládal motiv Socialisticky studovat, komunisticky žít či něco takového. Na jednom z nich byly studentky s culíčky, v blůzičkách, pidišukýnkách a podkolenkách, a ten se mi zalíbil natolik, že jsem utratil ještě tři (sic!) kopějky a odnesl jsem si ho s ostatními věcmi na kolej. Pověsil jsem si ho nad postel a později jsem si na něj začal dělat čárky za každé číslo. Ve třeťáku jsem přikoupil další.

Před 43 roky jsem změnil bydlení, abych po dobu následujících skoro sedmi let psal na obálky zpáteční adresu 111250 Lefortovskij val, dom 6/7 korpus 7.

Ne, v právním smyslu slova jsem nebyl omezen na svobodě. Ten areál, který vás napadá, ten je přes ulici

No, před 43 roky touhle dobou jsem si říkal, co jsem to, pro bohy, udělal za píčovinu. Sovětské reálie byly dost šílené a stále vylézaly nové a nové. Ten pokoj na koleji jsem podědil po čtyřech etnicích, kteří z nějakého důvodu považovali za hezké oblepit zdi lesklými papírky z cigaret Java. Za těmi papírky si zřídily civilizaci stovky, možná tisíce tarakánů. Naštěstí v obchodě pro diplomaty na ambasádě prodávali Biolit P. Olepil jsem okna páskou, otrhal ty tapety a pokoj jsem naimpregnoval pěti spreji organofosfátu. Žít v tom nešlo, tak jsem se odstěhoval o patro níž k Světlaně T., o které jsem už věděl, že budeme ve stejném kruhu. Lidi, jak ta uměla skákat na ocase!