DEV...ELeferno

Že bez elektřiny lze žít velmi snadno a velmi komfortně dokazuje dopis naší čtenářky, v němž se dělí o své zkušenosti s deelektrifikací obytných prostor. Příklad hodný následování je popsán na našich stránkách a v okamžiku, kdy se uvolní kapacity našich linorytců, bude i zadokumentován. K vynalézavé čtenářce posíláme naši cyklistickou hudební skupinku s písničkou Kdypak ty ptáčku schůzi máš.

Jedna místnost v mém bytě je úplně jiná než ostatní.

Dlouho jsem přemýšlela jestli mám jit s touhle kůží na trh. Rozhodnuti padlo. Tak tedy mám takovou libůstku které jsem se rozhodla věnovat celou jednu místnost v mém komunálním bytě. Náležitě jsem ji upravila a vybavila.

V té místnosti (říkám jí z legrace skladiště) byly dříve tři zásuvky elektrického proudu tyto jsem vyndala ze zdi, dráty odizolovala a díru po nich pečlivě zasádrovala. Sundala jsem i lustr a dráty vedoucí k němu jsem taktéž obalila izolační páskou a díru zadělala sádrou. Původně jsem si myslela ze takto upravený pokoj mi bude stačit, ze se v něm budu cítit příjemně odizolována. Stále jsem ale měla pocit že tomu něco chybí. Nakonec přišel Milkov s nápadem který učinil z mého "skladiště" to místo kterým je teď. Přes známe jsme sehnali v národním podniku Baumax gumové čtverce o tloušťce pěti milimetrů a rozměrech 1 x 1 metr. Nakoupili jsme jich dostatečnou zásobu a celé skladiště jsme jimi "obalili". Volné zůstalo jen okno a kousky kolem dveří (které mají dřevěné zárubně a tak je izolace taktéž dosaženo). Přes gumu přišlo linoleum (obávala jsem se statické elektřiny v případě koberce) a tapety. Tím bylo skladiště hotové

Vím že bude spousta lidi kteří budou kroutit nechápavě hlavou a nebudou moci pochopit proč jsem tohle všechno dělala. Řeknu vám ale že ten pocit kdy vejdu dovnitř a vím že se dovnitř nedostane ani ždibíček elektřiny je skvělý... to se nedá vyprávět, to se musí zkusit.