DEV...ELeferno

Kocour je pryč a myši mají pré. Konečně jsme se dostaly k nějakému samostatnému projektu a protože jsme baby zvídavý (a ještě po včerejšku pěkně líznutý), bude tahle část recenze trošičku atypická. Ale najdete v ní, jak si dvě úchylky oměřily ítího, teda ET-312B a na co přitom přišly.

Nedalo nám to a pokusili jsme sezjistit, jakým způsobem jednotka ET-312 komunikuje s připojeným PC. Zde jsou výsledky.

Propojovací kabel
Propojovací kabel je ideálně stíněný trojžilový, v nouzi a na kratší vzdálenosti ale vyhoví i stíněná dvojlinka. Jednotka komunikuje s PC po sériovém rozhraní s vlastním proprietárním komunikačním protokolem. Ze séroového rozhraní jsou využity vodiče RX, TX a GND. Zapojení kabelu (pro konektor DB-9) je následující:

Strana ET-312 (jack 3,5") ------ Strana PC (DB-9P)

kuželka ----------------------------------- pin 2
prstenec ---------------------------------- pin 3
tělo ----------------------------------------- pin 5

Komunikační rychlost je pevná 19 200 Bd, 8 datových bitů, 1 stopbit, bez parity a handshake.

Jak už napsala Fro ve své části recenze, jednotka vykazuje určitý nepoměr mezi cenou a deklarovanou pretenzí na hi-tech luxusní přístroj. Zařízení tak v konečném důsledku zůstalo někde na půli cesty mezi technicky pojednaným přístrojem a luxusní hračkou. Tento nepoměr se pak promítá do množství drobných detailů, znepříjemňujících život uživatelům na obou koncích drátu. Nejprve ale o všeobecné filosofii práce s jednotkou.

Na vyzkoušení krabičky jsem se těšila od chvíle kdy jsme ji od MKrtka převzali. Musím říct že se opravdu divím že nám ji půjčili, já bych nevydržela čekat. :) 

Tak tedy. Fotky jste už viděli. Osobně mi přijde, že si autoři mohli trochu lépe vyhrát s designem. Vím že to není to, proč si to lidé kupují, ale vzhledem k ceně a k exkluzivnosti hračky by to mohlo vypadat vymakaněji.

Zkoušeli jsme s Tormem postupně snad všechny programy a to v intenzitě low. Ostatní intenzity jistě stojí za prozkoumání, ale v rámci seznamovaní jsem chtěla mít jistotu, že intenzita zážitku nepřesáhne určitou mez. Osobně jsem měla totiž ke krabičce ze začátku lehkou nedůvěru. Jak je hračka moc velká, nebo vypadá příliš technicky (nebudu Interdyn jmenovat), tak získám lehký dojem černé skříňky, že to, co bude jako výsledek, není stoprocentně určováno tím, kdo má hračku v ruce. Z kraje testování jsem se při programech využívající postupné narůstání síly lekala, protože jsem si nebyla jistá, kde se to zastaví. Každopádně intenzita 99 v módu low je něco co už bolí, ale je stále snesitelné a tak jsem se po ošahání hranic přestala bát. Poznámky jsem si začala dělat až asi u třetího programu, takže poznatky o předchozích doplním (snad) až později. Jednotlivé programy budu popisovat tak, jak si je pamatuji, a protože toho bylo dost, tak mě nebijte, pokud se spletu.

Předmětem dnešní recenze (a bude opravdu podrobná, plánovány jsou tři části) je Rolls-Royce mezi BDSM ES/ET generátory - jednotka ErosTek ET-312B. Ten testovaný získala technická skupiny díky MKrtkovi a Krokodýlkovi, kteří byli tak laskavi a zcela novou hračku zapůjčili Elefernu ještě před tím, než ji vyzkoušeli sami, což je - dle mnohých členek testovací skupiny - masochismus nejhrubšího ražení. Recenze se ve své první části zaměří na obecný popis a mechanickou konstrukci přístrojku,  v druhé části bude uveden popis zkušeností z provozu a testování, třetí část bude věnována obsluze a popisu elektrických parametrů zařízení (spousta oscilogramů).

Oč jde? ET312 je to, čím by mohl být nyní v pánu spočívající projekt Rejnok, tedy široce konfigurovatelný bezpečný generátor, uzpůsobený speciálně pro potřeby ES/ET a BDSM praxe. Nejde tedy o šidítko, určené pro kvasihubnutí či bodybuilding ani o zmutovaný TENS, EMS či jiné zařízení s primárně medicínským určením. Výrobce o ET312 deklaruje, že jde o elektrostimulační přístroj s využitím i v BDSM oblasti a svůj slib v podstatě bez významných výhrad plní. Několik nevýznamných výhrad bude zmíněno dále v recenzi,  již zde ale budiž řečeno, že v porovnání s užitnou hodnotou přístroje je jejich význam ryze marginální, zejména pro cílovou skupinu uživatelů.

Využívání přístrojů určených původně k léčebným cílům pro potřeby ES/ET není žádnou novinkou, byť s sebou nese určitá rizika a specifika používání. Právě s ohledem na tato rizika a specifika jsme na Eleferno naplánovali nepravidelnou sérii článků, této tématice věnovaných, s cílem zpřístupnit široké elektroúchylné veřejnosti informace, které se leckdy opatřují poměrně obtížně i z otevřených zdrojů.
Díky rozsáhlým modernizacím v nemocnicích se na českém trhu objevila možnost pořízení vyřazovaných fyzioterapeutických aparátů v mnohdy dobrém či vynikajícícm stavu. Na příkladě na Aukru získaného Diadynamicu DD6 si ukážeme, čemu při zařazení podobného strojku do hracího inventáře věnovat zvýšenou pozornost a kde raději akvizici oželet, strojek vyleštit a umístit na čestné místo muzea. Jedním z nejúspěšnějších výrobců fyzioterapeutické techniky v zemích RVHP byl waršavský závod RIDAN Warszawa (pozdější PEM).  Na rozdíl od již popisovaného Interdynu jde o elektronkový výrobek, nesoucí milou pečeť starých časů. Jednotka byla vyrobena v roce 1973 a nese výrobní číslo 10078. 

Zajímavou jednotku objevil a pro Eleferno pořídil Dornych na motorkářském (!!) srazu v Brně. Jde o výrobek v Čechách málo známé japonské firmy Hariky, určení původně k akupunktuře. Do jisté míry jde o ekvivalent mezi úchyly hodně rozšířeného stimulátoru Stimul -2 z Chirany, vybavený ovšem některými specifickými vlastnostmi.

aneb též Parkinson-Galvaniho jednotka očima redakce. Podotýkám hned z kraje, že dojmy jsou rozporuplné. Výborný technický nápad se zde čínským technikům podařilo zabít odfláknutou realizací a zjevným podhodnocením kapacit, potřeb a možností cílové skupiny uživatelek. Tolik na úvod a nyní podrobněji.

Nebo taky něco o tom, co pánové znají jenom z doslechu, případně z opačného konce nástroje. Řeč bude o frikčních pohybech. Nebo, lépe řečeno, o jejich simulaci pomocí mechanických zařízení. A toho, jaké chyby neudělat. Mašinku podobného rázu jsme kdysi už opravdu hodně dávno s Tormem zkoušeli a myslím, že postřehy udělají dobrou službu nejenom konstruktérům, ale i jejich partnerkám. Ty budou líp vědět, co lze od takové věci čekat a třeba přestanou pánečky do jejich konstrukce tak tlačit. Nebo naopak začnou. Pozor - popisuju strojky s posunem, vibrátory vynechávám.

Využívání přístrojů určených původně k léčebným cílům pro potřeby ES/ET není žádnou novinkou, byť s sebou nese určitá rizika a specifika používání. Právě s ohledem na tato rizika a specifika jsme na Eleferno naplánovali nepravidelnou sérii článků, této tématice věnovaných, s cílem zpřístupnit široké elektroúchylné veřejnosti informace, které se leckdy opatřují poměrně obtížně i z otevřených zdrojů.
Díky rozsáhlým modernizacím v nemocnicích se na českém trhu objevila možnost pořízení vyřazovaných fyzioterapeutických aparátů v mnohdy dobrém či vynikajícícm stavu. Časté jsou řídící jednotky pro galvanoterapii, diatermické jednotky a rozličné duodyny a interdyny v různém stupni zachovalosti. Na příkladě takto získaného Interdynu ID79 si ukážeme, čemu při zařazení podobného strojku do hracího inventáře věnovat zvýšenou pozornost a kde raději akvizici oželet, strojek vyleštit a umístit na čestné místo muzea.
Jedním z nejúspěšnějších výrobců fyzioterapeutické techniky v zemích RVHP byl waršavský závod PEM Zaklady Elektromechanyczne. Na rozdíl od Chirany, utápějící talent konstruktérů ještě v osmdesátých letech v orientaci na tranzistorovou techniku zjistili Poláci (zejména díky licenční politice firmy Thompson) poměrně rychle výhody střední integrace a v rekordně krátkém čase vyvinuli zcela novou řadu zařízení pro léčbu interferenčními proudy ID7x a ID8x. V Čechách je zřejmě nejrozšířenějším typem interdyn ID79, který bude dále popisován. Jednotka byla vyrobena v roce 1985 a nese výrobní číslo 1285. Dle dostupné dokumentace bylo toto provedení vyráběno v letech 1985-1987 a relativně vysoké výrobní číslo ukazuje na úspěšnost a popularitu tohoto modelu.