DEV...ELeferno

Hlad po elektrodách mne donutil k sepsání návodu, který je dostupný pro opravdu každého dominanta, zvládajícího alespoň základní manuální dovednosti, případně disponujícího manuálně zručnou subinkou či submisivem (popisovanou elektrodu lze použít i jako rektální). Z diskuse zde na Elefernu i na srazech vyplývá častá bezradnost příznivců ES/ET, pokud se zhotovování či opatřování elektrod týká obecně a vaginálek zvlášť. Právě s ohledem na ně vzniknul tento pro někoho možná příliš podrobný návod. Konstrukce je snadno opakovatelná a vychází důsledně z materiálů a nářadí, běžně dostupných prakticky každému (mnohdy ovšem na úkor vzhledu, kvality či funkcionality).

Běžné technologie výroby vaginálek (vytáčení z kulatiny, odlévání, galvanoplastika) se pro domácí výrobu příliš nehodí pro značnou technologickou náročnost a/nebo netriviální zkušenost a znalost know-how. Základním úkolem tedy balo najít snadno dostupný a technologicky nenáročný polotovar pro výrobu finálního překvapení vašemu miláčkovi. Oním snadno dostupným polotovarem se nakonec ukázala býti obyčejná sifonová bombička, buď plněná CO2 a prodávaná jako bombička pro plnění sifonu za cca 25 korun v desetikusovém balení, nebo plněná NO2 jako bombička pro výrobu šlehačky. Mimochodem, s kysličníkem dusným (známým dusičům, ehm, tedy anesteziologům jako rajský plyn) se dají dělat poměrně zajímavé experimenty, ale o tom jindy. Bombičky obou druhů se vyskutují v dvojím provedení. Prvé z nich, pro požadovaný účel nevhodné je nazýváno "jednocestné" a je zakryto foliovým překrytem ústí a gumovým kuželem. Požadované provedení je naopak opatřeno mosaznou šroubací hlavou. Bombičky jsou běžně zálohované, proto obíhají a při plnění i v provozu s nimi není zacházeno nijak šetrně, proto, máte-li možnost vybírat, vybírejte kousky co možná nejméně poškrábané, opotřebené a nepoškozené korozí. Na obrázku 1 jsou zobrazeny polotovary podle dále popsaných kroků (1 je surový polotovar, 2 je vykartáčované dílko, 3 je dílko již vyleštěné, 4 je poniklovaná finální elektroda, 5 je dvojice mosazných hlav).

Krok 1. Příprava.
Potřebné nářadí - svěrák, klíč 9 mm, kladívko, hřebík, kleště, smirkové plátno.
Vybranou bombičku dobře - zdůrazňuji _DOBŘE_ upneme do svěráku. Pokud si nechceme přidělávat práci do budoucnosti, neupínáme ji přímo do čelistí, ale před upnutím ji obalíme proužkem smirkového plátna jemnějšího zrnění (bude potřeba za chvíli) zrnem dovnitř. Vyhneme se tak obtížně odstranitelným otiskům čelistí na jinak celkem hladkém kovovém povrchu. Tento způsob uchycení použijte vždy, když je třeba bombičku uchytit za obvod a vy nemáte k dispozici ochranné měkké vložky na čelisti. Pokud není bombička prázdná, je třeba ji opatrně zbavit tlaku. Nejjednodušší je do ústí opatrně zasunout hřebík, držený zlehka v kleštím (ne proti sobě ani jiné živé bytosti či snadno poškoditelnému předmětu) a ostrým úderem kladívka prorazit foliový překryt. Pozor, bombička se silně ochladí. Po odstranění přetlaku lze klíčem č. 9 opatrně odšroubovat mosaznou hlavu. Jde to ztuha, neboť závit na tělese bombičky je kuželový. Hlavu se snažte příliš nepoškodit, bude součástí finálního vzhledu výrobku (pokud nezvolíte některou z luxusních verzí).

Krok 2. Vyčištění.
Potřebné nářadí - svěrák, smirkové plátno v zrnění (zhruba) 180 a 400, mosazný drátěný kartáč nebo lépe kotouč do vrtačky (120 Kč).
Bombičky jsou z výroby povrchově černěné a z provozu různě poškrábané, se stopami rzi. Ačkoliv k zamýšlenému účelu by se hodily i v tomto stavu, miláček by vám asi nepoděkoval. Černění, škrábance i rez je třeba odstranit. Technologicky nejjednodušší je to s mosazným kartáčkem (ve tvaru disku nebo korunky), upnutým do ruční vrtačky. Ochranné brýle a rukavice by měly být podmínkou ! Kartáčovaná elektroda má celkem zajímavý matně leský povrch a principiálně by se již dala používat. Vzhledem k tvarové složitosti elektrody je třeba kartáčovat v různých směrech, pro závěrečnou úpravu pak zvolte směr jediný. Pozornost je třeba věnovat kulovému dnu (bývá omačkané) a nezapomínat na hrdlo a samotný závit. Pokud vrtačku nemáte, nastoupí krev, pot a slzy (vaše, nebo vašeho miláčka). Ze smirkového plátna utrhněte pás o šířce, rovné délce válcové části elektrody, tu upněte do svěráku a dlouhými táhlými pohyby bruste a bruste a bruste. Trvá to dlouho. Pak utrhněte pásek, široký asi půl centimetru a bruste hrdlo elektrody. To jde ještě hůř a navíc to chce grif, proto příště raději vymyslete, kde půjčit vrtačku. Nakonec si nechte dno, které dle Renaty vyžaduje stejný grif, jako hlazení hlavičky penisu plnou dlaní, jen v té dlani máte navíc ještě smirkové plátno. Stejný postup pak zopakujte s plátnem o jemnější zrnitosti, a to i v případě, kdy jste kartáčovali strojně. Vaším cílem je rovnoměrně lesklá elektroda bez rýh, ďubek a škrábanců. Při jejím otáčení proti světlu by se způsob odrazu světla neměl měnit, pokud ano, sjednoťte stopy po broušení stejným směrem.

Krok 3. Finiš.
Potřebné nářadí - svěrák, lešticí pasta, smirkové plátno cca 600-800, strojní olej, instalatérský filc nebo lépe filcový kotouček do vrtačky (80 Kč).
Pro finální úpravu je dobré upnout elektrodu do svěráku za našroubovanou mosaznou hlavu, kterou později vyhodíme. Smirkové plátno navlhčíme olejem a stejným postupem, jako v kroku 2 zalapujeme povrch elektrody do začínajícího lesku. Za stále více vynikající škrábance a povrchové kazy děkujeme pracovníkovi, který prováděl kroky 1 a 2. Pokud se vzhled stává neakceptovatelný, vrátíme dílo do předchozích etap. Zrnitost smirku můžeme postupně zlepšovat, až kam trpělivost stačí - jde to pomalu. Olejem nešetříme, elektrodu občas vyjmeme ze svěráku a kontrolujeme proti šikmému světlu - vrstvu oleje s vydroleným smirkem stahujeme lehce prstem podél stěny válce - tak vyniknou neobrobené škráby a pak elektrodu otřeme měkkým flanelem a hledáme nezaleštěná místa. Nakonec na pruh plsti nebo filcový kotouček naneseme lešticí olejovou (v nouzi levnou zubní) pastu a povrch zaleštíme do zrcadlového lesku. Pozor, zubním gelem nevyleštíte nic, pasta musí obsahovat abrazivní částice. Pokud elektroda neodráží světlo (prasátka od sluníčka), musíte pokračovat, jinak se vám lenost vymstí při natahování niklu. Na filc i kotouček je třeba tlačit, v důsledku čehož se celá elektroda hodně během leštění ohřívá a pasta se může napékat. Příškvary je třeba odstranit včas olejem, neboť kolem nich často vznikají podleštěná místa. Cílem je zrcadlově lesklá elektroda, odrážející proti světlu předměty v podobě rovných protažených tvarů. Finální polotovar otřeme flanelem a nechystáme-li se na pokovení, nakonzervujeme tenkou vrstvou medicínské bílé vazelíny. Současně neopomeneme vyplnit dutinu bombičky silikonovým tmelem nebo alespoň voskem, jednak chránícím vnitřek před korozí, jednak zajišťujícím relativní neprostupnost pro viry, bakterie a kvasinky, které by jistě tmavým nedostupným místem nepohrdly.

Krok 4. Montáž kabelu.
Potřebné nářadí - pájka, cín, jehlový pilník, pinzeta.
Mosaznou hlavu odmastíme. Mnohé bombičky mají hlavu utěsněnu hliníkou vložkou, kterou je třeba odstranit. Jde to opatrným vyškrábnutím drážky ve vložce jehlovým pilníkem a následným vyjmutím obou polovin pinzetou, při škrábání je ale třeba vyvinou značnou sílu - vložka je zalisována velmi pevně. Otvorem v hlavě protáhneme přívodní vodič (zde zvolíme raději silnější), ocínujeme si jeho konec a výkonnější páječkou připájíme zevnitř ke dnu hlavy - pozor na množství cínu, aby bylo možno hlavu našroubovat zpět. Na druhý konec kabelu upevníme konektor podle používaného systému nebo konec kabelu alespoň zpevníme ocínováním.

Jak pokračovat dále ?
Pokud se nehodláte patlat s chemií nebo pokud je miláček nedočkavý, sešroubujte oba díly a je hotovo. V tomto případě je třeba mít na paměti, že uvízlou elektrodu se ne vždy podaří vytáhnout za kabel (tedy nezavádět až po hrdlo) a dále že po každém, zdůrazňuji každém použití je elektrodu třeba očistit lihobenzínem, přeleštit flanelem a nakonzervovat vazelínou. Materiál se svými vlastnostmi blíží spíše pudlovému železu, než oceli a je neuvěřitelně náchylný ke korozi !

Luxusnější varianty.
Dále popisované varianty již vyžadují ve většině případu nemalé zručnosti a/nebo přístup k technologiím, doma nedostupným. Varianty lze vzájemně kombinovat.

Varianta A1 - hezčí zaústění.
K hezčímu zaústění musíme oželet pohodlí při pájení kabelu na mosaznou čepičku. Odměnou je zcela profesionální vzhled, pod níž jen málokdo pozná původní polotovar. Trik spočívá v nasazení a našroubování kabelové přechodky pro BNC (cca 5,- Kč) na místo mosazné hlavy bombičky. Uchycení kabelu je možno řešit jeho zapájením do otvoru v hlavě mosazného vrutu, pevně zašroubovaného do hrdla bombičky (nezapomeneme na tmel či vosk) nebo přitažením za kabelové očko pod hlavu vrutu (raději samořezného šroubu). Celé uchycení kabelu se samozřejmě musí následně vměstnat do přechodky (tzv. marťanský kondom). Přechodku je nutno našroubovat tak, aby se její konec již poněkud deformoval na rozšířené části elektrody.

Varianta A2 - jiné hezčí zaústění
Mosaznou hlavu, prozrazující původní polotovar, lze dobře a hygienicky schovat pod vstvu silikonového tmelu, z něhož namočenou rukou vyformujeme tvar podle svých představ. Důležité je překrýt i zaústění závitu.

Varianta B1 - hezčí povrch.
Hezčí povrch je problém, neb materiál jen velmi obtížně přijímá první galvanickou vrstvu, tedy měď. Podmínkou je naprosto dokonalé mechanické očištění, následné odmaštění v hydroxidu sodném a neutralizace v kyselině sírové (problém představuje vnitřek bombičky, fungující jako rezervoár předchozí lázně). Po odmaštění již nesmíte na očištěný povrch sáhnout ! Měď lze natáhnout i bez elektrického proudu, rychlým ponořením do roztoku modré skalice, okyseleného pár kapkami H2SO4. Polotovar musí být ponořen celý, neboť nepokryté části jsou odsouzeny k rychlé korozi. Poctivější je galvanické pokrytí.

Postup a potřebné vybavení.
Modrá skalice, kyselina sírová, peroxid vodíku,destilovaná voda, skleněná nádoba, regulovatelný zdroj cca 3V=, měděný plech nebo měděné lanko, vodiče.
Galvanizační lázeň připravíme v poměru 250 g CuSO4 a 70 g H2SO4 na litr destilované vody. Jen pro úplnost - kyselinu lijeme do vody, nikdy ne naopak ! Pokud použijeme chemikálie v technické či horší čistotě, je třeba zbavit lázeň organických zbytků peroxidem v objemu 1 cl 30% peroxidu na litr lázně. Lázeň necháme vypěnit a přefiltrujeme. Jako anodu použijeme očištěný měděný plech nebo rozpletený svazek měděných lanek, k čištění lze použít kyselinu sírovou.Plocha anody by měla odpovídat povrchu bombičky, tedy cca 20 cm2 a anoda by měla bombičku obepínat ve vzdálenosti cca 2 cm. Jako katodu zavěsíme polotovar, ale zatím jej neponořujeme do lázně. Napětí zdroje nastavíme na zhruba půl voltu, omezení proudu na 300 mA a katodu pod proudem ponoříme do lázně. Vše doporučuji vyzkoušet nanečisto ! Polotovar je třeba několikrát vyjmout a ponořit, aby se lázní dobře smočil. Při uvedených hodnotách napětí a proudu je rychlost vylučování mědi zhruba 0,5 mm za 24 hodin.

Vyloučený měděný povrch je třeba přeleštit, a to do značné hloubky, galvanická měď je poměrně porézní. Pokud by tato varianta měla být finální, zaleštěte do povrchu včelí vosk nebo cerezín.

Varianta B2 - chemický nikl.
Potřebujete Niklík (ten se již shání velmi, velmi špatně) nebo mléčnan nikelnatý a fosfornan sodný ve směsi 2:1. Dobře odmaštěný polotovar niklujeme ve vodném roztoku (destilovaná voda podmínkou) při teplotě 85-95 oC. Vyloučený nikl je poměrně jemnozrný a dobře se leští do vysokého lesku, problémem může být partnerčina alergická reakce, zejména pokud jí elektrodu necháváte na hraní přes noc sedm dní v týdnu :-) Renata doplňuje, že dobrá polovina gynekologického instrumentária je niklována a pacientky si nestěžují.

Varianta B3 - chrom.
Tato varianta je bezpracná, leč finančně a organizačně náročná - ve svém okolí musíte najít galvanovnu, která bude ochotna těch deset bombiček (to se opravdu po jedné nevyplatí) pochromovat. Platíte obvykle práci brusiče ( cca 250 Kč/hod.), spotřebu lázně a paušál za povrch. Máte-li možnost, volte dekorační chrom, který je výrazně lesklejší, než tvrdochrom. Pokud by někdo v praxi pociťoval potřebu tvrdšího povrchu, dejte mi, prosím, vědět, to bude jistě téma na reportáž.

Varianta C1 - provedení pro hluboké zavádění.
Elektrodu v základním provedení nelze doporučit pro plné zavádění vzhledem k riziku obtížnosti jejího vyjmutí za přívodní vodič. V případě spasmu nebo přetržení přívodního vodiče by bylo poměrně obtížné vyjímaní zavedené elektrody. Renata dodává - i pro specialistku to není úplně triviální zákrok, byť ani zákrok nijak vzácný, mnozí by se asi podivili, co vše se dá z pochvy vyjmout. Pokud není přítomen spasmus, použije se speculum a pinzeta nebo klíšťky podle rozměru tělesa, spasmus se snímá medikamentózně - nech mi tu klávesnici !
Grafomanka. Elektrodu lze pro potřeby snazšího vyjímání vybavit řetízkem. Pro tento účel se hodí základní provedení s mosaznou hlavou - jeden článek řetízku vytvarujeme jako kroužek, nasazený na hrdlo a opírající se o spodní hranu hlavy. Dva volné konce jednoho řetízku nebo dvojici řetízků pak k tomuto kroužku připojíme a efektní přídavek k elektrodě je na světě. Pozor je třeba dát jenom na hrany všech článků, které jsme držejí v kleštích nebo s nimi jinak manipulovali.

Varianta C2 - jiné kotvení řetízku.
Do hrdla elektrody lze ještě před povrchovou úpravou provrtat příčně otvor cca 2-3 mm. Tento otvor je po ukončení povrchových úprav a zalití vnitřku možno použít pro nasazení řetízku.

Resumé.
Popsanými metodami byly vyrobeny dvě desítky elektrod, sloužící nyní na 14 různých místech. Zkušenosti z půlročního provozu ukazují, že materiál ochotně koroduje za jakýchkoliv podmínek, dvě elektrody bez vnitřní silikonové výplně musely být staženy z provozu. Z pěti identicky pochromovaných elektrod, používaných na pěti subinkách v přibližně podobném domácím provozu vykazuje jedna stopy elektrochemické koroze pod mosaznou hlavou a dvě (jiné) oxidaci hlavy. Příčinou jsou pravděpodobně biochemické děje v pochvě. Žádná ze 14 subinek nepociťuje gynekologické problémy (alergie, změny prostředí, záněty). Tři elektrody jsou provozovány v nepokoveném provedení a při pravidelné údržbě (přeleštění před použitím, konzervace po použití) jsou v bezchybném stavu.