Menu
Spokojeni?
Začíná den. Zamřížovaným oknem vidím jak obloha dostává jasně modrou barvu.
Na tvrdé posteli se mi špatně spalo. Budila jsem se vždycky když jsem uslyšela šramot. Bála jsem se, zda to není On. Zda nebude zase chtít trápit mou duši svým podivným chováním. Je to blázen. Blázen. Vězní mě tady už druhý den. Těším se ale na každou jeho přítomnost, protože je to šance na přežití. Je to jediná živá bytost, která tu se mnou může komunikovat.
Ta modrá obloha mi připomněla, že jeho oči mají podobnou barvu. Nebo snad zelenou...Snažím se vybavit si barvu jeho očí. Ale pamatuji si jen ruce a hlas. Jeho hlas je mi příjemný. Stírá všechny mé nevyřčené námitky. Jeho ruce, které spočívají nehybně vedle jeho těla, když jej orálně uspokojuji a ani se nepohnou mě přivádějí k soucitu....jakoby byly mrtvé. Jen....uvnitř jim v žilách koluje touha po životě, kterou záměrně dusí. Bojí se. Bojí se tak jako já jeho? Vnímá mě tak, jako já jeho? Přemýšlí o mém pohledu, o mém hlasu nebo o mých dlaních, které se marně snaží pohladit mu aspoň nohy, když je výš nepustí.
Absurdita situace vymyká mé reakce normálu. Jsem tu zavřená a nevím kým a nevím kde a nevím do kdy. Smrti se nebojím. Ale co Ti, kteří by tu zůstali po mě?
Absurdita mě mění v bytost, která žije minutami a nemyslí na budoucnost. Slunce se ukázalo mezi mřížemi. Právě vyšlo. Až bude výš, už jej sklepním oknem neuvidím. Kéž by už přišel....Jak dlouho tu na něj budu čekat....
Pak přišel. Cosi do mě vložil a nechal mě opět čekat. Propadám zoufalství. Ale nemám odvahu si tu věc vyndat. Strašně moc toužím, aby přišel. Znovu. A dotkl se mě. O co mu jde? Co chce? Na mé otázky neodpověděl. Na mé protesty nereagoval. Řekl jen: "Dobré ráno děvče." Přivazování a další povely se obešly bez řečí. Prostě stačilo gesto. Během jeho práce rukou kolem mé hlavy jsem vnímala vůni jeho kůže. Ta vůně mě dráždila. Nezavázal mi oči a tak jsem se mohla dívat na výraz jeho soustředěné a chladné tváře. Pořád tak smutné....Smutné tak, jako jsou lidé, kteří nemají na výběr a něco musí....Proč nemá na výběr? Nechce mít na výběr? Touhou jsem se chvěla do všech atomů vesmíru ale zároveň jsem se šlehala bičem rozumu a frontou nekonečných otázek. Touha se rozprostřela přese všechno jako pták Noh a již nebylo vidět nic, než On. Probrat jej k životu. Dát mu lásku. Něco tak absurdního a nereálného. Cožpak se dá dát láska zločinci, který je blázen? On se ale nechová jako blázen! Když jej vyléčím, zabije mě? Nebo se mu uleví a uvědomí si, jak mohl žít bez lásky? Je láska to, co mu chybí? Bude ho to bolet, když si to připustí? Připadá mi, že ví dobře, co dělá. Jeho postoj jej chrání. Cítím to. Kde vzal odvahu uskutečnit takový plán....Neví, jak tím riskuje? Proč si nezíská ženu jako všichni obyčejní muži? Z rána mi zbylo v misce jídlo. Jakési těstoviny se zeleninou. Krmím se. Nevím kolik je hodin. Čas se vleče odporně pomalu. Nemám hodinky. Ještě se nestmívá. Je stále jasné nebe. Chodím do kolečka. Představuji si jeho. Představuji si, co by se mnou mohl udělat. Řekl mi na začátku, že nechce mou smrt. Ale neřekl mi, CO CHCE.
Konečně se otevřely dveře. Vchází ve stejném oblečení jako vždycky. Bílé kalhoty, bílá košile a přes vše černý plášť. Přinesl si s sebou křeslo. Staré gotické křeslo. Postavil jej bez řečí doprostřed místnosti. Poslal mě do provizorní koupelny. Pořád s tou věcí uvnitř. Když jsem se vrátila, seděl v tom velikém křesle, za kterým jej ani nebylo vidět. Klekla jsem si tiše a pokorně k němu ve své bílé hrubé noční košili. Políbila jsem mu nárty nohou jak nejněžněji jsem uměla. Podívala jsem se na něj prosebným pohledem. Doufala jsem, že mu dojde, jak mi je a co od něj potřebuji. Doufala jsem v mnoho věcí. Jej ale bavilo mne trýznit. Nechal se uspokojit a dál nehnutě seděl. Nic po mě nechtěl, ale také mi nic nedával.
"Proč?" Křičím nahlas. "Proč to děláš!?" Na to vstal a odešel. Celou noc jsem prožila v mukách touhy. Neuspokojené touhy. Citové, sexuální, lidské. Potrestal mne za otázku. Nevím jak mám dosáhnout toho, aby nebyl jako kus ledu. Aby mi projevil to, co může. Já se snažila. Já dávala. On ne. Ale přece to pro něco dělal. Na něco čeká. Já vím že ano! Ach Ty naivo, jak si to jen můžeš myslet? Je to zkrátka blázen. Mstí se. Mstí....nic jiného neumí. Pase se na tvém utrpení. Ne, není to úchyl. Je to chorý, chorý muž! Neví nic o BDSM! Ale ví dobře jak mě potrápit.
Přichází ráno. Znovu stejně beznadějné. Jediná jistota je to modré nebe. Nikdy nebudu mít jistotu, že přijde, že ještě tohle ráno přijde. Že se uzdraví. Probuzený mým citem. Pohladí mne po vlasech a řekne...řekne něco milého a vřelého a lidského. A já mu budu moci říct "Miluji Tě!"
Pořád čekám....a děsím se sama sebe. Mne ta trýzeň totiž baví....