DEV...ELeferno

Můj Pán mě utratil. Definitivně. Na několikrát. Je to už pár dní.
Napsal mi "k noze" neposlechla jsem. Neposlechla jsem, protože mě utratil... a už mě to celý unavovalo a tak nějak jsem samu sebe přesvědčovala, že je to dobře, protože konečně budu mít klid a budu sama.
A snad jsem si i řekla, že je to super. Víte pro mě je opravdu moc těžký protivit si ho. Je to proto, že mám ráda každý jeho detail. Jeho vůni, jak má uspořádaný věci. Jak žije. Vlastně by bylo jednoduší vyjmenovat věci který mi opravdu vadí: žádná taková není. Opravdu. Samotné se mi tomu někdy nechce věřit, ale je to tak. Takže i přesto jak jsem se velmi snažila si ho nějak zprotivit, nešlo to. Jistě, dalo by se namítnout, že jsem poblázněná a mám růžové brýle, protože je to na záčátku, ale ono je to stěmi roky čím dál tím růžovější.
Jela jsem pryč. K mamince. Moje maminka bydlí na kraji světa (kdyby mě šel někdo hledat až na kraj světa, tak by musel jít tam, kde bydlí moje maminka). To bylo v pátek. Stejný den kdy jsem dostala rozkaz.
Bylo strašně těžký odolat Pánovu rozkazu, ať už ho dal zjakéhokoliv důvodu.
Byla jsem na sebe skutečně pyšná a Pán byl na mě skutečně naštvaný, protože chtěl svoje věci (to byl tehdy docela uspokojivý pocit). A chtěl je hned. Jenže ono není tak jednoduché podniknout cestu z kraje světa do vesnice jméném Brno a pak z Brna do města Praha. Je to vlastně docela štreka, která zabere víc než půl dne a to vám ještě musí něco jet. A zkraje světa to jede jednou za světelný rok (hlavně o víkendu) a navíc tam není bankomat, bez peněz do vlaku nelez :) (poslední peníze mi zabavila maminka jako návštěvní taxu stím, že mě v něděli odvezou, hm...neodvezli). Takže i kdybych mu je chtěla přivézt a vyslechnout si konec do očí, tak by to nešlo. Aspoň jsem si spokojeně vrněla za kamny jak dobře jsem si to vymyslela. Byla jsem na sebe opravdu hrdá a taky jsem na něj byla drzá a sprostá (to jsem později víc než 100x olitovala).
Nakonec jsem si řekla, že mu ty věci odvezu. došla jsem k závěru, že bude lepší když to uzavřeme i z očí do očí. Je to přece jenom cízí člověk. Navrhla jsem podnělí, které jsem následně odvolala, protože jsem se podívala do rozvrhu. Navrhla jsem čtvrtek nebo sobotu.
Ráno jsem si šla spokojemě do školy a jak jsem tak jela v tramvaji jel tam takový pár co stál úplně vzadu a okusoval se...vzpoměla jsem si na to, že jsme  taky takhle spolu jezdili. Eh hloupý začátek dne. Nebudu na něj myslet. Nemám proč. Napsala jsem si svoje testy, odreferovala svůj referát.... všimla jsem si lavice, mojí lavice ve které jsem dřív seděla. Bylo na ní A+A a srdíčko. Komické. Už to vybledlo. Pohrávala jsem si s myšlenkou, že to vyčistím, nakonec jsem to zavrhla, protože to stejně časem zmizí samo...achjo.
Jdu se v polední pauze podívat na email. Napsal mi, nějak mě ten email vzal. Napsal mi abych přijela ještě dnes, protože budu obratem zpátky. Opravdu mě ten email nějak vzal. Zbalila jsem si věci a odešla jsem ze školy dřív. Jela jsem Student Agency směr Praha. Aspoň to bude z krku. O to přece jde.Ani nevím jak jsem mohla ze školy jen tak zmizet. To jsem ještě nikdy neudělala.
Pouštěli pohádku S čerty nejsou žerty, ještě jsem ji neviděla. Chtěla jsem se dívat s Pánem, ale teď už je to stejně jedno. Byla to moc hezká pohádka. Vzpomínala jsem jak jsem jezdila za Pánem. Ale dneska je to jiný, dneska jedu za Pánem naposledy. Venku byl sníh, mrzelo mě, že jsme spolu nebyli, když byl první sníh. První sníh je zvláštní. Slečna se kterou jsem se bavila, mi říkala že taky jede za svým klukem...JÁ ALE NEJDEU ZA SVÝM ČÍMKOLIV. Chtělo se mi křičet. Když takhle jedete delší dobu máte čas přemýšlet, vzpomínat. Byla jsem unavená, chtělo se mi tulit.
Poprvé v životě autobus uvízl v pražské dopravní dopravní zácpě. Zvláštní, jako kdyby se věci děli s nějakého vyššího důvodu, protože to není první komlikace která se stala při mé cestě. Jako kdyby něco dělalo všechno proto aby jsme to dnes neskončili. Musí se zlobit přijdu asi o hodinu později. přemýšlela jsem nad tím jestli věří, že opravdu přijdu, nebo mě už nečeká.
Zazvonila jsem. Zvoník, kdoví proč vždycky 2x. Otevřel mi. Sešel dolů. bylo divný ho nepřivítat. Neklepnout si, nepolíbit mu hohy a říct to co vždycky říkám, a strašně se přitom stydím. Skončil to chladně. Jako dkybych tam ani nestála já a on, ale cizí lidi. Odešel, i já jsem odešla. Vchodové  dveře se nedovřeli. A v tu chvíli se ve mě něco zlomilo. Pootevřený dveře jsem otevřela a šla jsem po schodech nahoru. Jakokdyby to ani nebyli moje nohy co šli. přivítal mě pejsek. Jeho pejsek,co valstně není jeho. Vyběhl. Mám ho ráda. Vlastně ji. Šel sním ven, šla jsem za ním. Nevím proč. Snažila jsem se přitulit. Vždycky mě odrsčil a říkal, že je konec. Znovu jsem se přitulila. A znovu mě odstrčil a šel dál. Znovu a znovu. Někde na křižovatce jsem je nechala jít dál a stála jsem tam osamoceně. Nevím co se to se mnou stalo. Byla jsem strašně překvapená svým chováním. Už jsem sama, Pán to ukončil.

Chtěla jsem se uklidnit a tak jsem se nějakým způsobem dostala k Vltavě, k parku kde mě Pán vzal párkrát pohoupat. Řekla jsem si, že by bylo docela fajn se chvilku pohoupat. "Nemáš cigárko?" "promiňte nekouřím" nějací týpci seděli před parkem a chtěli cigárko. Byla tma, zima a liduprázno.
Byl tam. nejdřív jsem ho neviděla. Ale pejsek se svýma sprintama nedá poplíst :) (běhá strašně rychle) Stál tam. On. Ani jsem se moc nedivila. Ten večer jsem se ještě miliokrát snažila přitulit, ale bezvýsledně. Šla jsem za svým pánem jako jeho stín a asi nic na světě by mě nepřinutilo změnit směr. Vždycky mě odstčil a řekl mi že je konec. Něco ve mě se stím nechtělo prostě smířit. Už jsem byli skoro před jeho domem. Začínala být pořádná zima. Dál mi dvě nebo tři facky. Řekl mi, že mě vezme na vlak. Posadila jsem za dveře. Na schodek a naslouchala jsem. Mám ráda jeho hlas, zvuky co dělá. Čekala jsem. Opravdu dlouho jsem čekala. Čekala bych tam ještě teď. Slyšela jsem nějaký rány. Chvilku jsem přemýšlela nad tím jestli to je sporák nebo dává odměnu svojí nové čubce. Myslím, že to byl sporák. Trvalo to strašně dlouho než přišel.Dal mi sušenku. Já moc ráda dostávám sušenky od Pána. Dole jsem se přitulila, neodstrčil mě hned. Klekla jsem si. Bylo to moc hezký klečet u něj. Správný. Odtáhl mě dolů za vlasy. Vůbec se mnou zacházel jako s odpatkem. Šli jsme na holešovický nádraží. Už nic nejelo. Vtramvaji jsem si o něj trošku opřela hlavičku. Asi ho to odsrtkování trošku otupilo a tak mě nechal. Dostal chuť na hamburger. Šli jsme kolem nádhernýho vánočního stroměčku, byl moc hezkej. Těšila jsem se na společný Vánoce. Musela jsem teď chodil půl metru od Pána. Bylo to moc těžký. Ani už jsem nepřemýšlela nad tím co dělám nebo nedělám. jen jsem prostě chtěla aby mě Pán přitulil a už nepustil. Nikdy. Ale je konec. A Pán mi to řekne klidně miliokrát. Protože opravdu konec je. "Půl metru" říkal klidně, znovu a znovu. Na hamburgru měli zavřeno. Měla jsem hlad a žízeň. Od dopoledne jsem nic pořádnýho nejedla ani nepila a už bude kolem devátý. Poprosila jsem ho jestli by jsme nemohli jít do Alberta, byla zima a tak vůbec. Souhlasil. Pohladil mě po prdelce, kterou jsem na něj vystrčila když jsem si,zavazovala tkaničku, každá moje buňka zavrněla štěstím. Pohladil mě jen tak mimochodem. Koupila jsem čokoládu Milka s celýma lískovýma oříškama. Nemám ji moc ráda. Ale věděla jsem, že bude Pánovi chutnat a stejně neměli moji oblíbenou čokoládu. Na druhé zastávce za hamburgrem měli taky zavřeno. Z Holešovic nic už nejelo a na hlavní na vlak v deset to už nestihnem. Další jede až 00:30 taky z nádraží. Začínala mi být krutá zima. Pán mě nechal na tramvajové zastávce přitulit, ale řekl mi, že se tím nic nemění, jen že je mu zima. Byla jsem mu moc vděčná. Koupila jsem si lístek. Sedli jsem si ke skříňkám na zídku (nevím jak to nazvat) byla studená. dala jsem Pánovi bundu aby si na ni sedl. Dal mi kousnout mojí čokolády. Je zvláštní jak některý věci tam pořád jsou. Bylo mi s Pánem hezky. Seděli jsme tam docela dlouho. Já to pořád zkoušela...řekl mi, že by se stou čokoládou dali dělat i jiný věci a že by se hodně rychle roztála. Ani neví jak roztávám já, nebo spíš ví. Pořád máme spolu takový zvláštní splynutí. Ten vlak nějakým naprosto záhadným způsobem vyšuměl. Je to první vlak v historii, který nehlásili. I stabule zmizel podezřele brzo. Ujel. Pokud teda vůbec jel.  Víte to už nemůže bejt náhoda. Pán se nade mnou slitoval a vzal mě domů. Byla mi strašná zima. Jsem mu moc vděčná, že mě tam nenechal. Cesta domů byla divná. Poprvé v životě jsem viděla v tramvaji revizora, teda revizorku a rovnou dvě a rovnou s dvěma policajtama. To je trochu divný v jednu v noci, jako kdyby neměli lepší věci na práci. Eh. Šli jsme pěšky, já už nakonci svých sil, protože jsem byla celá prokřehlá (neoblíkla jsem se dostatečně, protože jsem si řekla, že jedu jenom tam a zpět a nemusím se navlíkat jak lední medvěd) zavíděla jsem Pánovi čepici, má ještě jednu, někdy mi ji půjčil. Vzal mě domů. Bylo zvláštní tam jít, být sním, vedle něj. Doma. Vidět jeho oči. Pán byl moc hodný, že mě nenechal tam někde venku v zimě opuštěnou. Zvláštní. Seděl na posteli já klečela na zemi. A řekla jsem mu, žese mi chce čůrat. Mě se opravdu moc chtělo čůrát protože naposledy jsem byla čůrat snad před dvanácti hodinami. "prosím Pane, můžu se jít vyčůrat?" řekla jsem napůl hravě, napůl zoufale a ospale. Nevím přesně slovo od slova co řekl Pán a ani si přesně nepamatuju sled událostí. Ale vím, že se mi moc a moc chtělo čůrat. Když se mi chce takhle moc čůrát, tak mám problém se vyčůrat a čůrám strašně pomalu. Pán mě nepustil. Chtělo se mi čůrat do nočníku, ale Pán nemá nočník na taková velká prasátka jako já...aspoň ne ten klasický, nebo o tom aspoň nevím. Musela jsem dřepnout. Moc se mi chtělo čůrat! Byla jsem ještě oblečená. Pán mi přikázal se trošku počůrat, do té doby mě prý nepustí, asi se chtěl přesvědčit jak moc se mi chce čůrat. Mám moc ráda když se na mě Pán dívá a přikazuje mi. Moc jsem se snažila, ale nešlo to. Pán šel pro pití. Dal mi napít. PIla jsem jako kdyby to bylo poslední pití v mým životě. Už jhsem měla pěkně velký bříško, pořád mě nepustil. Byla jsem stoho opravdu moc nešťastná. Pán hřál, vždycky sněho jde krásný teplo. Pořád seděl na posteli a já dřepěla před ní, čekal. trpělivě. Jako kdyby zmizel čas, aspoň pro mě. Bylo všechno jedno. Jen my dva a teď. Nemohla jsem myslet na to co bude potom. Byla noc a všude ticho, a mě se vážně moc chtělo čůrat. nemohla jsme myslet na nic jinýho než na čůrání, na Pána a to jak ho přesvědčit aby mě pustil na záchod. Trpělivě mě uklidňoval, že je času dost. Ale mě se chtělo čůrat a chtělo se mi čůrat teď hned. Ale prostě to nešlo. Už to musejí být aspoň dvě hodiny co se snažím čůrat. Pořád sedí na posteli. Bylo zvláštní tam být, takový nepatřičný, všechny moje věci zmizeli, vyhodil je. A já tu přesto jsem, i když sem nepatřím. Musím se vyčůrat. Achjo. Jsem ospalá a chce se mi čůrat. Jsem zároveň moc šťastná, protože jsem doma, s Pánem. Aspoň dneska v noci. Všiml si mých cecíků, jsou dneska velký a citlivý. Celou tu dobu co jsme byli venku mi stáli ze zimy bradavky. Boleli. Každý jeho dotek...každý jeho dotek, hmm... každý jeho dotek...mám nádhernou závrať s každého jeho doteku. Každý kousek mozku se soustředí snad jen na něj. Hřeje. Jsem prochladlá. Konečně se mi povede trošku vyčůrat, potom mě KONEČNĚ vezme na záchod. Kouká se na mě, čůrám pomalu, dělá to vždycky srandovní zkuv, kouká se na mě. Je to zvláštní. JAko kdyby bylo všechno jedno, všechno co bylo a co jsem udělala, kouká se na mě. Jak čůrám, stydím se. Čůrám, pomalinku. Konečně se dostatečně vyčůrám. ještě chci spláchnout. Jak se otáčím chytne mě za prdelku, přirozeně ji vystrčím, pohladí ji. Třeba mě ošuká :) ale nevím jestli bych to přežila. Ohnu se, mám hlavu skoro v záchodě a čekám až mi ho tam strčí a ojede mě. Drží mi hlavu v záchodě, nelíbí se mi to. Mám k záchodu odpor, k tomuto zvlášť. Spláchne, leknu se. JE naštvaný a já se stydím, protože jsem se lekla. Líbí se mi jeho vousy, ale vůbec se mi nelíbí ta představa, že mě chtěl spláchnout jako myšku. Znovu mám chlavu v záchodě, znovu spláchne, tentokrát mě drží pevněji a já vím co přijde. Nelíbí se mi to, ale vím, že stím nemůžu nic udělat. Jsem mokrá, trochu, hlavně na vlasech, e-e. Pán se mě štítí ještě víc než obvykle. Dovolí mi se trochu umýt, jsem mu moc vděčná.
Potom mám mírné okno, ale vím že mě omusinkoval a tulikal a omrdal do zadku, na sucho, bylo to krásný, ale následujích pár dní jsem se trošku zlobila, protože to bolelo. Udělal to schválně. Líbilo se mi to. Od Pána se mi líbí i t, co se mi normálně nelíbí. Nastříkal mi do prdelky, hmm..to mám nejradši, to je vlastně na tom ojíždění mojí prdelky nejlepší :) nevím proč. Vždycky si mě hezky drží. Bylo to jako kdybych já zanikla a nebyla, byl jen on a já v jeho rukou, na milost a nemilost...obojí zároveň. Bylo to neskutečně krásný. Jeho vůně, teplo, hlas, dech, kožich, pohled ve tmě...a jeho dokonalý péro. nechal mě v posteli, pořád jsem trošku nesvá, stoho že tu jsem.
Usnuli jsme. Já moc ráda spinkám s Pánem. V bezpečí (i když o tom by se dalo polemizovat, jestli jsem zrovna sním v bezpečí). Dal mi svou mikinku, byla mi zima. Moje počůraný kalhoty a kalhotky se sušili na topení, achjo, budu vnich muset jet, protože jsem si nevzala náhradní oblečení. Spinkali jsme spolu. Je to jediný člověk na světě se kterým se vyspím na posteli 80x200 cm. S jinýma nemůžu spát ani ve stejný místnosti, natož v posteli. Probudila jsem se, nevím kolik bylo. Poučená od minule, jsem Pána nebudila. Vychutnávala jsem si tenhle pokoj, jeho jak spinká, má hladkou pleť na obličeji, začíná mít jemný vrásky kolem očí, líbí se mi. Je mi zima, protože Pán vyhodil mou deku. přitisknu se kněmu, jsem moc šťastná. Čekám až se probudí. Možná bych byla ale radši kdyby se neprobudil...
Hned ráno mě potrestal. Byl to Trest. spoutal mě na posteli, takhle mám relativně hodně volnosti - to je výhoda a zároveň nevýhoda, protože mám možnost víc zlobit. Dal mi tričko přes hlavu, nevím proč to dělá, ale někdy to dělá. Voní ním. Au au auauauauuauauauau. Dává mi páskem, je hebkej, ale má švih. Pán mě nešetřil, i když říkal že na stupnici trestu je to 0,5 z 10. Doufám, že nikdy mě nebude muset potrestat trestem 1. nejdřív si mě ogriloval zezadu po zadečku a zádech, stehnech. vysvětloval mi proč mě trestá. O každou ránu jsem musela poprosit. Musela jsem říct: Prosím Pane potrestejte mě. Nejsem si jistá, ale myslím, že jsem musela i počítat. To co napíšu teď později olituji, a já to vím, protože Pán to bude číst. Nejhorší na výprasku je počítání a pauzy mezi další ránou. Navíc pro mě je hodně těžký přemýšlet a nepokazit to co mám říct. A prosit o další ránu bylo hodně těžký, ale chápala jsem, že je to víc než zasloužený trest, a že je na mě Pán ještě moc hodný. Moc jsem se snažila. Věděla jsem, že když to nebude podle Pánových představ, tak to bude jen horší. Mezi ránama jsem mohla odpočívat a Pán mi dával "odpočinkové" rány. Hrozně to bolelo. Teklo mi spoustu slziček a přemýšlela jsem kolik jich ještě bude. Potom si mě obrátil a griloval si mě zepředu. Před kozičky, bříško, stehna. Přes kozy mi dával velký rány. Musela jsem se hodně snažit abych zůstala na místě a musela jsem se hodně soustředit na to abych nepopletla to co má říkat. Pán přidal novou větu. "Čubka se má chovat slušně a pokorně, vždy a všude." Nebyl spokojený stím jak vyslovuji slušně a pokorně, protože to nebylo slušně pokorně. A měl pravdu, nebylo to slušně a pokorně. Bolest ve předu i vzadu se začínala pořádně rozlízat a proužky natíkat, pořádně to štípalo. Moc jsem se snažila najít v sobě trochu víc slušnosti a pokory. Nakonec se mi to asi povedlo a mohli jsme pokračovat. Moc to bolí, Pán mi nelítostně dal další ránu pokaždé. když jsem poprosila o trest za to jak jsem se chovala. Líbilo se mi to, ráda dostávám od Pána, ale tohle už moc bolelo. Už bylo čím dál těžší poprosit o trest a čím dál tím víc to bolelo. Ležela jsem tam spoutaná, na jeho posteli. Ubrečená, rozcitlivělá, prochladlá ze včerejška, po ránu..trestaná a ponížená. Věděla jsem, že Pán nepřestane, že je zbytečné prosit. Věděla, jsem, že si nehrajeme. Neměla jsem šanci o jakoukoliv úlevu, už ak jsem jich měla dost, na druhou stranu jsem byla opravdu vděčná, za to, že mě trestá, protože jsem skutečně litovala a stále lituju toho jak jsem se chovala. Najednou jsem nemohla poprosit o další ránu, jen jsem chtěla zmizet, stulit se, nebýt. Chtěla jsem aby mi Pán odpustil a hladil mě, jako to někdy dělal. nemohla jsem už nic říct, nemohla jsem poprosit o trest, ani říct jak se má čubka chovat. Nemohla jsem říct vůbec nic. Zlobil, chtěla jsem mu říct, že nemůžu nic říct, poprosit ho, slulit se...všechno mě bolelo. Vyhrožoval mi přivázaním ke stolu. Nějak jsem si v hlavě sečetla, že by to nebylo vůbec, ale vůbec dobré, protože by mu to dalo hodně práce. Snažila jsem se vyklubat sklubíčka a poprosit, ale chtěla jsem se stulit jen kněmu a nic víc, jen se stulit a nechat ho vzít mě domů. Ale věděla jsem, že to nemá smysl. Nemohla jsem ani moc myslet. vždycky jsem něco už už řekla a stejně to zaniklo v tichu. Zlobil se. Omlouvám se, ale já jsem vážně nemohla nic říct, přišla jsem si jako zvířátko, co udělalo loužičku na nejcenějším koberci na světě. Strašně to bolelo. POmalu jsem nemohla vnímat nic jiného než to jak to bolelo a Pána. Bála jsem se ho. Vyhrožoval mi, že mě přiváže taka bych se nemohla ani pohnout...nakonec odešel stím, že jestli až se vrátí nebudu v poloze ve které mám být, tak to udělá. Když odešel, tak jsem se trošku uklidnila, z klubíčka jsem si lehla rovně a vnímala tlak potele na moje rány a čekala jsem až přijde. Pořád jsem nemohla mluvit, jako zvířátko. Lísala jsem se kněmu, sednul si ke mě. Nakonec jsme se dohodli na kníkání, který jsem ještě jakž takš zvládala. Nějakým zvláštní zázrakej jse přežila i zbytek trestu a nedostala jsem ani moc ran navíc. dneska je to týden a některé rány mám pořád ještě vybarvené. Před pár dny jsem udělala pár fotek - lze vidět v mém profilu.
Bal jsem Pánovi moc vděčná za to, že mě potrestal a že byl tak mírný vzhledem k tomu co jsem dělala. M2la jsem nateklou prdel, kozy, stehna, záda...musela jsem se oblíct. To byl první problém. Myslela jsem, že se neobleču. Dneska musím jet, zítra musím jít do školy. Nejradši bych nejela, zní to už děsně hloupě, ale já bych rtu nejradši zůstala a nikam nejela. Ale kvůli neomluveným hodinám, mám už podmíněné vyloučení. Nechce se mi nikam jet. Patřím sem, je škoda že neumím zůstat, tak abych neutíkala pryč. Část mě odevšad vždycky utíká pryč. Nerada se vážu na lidí, místa, cokoliv. Ale bylo by moc hezký tu zůstat tak dlouho, jak dlouho by mě tu Pán nechal a být sním, pro něj. Bolel mě zadek při chůzi. Šli jsme se najíst do našeho bistra, všude jsme oba viděli revozory, to bylo asi stoho šoku v noci. Šli jsme pěšky, byla mi zima, ale bylo to jedno, protože jsem byla s Pánem, ale i tak jsem pořád kníkala, že je mi zima,a že bych chtěla jet tramvají. Pánovi bylo akorát, grrr. papaní bylo moc dobrý, mám to tam ráda. Už byl večer, za chvilku pojedu. Nutil mě dobíhat tramvaj. při dobíhání tramvaje jsem dělala opičí zvuky, protože se mi oblečení otíralo o ta místa kde jsem dostala a ještě se to všechno otřásalo. Pán se strašně smál, mě to bolelo. Chůze se ještě dala celkem vydržet, čubka s zvykne, ale běhání bylo au au. Měla jsem jet v 21:00, ale nepodívala jsem se, že ten bus nejede z Florence, jako vždycky, takže jsem jela metrem ještě o zastávku dál na hlavní a tam čekala na svůh vlak. Jízdenka mi ještě platila, takže jsem i ušetřila. V metru byl divnej pán v kabátu, co na mě koukal a pořád se na mě otáčel. Ve vlaku byla zima, topili jen v Praze a pak byla děsná zima, myslela jsem na Pána a snažila jsem se sedět tak aby mě to moc nebolelo...okna netěsnili. Byla jsem sama, bez Pána. Na mém utracení se nic nemění. Jsem Pánovi moc vděčná za to, že mě nechal u sebe přes noc a potrestal mě. Děkuji Pane.
S pánem bylo hezky, jako vždy. Je jedno co jak kdy bude, ale vždycky bude mým Pánem. věděla jsem, že nemá jezdit a věděla jsem, že musím jet.