Menu
Spokojeni?
Když mě rodiče doprovázeli na vlakové nádraží k první cestě na průmyslovku /a internát/ do vzdáleného severomoravského okresního města, docela mne potěšilo, že jsme se tam potkali s příbuznými, kteří obdobně vyprovázeli mou sestřenku, už maturantku.
Sestřenka musela s neskrývaným "nadšením" slíbit, že na mne dohlédne a postará se o správné doručení 15-ti letého baliku na místo určení. Naopak já jsem byl nadšen, protože má krásná setřenka cestovala s dalšími dvěma spolužačkami, které ke mně byly milé a pozorné. Na oplátku jsem galantně nabídl při přestupování odnos cca 15 kg tašky té pozornější, což vyvolalo nepokrytou nelibost u dvou zbývajících. Další týden jsem proto po pečlivém uvážení svých možností navrhl, že se postarám o všechna zavazadla a ony se pouze "nalehko" protáhnou do vlaku a obsadí celé čtyřsedadlo. Protože se postup perfektně osvědčil a zajistil nám relativně pohodlné cestování i v sebenacpanějším vlaku, stal jsem se rázem otřebným a respektovaným členem smečky. Po pár cestách mi bylo vyhraženo čestné místo u okna ve směru jízdy s tím, že jsem takový pitomec, že jsem schopen pustit sednout někoho staršího nebo holku, která se na mne usměje. Pravda, na nádraží jsem vzbuzoval se třema kabelama a mojí botaskou útrpné pohledy, ve vlaku pak už jen upřímnou závist. Dlouho jsem si myslel, že puberťák nemůže dojít vyššího blaha, než když si ho předchází a rozmazlují pamlsky a pozorností 3 dospělé, pohledné a vońavé holky. Mýlil jsem se. Pomalu jsem si zvykl, na to, že při zdřímnutí se raději opřou o mne než o okno, nebo dokonce položí hlavu do mého klína aby po pár minutách vstávaly s tím, že si nenechají propichnout ušní bubínek. Na co jsem si ale nezvykl, byl jarní návrat minisukní, vylepšený s příchodem horkého léta odložením punčocháčů. Ve dvojce třídě ČSD nebylo místo pro elegantní přehození nožky přes nožku, naopak pro pohodlíčko ke dřímnutí bylo nutné proplést své nohy s protisedícím, a v případě minisukní i předvést kalhotky. Ty poslední 4 týdny jsem je podezříval, že mne testují, jestli udrží bouli v mých kalhotách celých 90 minut cesty, nebo já po tuto dobu udržím na svém místě tělesné tekutiny. Matka nemohla pochopit, proč si na cestu beru zásadně nepohodlné a těsné "travolťácké" kalhoty z materiálu, že kterého se dnes šijí už jen bezpečnostní¨pásy do aut. Poslední společnou cestu - na svatý týden - si naproti sedla Maruška. Ukázala zbrusu nové kalhotky ze žlutého krepsilonu, které v nataženém stavu docela zprůsvitněly a vyvolaly očekávanou reakci na mé straně a úsměv na straně druhé. Po půl hodince, když utichla spolecenská konverzace a narvaný vlak začal klimbat, zaujali jsme ještě propletenější polohu a po chvilce jsem cítil opatrné, ale ne náhodné doteky a hlazení nohou, které jsem opětoval. Po chvilce jsme si už všemožně vycházeli vstříc, a přitom se snažili i přes zrychlený dech a tep 180 předstírat, že spíme. Pootevřenymi víčky jsem pozoroval, že z drobounké kapičky v kalhotkách se stává rybníček, který krepsilon změníl v průhledné plexisklo a následujících minutách v něm vykvetl i nádherný růžový leknín. Po křečovitěm stisku koleny se přes leknín přelila sprška, která se drala přes krepsilon ven. Maruška se "probudila " a odskočila si "přepudrovat nos" na toaletu /jestli se tomu tak dá u ČSD říkat/. Po chvíli se vrátila v suchých bílých kalhotkách, zatím co já se pokoušel vyvětrat a knížkou zamaskovat promočené místo na kalhotách. První přestup v Kunovicích jsme zvládli, ve Staré Městě zůstáváme pozadu a Maruška mi do ucha šeptá "Dík a z mokrých kalhot si nic nedělej, nemáš potuchy kolikrát jsem si kvůli snům o Tobě musela na intru přepírat prádlo já". Pak se dovídám, že jsem byl častým předmětem debat a při poslední se dohadovaly, jaký dárek by mi udělal největší radost k nadcházejícím 16-tinám. Uznal jsem, že mě přesně odhadly a vzápětí mě doráží tím, že přestěhuje žlutou krepsilonovou ruličku z její kabelky do mé botasky a bez varování nasazuje francouzák, který mne opět mění z homo sapiens na homo erektus, /neboli člověka se stojícím./ Tři kabely do oken vlaku na jih podávám v mrákotách a poslední co vnímám jsou úsměvy a mávání tří holek. Po chvilce mne naštěstí zpitomělého a dezorientovaného odchytává má druhá smečka - klučičí a táhne na jiné nástupiště, ze kterého máme vyrazit na sever. Mé vysvětlení, že kalhoty jsou od piva je pochopitelné a přijatelné, přijímám nabidnutou spatu ve tvrdém, která mi pomáhá změknout a Budvar, který pomáhá převést myšlenky na konverzaci o fotbale. Po příjezdu do okresního města na severu jsou na tom někteří z nás naštěstí se schopností myšlení i stavem garderoby mnohem hůře než já, takže uníkám nežádoucí pozornosti. Žlutá rulička ještě 3 týdny vyvolávala sny v kvalitě 3D IMAXu, a teprve s odjezdem na praxi a vyklizením internátu byla v konspiraci a s pietou uložena do kontejneru za za intrem pegagogické školy, kde by případný nález nevzbudil sebemenší pozornost.
Příběh směřuji do Subince, třeba pomůže připomenout čtenářkám, že každá má schopnost na správném místě a ve správnou chvíli generovat zážitky na které muži vzpomínají desítky let , i když ortodoxní příznivkyně BDSM by uvedenou událost nekvalifikovaly ani jako dostatečně vanilkovou :- )
Velvet