DEV...ELeferno

se svolením autora vystavil *sF* -- zdroj: 
http://bdsm-povidky.uvadi.cz/afrika-uvod.html


Africké dobrodružství - úvod

(díl 1. ze 4)

Úvod do série povídek „Africké dobrodružství“. Úvod je o tom, proč a jak se Klára dostala do situace ve které je. Pokud Vás nezajímá pozadí příběhu, můžete začít od další části.

“A proč jim to dělají?” zeptala se Klára.

  “Je to součást války. Mezi klany.“ Odpověděl Tomáš.

  „Já nerozumím tomu proč jen ženy. To bojují jen ženy?“

  „Ale ne, právě naopak. Bojují jen muži, jenže muži se neberou do zajetí, jsou nebezpeční, ti se rovnou zabijí. Žena je něco jako kořist. Nejdřív ji použijí, potom potrestají za to, co udělal její kmen a pak ji vystaví, jako výstraha pro další útočníky.“

Klára byla redaktorkou prestižního magazínu Geo a spolu s fotografem Tomášem zrovna prohlíželi záběry z jeho poslední cesty ve střední Africe. Na snímcích bylo zachyceno zacházení Afrických kmenů se ženami. Ženy byly svázané, mučené, ponižované, znásilňované, prostě peklo na zemi, něco co si nikdo nedokázal ani představit.

 „A jak reagují na bělochy? To tě nechali tam takhle fotit?“

 „Jasně že ne, neblázni. Semnou by udělali to samé co s nepřítelem. Poslední dobou tam má celkem velkou váhu OSN, takže už „turisty“ bezhlavě nezabíjejí, ale to si piš, že trestají každého, kdo vleze na jejich území. Já to fotil z křoví dost daleko na to, aby si mě nevšimli.“

 „Fajn, fotky otiskneme v dalším čísle příští měsíc. Pošli mi pak nějaký článek.“

S těmi slovy vyprovodila Tomáše ze své kanceláře a vrátila se ke stolu. Znovu si prohlížela ty fotky. Bylo to úžasné, Klára byla jako v transu. Nalila si sklenku koňaku, pak druhou a znovu dokola se přehrabovala fotkami a představovala si, že je na nich ona. Že je mučená a znásilňovaná.

Klára nebyla obyčejná mladá dívka. Měla ráda sex a bolest, ale to jí nestačilo. Během jejího krátkého života už měla mnoho sadistů a sadistek ve své ložnici, navštívila mnoho studií a dokonce se nechala ošukat partou nadržených vyhazovačů z místního podniku. Ona chtěla něco víc než ostatní, něco co nedokáže sama řídit, zastavit.

Klára měla obrovskou fantazii. Chtěla daleko víc, než její tělo dokázalo přijmout. Většinou si vysnila plán, který ovšem selhal při realizace a Klára prostě vycouvala, nebo alespoň přesvědčila svého partnera, aby byl mírnější. Proto začala vytvářet scénáře sama, bez pomoci. Nikdo nemohl bolest zastavit a vše proběhlo tak jak si naplánovala.

Být svázaná celou noc a čekat, než se rozpustí led. Nosit pás cudnosti s análním kolíkem a čekat, až přijde dopis s klíčem, který si sama poslala. Plazit se svázaná jehličím a kopřivami, mít na sobě desítky kolíčků víc jak hodinu. To vše byly sny, které Klára realizovala, ale její touhy byly dál. Tohle nikdo nedokázal pochopit, tím si byla jistá. A ona sama neměla dost odvahy, posunout své hranice.

Většina lidí brala sexuální úchylku jako něco co se jim líbí a co zpříjemní samotný sex. Kláře se nelíbila ta bolest, ale ta nemožnost uniknout z nepříjemné situace. Její solo hrátky to částečně vynahrazovali, ale sama si nemohla ani zdaleka udělat to, co by chtěla.

Tohle byla jedinečná možnost, jak si splnit sen. Klára byla chytrá mladá slečna, která dokázala o věcech přemýšlet, ale zároveň byla tak silně frustrovaná, že by udělala cokoliv. Zůstanu doma a budu se dál trápit fantaziemi, které mi nikdo nesplní, nebo zahodím celý svůj dosavadní způsob života a budu žít svůj sen? Klára přemýšlela dnem i nocí. O týden později si vzala dovolenou.

Ten rok bylo horké léto, nikoho ani nepřekvapilo, že si Klára vzala týden dovolené. Seděla v taxíku a přemýšlela. Ne o tom jestli se rozhodla správně, ale o tom jaké to bude. Cestu si naplánovala pečlivě. Podstoupila všemožné očkování, zařídila všechny povolení a sebou měla jen nejdůležitější věci, jako mapu, kontakty, doklady a osobní hygienu. Většinu cesty letadlem prospala a o několik málo hodin později už byla v Africe.

Její „spojka“ čekala před letištěm s velikou cedulí a nápisem Kiara. Byl to velký, urostlý černoch, a když k němu Klára přistoupila, trochu nevěřícně se na ni podíval. Aby ne, věděl že se chce vydat na území, kam se běžně turisti nevozí. Navíc Klára vypadala, jako když jde někam na pláž. Měla na sobě ty nejkratší šortky co doma našla a tílko. Její postava taky nevypovídala zrovna o dobrodružné a cestami zocelené dívce. Byla malá a tak hubená, že musela denně poslouchat hloupé řeči o tom, že by měla přibrat. Její hubená postava se podepsala i na hrudníku, a proto vypadala o dobrých deset let mladší, než ve skutečnosti byla.

Cesta autem byla děsná. Venku muselo být víc jak třicet stupňů a město bylo zacpané. Klára cítila pohled svého společníka, jak pozoroval její nohy a propocené tílko. Když popojížděli v zácpě, vzala si jeho ruku a položila ji na svá stehna, muž toho hned využil a začal zkoumat každý centimetr její kůže. Klára mu rozepla kalhoty, byl tvrdý a pořádně nadržený. Na nic nečekala a začala mu ho honit, tak rychle jak jen to v autě šlo. Muž začal hlasitě oddechovat, a svoji ruku pevně sevřel kolem jejího stehna. Klára byla zaskočená tou bolestí, to ji vzrušilo ještě víc. Netrvalo dlouho a černoch stříkal. Potom jenom zamumlal thanks a dál se věnoval řízení. Klára se jen pro sebe usmála.

Trvalo asi hodinu, než se dostali ven z civilizace, k malému letišti za městem. Letiště patřilo Francouzskému pilotovi, se kterým byla Klára v kontaktu. Oficiálně přiletěla do Afriky jako fotografka. Pilota stejně nic nezajímalo, důležité bylo, že za nic nenese odpovědnost a že dostane zaplaceno. Odlet byl naplánován na ráno, proto se Klára ubytovala a vlezla pod sprchu. Jak zjistila, tekla jenom studená voda, na což okamžitě reagovaly její bradavky. Klára se ještě důkladně oholila, i když ji bylo jasné, že stejně nepotká nikoho, kdo by to ocenil.

Ráno když Klára vstala, překvapilo ji chladné počasí. Vůbec ji nedošlo, že v této oblasti platí čím teplejší den, tím chladnější noc. Ale bylo to jedno, na sebe stejně neměla nic jiného, než propocené tílko a šortky. S husinou po celém těle se vydala zjistit, kdy je v plánu odlet. S pilotem znovu probrali podmínky, tedy odlet zpět do města za pět hodin s ní nebo bez ní, a pak už nic nebránilo vydat se k cíli. Když letadlo startovalo, Klára cítila pocit ve své kundičce, který dobře znala. Pocit vzrušení těsně předtím než udělá poslední krok svého plánu. Než zamkne poslední zámek, zahodí klíč, nebo než se sama pustí na procházku po nebezpečné Africe. Poslední možnost cokoliv ovlivnit.

Letěli dlouho, téměř dvě hodiny v kuse. Klára chtěla jistotu, že bude opravdu na území bez zákonů a bez nějaké ochrany. Když konečně přistáli na klidné hladině slepého pramene řeky, pilot se ještě jednou ujistil, zda opravdu chce jít ven sama. Klára přikývla, vyskočila ze dveří na suchý břeh a nadechla se čerstvého vzduchu. Za sebou slyšela opět pilota křičet něco o pěti hodinách a o tom že pokud tu nebude, nikoho nezná a nikoho nepřivezl, ale to už bylo Kláře jedno. Rozhodně vykročila vstříc svému osudu.

Místo „výsadku“ nebylo vybráno náhodou. Z Tomášových plánů věděla, že tohle území je hustě obydleno několika kmeny, které mezi sebou neustále bojují. Doufala, že nebude trvat dlouho a na někoho narazí, ale pro jistotu si sebou vzala nějaké jídlo a pití. Čím dál byla od letadla, tím více byla nadržená a její kundička vlhká. Bylo hrozné vedro a Klára se vyhýbala stromům, chtěla být co nejvíce na očích. Cítila pot snad na každém kousku svého těla a únavu z namáhavého pochodu. Byla na nohou zhruba dvě hodiny. Nic strašného, Klára byla sportovně založená, ale pokud bude ještě chvilku pokračovat, je nereálné že se vrátí k letadlu včas. Bylo to, jak zamknou poslední zámek. Klára ani na moment nepřemýšlela o tom, že by se vrátila, naopak ještě zrychlila.

Horko začalo být nesnesitelné, proto se Klára rozhodla, že bude chvilku pokračovat ve stínu stromů. Nohy ji začínaly bolet, musela ujít už několik kilometrů a zatím žádný náznak života. Chvílemi dokonce přemýšlela, že si začne nahlas zpívat, nebo ječet, ale na to zatím neměla dost odvahy. Její myšlenky přerušila náhlá a intenzivní bolest v pravém kotníku. Její noha bleskově vystřelila směrem k nebi a Klára leknutím vykřikla, když se jí najednou obrátil svět vzhůru nohama. Vlezla přímo do pasti. Bezvládně se houpala asi metr nad zemí, jako v nějakém filmu, jenže ve filmech mají po ruce vždy nůž. Co když je to dávno opuštěná a zapomenutá past? To by byl teda náramný konec dobrodružství. Tahle myšlenka Kláru hlodala čím dál víc.

Po nějaké době ztratila pojem o čase. Mohla uplynout slabá hodina, ale Kláře to připadalo jako věčnost. Provaz se jí zařezával hluboko do kůže a kotník už pomalu přestávala cítit. Bylo to opravdové, bez možnosti uniknout, bylo to tak vzrušující ale zároveň hrůzostrašné. Klára byla zoufalá a začala křičet o pomoc, tak hlasitě jak dokázala.

Nic se nedělo. Všude bylo ticho, které jednou začas narušil Klářin řev. Když už ztrácela veškerou naději a propadala zoufalství, slyšela jak si něco, nebo někdo razí cestu porostem opodál. Klára ještě párkrát zakřičela, než se před ní objevil muž. Byl to černoch s kopím, pomalovaný nějakou rudou barvou, oblečený jen do kožešinové sukně. Nevěřícně koukal na houpající se Kláru, pak něco vykřikl a za ním se objevili další dva domorodci. Všichni tři tam chvilku stáli, pak jeden stáhnul Kláře batoh a začal se v něm přehrabovat. Postupně vyhazoval jednu věc za druhou, to co se mu zdálo cenné si strkal do své ošatky. Pak přistoupil ke Kláře.

Sedl si na bobek a zadíval se jí přímo do očí. Začal mluvit cizím jazykem, Klára jenom zakroutila hlavou a řekla, že mu nerozumí. Domorodce to zjevně naštvalo a dal Kláre tak silnou facku, až se rozhoupala. Tvář jí okamžitě zalilo horko. Ta bolest, to ponížení a doba, kterou tu visela, přivodila Kláře hřejivý pocit v kalhotkách. Horká tekutina jí stékala po břiše, po obličeji, po vlasech. Všichni domorodci se začali smát a něco si mezi sebou povídat. Klára se cítila tak ponížená, až ji vyhrkli do očí slzy, ale zároveň byla nadržená jako nikdy předtím. Kdyby znala jejich jazyk, začala by je snad prosit, aby ji tady všichni ošukali.

Když domorodci dokončili svou debatu, přistoupil opět jeden ke Kláře a jedním pohybem přeřízl provaz, který ji držel nad zemí. Bylo to nečekané a Klára tvrdě dopadla na mokrou zem. Černoch vzal zbytky provazu a pevně svázal Kláře ruce za zády. Potom ji za vlasy vytáhl na nohy a postrčil dopředu. Klára byla na vrcholu blaha. Šla unavená mezi domorodci, pravá noha ji bolela při každém došlápnutí a provaz jí pevně držel ruce za zády. V jejím starém světě by si nikdy takhle pevně nemohla svázat ruce k sobě, těžko by vysvětlovala stopy po provazech. Kam asi jdeme? Snad do vesnice, tábora, nebo mě prodají? Potrestají mě za to, že jsem tu? Nemůžu se dočkat.

Domorodci šli daleko rychlejším tempem než Klára sama od letadla a tak byla za chvilku unavená. Nohy ji bolely a zápěstí pálilo, jak se jí provaz tvrdě zarýval do kůže. Tílko měla promočené potem a vlasy slepené k sobě. Konečně došli někam, co vypadalo jako tábořiště. Ohniště a kolem něj udusaná tráva s velkými kameny, na kterých seděli další domorodci. Opodál leželo na hromadě několik kožených batohů, tašek, nebo něčeho takového. Ten velký černoch, který Kláru odvázal, ji zatáhl pod strom a donutil kleknout. Svázané ruce jí zvedl vysoko do vzduchu, až se skoro dotkla obličejem země a odešel se bavit s ostatními. Klára nevěděla, co si o tom má myslet. Čekala, že bude znásilněná při prvním kontaktu s domorodcem, ale místo toho si připadala jako nějaký vězeň, s kterým je zacházeno podle jeho práva.

Dlouho se nic nedělo. Po několika hodinách měla Klára silnou potřebu odskočit si, ale bylo ji jasné, že stejně nebude vyslyšena, tak to neřešila a prostě to udělala, jak nějaké zvíře. Večer dostala najíst něco, co zdánlivě připomínalo chléb a trochu vody. Když se setmělo, přišly do tábora další osoby. Klára dokázala rozeznat jen stíny, takže ani nevěděla kolik lidí tu vlastně je. Celý večer pak byl slyšet ženský křik a mužský smích, pravděpodobně další výprava domorodců také našla nějaké ženy. Ale proč ignorovali Kláru? Protože byla bílá? Nebo s ní měli jiné plány? V noci toho Klára mnoho nenaspala. Na chvilku občas sice usnula vysílením, ale jinak se celou noc klepala zimou a potlačovala bolest rukou. Provaz ji nepříjemně dráždil kůži, tušila že už ji bude mít odřenou do krve.

Když začalo svítat, Klára konečně mohla napočítat osoby, které včera večer přišly. Kolem ohně leželo asi deset nahých domorodců a tři svázané černé ženy, které jim včera zřejmě dobře posloužily. Netrvalo dlouho a s prvními slunečnými paprsky se začali probouzet po Kláře i ostatní. Hned po probuzení začali třídit kožené brašny a celkově Kláře přišlo, že se připravují na odchod. Jeden z nich rozřízl Kláře ruce a postavil před ní misku s vodou. Ta si lehce zkontrolovala zápěstí a zjistila, že ho nemá tak odřené jak si myslela. Vypila všechnu vodu kterou jí dali a čekala, co se bude dít dál.

Domorodci přitáhli z džungle delší tlusté větve. Postavili všechny čtyři ženy za sebe a přivázali jim rozpažené ruce k těm větvím, jako když je chtěli ukřižovat. Na každou ženu potom navěsili šest kožených pytlů, na Kláru jen čtyři, asi usoudili že není dost silná. Ale ona byla ráda. Nevěděla co v těch pytlech bylo, ale bylo to těžké. Pochod s takovým závažím byl namáhavý. Klára byla už tak dost unavená a nevyspalá, ale snažila se, bála se co by se mohlo stát, když zastaví. Šli bez přestávky snad dvě hodiny, když domorodec co vedl skupinku zastavil. Klára padla totálně vysílená na kolena.

Přestávka byla krátká, všichni se napili a za pár minut pokračovali v cestě. Zhruba po další hodině namáhavého pochodu už Kláru nedokázaly nohy dál nést a svalila se na zem. Okamžitě k ní přiběhl jeden z domorodců a začal ji fackovat. Klára se slzami v očích opakovala, že už nemůže, že potřebuje odpočinout. Další z domorodců zjevně pochopil, že vážně asi nemá dost sil a sundal ji všechny pytle, které následně navěsil na zbývající ženy. Dal jí napít, postavil ji na nohy a postrčil dopředu. Nezatížená Klára pomalu cupitala za ostatními a modlila se, aby už došli do cíle.

A opravdu, za pár dalších minut se před nimi otevřela planina a na volném prostranství se rozkládala vesnice. Ženám sundali pytle a odvedli je stranou, kde je spolu s Klárou pevně přivázali ke kůlům trčícím ze země. Domorodci pak pokračovali k chatrčím. Alespoň si mohla Klára vydechnout a odpočinout, nohy už skoro necítila a těžko popadala dech. I když byl den a měla ruce svázané, usnula vyčerpáním.