DEV...ELeferno

Dneska jsem se na jednom blogu kam dávám také své příspěvky dočetla,že jsem nemocná a úchylná a,že bych si měla dojít ke cvokaři,jak se mě prý může líbit když někdo zcela ovládá mojí osobnost???Že jsem jen loutkou v rukách zvrhlého muže,že láska je přeci o něčem úplně jiném..

 

.O čem ptala jsem se,odpověď ale zatím nedošla.Vyburcovalo mě to však k další úvaze...BDSM komunita se v posledních letech docela rozšířila,změnil se pohled na to,že se to opravdu "může někomu líbit",že vše co se v takovémto vztahu odehrává je dobrovolným rozhodnutím všech zúčastněných,nikdo se nezavírá do klecí nátlakem(to už je potom opravdu úchylka),každý může pronést stopku a hra končí,partneři jsou k sobě otevření,tolerantní,komunikují spolu a pokud se najdou,je velká pravděpodobnost,že jim jejich vztah vydrží.Přesto se stále ještě najde mnoho těch kteří se na "nás"dívají skrz prsty..Ptám se sama sebe proč?V čem je takový vztah jiný od těch rádoby normálních??Vše stále určuje společnost,vše pochází z historie kdy lidé kteří byly jiní,měly jinou potřebu jak a čím se vzrušit,byli považovány za zrůdy,byli cejchováni,upalováni a popravováni za živa aby se na dlouhou dobu stali odstrašujícím příkladem pro všechny ostatní kteří by snad chtěli vstoupit se svojí kůží na trh.Značná část z historie přetrvala v lidech do dnes,co je jiné,není normální.Hrajeme si na to,že žijeme v tolerantní době,v tolerantní společnosti,přitom netolerance na Vás číhá u každém rohu.I když jsem od přírody provokatérka,která si z většiny věcí nic moc nedělá,rozohnil mě komentář o návštěvě psychiatra do běla.Jak si vůbec tento člověk může dovolit posuzovat mě a můj vztah?Kde bere jistotu,že jsem jen loutkou v rukách někoho???Ale má cenu mu vysvětlovat,že až teď,konečně a právě díky svému protějšku jsem dospěla,vyrostla v uvědomělou ženu která si chce jít za svým..Nejsem hračka k pokochání a následnému zahození do kouta,nejsem ženou která by se bála říct muži svůj názor,naopak...a už vůbec nejsem přesvědčená o tom,že láska by měla být o něčem jiném jak pán psal...to,že mě vzrušuje bolest a mého partnera to,že jí působí znamená,že se nemilujeme???On je sadista a já masochistka...dřív jsem někde četla zajímavou definici tohoto vztahu"Masochistka touží zažít pocity spojené s bolestí,přeje si ale aby byly způsobeny s láskou.Sadista chce způsobit nejsilnější bolesti a touhy,ví ale,že by měly být pociťovány jako láska..."Jak může tedy někdo tvrdit,někdo kdo mě nezná,že se nemilujeme,respektive,že se nemilujeme normálně :-)Vím,že mám skvělého muže,a vím,že ten "komentátor"má možná velice nudný a obyčejný život,vím i to,že s tímto nic nezmůžu,určitá část společnosti se na nás bude stále dívat jako na nebezpečné jedince kteří by v dávné minulosti už viseli v provazech....což při přivřených očích a lehkou nadsázkou zase není tak špatná představa :-)Co myslíte???