Tak jsem zase absolvoval příšerný zážitek. Byl jsem s Kočkou v Ikei. Modří vědí, co to znamená.
Se svojí skupinou fóbií jsem chvíli statečně bojoval (s nealko pivem v ruce a masovými kuličkami na talíři. Když však obojí došlo, začaly mi krušné chvíle, kdy jsem skoro zběsilý hledal východ.
Východ jsem nakonec našel, utekl do garáží a sednul do auta. Zastesklo se mi po nějakém lepším zvuku, než vřeštění dětiček, které se kolem auta honily a klábosení mamin.
I mladý úchyl si s otevřeným okénkem pustil Arakainovskou klasiku. Ve chvíli, kdy se z reproduktorů začaly linout slova písničky „Apage Satanas“, donutilo to jednu maminku se otočit a zjevně si mého lehce nasraného výrazu všimla. Rodinka tam za 15 sekund nebyla. Byl klid.
Začal jsem uvažovat, jak moc nekonsenzuální násilí jsem ochoten na „běžné ovčany“ použít. To se jaksi velmi rychle zvrhlo k celkem příjemné představě, ve které vy figurovala hradní mučírna a návštěvníci Ikei.
Začnu asi zkoumat, jaké nástroje (krom plastového hada) v Ikei lze sehnat.