Menu
Spokojeni?
V pondělí začínal školní týden Věnnikovovým Úvodem do oboru. Už jsem měl vysezené místo v druhé řadě zprava do uličky a ty přednášky mne fakt bavily, protože šéf uměl přednášet a zjevně to dělal rád. Tohle pondělí ale bylo trochu atypické. Děkan přišel o chlup před půl a došel ke mně.
„Dobré ráno, Milane Zdeňkoviči. Nikolaj Josifovič mi říkal, jak jste nám pomohl s tou analýzou pro Gosplan. Děkuju.“
„Není zač, svým způsobem to bylo i zábavné. Ale abychom si rozuměli, zvládnul jsem jen tři ty případy, ještě jich spousta zbývá. Chtělo to dost ladění.“
„Tomu samozřejmě rozumím. Pomohli vám na výpočetce?“
„Velice. Byla tam dost fajn operátorka.“
„Já k vám mám vlastně dvě věci. Zastavte se, prosím, u mne v sekretariátu. Soudružka Chvorostová vám dá poukázku do pokladny, napsal jsem vám jakousi odměnu za sobotu. A druhá věc – my jsme se na fakultní radě poradili a jsme v podstatě jednomyslně pro to, abychom ve vašem případě upřednostnili vaši přímou odbornost před studiem neprofilových předmětů. Myslím, že byste asi nebyl proti, kdybychom upravili váš studijní plán – individuálně - v ohledu studia Historie KPSS, pokud si rozumíme. Mám za to, že to dokážu vyjednat. Rozhodně jsem už mluvil se soudružkou Cicoň a dnes, místo jejího semináře, můžete pokračovat ve výpočtech pro Gosplan. Žádanka na sál a monopolní režim je podaná, Pavel Pavlovič byl tak laskav. Můžu se s vámi takhle dohodnout?“
„Jistě, Valentine Andrejeviči.“
„Domluveno. Ať se daří!“
Na sekretariát jsem si skočil v polední pauze. Anna Borisovna pro mne skutečně měla asi půlmetrovou plachtu nažloutlého papíru, posetou razítky všech možných barev a tvarů.
„Tady mi podepište převzetí. Víte, kde je hlavní pokladna?“
„Netuším.“
„No tak jo. Musíte do budovy K, tam, co je rektorát, ale od vchodu se dáte doleva po schodech dolů a pak první chodbou vpravo. Najdete kasu číslo 8 a tam to předáte. Když si pospíšíte, ještě budou mít otevřeno.“
Poděkoval jsem a přeběhnul jsem ulici na druhou stranu. Projít hlavním vchodem na rektorát nebylo úplně jednoduché, nějak se nepředpokládalo, že tudy budou procházet študáci, ale strážnému to nakonec nějak došlo. Našel jsem pokladnu 8 a vyměnil tu plachtu s razítky za čtyřicet rublů. Pokladní na mě koukala dost nedůvěřivě, ale nenašla nic, k čemu by mohla vyjádřit pochybnosti a čtyři červené papírky mi – zjevně dost neochotně – vyplázla. Akorát jsem ještě stihnul seminář z technického kreslení a po něm jsem se zase vydal na sál. Byly čtyři odpoledne.
V akváriu bylo tentokrát živěji, seděla tam vedoucí směny a přehršel operátorů a operátorek. Vysypal jsem před ně dvě hrsti barevných bonbónků, víc jich v žebradle nebylo, a omluvil jsem se, že jim bořím plán jetí. Že by všichni koukali úplně přátelsky, to bych tvrdit nechtěl, asi bych se taky na jejich místě dost ksichtil.
„Tady v žádance stojí, že budete pracovat s klasifikovanými daty,“ povídá šéfová.
„Je to tak. To jsou výpočty pro Gosplan, na fakultě to zastřešuje doktor Zelenochat.“
„Vy jste ale v prváku…“
„Vadí to něčemu?“
„No… Vlastně nevadí. Vy už jste tu byl v sobotu na noční, že? Poradíte si sám? Pustila bych tuhle směnu domů. Do kolika to plánujete?“
„Žádanka je do devíti, že? To by mi mělo na tuhle dávku stačit, mám odladěno, takže v podstatě jen půjdou jednotlivá zadání přes RDR. Jen si založím SYS1.DMATH, ty moje úlohy jsou dost špatně sbíhavé. Jen mi řekněte, kde leží široký papír, mám tam hodně tisků.“
„Dimo, založ soudruhovi Kovaršovi papír do SYSOUT2. A zrovna mu přimontuj tu pásku.“
Kluk v brejličkách a s bradkou se na mne přátelsky zazubil.
„Jasně. Kdybys potřeboval, tak papír je v téhle skříni. Akorát to nezapomeň napsat do žurnálu, širokej je deficit. Jo, já jsem Dmitrij.“
„Milan. Těší mě.“
„Odkud jseš?“
„Z Československa.“
„Fíha, já myslel, že někde z Pobaltí. Tak to mluvíš hodně slušně. Praha je prý nádherné město. Brácha tam byl s vlakem družby. Bratislava, Brno, Praha. Ale Praha se mu prý líbila nejvíc. Máte dobrý pivo, říkal.“
„Nejsem přímo z Prahy, bydlím v horách kousek od hranice s Polskem, ale pravdu máš, Praha je nádherná. “
„Třeba mi někdy vyjde vidět ji. Tak jo, můžu pro tebe ještě něco udělat?“
„Asi ne. Podepisoval jsem papír, že tyhle podklady nikomu neukážu.“
„Rozumím, už mizím. Rus by na tvém místě teda řekl pašol na chuj, takže kdybys potřeboval, neber si servítky, mluvíme, jak nám zobák narost. Hele, ty cukrátka, to byl dobrej tah. Zinajda úplně roztála.“
„Zinajda je šéfová?“
„Jo, Zinajda Prokofjevna. Merzlova. Bacha na ni, alespoň ze začátku. Donáší.“
„Dík, dám si pozor.“
„Tak zlom vaz. Kdyby něco, budu naproti na deset třiatřicítce.“
Rozložil jsem si věci a doděroval jsem změny v algoritmech oproti těm třem už hotových. Pustil jsem to postupně na kompilaci a poopravoval jsem těch pár syntaxí, co mi utekly. Přitom jsem zjistil, že mi už docela slušně jde číst dvanáctiřádkový EBCDIC (ruské perforátory neuměly potisk). Sestavil jsem si čtyřjobové zadání s tichou nadějí, že tu úlohu dodělám v rámci jednoho běhu a do devíti hodin do večera, poprosil jsem mašinu o RDR,,SYSRDR,0F2,SYS1.UNIQ,,SYSOUT2 a když se čtečka rozkvákala, spokojeně jsem se rozvalil do operátorského křesílka z NDR. Později jsem zjistil, že bylo součástí dodávky celého počítače. Na panelu blikala barevná hudba stavového slova procesoru, příznakových bitů a adres periférií, na pásce přibývala průběžná data výpočtu, do toho občas zaskřehotala řetězová tiskárna s dalším krokem počítaného jevu a mně se tam dost líbilo. Hrubý odhad ukazoval, že pokud některý ten dílčí výpočet nezhavaruje a neshodí mi zase PRIMUS jako posledně, budu mít před devátou hotovo. Dospěl jsem k názoru, že jsem udělal blbost a nevzal si sebou učení, protože stroje nyní pracovaly za mne. Došel jsem si k polici s provozní dokumentací a po krátkém přemýšlení jsem si vzal tenké desky s Dodatkem k úlohám nad klasifikovanými daty. Docela poutavé čtivo. V první řadě jsem zjistil, že u běhové tiskárny by měly stát zástěny, jejichž účel mi dosud unikal. To jsem raději napravil hned. Periferie, kterými data prochází, měly být označeny červenými štítky s popiskou dle typu dat. Budiž. Tokeny byly v šupleti s adresními labely, v podstatě docela logicky. Našel jsem ty, popsané DSP, a když jsem hledal, kam je na čtečku, děrovačku a tiskárnu osadit, došlo mi konečně, k čemu je ta druhá řada držáčků pod adresou. Podle Dodatku bych ještě měl zatáhnout štórky na sklech do chodby, ty ale byly zatažené. Vrátil jsem Dodatek do police a místo něj jsem si vytáhnul snad deset centimetrů tlustý Stručný úvod do operačního systému PRIMUS. Jak jsem pochopil, sepsali ho na MIFI a bez ohledu na technickou strohost obsahoval hromadu velikonočních vajíček. Na první jsem narazil hned na stránce 13, obsahující jedinou větu, v tučném rámečku z hashí. Tu větu jsem znal. Zněla НУ ЧТО, УЖЕ ЗАЕБАЛСЯ?
Dopočítáno jsem měl v osm padesát. Odhad, jak víno, řekl jsem si. Poklidil jsem po sobě, zapsal spotřeby do žurnálů a v devět jsem sál předal Táně, která zjevně dobíhala na poslední chvíli.
„Ty už jseš tu zas?“ zeptala se.
„Říkal jsem, že teď budu chodit často. Ale už končím, dnes mám hotovo. Hele, čokoládičku dneska nemám, ale možná tu někde zbyly nějaké barevné bonbóny.“
„Jeden.“ Ochutnala ho. „Asi višňovej. Kdyby sis vzpomněl, přines mi ještě. Mám malou sestřičku.“
„Jasně. No, musím letět, tyhle papíry u sebe mít na koleji nechci.“
„Jasně. Dobrou noc!“
„Dobrou. Na bonbónky budu pamatovat.“
Zelenochat byl u sebe. Seděl tam ještě docent Strojev a chlápek, kterého jsem neznal. Když jsem vstoupil, Nikolaj Josifovič vyskočil.
„Máš?“
„Mám všechny čtyři, ale jeden se mi úplně nelíbí.“
„Dej mi to… Koukneme na to. Jo, promiň, tohle je soudruh Utkin z Gosplanu.“
Chlápek se zvednul, napřáhnul ke mně obrovskou tlapu a podmanivě se usmál.
„Pavel Markovič. Ty jseš ta Nikolajova vycházející hvězda, mládenče? Nevadí, když ti budu tykat? Vy tam u vás prý jména po otci nepoužíváte. Tak na to koukneme. Ale no jo, letí to do saturace. Po dvou překmitech. Já těm blbcům v Energomaši říkal, že mašina bez pomocných pólů to nedá. Ale ne, panáčci na to, že by to bylo drahý. Ještěže jsme to nechali spočítat. Jak moc si za těmi daty stojíš, mládenče?“
„Data mám od vás, Pavle Markoviči. Algoritmicky je to v pořádku, používám to i na jiných modelech a je to počítané v dvojité přesnosti. Řeknu vám ale, že už jsem viděl líp určené úlohy.“
Zasmáli se všichni tři.
„Mládenec se nedá. A neřekl bys to do něj, když na něj koukneš, viď, Nikolaji?“
„Asi řekl. Češi jsou takoví. Jestli pamatuješ na pana Morávka, obhajoval předloni. Stejný model.“
„A jo. To je fakt. Myslíš, Milane? Milan jseš, že jo ?… Jo, Milane, že bys dokázal ještě jednou tuhle sadu přepočítat, ale pro stroj s pomocnými póly? A asi taky jiným činitelem zešikmení drážky.“
„Když dostanu podklady… Ale zatím to mám připravené jenom pro smyčková vinutí, na vlnové bych musel vyvíjet… Nevím, tak týden?“
„Podklady budou ve středu. Řeknu jim, aby to navrhli se smyčkovým vinutím. Voloďo, to by asi v téhle fázi nemělo hrát roli, ne?“
Strojev se zamyslel.
„Ne, asi ne. Maximálně ho budou víc nahřívat nehomogenity pole na koncích cívek, ale to nás nepálí. Alespoň teď ne.“
„No tak jo. Kurýr to sem ve středu přiveze. Kdy to spočítáš?“
To bylo na mě. Pokrčil jsem rameny.
„To bude záležet, jak dostanu strojový čas. Musí to jet v monopolním režimu. Dvě až čtyři hodiny na jev, tedy pokud se bavíme o stejných parametrech, tedy dvě stovky period a deset milisekund krok diskretizace.“
„Obstaráš mu ten čas, Nikolaji?“
„Merzlova mne sežere.“ Zasmál se. „Jasně, že obstarám. Co bys řekl na čtvrtek místo energetiky? Pak tam z ní máte ještě laboratorky, to by ti dalo na odpoledne a večer. Ta tvoje blond princezna si holt najde někoho jiného, kdo se s ní sveze při drátování a obhajování a s Vadimem Petrovičem promluvím. Máš na budoucího inžu ještě něco, Pavle, nebo ho pošleme domů?“
„Za mne je to všechno. Jo, rád jsme tě poznal. Nevidíme se naposled.“
„Blond princezna válčí s rudou jízdou, takže mám spoustu času na přechodové jevy. Na shledanou, pánové.“
„Nepochybuju, že máš záskok. Dobrou noc!“
V potravinách na rohu zavírali v deset, takže jsem ještě chytil otevřeno. Moc toho na pultech neměli, ale vzal jsem alespoň posledních skoro půl kila tvrdého sýra, nějaké sušenky a pytlík ovesných vloček, které jsem plánoval na snídani. Od oběda jsem nejedl a hlady jsem už i šilhal. Na koleji na patře mě zastavila vůně, vycházející z kuchyňky. Jura s cígem v koutku pusy tam smažil nějaké obalované placky ve stylu karbanátků.
„Čau Milane. Dáš si s námi?“
„Že se ptáš! Od oběda jsem nežral.“
„Byls na výpočetce?“
„Tady se taky nic neutají… Hele, máš tam ještě jedno vajíčko a trochu strouhanky?“
„Vejce seženu. To máš takový hlad?“
„A smažený sýr už jsi jedl? U nás je to hrozně populární jídlo. Hele, z toho bude slušná porce pro čtyři lidi. Půjč mi ten nůž.“
Ukrojil jsem čtyři slušné plátky a rychle je obalil v improvizovaném trojobalu. Mezitím dorazil ještě Petr Archipcev z techniky vysokých napětí a oba s Jurou pozorovali, co dělám.
„To budeš péct?“
„Ne, smažit, radši ve vyšší vrstvě tuku.“
„Nerozteče se to?“
„Nemělo by. Hodně záleží na druhu sýra, ale tenhle vypadá dobře.“
„U vás asi různé druhy sýra nejsou problém, že?“
„Je to lepší než tady, ale asi horší, než třeba v Německu. Myslím v tom špatném. Tam, odkud pochází Evelýna je to plus mínus jako u nás, jen u nás nemáme tolik exhibicionistek.“
„Ty jsi s ní šoustal, viď? Jaká je?“
„Akční. A otírá se ti bradavkami o obličej. A je fakt hodně zručná. Tak jo, děj se vůle boží, šup s tím na pánev.“
Sýr se udělal nečekaně dobře. Ze všeho nejvíc asi připomínal goudu.
„Tak jo, kluci, čas povečeřet. Máte chleba?“
„Jasan. Vezmi tu pánev, prosím tě, mám plné ruce.“
Přesunuli jsme se k Jurovi na pokoj.
„Doprdele, to je to dobrý. A bude to i sytý. Proč mě to nikdy nenapadlo?“
„Asi, že nemáš babičku kuchařku?“
„No, nemám… babička je fakt kuchařka?“
„Byla. Dokonce se učila v jednom z nejznámějších pražských podniků, ještě před válkou.“
„Hele, budeš nám muset někdy víc povyprávět o Československu.“
„Rád. Ale to bude chtít hodně piva.“
„Zítra je DSZ. Co kdybychom na nějaké skočili? Do Kalnýho voka, třeba.“
„No, myslel jsem, že se budu spíš učit. Ale jo, učit se budu dopoledne a po obědě můžeme na pivo. Netušíte někdo, jaké má být počasí?“
„Jako dneska, sluníčko, teplo. Hele, co kdybychom se vykašlali na Voko a zašli dolů k Jauze k Třem karasům? Tam se dá sedět venku.“
„Tak to tedy vezmeme holky. Olju, Lenku… kterou ještě?“
„Tolik piva nám najednou neprodají, ty dvě mají splávek jak chlap. To se prodraží.“
„V pohodě, šéf mi napsal odměnu. Zvu vás.“
„Nekecej.“
„Asi to není žádné tajemství. Sorok karbovancev. Hele.“
„On nekecá. To je to, jak se s tebou bavil ráno před lekcí?“
„V podstatě jo. Ale zamluvili jsme ženský. Lenuli a Olju si beru na starost já. Koho dál?“
„Světku Turovou?“
„To je ta z Usť-Kamenogorska? S těma ohromnýma očima? Jo, to by šlo.“
„Jo, to je ona.“
„Pivo pije?“
„Třeba vyzkoušet. Pokud ne, koupíme nějaké sladké víno.“
„Takže asi domluveno. Viděl bych to tak na druhou, než tam dojdeme, bude půl třetí, to by ještě mohla být místa, gumy z Akademie se tam natáhnou až po třetí. Hele, kluci, já jdu do pelechu. Mám toho dneska plný brejle.“
„Nedáš si s námi ještě cígo?“
„Ne, díky, jsem fakt utahanej.“
Opláchnul jsem se a praštil jsem sebou na postel s drátěnkou, podloženou dveřmi, ukradenými z Leninské komnaty. Byla skoro půlnoc a holčičí okna naproti už byla dost pozhasínaná, jen v 604 nebo 605 stála u okna jakási slečna a rozčesávala si dlouhé vlasy.